Málo známá stránka historie
Při pátrání po informacích o generálu Vlasovovi a jeho Ruské osvobozenecké armádě jsem narazil na zajímavý článek o historii různých ukrajinských nacionalistických organizací, ktery napsal Peter J. Potichnyj jako příspěvek do publikace Ukraine during World War II, History and its Aftermath, A Symposium, Canadian Institute of Ukrainian Studies, University of Alberta, Edmonton, 1986.
Myslím, že dokument (http://www.infoukes.com/commercial/litopys-upa/military.html), jehož český překlad předkládám čtenářům BL, stojí za přečtení už jen proto, že ilustruje neobyčejnou složitost vojensko-politicko-nacionalistických zájmů v této části bývalého SSSR. Jeho souvislost s Vlasovovou armádou je sice jen okrajová, ale i tak lze vytušit, že otázka nakládání s vlasovci po válce nebyla černobílou záležitostí.
Jiří Jírovec
Ukrajinská vojenská seskupení v druhé světové válce
I po čtyřiceti letech od konce druhé světové války (dále jen války) ještě existuje mnoho dohadů o chování Ukrajinců v letech 1939-45 a to nejen mezi cizinci, ale i některými Ukrajinci, kteří nemaji jasno v událostech, které je tehdy zasáhly a ovlivňují jejich myšlení dodnes.
Tato válka se obecně chápe jako obrovský střet sil dobra a zla, z nichž ty první síly zvítězily. Z tohoto pohledu pak vyplývá, že národy i jednotlivci, kteří nebyli na straně Spojenců (samozřejmě s výjimkou neutrálních států) musely být na straně mocností Osy, nebo ještě hůře na straně nacistů. Cokoli nezapadá do těchto úhledných škatulek je buď přehlíženo nebo zkresleno, jak tomu je například v současné debatě o kolaboraci a valečných zločinech mezi Ukrajinci.
Ukrajinci spolupracovali během války se všemi stranami, a to ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé, jako jedna z největších národnostních skupin světa, která neměla vlastní suverénní stát, Ukrajinci neměli v tomto kritickém období světové historie kontrolu nad vlastním osudem. Zadruhé, podobně jako židi, Ukrajinci byli - a stále ještě jsou - roztroušeni po světě a nacházeli se tudíž v letech 1939-45 v nejrůznějších místech a situacích.
Jelikož se nejúpornější bitvy války odehrávaly na ukrajinském území, nepřekvapuje, že velký počet Ukrajinců bojoval v různých armádách a vojenských organizacích na všech frontách. V sovětské armádě samé bylo 4.5 miliónů ukrajinských občanů. Podle sovětských statistik 409 668 z nich dostalo medaile za hrdinství ve válce a 961 se stalo Hrdiny SSSR. Z 250 000 sovětských partyzánů působících na Ukrajině bylo 60% Ukrajinců.
Tisíce Ukrajinců sloužily v polské armádě generála Wladyslawa Anderse a bojovaly pod jeho jeho velením na straně Britů v Egyptě, Lybii a Itálii. Ukrajinci byli rovněž v polských jednotkách, jež postupovaly se sovětskou armádou do Polska. Rovněž české jednotky, které se zformovaly v SSSR a byly přičleněny ke spojeneckým silám, měly ukrajinské oddíly. V roce 1943 bylo z 15 000 vojáků brigády generála Ludvíka Svobody, 11 000 Ukrajinců. Většina z nich se k brigádě dostala po tříleté internaci v sovětských koncentračních táborech. (Třicet tisíc Ukrajinců uteklo do SSSR ze Zakarpatské Ukrajiny v důsledku nacisty podporované maďarské okupace svého území. Sovětské úřady, podezíravé k národnímu uvědomění uprchlíků a horlivé dokazovat Němcům dodržování smlouvy mezi Molotovem a Ribbentropem, je okamžitě uvěznily a poslaly do koncentračních táborů.)
Ukrajinci sloužili i v rumunské a maďarské armádě a hráli významnou roli v uzavření míru mezi maďarskou a Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA). Ukrajinci bojovali na straně srbského monarchisty Draža Mihailoviče i Titových jugoslávských partizánů. Velký počet Ukrajinců sloužil v amerických a kanadských ozbrojených silách (v posledně jmenovaných odhadem asi 40 000). Ukrajince lze rovněž nalézt ve francouzském odboji.
Ukrajinské milice, vzniklé za války, lze rozdělit do tří skupin: oddíly založené na základě politické dohody s německými úřady, oddíly organizované Němci mimo rámec politických dohod a skupiny napojené na podzemní hnutí.
Do první skupiny patří Národní vojenské oddíly (VVN), Bratrstvo ukrajinských nacionalistů (DUN), Galská divise SS, ukrajinské jednotky Ruské osvobozenecké armády (ROA), Ukrajinská osvobozenecká armáda (UVV) a Ukrajinská národní armáda (UNA).
VVN, organizovaná v roce 1939 vedením Organizace Ukrajinských nacionalistů (OUN), tehdy ještě jednotné, byly pod velením plukovníka Romana Suška. Získaly okamžitou podporu a požehnání Němců (ještě před válkou s Polskem), ale existovaly jen krátkou dobu a byly rozpuštěny, jakmile smlouva Molotov-Ribbentrop vstoupila v platnost. Mnoho příslušníků VVN později vstoupilo do Ukrajinské pomocné policie (jednotky Werkschutz and Baudienst). Význam VVN spočívá hlavně v úsilí o obnovení tradic období první světové války, v němž se národní oddíl, Sichovi striltsi, stal jádrem Ukrajinské armády.
DUN bylo rovněž organizováno s vědomím a podporou Němců a bojovalo pod vlajkou Banderovy frakce OUN (OUN-B). Bylo rozděleno na dvě skupiny, Nachtigall a Roland. První supina měla asi 1000 mužů ve Lvově, v němž byl v červnu 1941 vyhlášen nezávislý ukrajinský stát. Po uvěznění vedení OUN-B, byly obě skupiny poslány do Frankfurtu nad Odrou, a přeorganizovány na Strážní utvar 201, který byl poslán do Běloruska bojovat proti sovětským partyzánům. Po stížnostech na neposlušnost Ukrajinců byli takměř všichni ukrajinští velitelé uvězněni a jednotka rozpuštěna. Jeden důstojník, kapitán Roman Šukevič, unikl a stal se později vrchním velitelm UPA. Vedl ukrajinský podzemní odboj až do své smrti v bitvě se sovětskými oddíly v březnu 1950, poblíž Lvova. Nejvýznamnější a největší řádnou jednotkou byla v této první kategorii Galská divise, vzniklá s mnoha rozpory uprostřed roku 1943. Ukrajinské podzemní hnutí původně silně oponovalo jejímu vzniku, ale jakmile byla Galská divise "fait accompli", byla podzemím využívána pro výcvik vlastních lidí. Ti po výcviku desertovali a vraceli se zpátky do podzemí. Mnoho příslušníků této divise se spojilo s podzemím po její porážce v bitvě u Brody v červenci 1941. Zbývající jednotky byly v roce 1945 přeskupeny do 1. Divise UNA.
Další jednotky byly tvořeny ze zajatých rudoarmějců. To byl případ (ukrajinské) Divise Sumy, vzniklé, bez politického souhlasu Němců, na přelomu let 1941-42. Divise byla takměř zničena ve stalingradské bitvě (1942-43) a její zbytky byly v roce 1944 začleněny do ROA generála Vlasova. Na základě ukrajinských protestů byly všechny ukrajinské jednotky (nikoli však všichni jednotliví Ukrajinci) odděleny od ROA a zjara 1944 přeorganizovány na UVV.
Na počátku roku 1945 zorganizovali poblíž Berlína bývalí důstojníci a vojáci Rudé armády protitankovou brigádu Svobodná Ukrajina. Její rekruti přišli většinou z berlínských požárních sborů, které se údajně skládaly z 85% Ukrajinců. Tato brigáda, organizovaná podle regionů, zahrnovala, mezi jinými skupiny z Mirgorodu, Lubně a Černigova.
Všechny výše jmenované jednotky nebo jejich zbytky byly postaveny pod společné velení počátkem roku 1945, kdy byl v Berlíně ustaven Ukrajinský národní výbor v čele s generálem Pavlo Šandrukem. Ve velmi obtížné situaci a pod tlakem ze všech stran, Němci konečně souhlasili s vytvořením UNA. Jejím jádrem měla být reorganizovaná Galská divise, která se měla stát částí 1. Divise UNA. Ačkoli tento plán nebyl nikdy plně uskutečněn kvůli porážce Německa, německý souhlas pro ukrajinskou kontrolu nad těmito jednotkami umožnil Ukrajincům samostatné vyjednávání se Spojenci na konci války.
Jakmile byly ukrajinské jednotky odsunuty z východní fronty, staly se často nespolehlivými. Například dva strážní oddíly 30. pěší divise SS, složené z Ukrajinců (původně na nucených pracích v Německu, zařazených do divise zařazeni proti jejich vůli), které byly nasazeny proti francouzskému odboji, desertovaly koncem roku 1944 a připojily se k "Forces Francaises de l'Interier". Tyto oddíly, které původně nesly název Bohoun a Ševčenko a později 1. a 2. ukrajinský prapor, byly na žádost sovětských úřadů na konci roku 1944 rozpuštěny. Jiná jednotka, vedená poručíkem Osypem Krukovským, složená ze zbytků tří praporů Galské divise, byla poslána na západ na výcvik a pokusila se okamžitě o dezerci na francouzskou stranu. Pokus byl Němci zmařen, ale malé skupině se podařilo uniknout v roce 1944. Zbytek byl poslán zpět do Německa.
V druhé kategorii (útvarů organizovaných Němci bez předběžných politických dohod) byly strážní a stavební jednotky: Werkschutz, Bahnschutz, Baudienst, Hilfswillige (Hiwis) a Schutzmanchaften, ukrajinská pomocná policie. Byly složeny hlavně z bývalých zajatých rudoarmějců, kteří se do těchto jednotek hlásili proto, aby si zachránili život - na sovětské válečné zajatce se nevztahovala Ženevská konvence a tak s nimi Němci jednali naprosto nehumánně.
Ve třetí kategorii byly skupiny podzemního odboje, složené z těch Ukrajinců, kteří zůstali jak mimo německé, tak i sovětské síly. Tato třetí alternativa se stala reálnou až poté, kdy brutalita nacistického režimu a jeho posice v otázce ukrajinské státnosti přestala být nadále hádankou.
První vytvořenou podzemní jednotku vedl Taras Bulba-Borovec. Byla známá pod jménem Ukrajinská osvobozenecká armáda (UPA), Polissian Sich a Ukrajinská národní republikánská armáda (UNRA). UPA vznikla v roce 1942. Původně byla politicky spojena s exilovou vládou Ukrajinské lidové republiky (UNR) a později s OUN-M. (Autor nevysvětluje, co tato zkratka znamená - poznámka JJ.) Postupně se stala tak velkou a populární, že v roce 1944 vznikla Ukrajinská nejvyšší osvobozenecká rada (UHVR), která vedla ozbrojené akce a koordinovala politickou činnost. V té době se UPA dostala pod kontrolu OUN-B a zůstala aktivní až do padesátých let, kdy byla zlikvidována Sověty.
S činností podzemního hnutí je spojeno mnoho nejasností a nedorozumění. Jedno se týká jeho vzniku, otázky, která bývá na západě často velmi zjednodušována. Jelikož zakladateli hnutí byli nacionalisté, z nichž řada dříve sloužila v jednotkách napojených na Němce, byli automaticky považováni za fašisty. Další nedorozumění se týká členské základny. UPA od svého založení přitahovala všechny organizované nacionalistické skupiny. Mnoho členů pomocné policie dezertovalo a připojilo se k UPA stejně jako příslušníci Galské divise. Výsledkem bylo, že neinformovaní autoři na západě a naprostá záplava sovětských publikací vzbuzovali dojem, že ukrajinské podzemní hnutí bylo vytvořeno Němci pro boj proti SSSR a že hnutí jako takové skrývalo všechny druhy válečných zločinců.
Přehlíží se, že UPA měla členy ze všech oblastí Ukrajiny a že mezi nimi byli i vojáci Rudé armády. Mnoho politických i vojenských vůdců pocházelo z uzemí, která byla před rokem 1939 kontrolována Sovětským svazem. Osyp Pozičaňjuk, bývalý člen komsomolu, byl prominentním vůdcem v UHVR zodpovědným za informační byro. A nebyl sám. Danylo Šumuk zmiňuje ve svých pamětech členy komunistické strany západní Ukrajiny, kteří se posléze k podzemním jednotkám připojili.
Je nezbytné znovu zdůraznit že Ukrajinci byli na všech stranách během války. Hlavní důvody byly, že Ukrajina, jeden z největších národů v Evropě, neměla vlastní nezávislý stát, její území bylo těsně před válkou pod kontrolou čtyř států a že existovala velká a dynamická ukrajinská diaspora. Ukrajinci byli v německých jednotkách z různých důvodů - ale jen málokdy ze sympatií k nacistické ideologii nebo rasové politice. Většina nacionalistických Ukrajinců měla politickou agendu - nezávislou Ukrajinu - která je stavěla do stejné opozice jak proti Německu tak proti Sovětskému svazu.
Poznámka k překladu: Přepis ukrajinských osobních a místních jmen z angličtiny do češtiny nemusí vždy odpovídat jejich skutečné ukrajinské podobě. Pokud jde o vojenskou terminologii, snažil jsem se vybavit z paměti výrazy, které by jakž takž dávaly nějaký smysl. Doufám, že jsem tím smysl článku, který je ostatně v anglické verzi snadno přístupný na Internetu, nenarušil.
JJ
