Co je nového v České republice

1 KDU-ČSL

2 Nezávislí

3 Celostátní aktiv občanů

4 Demokratická unie

5 Občanská demokratická strana

6 Občanská koalice- Politický klub

7 ČSSD

8 Moravská demokratická strana

9 KSČM

10 SPR-RSČ

11 Unie svobody

12 Důchodci za životní jistoty

13 Česká strana národě sociální

14 Sdružení důchodců ČR

15 Alternativa 2000

16 Pravý blok

17 Občanská demokratická aliance

18 Strana zelených

Výběr textů z posledních dní:

Spojené státy: Podvratný internetový časopis Matta Drudge

Přesně v 9.31 předminulou středu našlo 100 000 subskribentů kontroverzního elektronického časopisu The Drudge Report ve své e-mailové schránce kompletní jídelní lístek pro státní recepci, která měla být toho večera uspořádána v Bílém domě pro Romana Prodiho, italského premiéra.

The Drudge Report píše a rozšiřuje ze svého hollywoodského bytu Matt Drudge, samozvaný politický novinář a kritik.

"První dámě," napsal Drudge pro své čtenáře, kteří moc dobře vědí, jak nemá Drudge rád Clintonovy, " dáváme nejlepší známku za to, jak se rozhodla poctít Bolognu: vybrala broskvový koláč na zlatých talířích."

Samozřejmě, tento poslední Drudge Report nebyl tak šokující, jako jeho předchozí vydání, obsahující exkluzívní materiál o Monice Lewinsky nebo o Kathleen Willey, pracovnicích v Bílém domě, které prý obtěžoval americký prezident. Jména obou těchto žen poprvé zveřejnil Drudge.

Je velmi pravděpodobné, že jídelní lístek pro návštěvu Romana Prodiho byl posléze oficiálně zveřejněn a byl k dispozici všem novinám či tiskovým agenturám. Jenže Drudgovi se podařilo získat ho ze vzdálenosti 6000 km z Washingtonu dříve, než celému novinářskému sboru v americkém hlavním městě a použít ho k sarkastickým útokům proti Hilary Clintonové

Drudge je v poslední době terčem žaloby o odškodné ve výši 30 miliónů dolarů, kterou podal jeden poradce v Bílém domě. Dlouhé, znepokojené články o něm nedávno vyšly v časopisech New Yorker a Vanity Fair, slavní novináři jako Carl Bernstein, který odhalil skandál Watergate, ho veřejně kritizovali, a nedávno mu bylo nabídnuto místo moderátora nového televizního pořadu, který se má vysílat od června.

Drudge dokáže rozšiřovat informace s obrovskou rychlostí, rychleji než mezinárodní zpravodajské televizní stanice jako CNN.

"Před dvěma lety jsem prodával košile, nyní byla proti mně vznesena žaloba, kterou podporuje prezident Spojených států," konstatuje hrdě jednatřicetiletý Drudge.

V bytě žije sám s kočkou, třemi počítači, satelitním talířem, třemi televizemi a rozhlasovým přijímačem pro poslech policejních vysílaček.

"Vždycky jsem chtěl být novinářem a nikdy jsem nemohl," říká Drudge. "Kdybych býval zaklepal na dveře Los Angeles Times, vysmáli by se mi."

Jako novinář je Drudge stoprocentní samouk. Po ukončení střední školy odmítl jít na univerzitu, protože věděl, že na to nemá.

Drudge začal vydávat svůj Drudge Report prostřednictvím počítače svého otce. Studoval agenturní zprávy a další zpravodajské zdroje na internetu, které jsou poslední dobou přístupné prostřednictvím počítače komukoliv přímo třeba v ložnici. Začal na internetu zveřejňovat drobné zprávy, včetně informací o filmových hvězdách, které našel prohledáváním odpadkových košů před redakcí časopisu Variety, hollywodských novin, specializujících se na filmový průmysl.

Pak kdosi Drudgeho požádal, aby dal jeho jméno na svůj seznam subskribentů.

"Jaký seznam?" řekl si Drudge. "Tak jsem začal psát pro tohoto jednoho čtenáře The Drudge Report , pak pro pět lidí, pak pro deset. Za dva měsíce můj časopis četlo tisíc lidí, a myslel jsem, že to už je maximum. Měl jsem tou dobou počítač čtyři měsíce."

Postupně začali Drudgovi lidi posílat informace. Dělalo na ně dojem, jak rychle je zveřejňuje a kolik vlivných lidí ten časopis čte. Byli to senátoři, informovaní lidé z Hollywoodu, novináři, kteří něco objevili a jejich noviny to nechtěly otisknout.

Několik exkluzívních informací z vnitropolitické americké scény způsobilo, že se podstatně rozšířil počet Drudgových čtenářů. Několikrát se mu ale stalo, že zveřejnil mylnou zprávu, která poněkud podvrátila jeho důvěryhodnost. Například publikoval zprávu, že prý viděla Paula Jonesová, jedna z Clintonových "žen", v Clintonově rozkroku vytetovaného amerického orla. Drudgovy internetové stránky v současnosti zaznamenávají 6 a půl miliónu čtenářských přístupů měsíčně. Drudge respektuje duch internetu a za svůj časopis nevybírá žádný poplatek, vydělává jen 3000 dolarů měsíčně od firmy America Online, jejímž prostřednictvím svůj časopis také poskytuje. Dokonce i Bílý dům nyní čte jeho Drudge Report. Není divu: Drudge je velmi silně zaujatý proti Clintonovi.

"Když se v Americe hodně hovořilo o případu Kathleen Willeyové, jednoho dne si mé stránky na internetu otevřeli v Bílém domě 3000x", říká Drudge. A o týden později ho zažaloval Sidney Blumenthal, poradce v Bílém domě a blízký spolupracovník Billa Clintona. Drudge totiž zveřejnil o Blumenthalovi nepravdivou informaci od svých republikánských přátel, že prý má Blumenthal historii bití manželek, kterou se mu podařilo ukrýt. Druhý den Drudge tuto zprávu dementoval a omluvil se za ni, ale Blumenthalovi to nestačilo a žaluje Drudge o odškodné ve výši 30 miliónů dolarů.

Pro Bílý dům není Drudge pouhým internetovým bláznem, ale důležitou součástí rozsáhlého pravicového spiknutí, o němž jsou clintonovci přesvědčeni, že se je snaží zničit. Drudge se domnívá, že ho Blumenthal žaluje hlavně proto, aby ho zdiskreditoval tím, že ho jasně označí jako nenávistného Clintonova nepřítele bez soudnosti. Drudgovu obhajobu v této věci financuje konzervativní Center for the Study of Popular Culture, které zase částečně financuje fanaticky proticlintonovský milionář Richard Mellon Scaife. Tradiční sdělovací prostředky Drudge v této věci příliš nepodpořily.

"V novinářských kruzích existuje velká žárlivost, že mám obrovskou čtenářskou obec a nepotřebuju tiskárny, šéfredaktory ani žádného šéfa," konstatuje Drudge. Bylo mi řečeno, že televizi ABC trvá dvacet minut, než na své internetové stránce zveřejní novou zprávu. Mně to trvá 10 vteřin. Já jsem zveřejnil zprávu o Dianině smrti o sedm minut dříve než CNN.

Poté, co Drudge jako první zveřejnil zprávu o Monice Lewinsky a jejím údajném poměru s Billem Clintonem, byl pozván do televize do ctihodného pořadu Meet the Press. Mnoho tradičních, profesionálních novinářů to šokovalo.

"Když jsem vyšel ze studia, čekala na mě celá řada televizních kamer," vzpomíná Drudge. "Začal jsem jim číst levity, jako John Wayne skupině kovbojů. Řekl jsem, Co to asi vypovídá o vás všech, o vás lidech tady, se všemi vašemi penězi, že takovouto exkluzívní zprávu přinese časopis, který vydává někdo v bytě někde v Hollywoodu? Co prosím vás vy lidi děláte, kromě toho, že si navzájem poskytujete interviewy?"

"Vznikla nová realita," konstatuje Drudge. "Já můžu svůj časopis vydávat ze svého smradlavého bytu a oni mají své hypermoderní, luxusní zpravodajské redakce a předpisy. Prostě se jim nelíbí moje svoboda."

Jan Čulík

Vratislav Kuška

"Shromazdeni ekologu prerostlo ve stret s policii

Kolem sobotni pulnoci si na brutalitu policejniho zasahu prislo stezovat na prazskou policejni spravu 32 lidi. Ve Vodickove ulici meli policiste zasahnout i proti nahodnym chodcum a v policejnich celach se udajne dopousteli muceni a nasili.

Radislav Charvat, povereny vedenim prazske policejni spravy, pripustil, ze nekteri z nevinnych obcanu mohli byt policii napadeni. "Tem, kteri tam zustali, a prokaze se, ze jim policie ublizila, tem se omluvime," slibil Charvat.

Ministr vnitra Cyril Svoboda povazuje zakrok policie za adekvatni."

Zpravy z tisku

ODS priznala chyby a slibila, "ze uz to vickrat neudela", policajti (a jini tez, ODS je pro mnohe stale jedinym vzorem) si z nich berou priklad.

Rana pendrekem do hlavy nebo do zeber neni nic prijemneho, ale kdyz se kaci les, tak litaji trisky, to uz kazdy vi od roku ctyricet osm, kdy u nas hromadne kaceni lesu zacalo. Mnohym triskam padesatych let se zatim jeste nikdo neomluvil nebo nestihl omluvit, takze "trisky" onoho poklidneho sobotniho vecera na tom budou podstatne lepe, pokud se prokaze, ze jim policie ublizila. V nejhorsim, kdyz se prokaze, ze jim policie neublizila, prijdou jen o omluvu. To neni tak velka ztrata, takze se vlastne zas tolik nestalo. Kdyz se kaci les tak litaji trisky, kdyz se rozdavaji rany "padni komu padni" tak holt ta rana nekdy padne vedle, to se neda policajtum vycitat. Nikdo neni neomylny, ani policajt ne.

Je to spravne. Na chudy lidi musi bejt prisnost (bohaty jezdej limuzinama, ty se po ulicich neflakaj), ale na policajty ne, ty sou potreba k ochranovani zakonu a udrzovani poradku. A pritom sou na svete takove vlady a systemy, ktere za podobnych okolnosti policajty vysetrujou a sikanujou, dokonce i zaviraji. To prece neni fer. Policajti za nic nemuzou, kdyz se kaci les tak litaji trisky. A nektery cesky policajti, hlavne ti nejzkusenejsi, celej zivot nic jinyho nedelali, celej zivot "kaceli lesy a vyrabeli trisky", proto jsou tak zkuseny a nepostradatelny, tak po nich prece nikdo nemuze chtit aby se behem necelych deseti let zmenili k nepoznani. Vono v cloveku vzdycky z minulosti neco zustane, at chce nebo nechce. A mlady se ucej vod starejch, zkusenejsich, to je normalni, takze tradice preziva, to je taky normalni. Takze vlastne vo nic nejde a ty lidi, kery si stezovali na nase hrdinny ochrance zakona by meli byt exemplarne potrestany, aby vedeli, ze to se nedela. A taky aby se vytvoril odstrasujici priklad, aby si uz nikdo v budoucnu nedovolil stezovat a tim praci policie ztezovat.

Vratislav Kuška

K rozhovoru s Pavlem Dostálem, poslancem ČSSD o  České televizi

Jan Lipšanský

Motto: Jan Čulík: Neměli byste alespoň ve vašich novinách tuto věc systematicky kritizovat a sledovat a politikům, které umlčuje televize Nova, poskytovat prostor?

Pavel Dostál: U nás, když někdo umí psát a napíše dobře, tak je otištěn.

To jiste. Zkusil pan Dostal uverejnit kriticky clanek nekde jinde nez v Pravu? Jedna moje kolegyne novinarka si jednou dovolila kriticky napsat o TV NOVA, a podruhe uz ji to nebylo dovoleno, protoze by tak pry prilis rozhnevala pana Zelezneho, a on by jim prestal poskytovat informace.

Klasicky byl i muj pripad - kdyz mne vyhodili, podle mne stale neopravnene, z Ceske televize, nenasel se nikdo v ceskych novinach, kdo by o tom napsal. Ne ze by nekteri novinari o mem incidentu napsat nechteli, ale proste se bali, ze si zneprateli vedeni Ceske televize, a to by je prestalo zvat na tiskovky a zacalo by jim naopak hazet klacky pod nohy pri vykonu jejich prace.

Ba ne, u nas nemuze do novin kdo chce napsat, co chce. Nejprve to musi hezky ucesat, zaobalit, osazet vonavymi kytickami, a pak teprve muze svuj clanek pustit do sveta. Jen aby si svou kritikou, proboha, nikoho ve velkych televizich nepohneval, oni by pak na neho byli zli...

S pozdravem

Jan Lipšanský

Pavel Dostál: Pane Čulíku, vy u mě máte jeden vroubek. Vy jste v televizi informoval nepravdivě o Právu, řekl jste, že bylo ukradeno. Jeho historie je strašlivě rozdílná od historie zprivatizování Mladé fronty. Já jako poslanec Federálního shromáždění jsem přijímal zákon, na jehož základě byl veškerý majetek tehdejšího Rudého práva zestátněn. Z toho jsou protokoly. Díval jsem se na vaše výroky v pořadu Netopýr loni v září. Vyprovokovalo mě to, abych po tom šel, abych se informoval, co se stalo za chybu. Jsou záznamy, kdy se zmocněnci vlády chlubí tím, že Rudému právu nenechali ani tužku. Zjistil jsem dál, že redaktoři Práva, asi dvanáct nebo patnáct lidí, vytvořilo akciovou společnost, která si vzala obrovský úvěr. Od státu si odkoupila základní vybavení redakce, to jest počítačovou síť a jela normálně přes státní tiskárnu jako zákazník.

Zaprvé. Značka nebyla nikdy autorsky chráněna. Zadruhé: značku kdykoliv mohli začít vydávat komunisté a kdokoliv jiný, protože nebyla chráněna.

A za třetí: V roce 1990 značka Rudého práva byla značka mínusová. Nikdo nelhal víc, než Rudé právo. Nikdo netušil, že se z Práva stane tento liberální deník.

Všechno museli zrušit a inzerátem museli obnovovat předplatné.

Čtenářskou loajalitu zničíte jedině tím, kdyby Právo přestalo vycházet, anebo kdyby se nechalo komunistům. A je otázka, jestli v této politické situaci bylo dobré, aby vycházely komunistické noviny, které měly milión čtenářů.

Ale Mladá fronta byla normálně ukradena a zpeněžena. Tam šly i podíly jednotlivých osob při prodeji do několika miliónů, na jednu osobu.

Ten má jednapadesát procent a když minulý týden za ním znovu přišli Němci, tak s nimi vyrazil dveře. On to ale navíc nemůže prodat, protože by s tím museli souhlasit všichni redaktoři, podle smlouvy. Ale pan redaktor k té majoritě přišel tak, že odcházejí-li postupně akcionáři z redakce, jsou povinni svůj podíl prodat akciové společnosti. A jediný, kdo má peníze je nyní pan šéfredaktor.

Do privatizace šla jen Mladá fronta. Vaše chyba byla, že použít pojmu privatizace pro Právo, to nebyl správný pojem. Nehledě k tomu, že jste ve svatém rozhořčení zapomněl, že způsobem, jakým byla zprivatizována Mladá fronta, byly zprivatizovány všechny krajské listy komunistické strany, které nyní patří Němcům. Můžeme o tom ještě hovořit.

Moc by mně zajímalo, kterak je možné v zahraniční Evropě, aby většinu tisku vlastnil zahraniční kapitál.

Z tiskové besedy NEZ, která se konala 18.5.1998

Vylosované volební číslo NEZ je 2

Velmi nás zaráží, že ještě před odvoláním JUDr. Křivánka se vyjádřil místopředseda ODS Ivan Langer, že Křivánek porušuje platné zákony. Tento stav se v demokratickém státě řeší jiným způsoben než odvoláním. Proto upozorňujeme, že zcela zřetelně chybí inspekce ministerstva spravedlnosti, která by vyloučila politické vlivy na státní zastupitelství.

Změny na kandidátkách NEZ. V severomoravském kraji jsme museli vyřadit jednu kandidátku pro nízký věk a jihomoravském nám kandidátku vyřadila volební komise ze stejných důvodů. Výsledný počet:

Praha - 32 kandidátů

Stč. - 21 kandidátů

Jhč. - 8 kandidátů

Zpč. - 19 kandidátů

Sevč. - 18 kandidátů

Vychč. - 23 kandidátů

Jm. - 35 kandidátů Svm. - 25 kandidátů

Na kandidátkách jsou představitelé z oblasti vědy a kultury, starostové měst a obcí, lékaři, podnikatelé a živnostníci. Byli vybráni tak, aby kandidovali za volební kraj, kde bydlí. Kromě členů NEZ jsou na kandidátkách členové Živnostenské strany a velký prostor dostali občané, kteří nejsou členy žádných stran a hnutí. Na příklad na pražské kandidátce je 20 nestraníků a v první pětce jsou 3, včetně prvního místa. Na kandidátce pro střední Čechy je 17 nestraníků, a v první pětce jsou rovněž 3, včetně prvního místa na kandidátce.

Volební program NEZ byl schválen 7.12.1997 a na rozdíl od ostatních stran je volně k dispozici a byl poskytnut všem zájemcům.

Ocenili jsme rychlou reakci ČTK, která na naše upozornění zařadila odpovědi NEZ na anketní otázky Volebního klubu. Nepovažujeme však za vhodné, aby virtuální volby na internetu obsahovaly pouze vybrané kandidující strany, včetně nekandidující ODA a chyběly ostatní volební strany.

Odborná část byla zaměřena na VÚSC. NEZ chce prosazovat změnu zákona o VÚSC společně s úpravou daňových zákonů, tak aby byl vytvořen funkční celek, nikoli nákladný model, který zhorší funkčnost celého systému veřejné správy.

K sobotním demonstracím a výtržnostem v Praze považujeme za nutné upozornit, že nekulturní politika na náměstích supluje chybějící kulturní a demokratickou politiku ve sdělovacích prostředcích. Svědčí o tom i odmítnuté diskuse před parlamentními volbami. Neochota diskutovat svědčí o neznalosti a neschopnosti parlamentních stran definovat záměry a cíle, které povedou k prosperitě ČR.

NEZ 18.5.1998

Přijeďte do Bratislavy na výstavu Internet 498

From: iips@gtinet.sk

Vazeni priatelia Internetu,

dovolujeme si Vas v mene organizacneho vyboru pozvat na vystavu Intermet 498. Uskutocni sa v dnoch 9.-11. júna 1998 v priestoroch vystavneho a kongresoveho centra spolocnosti Výstavnictvo, a.s. na Prievozskej ceste 18 v Bratislave. Vystava je spojena s odbornym programom, ktoreho cielom je predstavit moznosti a vyuzitie Internetu predovsetkym v komercnej sfere.

Blizsie informacie o vystave ako i odbornom programe ziskate na stranke http://internet98.vystavnictvo.sk/.

Peter Ondruska

I.I.P. Slovensko

Phone: (421-7) 580 30 10

Fax: (421-7) 580 26 05

http://www.iips.com

Jiří Jírovec

Při pátrání po informacích o generálu Vlasovovi a jeho Ruské osvobozenecké armádě jsem narazil na zajímavý článek o historii různých ukrajinských nacionalistických organizací, ktery napsal Peter J. Potichnyj jako příspěvek do publikace Ukraine during World War II, History and its Aftermath, A Symposium, Canadian Institute of Ukrainian Studies, University of Alberta, Edmonton, 1986.

Myslím, že dokument (http://www.infoukes.com/commercial/litopys-upa/military.html), jehož český překlad předkládám čtenářům BL, stojí za přečtení už jen proto, že ilustruje neobyčejnou složitost vojensko-politicko-nacionalistických zájmů v této části bývalého SSSR. Jeho souvislost s Vlasovovou armádou je sice jen okrajová, ale i tak lze vytušit, že otázka nakládání s vlasovci po válce nebyla černobílou záležitostí.

Jiří Jírovec

Ukrajinská vojenská seskupení v druhé světové válce

I po čtyřiceti letech od konce druhé světové války (dále jen války) ještě existuje mnoho dohadů o chování Ukrajinců v letech 1939-45 a to nejen mezi cizinci, ale i některými Ukrajinci, kteří nemaji jasno v událostech, které je tehdy zasáhly a ovlivňují jejich myšlení dodnes.

Tato válka se obecně chápe jako obrovský střet sil dobra a zla, z nichž ty první síly zvítězily. Z tohoto pohledu pak vyplývá, že národy i jednotlivci, kteří nebyli na straně Spojenců (samozřejmě s výjimkou neutrálních států) musely být na straně mocností Osy, nebo ještě hůře na straně nacistů. Cokoli nezapadá do těchto úhledných škatulek je buď přehlíženo nebo zkresleno, jak tomu je například v současné debatě o kolaboraci a valečných zločinech mezi Ukrajinci.

Ukrajinci spolupracovali během války se všemi stranami, a to ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé, jako jedna z největších národnostních skupin světa, která neměla vlastní suverénní stát, Ukrajinci neměli v tomto kritickém období světové historie kontrolu nad vlastním osudem. Zadruhé, podobně jako židi, Ukrajinci byli - a stále ještě jsou - roztroušeni po světě a nacházeli se tudíž v letech 1939-45 v nejrůznějších místech a situacích.

Jelikož se nejúpornější bitvy války odehrávaly na ukrajinském území, nepřekvapuje, že velký počet Ukrajinců bojoval v různých armádách a vojenských organizacích na všech frontách. V sovětské armádě samé bylo 4.5 miliónů ukrajinských občanů. Podle sovětských statistik 409 668 z nich dostalo medaile za hrdinství ve válce a 961 se stalo Hrdiny SSSR. Z 250 000 sovětských partyzánů působících na Ukrajině bylo 60% Ukrajinců.

Tisíce Ukrajinců sloužily v polské armádě generála Wladyslawa Anderse a bojovaly pod jeho jeho velením na straně Britů v Egyptě, Lybii a Itálii. Ukrajinci byli rovněž v polských jednotkách, jež postupovaly se sovětskou armádou do Polska. Rovněž české jednotky, které se zformovaly v SSSR a byly přičleněny ke spojeneckým silám, měly ukrajinské oddíly. V roce 1943 bylo z 15 000 vojáků brigády generála Ludvíka Svobody, 11 000 Ukrajinců. Většina z nich se k brigádě dostala po tříleté internaci v sovětských koncentračních táborech. (Třicet tisíc Ukrajinců uteklo do SSSR ze Zakarpatské Ukrajiny v důsledku nacisty podporované maďarské okupace svého území. Sovětské úřady, podezíravé k národnímu uvědomění uprchlíků a horlivé dokazovat Němcům dodržování smlouvy mezi Molotovem a Ribbentropem, je okamžitě uvěznily a poslaly do koncentračních táborů.)

Ukrajinci sloužili i v rumunské a maďarské armádě a hráli významnou roli v uzavření míru mezi maďarskou a  Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA). Ukrajinci bojovali na straně srbského monarchisty Draža Mihailoviče i Titových jugoslávských partizánů. Velký počet Ukrajinců sloužil v amerických a kanadských ozbrojených silách (v posledně jmenovaných odhadem asi 40 000). Ukrajince lze rovněž nalézt ve francouzském odboji.

Ukrajinské milice, vzniklé za války, lze rozdělit do tří skupin: oddíly založené na základě politické dohody s německými úřady, oddíly organizované Němci mimo rámec politických dohod a  skupiny napojené na podzemní hnutí.

Do první skupiny patří Národní vojenské oddíly (VVN), Bratrstvo ukrajinských nacionalistů (DUN), Galská divise SS, ukrajinské jednotky Ruské osvobozenecké armády (ROA), Ukrajinská osvobozenecká armáda (UVV) a Ukrajinská národní armáda (UNA).

VVN, organizovaná v roce 1939 vedením Organizace Ukrajinských nacionalistů (OUN), tehdy ještě jednotné, byly pod velením plukovníka Romana Suška. Získaly okamžitou podporu a požehnání Němců (ještě před válkou s Polskem), ale existovaly jen krátkou dobu a byly rozpuštěny, jakmile smlouva Molotov-Ribbentrop vstoupila v platnost. Mnoho příslušníků VVN později vstoupilo do Ukrajinské pomocné policie (jednotky Werkschutz and Baudienst). Význam VVN spočívá hlavně v úsilí o obnovení tradic období první světové války, v němž se národní oddíl, Sichovi striltsi, stal jádrem Ukrajinské armády.

DUN bylo rovněž organizováno s vědomím a podporou Němců a bojovalo pod vlajkou Banderovy frakce OUN (OUN-B). Bylo rozděleno na dvě skupiny, Nachtigall a Roland. První supina měla asi 1000 mužů ve Lvově, v němž byl v červnu 1941 vyhlášen nezávislý ukrajinský stát. Po uvěznění vedení OUN-B, byly obě skupiny poslány do Frankfurtu nad Odrou, a přeorganizovány na Strážní utvar 201, který byl poslán do Běloruska bojovat proti sovětským partyzánům. Po stížnostech na neposlušnost Ukrajinců byli takměř všichni ukrajinští velitelé uvězněni a jednotka rozpuštěna. Jeden důstojník, kapitán Roman Šukevič, unikl a stal se později vrchním velitelm UPA. Vedl ukrajinský podzemní odboj až do své smrti v bitvě se sovětskými oddíly v březnu 1950, poblíž Lvova. Nejvýznamnější a největší řádnou jednotkou byla v této první kategorii Galská divise, vzniklá s mnoha rozpory uprostřed roku 1943. Ukrajinské podzemní hnutí původně silně oponovalo jejímu vzniku, ale jakmile byla Galská divise "fait accompli", byla podzemím využívána pro výcvik vlastních lidí. Ti po výcviku desertovali a vraceli se zpátky do podzemí. Mnoho příslušníků této divise se spojilo s podzemím po její porážce v bitvě u Brody v červenci 1941. Zbývající jednotky byly v roce 1945 přeskupeny do 1. Divise UNA.

Další jednotky byly tvořeny ze zajatých rudoarmějců. To byl případ (ukrajinské) Divise Sumy, vzniklé, bez politického souhlasu Němců, na přelomu let 1941-42. Divise byla takměř zničena ve stalingradské bitvě (1942-43) a její zbytky byly v roce 1944 začleněny do ROA generála Vlasova. Na základě ukrajinských protestů byly všechny ukrajinské jednotky (nikoli však všichni jednotliví Ukrajinci) odděleny od ROA a zjara 1944 přeorganizovány na UVV.

Na počátku roku 1945 zorganizovali poblíž Berlína bývalí důstojníci a vojáci Rudé armády protitankovou brigádu Svobodná Ukrajina. Její rekruti přišli většinou z berlínských požárních sborů, které se údajně skládaly z 85% Ukrajinců. Tato brigáda, organizovaná podle regionů, zahrnovala, mezi jinými skupiny z Mirgorodu, Lubně a Černigova.

Všechny výše jmenované jednotky nebo jejich zbytky byly postaveny pod společné velení počátkem roku 1945, kdy byl v Berlíně ustaven Ukrajinský národní výbor v čele s generálem Pavlo Šandrukem. Ve velmi obtížné situaci a pod tlakem ze všech stran, Němci konečně souhlasili s vytvořením UNA. Jejím jádrem měla být reorganizovaná Galská divise, která se měla stát částí 1. Divise UNA. Ačkoli tento plán nebyl nikdy plně uskutečněn kvůli porážce Německa, německý souhlas pro ukrajinskou kontrolu nad těmito jednotkami umožnil Ukrajincům samostatné vyjednávání se Spojenci na konci války.

Jakmile byly ukrajinské jednotky odsunuty z východní fronty, staly se často nespolehlivými. Například dva strážní oddíly 30. pěší divise SS, složené z Ukrajinců (původně na nucených pracích v Německu, zařazených do divise zařazeni proti jejich vůli), které byly nasazeny proti francouzskému odboji, desertovaly koncem roku 1944 a připojily se k "Forces Francaises de l'Interier". Tyto oddíly, které původně nesly název Bohoun a Ševčenko a později 1. a 2. ukrajinský prapor, byly na žádost sovětských úřadů na konci roku 1944 rozpuštěny. Jiná jednotka, vedená poručíkem Osypem Krukovským, složená ze zbytků tří praporů Galské divise, byla poslána na západ na výcvik a pokusila se okamžitě o dezerci na francouzskou stranu. Pokus byl Němci zmařen, ale malé skupině se podařilo uniknout v roce 1944. Zbytek byl poslán zpět do Německa.

V druhé kategorii (útvarů organizovaných Němci bez předběžných politických dohod) byly strážní a stavební jednotky: Werkschutz, Bahnschutz, Baudienst, Hilfswillige (Hiwis) a Schutzmanchaften, ukrajinská pomocná policie. Byly složeny hlavně z bývalých zajatých rudoarmějců, kteří se do těchto jednotek hlásili proto, aby si zachránili život - na sovětské válečné zajatce se nevztahovala Ženevská konvence a tak s nimi Němci jednali naprosto nehumánně.

Ve třetí kategorii byly skupiny podzemního odboje, složené z těch Ukrajinců, kteří zůstali jak mimo německé, tak i sovětské síly. Tato třetí alternativa se stala reálnou až poté, kdy brutalita nacistického režimu a jeho posice v otázce ukrajinské státnosti přestala být nadále hádankou.

První vytvořenou podzemní jednotku vedl Taras Bulba-Borovec. Byla známá pod jménem Ukrajinská osvobozenecká armáda (UPA), Polissian Sich a Ukrajinská národní republikánská armáda (UNRA). UPA vznikla v roce 1942. Původně byla politicky spojena s exilovou vládou Ukrajinské lidové republiky (UNR) a později s OUN-M. (Autor nevysvětluje, co tato zkratka znamená - poznámka JJ.) Postupně se stala tak velkou a populární, že v roce 1944 vznikla Ukrajinská nejvyšší osvobozenecká rada (UHVR), která vedla ozbrojené akce a koordinovala politickou činnost. V té době se UPA dostala pod kontrolu OUN-B a zůstala aktivní až do padesátých let, kdy byla zlikvidována Sověty.

S činností podzemního hnutí je spojeno mnoho nejasností a nedorozumění. Jedno se týká jeho vzniku, otázky, která bývá na západě často velmi zjednodušována. Jelikož zakladateli hnutí byli nacionalisté, z nichž řada dříve sloužila v jednotkách napojených na Němce, byli automaticky považováni za fašisty. Další nedorozumění se týká členské základny. UPA od svého založení přitahovala všechny organizované nacionalistické skupiny. Mnoho členů pomocné policie dezertovalo a připojilo se k UPA stejně jako příslušníci Galské divise. Výsledkem bylo, že neinformovaní autoři na západě a naprostá záplava sovětských publikací vzbuzovali dojem, že ukrajinské podzemní hnutí bylo vytvořeno Němci pro boj proti SSSR a že hnutí jako takové skrývalo všechny druhy válečných zločinců.

Přehlíží se, že UPA měla členy ze všech oblastí Ukrajiny a že mezi nimi byli i vojáci Rudé armády. Mnoho politických i vojenských vůdců pocházelo z uzemí, která byla před rokem 1939 kontrolována Sovětským svazem. Osyp Pozičaňjuk, bývalý člen komsomolu, byl prominentním vůdcem v UHVR zodpovědným za informační byro. A nebyl sám. Danylo Šumuk zmiňuje ve svých pamětech členy komunistické strany západní Ukrajiny, kteří se posléze k podzemním jednotkám připojili.

Je nezbytné znovu zdůraznit že Ukrajinci byli na všech stranách během války. Hlavní důvody byly, že Ukrajina, jeden z největších národů v Evropě, neměla vlastní nezávislý stát, její území bylo těsně před válkou pod kontrolou čtyř států a že existovala velká a dynamická ukrajinská diaspora. Ukrajinci byli v německých jednotkách z různých důvodů - ale jen málokdy ze sympatií k nacistické ideologii nebo rasové politice. Většina nacionalistických Ukrajinců měla politickou agendu - nezávislou Ukrajinu - která je stavěla do stejné opozice jak proti Německu tak proti Sovětskému svazu.

Poznámka k překladu: Přepis ukrajinských osobních a místních jmen z angličtiny do češtiny nemusí vždy odpovídat jejich skutečné ukrajinské podobě. Pokud jde o vojenskou terminologii, snažil jsem se vybavit z paměti výrazy, které by jakž takž dávaly nějaký smysl. Doufám, že jsem tím smysl článku, který je ostatně v anglické verzi snadno přístupný na Internetu, nenarušil.

JJ