Pavel Dostál, poslanec za ČSSD: "Rudé právo nebylo ukradeno tak, jak byla ukradena Mladá fronta".
Pavel Dostál: Pane Čulíku, vy u mě máte jeden vroubek. Vy jste v televizi informoval nepravdivě o Právu, řekl jste, že bylo ukradeno. Jeho historie je strašlivě rozdílná od historie zprivatizování Mladé fronty. Já jako poslanec Federálního shromáždění jsem přijímal zákon, na jehož základě byl veškerý majetek tehdejšího Rudého práva zestátněn. Z toho jsou protokoly. Díval jsem se na vaše výroky v pořadu Netopýr loni v září. Vyprovokovalo mě to, abych po tom šel, abych se informoval, co se stalo za chybu. Jsou záznamy, kdy se zmocněnci vlády chlubí tím, že Rudému právu nenechali ani tužku. Zjistil jsem dál, že redaktoři Práva, asi dvanáct nebo patnáct lidí, vytvořilo akciovou společnost, která si vzala obrovský úvěr. Od státu si odkoupila základní vybavení redakce, to jest počítačovou síť a jela normálně přes státní tiskárnu jako zákazník.
Zaplatili něco za tu značku?
Zaprvé. Značka nebyla nikdy autorsky chráněna. Zadruhé: značku kdykoliv mohli začít vydávat komunisté a kdokoliv jiný, protože nebyla chráněna.
No, ale nezačali.
A za třetí: V roce 1990 značka Rudého práva byla značka mínusová. Nikdo nelhal víc, než Rudé právo. Nikdo netušil, že se z Práva stane tento liberální deník.
Ale kolik mělo Rudé právo v roce 1990 čtenářů? Jakou měli čtenářskou a distribuční síť?
Všechno museli zrušit a inzerátem museli obnovovat předplatné.
Ovšem jejich čtenářská obec nezmizela. Čtenářská loajalita existuje a obnovené Právo si jistě znovu objednali původní čtenáři.
Čtenářskou loajalitu zničíte jedině tím, kdyby Právo přestalo vycházet, anebo kdyby se nechalo komunistům. A je otázka, jestli v této politické situaci bylo dobré, aby vycházely komunistické noviny, které měly milión čtenářů.
Ta distribuční síť, ta čtenářská loajalita měla určitou hodnotu a ta měla patřit státu. Majitelé obnoveného Práva za ni a za značku nic státu nezaplatili.
Ale Mladá fronta byla normálně ukradena a zpeněžena. Tam šly i podíly jednotlivých osob při prodeji do několika miliónů, na jednu osobu.
Většinovým vlastníkem Práva je pak šéfredaktor, viďte.
Ten má jednapadesát procent a když minulý týden za ním znovu přišli Němci, tak s nimi vyrazil dveře. On to ale navíc nemůže prodat, protože by s tím museli souhlasit všichni redaktoři, podle smlouvy. Ale pan redaktor k té majoritě přišel tak, že odcházejí-li postupně akcionáři z redakce, jsou povinni svůj podíl prodat akciové společnosti. A jediný, kdo má peníze je nyní pan šéfredaktor.
Slyšel jsem kritiku, týkající se i Mladé fronty, a to je nosný argument. Že ať už bylo na začátku cokoliv, to že MFD a Právo jsou dnes nejčtenějšími listy, za tím je tvrdá práce, téměř deseti let. To nikdo nepopírá. Ale do privatizace ty listy nešly, viďte.
Do privatizace šla jen Mladá fronta. Vaše chyba byla, že použít pojmu privatizace pro Právo, to nebyl správný pojem. Nehledě k tomu, že jste ve svatém rozhořčení zapomněl, že způsobem, jakým byla zprivatizována Mladá fronta, byly zprivatizovány všechny krajské listy komunistické strany, které nyní patří Němcům. Můžeme o tom ještě hovořit.
Vím to a psal jsem o tom: v televizi nebyl čas to říct.
Moc by mně zajímalo, kterak je možné v zahraniční Evropě, aby většinu tisku vlastnil zahraniční kapitál.
(Viz též článek Ukradená Fronta, ukradené Právo (Jiří Vančura, Listy č. 1/1998))
