Pár poznámek k textu Jiřího Potužníka
Jan Čulík
Nebudu rozbírat skutečnosti, kde se v pojetí novinářské práce dosti zásadně lišíme (např. využívání metafor v novinářském jazyce). Neužíval bych také mnohé přespisovné, trochu šroubované výrazy Jiřího Potužníka. Proč nemluvit, jak mi zobák narost. Vzdělancovou zásadou by mělo být zamyslet se, jak sdělit myšlenku co nejjednodušeji. Známkou kultivovanosti není míra spisovnosti či abstrakce, ale míra vnitřní myšlenkové logičnosti, jasnosti a srozumitelnosti. V České republice se - jak se zdá - dosud nepovažuje za důležitou demokratickou kulturní hodnotu jednoduše vyjádřená složitá myšlenka. (Toto je citát z jiného textu.)
Domnívám se ale, že rozpory v našich pojetích nejsou nepřekonatelné a mnohé by vyjasnila delší diskuse.
Chci se zmínit o několika pasážích v Potužníkově textu, kde došlo k určitému neporozumění mým argumentům, protože jsem se asi vyjádřil příliš zkratkovitě.
Jiří Potužník píše:
"Pokud jde o vlastní reportáže, zazlíváte jim ponejvíce nedostatečnou tvůrčí kritičnost. Takovou, která by nabízela několik různých pohledů na každou věc. (...) Například v šotu o Unii svobody měla prý reportérka slova Jana Rumla "Nelhat je normální" komentovat, že z úst dlouholetého činitele ODS to zní "poněkud nepřesvědčivě". Což může autorka objektivní informace předestřená fakta tímto způsobem zabarvovat?
Tato pasáž se myslím dotkla jádra problému. Česká televize dosud trpí dědictvím komunismu, v tom smyslu, že vládne povědomí, že komunisté zkreslovali fakta pro své účely, a tak smí veřejnoprávní televize dělat jen to, že veřejnosti prezentuje čistočistá fakta, bez jakékoliv analýzy či odstupu.
Jsem hluboce přesvědčen, že tímto přístupem Česká televize tvrdě selhává a neplní roli, jakou má hrát v demokratické společnosti. Je vedlejší, jestli tuto čistě pasívní, "faktografickou" roli od ČT vyžadují poslanci českého parlamentu. Jsou-li skutečně tak neznalí, že to činí, Česká televize by měla zahájit veřejnou debatu o tom, co je podstatou skutečně nezávislé veřejnoprávní žurnalistiky, napomáhající rozvoji demokracie.
Není pravda, že reportéři veřejnoprávní televize mohou sami poskytnout divákům jen čistá fakta a pro jejich zhodnocení jít jen k představitelům různých politických či zájmových skupin, kteří na obrazovce zkreslí daná fakta podle toho, co se jim hodí pro jejich vlastní účely.
Nikoliv, kromě přinášení těchto účelově subjektivních názorů činitelů veřejnosti musí veřejnoprávní rozhlas a televize divákům a posluchačům poskytovat objektivní, zkušený a nezávislý profesionální úsudek. Reportéři musejí být autoritou a tuto autoritu musejí využívat k tomu, aby při reportování vznášeli stručné kritické připomínky a hodnocení k věci, o níž se hovoří. Reportéři musejí projevovat ke všem reportovaným skutečnostem kritický odstup. To je součástí dobré žurnalistické práce.
Pozor, neznamená to, že by měla mít Česká televize nějakou politickou linii, to zdaleka ne. Měla by si však dát za úkol povzbuzovat aktivní, nezávislé a kritické myšlení. Tedy, při informaci o čemkoli zároveň poukazovat na to, co je na informaci pravděpodobně pochybné, aby se nad tím divák sám zamyslel. Neustále musí reportér uvažovat o tom, co je na tom, co mu politik říká, nepravdivé, zmanipulované či chybné. Musí na to poukazovat i ve zprávách taktním, stručným, ale účinným způsobem.
Příklad: jeden britský ministr vnitra se nedávno pokusil parlamentu předložit několik zákonných novel. Během krátké doby protestoval britský Nejvyšší soud celkem proti třem těmto novelám a odmítl je jako neústavní.
Zpráva deníku Guardian informovala na titulní straně v prvním článku o těchto skutečnostech. Po uvedení základních faktů v prvních třech čtyřech větách článku následoval úsudek. "Od ministra vnitra Michaela Howarda je to vážné profesionální selhání."
Takovýmto způsobem musí reportéři České televize také komentovat události.
Druhé nedorozumění:
Jiří Potužník se pozastavuje nad tím že jedním dechem uvádím protikladné názory či připomínky. Píše například:
[Ve zprávě o slovenském vzororeferendu o NATO ve Štúrovu podle J. Čulíka] "měl reportér upozornit na skutečnost, že takové hlasování je nesmysl, ale současné projevem vyspělé občanské společnosti (opět se nemohu zbavit dojmu, že jde o protimluv)."
Chtěl bych to vysvětlit.
V anglosaských zemích existuje rozvinutá debatní kultura. Mladí lidé jsou jí vystaveni už na univerzitách, kde jsou četné debatní kluby. Setkávají se v nich, pro daný večer je určeno téma, a debatéři proti němu vymýšlejí nejrůznější argumenty, snaží se ho podvrátit z nejrůznějších úhlů, zkoumají, který argument je nosný a vydrží v palbě debaty.
To, že debatéři přicházejí s nejrůznějšími kritickými argumenty, neznamená, že ty argumenty nutně zastávají. Jednají v debatě pro debatu jako takzvaní "ďáblovi advokáti", snaží se podvracením ze všech možných hledisek zjistit, jestli je předložený argument nosný.
Tato kultura pak vládne celou společností, zejména v novinářských kruzích. To, že proti danému výroku či faktu zveřejním množství nejrůznějších kritických protinázorů, neznamená, že jde o protimluv. Je to běžná debatérská praxe.
Do třetice:
V některých věcech mě Jiří Potužník - možná právem - chytá za slovo. Je to asi moje vina, protože některé skutečnosti - viz výše - jsem nevysvětlil dosti jasně. Kritizuji-li Události ČT jako v podstatě rozhlasový pořad, a navrhuji-li pak, že tluče-li se v zahraničním zpravodajství komentář a obraz, bylo by lepší špatný obrazový materiál vůbec nevysílat a zprávu jen přečíst ve studiu, argumentuji přirozeně v tomto případě pro větší názornost a sdělnost, které bude dosaženo, paradoxně, když se zavádějící obrazový materiál nebude vysílat - když nemáme nic jiného. Argumentuji pro menší zlo. V tomto případě je sdělnější zpráva, která se ve studiu jen přečte, než když je čtena při vysílání filmových záběrů, které jí protiřečí.
Podobně, když jsem kritizoval logickou stavbu střihu při přímých vstupech z reálu do studia a napsal jsem, že proti velkému záběru reportéra v reálu má vždy být postaven velký záběr moderátora ve studiu, mínil jsem tím přirozeně základní, rámcový princip. V následujících odstavcích, které Jiří Potužník kritizuje jako protiřečící předchozímu výroku, šlo přirozeně o detailní rozpracování tohoto principu.
Jan Čulík
