Uvnitř České televize
(To, co píše Andrew Stroehlein - viz níže - není, obávám se, nic nového. Shledal po příchodu do České televize, že tam existuje celá řada rysů, o nichž vedu debatu s českými novináři už delší dobu. Někdy v roce 1995 jsou dlouze hovořil s jedním českým žurnalistou právě o tom, do jaké míry je eticky přípustné, aby měl novinář přímé a osobní vazby na politiky, kteří mu poskytují důvěrné vnitřní informace. Charakterizoval jsem to jako korupční praxi - pražský novinář naproti tomu argumentoval, že bez těchto vazeb se v ČR nedá v novinářské branži fungovat. Shodou okolností se pak vyskytl v britských sdělovacích prostředcích případ jednoho západního novináře, působícího v Bosně - jehož se bosenští politikové právě tímto "českým" způsobem pokusili zkorumpovat - chtěli ho využít tím, že mu prozradí některé důvěrné informace, k manipulaci západních politiků. Novinář přirozeně udělal jedinou možnou věc - celou záležitost okamžitě zveřejnil. JČ)
Vzhledem k tomu, že věnovaly poslední dobou Britské listy mnoho stránek stavu České televize a vzhledem k tomu, že vzduchem koluje tolik rad pro Ivana Kytku, usuzuji, že by si čtenáři možná rádi přečetli pár poznámek od někoho, kdo už několik dní pracuje právě v České televizi.
Nebudu tady nikoho jmenovat, neboť jména nejsou důležitá. Chci popsat vššeobecně nynější kulturu sdělovacích prostředků a politiky v ČR, která je v současnosti naší největší překážkou.
Nebudu nikoho jmenovat také proto, že jsem byl požádán, abych to nečinil. Dříve však, než začnou čtenáři křičet proti cenzuře od Ivana Kytky, rád bych je ubezpečil, že to s Ivanem Kytkou nemá vůbec nic společného. Lidé, s nimiž jsem hovořil, důrazně požadují, abych je nejmenoval. To, jak uvidíme, je součástí celého problému.
Závěrem tohoto úvodu bych chtěl čtenáře požádat, aby neplýtvali časem a nesnažili se hádat, o kom konkrétně hovořím. Snažím se popsat celkové prostředí v České televizi, nikoliv kritizovat jednotlivé pracovníky. To dělám mezi čtyřma očima, nemusíte mít obavy.
Cíl nedávných změn v České televizi není pro nikoho tajemstvím. Účelem je zlepšit kvalitu zpravodajství a analýzy, učinit je energičtějšími, agresívnějšími, kritičtějšími a efektivnějšími. Zdá se, že mnoho českých politiků se za posledních pár let naučilo, jak účinně manipulovat sdělovací prostředky. Teď je načase, aby se jim televizní žurnalistika vyrovnala.
Nesmírně důležité je přitom najít či vytvořit vhodné lidi pro tuto práci. Snažíme se zformovat silné reportéry, osobnosti na obrazovce a novináře, kteří budou schopni vytáhnout řádné odpovědi z neochotných, podezřívavých a honěných politiků. Často hovoříme spíš žertem o tom, že se snažíme vytvořit české Paxmany (Jeremy Paxman je ostře agresívní, vysoce efektivní novinář publicistického pořadu Newsnight televize BBC, jeho plat ovšem převyšuje 150 000 liber ročně, tedy 725 000 Kč měsíčně, poznámka JČ.) Vlastně jsou ty naše žerty ale docela vážné.
Jací by měli být tito noví novináři? Ideální osobou z mého hlediska by byl někdo, kdo dokáže politika interviewovat agresívně. Ale tato agresivita musí být na základě znalostí, nikoliv drzosti. Taková osoba musí být sama v sobě stoprocentně sebevědomá a nesmí vyjadřovat vůči politikům žádnou servilnost. V interviewech musí jít rovnou k věci, neboť čas v televizním vysílání je velmi omezen. Reportér typu Jeremy Paxmana nedovolí politikům blábolit, jak se jim zachce.
Důležitou součástí vytvoření onoho osobního sebevědomí je potřeba vytvořit určitý image, nebo, konkrétněji, zajistit, aby moderátoři České televize měli určitou pověst. Součástí této pověsti musí být nejen, že bude novinář znám schopností dávat ostré otázky a mít agresívní styl vedení interviewů, ale novinář musí mít také ve společnosti autoritu.
Tito reportéři musejí být celostátně uznáváni jako inteligentní osoby, schopné proniknout do jádra problému, jako osoby vzdělané a kritické. Silná osobnost se nutně bude projevovat i mimo televizní obrazovku. Ať se nám to líbí nebo ne, čelní moderátoři musejí být do určité míry veřejnými osobnostmi. (Samozřejmě, ve veřejnoprávní televizi, se musejí moderátoři zároveň považovat i za služebníky veřejnosti.)
Z onoho postupně vytvořeného věhlasu během času vznikne v moderátorovi vnitřní sebedůvěra. Tak bude ten člověk efektivnější v rozhovorech s politiky, protože moderátor se bude považovat za rovného svým slavným a důležitým hostům. Ztratí pocit, že je jen servilní předčítatel otázek a se skutečnou sebedůvěrou bude přistupovat k interviewům s přirozeně kritickým přístupem k ostatním, který vyplývá z vlastních pocitů silných schopností, vzniklých na základě znalostí a prestiže.
Jakmile takový Paxman jednou vznikne, stává se ve společnosti významnou osobností. Jeho interviewy jsou pro politiky výzvou a zkouškou. Ti, kteří dokáží uspět v rozhovoru s Paxmanem, bude zcela jasně jen takoví politikové, kteří slušně rozumějí důležitým otázkám dne a umějí efektivně mluvit. Ti, kteří se Paxmanovi chtějí vyhýbat, jsou zcela zjevně nekvalitní politikové, kteří si nezaslouží podporu veřejnosti.
Takový Paxman tedy zcela zjevně dělá daleko více, než že pouze dává politikům otázky. Hraje ve společnosti určitou roli, která je nenahraditelná. Odhaluje nečestné, vykrucující se a podvodné politiky, a tím pomáhá posílit demokracii. Stává se zároveň také silným vzorem pro začínající novináře.
Tady musím zdůraznit, že Paxmanové se na Západě vyskytují velmi často. Používám tady jméno Jeremy Paxmana jen jako příklad všeobecného jevu, který existuje v rozvinutých demokraciích běžněji. Velká Británie má celou řadu slavných novinářů, moderátorů a reportérů, kteří hrají tuto roli.
Nemusím snad čtenářům sdělovat, že v České republice nehraje tuto roli nikdo, a že demokracie proto v ČR trpí.
Pokud jste se dívali na Českou televizi v posledních týdnech, zjevně dochází u některých moderátorů a reportérů k určitým změnám. Stávají se agresívnějšími, tvrdšími a analyzují záležitosti kritičtěji. Televize je obrovský moloch, kde je možno změny prosadit jen velmi postupně a pomalu. Nic se nezmění přes noc, ale alespoň v tomto ohledu se záležitosti začínají zlepšovat.
Avšak tato postupná zlepšení neznamenají, že je to jen otázkou času, než vzniknou čeští Paxmanové. Malé změny nás přivádějí k naší největší překážce, a tu budeme muset odstraňovat i jinými zdroji, než pouze prostřednictvím času.
Celá kultura vztahů mezi novináři a politiky v České republice v současnosti brání vzniku moderátorů, jaké jsem popsal výše. Stručně řečno, nikdo to nechce dělat.
Je to možná podivné, že lidé, kteří vystupují každý večer na obrazovce, si jak se zdá myslí, že se mohou vyhnout tomu, stát se slavnými, se všemi klady i zápory, které to přináší. Zdá se ale někdy, že tomu tak skutečně je. Dám vám několik příkladů.
Jeden moderátor mi řekl, že si nepřeje zvýšit svůj profil a vytvořit si celostátní pověst způsobem, jaký jsem popsal, protože by to prostě bylo nebezpečné - ohrožovalo by to život jeho a jeho rodiny. Domníval se, že kdyby se měl stát čelnou osobností ve společnosti, bylo by to pro něho příliš riskantní.
V jiných zemích se může reportér a moderátor spolehnout na policii a na soudy, které ho dokáží ochránit před hrozbami či fyzickým násilím. Zjevně si někteří reportéři a moderátoři zde nemyslí, že je zákon dokáže ochránit. Že by měli pravdu?
Jiný moderátor mi řekl, že nechce vůči politikům vystupovat příliš agresívně, protože by to znamenalo, že by ztratil přístup k interním informacím, ztratil by kontakty s politickou elitou, které si postupem času vybudoval. Nemá přece smysl kousat ruku, která vás krmí, to byla jeho logika. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje pevné právní zázemí pro svobodu přístupu k informacím, je snad jeho argumentace oprávněná?
Doufám, že nikoliv. Chtěl bych, aby tyto elitní kontakty prostě přestaly existovat. Zjevně totiž lidé, kteří se ozývají a přinášejí určité informace, to dělají s určitými úmysly. I když jim zatelefonujeme my, záležitost interpretují ze svého subjektivního hlediska. Jsem přesvědčen, že tyto styky prostřednictvím "zadních kanálů" by měly být nahrazeny otevřenými, přímými kontakty, které zůstávají na profesionální úrovni a nespoléhají na osobní přátelství.
Samozřejmě, všichni novináři si ochraňují své zdroje a jsou na ně hrdi. Avšak výsadní přístup k informacím má svou temnou stránku. Jde v podstatě o toto: stává se novinář jen pouhým mluvčím pro (zaujaté) politiky, kteří jsou pro něho zdrojem informací? Být upozorněn, že se něco děje, to je v pořádku, ale novinář si to vždycky musí potvrdit a analyzovat, a člověk se musí neustále sám sebe ptát, jestli nejde o někoho, který danou záležitost zkresluje ve svůj prospěch.
Jiná osoba v České televizi mi řekla, že takovýto moderátor by v České republice neuspěl, protože by hosté prostě odmítli chodit do studia. Politikové jsou příliš zvyklí na to, že při rozhovoru novináře manipulují, jak se jim zachce. Jsou přesvědčeni, že nemají být vyslýcháni a že jejich výroky nemají být podrobovány kritice. Zatím - se jim jistě daří mít moderátory v kapse.
Jsem v České televizi teprve týden, ale je jasné, že se toto děje už nyní velmi pravidelně. Když pozveme politika do studia, mluvčí té osoby se zeptá, kdo ho bude interviewovat. Podle toho politik rozhodne, zda do studia přijde nebo ne. Někteří moderátoři mají přirozeně větší znalosti o určitých záležitostech než jiní. Je zjevné, že politikové se prostě bojí jít do studia s informovanými moderátory.
Někdy také pozveme ministry, a oni projeví zájem, že přijdou, ale když se dovědí, o čem se má mluvit, odmítnou na poslední chvíli přijít nebo nám pošlou své poradce nebo absurdně nevýznamné mluvčí. Ubohým způsobem se vyhýbají odpovědnosti.
Samozřejmě, budeme tyto politiky zostuzovat veřejně tím, že ve vysílání budeme informovat, že jsme je pozvali, ale oni s námi odmítli hovořit. Česká televize však musí k nápravě této situace podniknout ještě další kroky. V této souvislost tu chci něco oznámit.
Začnu zveřejňovat seznam osobností, které jsme pozvali do studia, spolu s informacemi o tom, kdo kdy do studia odmítl přijít. Česká veřejnost sama může posoudit, zda se v těchto informacích projeví nějaké dlouhodobější tendence. Vytvoříme tabulku, kde bude uvedeno, koho jsme do televize pozvali, v který den a v kolik hodin jsme mu zatelefonovali, dále budou uvedeny otázky, které on sám či jeho mluvčí položil našemu pracovníku, informace o tom, zda přijal naše pozvání nebo ne a pokud ne, jaká byla jeho výmluva.
Tento seznam zveřejním na internetu a budu ho pravidelně aktualizovat. Česká televize je veřejná instituce a pozvaní politikové jsou služebníci veřejnosti a nevidím důvodu, proč by občané neměli být seznámeni s podrobnostmi všech těchto pozvání.
Prosím, povšimněte si, že neříkám, že musejí všichni okamžitě přiběhnout, jen jak je zavoláme. To by byl nesmysl. Budeme prostě jen zveřejňovat seznam pozvání do studia a důvodů, proč se politik nemohl dostavit. Veřejnost si bude moci rozhodnout sama, zda někteří ministři se vyhýbají některým tématům nebo některým informovaným moderátorům.
Občané by měli vědět, jestli je některý z jejich zvolených zástupců ubohý, zbabělý, trapný a nedemokratický slaboch, který se opakovaně vyhýbá debatám s informovanými novináři o kontroverzních otázkách.
Musím říci, že mnoho lidí v České televizi je silně frustrováno, když musejí čelit tomuto absurdnímu chování od svých vlastních volených zástupců a vládních činitelů. Někteří mají za Českou republiku velmi silný pocit trapnosti, když musejí vysvětlovat, proč si nějaký ministr zase vymyslel bezdůvodné vysvětlení, proč že nepřijde do studia. Vědí velmi dobře, že to není správné, když se ministr musí ptát, kdo ho bude interviewovat anebo na jaké téma to bude, než přijde do studia. Nemusím přesvědčovat zdejší pracovníky, že je tato situace velmi problematická.
Musím je ale přesvědčovat o tom, že by se situace mohla změnit. Zveřejňovaný seznam by nám v tom měl pomoci.
