Karikatura
V Kanadě je zaručena svoboda myšlení a projevu. V jejím rámci může občan třeba říct, že vyhlazování židů a jiných neárijců Němci (tedy holocaust) neexistovalo. Pokud se někomu jeho názor nelíbí, může dojít k žalobě a soudnímu zkoumání toho, zda se jedná o soukromý názor nebo o trestný čin propagování rasové nenávisti.
O takových lidech si můžete myslet, že jsou třeba fašisti, ale nesmíte to vyjádřit jinak než jako svůj soukromý názor. To se nepovedlo jednomu karikaturistovi, který ve spravedlivém hněvu namaloval obrázek, z něhož vyplývalo, že jeden z těch popiratelů holocaustu je fašista. Karikovaný občan podal žalobu a podle nedávné zprávy mu soud přiřkl odškodné 75000 dolarů za poškození pověsti.
Téma holocaustu je samozřejmě velmi citlivé, ale právě proto je daný příklad významnou ukázkou toho, že je povinností soudu nenechat se unést emocemi a objektivně posoudit, zda šlo o porušení zákona nebo ne. Občanova svoboda je nedělitelná a je zaručena právě tím, že soudy dbají nad dodržováním zákonů.
Zásah presidenta Havla do událostí kolem napadení Miroslava Sládka během jeho předvolebního projevu v Novém Boru je podle mého názoru naprostým popřením toho principu.
Miroslav Sládek veřejně vystoupil a během svého projevu pronesl některé věci, které možná, jak právníci říkají, naplňují podstatu trestného činu. Cítil-li se president Havel (nebo kdokoli jiný) dotčen, mohl podat trestní oznámení. To samé ostatně udělal prokurátor v případě několika občanů, kterým se Sládkův projev nelíbil a fyzicky ho napadli.
To, že Václav Havel zabránil trestnímu stíhání dvou výtržníků jejich omilostněním, je (opět dle mého názoru) neuvěřitelné zneužití moci člověkem, který se sám léta presentoval jako demokrat. Domnívám se, že podobné jednání nemá precedent v žádné skutečně demokratické zemi. Bohužel nemám po ruce Ústavu ČR, abych mohl přesně ocitovat příslušný paragraf, jímž se presidentovi poskytuje právo do výsledku soudního jednání zasáhnout. Nebude však daleko od pravdy, že toto právo je uplatňováno v případech hodných zvláštního zřetele, tedy velmi výjímečně.
V tomto případě ovšem nešlo o to, že někdo nerad zabil otce pěstí, ale o ochranu svobody projevu. Tato věc měla být projednána soudem, který, pokud by byl nezávislý, by jistě čin posoudil v kontextu s celkovou atmosférou na mítinku.
Je možné, že Václav Havel, nepochybně oslaben nemocí, podlehl tlaku věty, kterou většina ženatých mužů někdy slyšela od manželky: tak s tím něco udělej, tohle si přece nenecháme líbit.
Presidentovo rozhodnutí, ať už k němu dospěl jakkoli, bezpochyby představuje nejen zásah do pravomoci prokurátora, ale vytváří precedent pro předvolební kampaň. Důchodci za životní jistoty mohou svými hůlkami sešvihat jakéhokoli řečníka, který jim bude tvrdit, že terapie šokem je nejlepší, 20% příznivců pravého středu vyfackuje levý střed, kterého je jen 14%. A tak to půjde jedno po druhém, protože se pokaždé najde někdo, komu se někdo jiný nebude líbit. A president bude omilostňovat, protože mu nic jiného nezbývá. Precedent je precedent.
Je možné spekulovat, že omilostnění výtržníků mělo zabít dvě mouchy jednou ranou. Ukázat Sládkovi, že si republiku a presidenta rozvracet nedáme a Romům, jak o ně Hrad přece jenom dbá. Obávám se však, že jde o mylnou kalkulaci. President, který umožní aby Rómové mohli beztrestně tlouct góje, protože se jim na nich něco nelíbí, ztrácí morální autoritu k tomu, aby káral góje, jimž se něco nelíbí na Romech nebo sparťany kteří se tlučou se slávisty.
P.S. Pro jistotu dodávám, že to, co si myslím o Havlovi, Sládkovi či holocaustu, nemá s výše uvedeným textem nic společného.
