Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Karikatura

Jiří Jírovec

V Kanadě je zaručena svoboda myšlení a projevu. V jejím rámci může občan třeba říct, že vyhlazování židů a jiných neárijců Němci (tedy holocaust) neexistovalo. Pokud se někomu jeho názor nelíbí, může dojít k žalobě a soudnímu zkoumání toho, zda se jedná o soukromý názor nebo o trestný čin propagování rasové nenávisti.

O takových lidech si můžete myslet, že jsou třeba fašisti, ale nesmíte to vyjádřit jinak než jako svůj soukromý názor. To se nepovedlo jednomu karikaturistovi, který ve spravedlivém hněvu namaloval obrázek, z něhož vyplývalo, že jeden z těch popiratelů holocaustu je fašista. Karikovaný občan podal žalobu a podle nedávné zprávy mu soud přiřkl odškodné 75000 dolarů za poškození pověsti.

Téma holocaustu je samozřejmě velmi citlivé, ale právě proto je daný příklad významnou ukázkou toho, že je povinností soudu nenechat se unést emocemi a objektivně posoudit, zda šlo o porušení zákona nebo ne. Občanova svoboda je nedělitelná a je zaručena právě tím, že soudy dbají nad dodržováním zákonů.

Zásah presidenta Havla do událostí kolem napadení Miroslava Sládka během jeho předvolebního projevu v Novém Boru je podle mého názoru naprostým popřením toho principu.

Miroslav Sládek veřejně vystoupil a během svého projevu pronesl některé věci, které možná, jak právníci říkají, naplňují podstatu trestného činu. Cítil-li se president Havel (nebo kdokoli jiný) dotčen, mohl podat trestní oznámení. To samé ostatně udělal prokurátor v případě několika občanů, kterým se Sládkův projev nelíbil a fyzicky ho napadli.

To, že Václav Havel zabránil trestnímu stíhání dvou výtržníků jejich omilostněním, je (opět dle mého názoru) neuvěřitelné zneužití moci člověkem, který se sám léta presentoval jako demokrat. Domnívám se, že podobné jednání nemá precedent v žádné skutečně demokratické zemi. Bohužel nemám po ruce Ústavu ČR, abych mohl přesně ocitovat příslušný paragraf, jímž se presidentovi poskytuje právo do výsledku soudního jednání zasáhnout. Nebude však daleko od pravdy, že toto právo je uplatňováno v případech hodných zvláštního zřetele, tedy velmi výjímečně.

V tomto případě ovšem nešlo o to, že někdo nerad zabil otce pěstí, ale o ochranu svobody projevu. Tato věc měla být projednána soudem, který, pokud by byl nezávislý, by jistě čin posoudil v kontextu s celkovou atmosférou na mítinku.

Je možné, že Václav Havel, nepochybně oslaben nemocí, podlehl tlaku věty, kterou většina ženatých mužů někdy slyšela od manželky: tak s tím něco udělej, tohle si přece nenecháme líbit.

Presidentovo rozhodnutí, ať už k němu dospěl jakkoli, bezpochyby představuje nejen zásah do pravomoci prokurátora, ale vytváří precedent pro předvolební kampaň. Důchodci za životní jistoty mohou svými hůlkami sešvihat jakéhokoli řečníka, který jim bude tvrdit, že terapie šokem je nejlepší, 20% příznivců pravého středu vyfackuje levý střed, kterého je jen 14%. A tak to půjde jedno po druhém, protože se pokaždé najde někdo, komu se někdo jiný nebude líbit. A president bude omilostňovat, protože mu nic jiného nezbývá. Precedent je precedent.

Je možné spekulovat, že omilostnění výtržníků mělo zabít dvě mouchy jednou ranou. Ukázat Sládkovi, že si republiku a presidenta rozvracet nedáme a Romům, jak o ně Hrad přece jenom dbá. Obávám se však, že jde o mylnou kalkulaci. President, který umožní aby Rómové mohli beztrestně tlouct góje, protože se jim na nich něco nelíbí, ztrácí morální autoritu k tomu, aby káral góje, jimž se něco nelíbí na Romech nebo sparťany kteří se tlučou se slávisty.

Jiří Jírovec

P.S. Pro jistotu dodávám, že to, co si myslím o Havlovi, Sládkovi či holocaustu, nemá s výše uvedeným textem nic společného.

Uvnitř České televize

Andrew Stroehlein

(To, co píše Andrew Stroehlein - viz níže - není, obávám se, nic nového. Shledal po příchodu do České televize, že tam existuje celá řada rysů, o nichž vedu debatu s českými novináři už delší dobu. Někdy v roce 1995 jsou dlouze hovořil s jedním českým žurnalistou právě o tom, do jaké míry je eticky přípustné, aby měl novinář přímé a osobní vazby na politiky, kteří mu poskytují důvěrné vnitřní informace. Charakterizoval jsem to jako korupční praxi - pražský novinář naproti tomu argumentoval, že bez těchto vazeb se v ČR nedá v novinářské branži fungovat. Shodou okolností se pak vyskytl v britských sdělovacích prostředcích případ jednoho západního novináře, působícího v Bosně - jehož se bosenští politikové právě tímto "českým" způsobem pokusili zkorumpovat - chtěli ho využít tím, že mu prozradí některé důvěrné informace, k manipulaci západních politiků. Novinář přirozeně udělal jedinou možnou věc - celou záležitost okamžitě zveřejnil. JČ)

Vzhledem k tomu, že věnovaly poslední dobou Britské listy mnoho stránek stavu České televize a vzhledem k tomu, že vzduchem koluje tolik rad pro Ivana Kytku, usuzuji, že by si čtenáři možná rádi přečetli pár poznámek od někoho, kdo už několik dní pracuje právě v České televizi.

Nebudu tady nikoho jmenovat, neboť jména nejsou důležitá. Chci popsat vššeobecně nynější kulturu sdělovacích prostředků a politiky v ČR, která je v současnosti naší největší překážkou.

Nebudu nikoho jmenovat také proto, že jsem byl požádán, abych to nečinil. Dříve však, než začnou čtenáři křičet proti cenzuře od Ivana Kytky, rád bych je ubezpečil, že to s Ivanem Kytkou nemá vůbec nic společného. Lidé, s nimiž jsem hovořil, důrazně požadují, abych je nejmenoval. To, jak uvidíme, je součástí celého problému.

Závěrem tohoto úvodu bych chtěl čtenáře požádat, aby neplýtvali časem a nesnažili se hádat, o kom konkrétně hovořím. Snažím se popsat celkové prostředí v České televizi, nikoliv kritizovat jednotlivé pracovníky. To dělám mezi čtyřma očima, nemusíte mít obavy.

Cíl nedávných změn v České televizi není pro nikoho tajemstvím. Účelem je zlepšit kvalitu zpravodajství a analýzy, učinit je energičtějšími, agresívnějšími, kritičtějšími a  efektivnějšími. Zdá se, že mnoho českých politiků se za posledních pár let naučilo, jak účinně manipulovat sdělovací prostředky. Teď je načase, aby se jim televizní žurnalistika vyrovnala.

Nesmírně důležité je přitom najít či vytvořit vhodné lidi pro tuto práci. Snažíme se zformovat silné reportéry, osobnosti na obrazovce a novináře, kteří budou schopni vytáhnout řádné odpovědi z neochotných, podezřívavých a honěných politiků. Často hovoříme spíš žertem o tom, že se snažíme vytvořit české Paxmany (Jeremy Paxman je ostře agresívní, vysoce efektivní novinář publicistického pořadu Newsnight televize BBC, jeho plat ovšem převyšuje 150 000 liber ročně, tedy 725 000 Kč měsíčně, poznámka JČ.) Vlastně jsou ty naše žerty ale docela vážné.

Jací by měli být tito noví novináři? Ideální osobou z mého hlediska by byl někdo, kdo dokáže politika interviewovat agresívně. Ale tato agresivita musí být na základě znalostí, nikoliv drzosti. Taková osoba musí být sama v sobě stoprocentně sebevědomá a nesmí vyjadřovat vůči politikům žádnou servilnost. V interviewech musí jít rovnou k věci, neboť čas v televizním vysílání je velmi omezen. Reportér typu Jeremy Paxmana nedovolí politikům blábolit, jak se jim zachce.

Důležitou součástí vytvoření onoho osobního sebevědomí je potřeba vytvořit určitý image, nebo, konkrétněji, zajistit, aby moderátoři České televize měli určitou pověst. Součástí této pověsti musí být nejen, že bude novinář znám schopností dávat ostré otázky a mít agresívní styl vedení interviewů, ale novinář musí mít také ve společnosti autoritu.

Tito reportéři musejí být celostátně uznáváni jako inteligentní osoby, schopné proniknout do jádra problému, jako osoby vzdělané a kritické. Silná osobnost se nutně bude projevovat i mimo televizní obrazovku. Ať se nám to líbí nebo ne, čelní moderátoři musejí být do určité míry veřejnými osobnostmi. (Samozřejmě, ve veřejnoprávní televizi, se musejí moderátoři zároveň považovat i za služebníky veřejnosti.)

Z onoho postupně vytvořeného věhlasu během času vznikne v moderátorovi vnitřní sebedůvěra. Tak bude ten člověk efektivnější v rozhovorech s politiky, protože moderátor se bude považovat za rovného svým slavným a důležitým hostům. Ztratí pocit, že je jen servilní předčítatel otázek a se skutečnou sebedůvěrou bude přistupovat k interviewům s přirozeně kritickým přístupem k ostatním, který vyplývá z vlastních pocitů silných schopností, vzniklých na základě znalostí a prestiže.

Jakmile takový Paxman jednou vznikne, stává se ve společnosti významnou osobností. Jeho interviewy jsou pro politiky výzvou a zkouškou. Ti, kteří dokáží uspět v rozhovoru s Paxmanem, bude zcela jasně jen takoví politikové, kteří slušně rozumějí důležitým otázkám dne a umějí efektivně mluvit. Ti, kteří se Paxmanovi chtějí vyhýbat, jsou zcela zjevně nekvalitní politikové, kteří si nezaslouží podporu veřejnosti.

Takový Paxman tedy zcela zjevně dělá daleko více, než že pouze dává politikům otázky. Hraje ve společnosti určitou roli, která je nenahraditelná. Odhaluje nečestné, vykrucující se a podvodné politiky, a tím pomáhá posílit demokracii. Stává se zároveň také silným vzorem pro začínající novináře.

Tady musím zdůraznit, že Paxmanové se na Západě vyskytují velmi často. Používám tady jméno Jeremy Paxmana jen jako příklad všeobecného jevu, který existuje v rozvinutých demokraciích běžněji. Velká Británie má celou řadu slavných novinářů, moderátorů a reportérů, kteří hrají tuto roli.

Nemusím snad čtenářům sdělovat, že v České republice nehraje tuto roli nikdo, a že demokracie proto v ČR trpí.

Pokud jste se dívali na Českou televizi v posledních týdnech, zjevně dochází u některých moderátorů a reportérů k určitým změnám. Stávají se agresívnějšími, tvrdšími a analyzují záležitosti kritičtěji. Televize je obrovský moloch, kde je možno změny prosadit jen velmi postupně a pomalu. Nic se nezmění přes noc, ale alespoň v tomto ohledu se záležitosti začínají zlepšovat.

Avšak tato postupná zlepšení neznamenají, že je to jen otázkou času, než vzniknou čeští Paxmanové. Malé změny nás přivádějí k naší největší překážce, a tu budeme muset odstraňovat i jinými zdroji, než pouze prostřednictvím času.

Celá kultura vztahů mezi novináři a politiky v České republice v současnosti brání vzniku moderátorů, jaké jsem popsal výše. Stručně řečno, nikdo to nechce dělat.

Je to možná podivné, že lidé, kteří vystupují každý večer na obrazovce, si jak se zdá myslí, že se mohou vyhnout tomu, stát se slavnými, se všemi klady i zápory, které to přináší. Zdá se ale někdy, že tomu tak skutečně je. Dám vám několik příkladů.

Jeden moderátor mi řekl, že si nepřeje zvýšit svůj profil a  vytvořit si celostátní pověst způsobem, jaký jsem popsal, protože by to prostě bylo nebezpečné - ohrožovalo by to život jeho a jeho rodiny. Domníval se, že kdyby se měl stát čelnou osobností ve společnosti, bylo by to pro něho příliš riskantní.

V jiných zemích se může reportér a moderátor spolehnout na policii a na soudy, které ho dokáží ochránit před hrozbami či fyzickým násilím. Zjevně si někteří reportéři a moderátoři zde nemyslí, že je zákon dokáže ochránit. Že by měli pravdu?

Jiný moderátor mi řekl, že nechce vůči politikům vystupovat příliš agresívně, protože by to znamenalo, že by ztratil přístup k interním informacím, ztratil by kontakty s politickou elitou, které si postupem času vybudoval. Nemá přece smysl kousat ruku, která vás krmí, to byla jeho logika. Vzhledem k tomu, že v ČR neexistuje pevné právní zázemí pro svobodu přístupu k informacím, je snad jeho argumentace oprávněná?

Doufám, že nikoliv. Chtěl bych, aby tyto elitní kontakty prostě přestaly existovat. Zjevně totiž lidé, kteří se ozývají a přinášejí určité informace, to dělají s určitými úmysly. I když jim zatelefonujeme my, záležitost interpretují ze svého subjektivního hlediska. Jsem přesvědčen, že tyto styky prostřednictvím "zadních kanálů" by měly být nahrazeny otevřenými, přímými kontakty, které zůstávají na profesionální úrovni a nespoléhají na osobní přátelství.

Samozřejmě, všichni novináři si ochraňují své zdroje a jsou na ně hrdi. Avšak výsadní přístup k informacím má svou temnou stránku. Jde v podstatě o toto: stává se novinář jen pouhým mluvčím pro (zaujaté) politiky, kteří jsou pro něho zdrojem informací? Být upozorněn, že se něco děje, to je v pořádku, ale novinář si to vždycky musí potvrdit a analyzovat, a člověk se musí neustále sám sebe ptát, jestli nejde o někoho, který danou záležitost zkresluje ve svůj prospěch.

Jiná osoba v České televizi mi řekla, že takovýto moderátor by v České republice neuspěl, protože by hosté prostě odmítli chodit do studia. Politikové jsou příliš zvyklí na to, že při rozhovoru novináře manipulují, jak se jim zachce. Jsou přesvědčeni, že nemají být vyslýcháni a že jejich výroky nemají být podrobovány kritice. Zatím - se jim jistě daří mít moderátory v kapse.

Jsem v České televizi teprve týden, ale je jasné, že se toto děje už nyní velmi pravidelně. Když pozveme politika do studia, mluvčí té osoby se zeptá, kdo ho bude interviewovat. Podle toho politik rozhodne, zda do studia přijde nebo ne. Někteří moderátoři mají přirozeně větší znalosti o určitých záležitostech než jiní. Je zjevné, že politikové se prostě bojí jít do studia s informovanými moderátory.

Někdy také pozveme ministry, a oni projeví zájem, že přijdou, ale když se dovědí, o čem se má mluvit, odmítnou na poslední chvíli přijít nebo nám pošlou své poradce nebo absurdně nevýznamné mluvčí. Ubohým způsobem se vyhýbají odpovědnosti.

Samozřejmě, budeme tyto politiky zostuzovat veřejně tím, že ve vysílání budeme informovat, že jsme je pozvali, ale oni s námi odmítli hovořit. Česká televize však musí k nápravě této situace podniknout ještě další kroky. V této souvislost tu chci něco oznámit.

Začnu zveřejňovat seznam osobností, které jsme pozvali do studia, spolu s informacemi o tom, kdo kdy do studia odmítl přijít. Česká veřejnost sama může posoudit, zda se v těchto informacích projeví nějaké dlouhodobější tendence. Vytvoříme tabulku, kde bude uvedeno, koho jsme do televize pozvali, v který den a v kolik hodin jsme mu zatelefonovali, dále budou uvedeny otázky, které on sám či jeho mluvčí položil našemu pracovníku, informace o tom, zda přijal naše pozvání nebo ne a pokud ne, jaká byla jeho výmluva.

Tento seznam zveřejním na internetu a budu ho pravidelně aktualizovat. Česká televize je veřejná instituce a pozvaní politikové jsou služebníci veřejnosti a nevidím důvodu, proč by občané neměli být seznámeni s podrobnostmi všech těchto pozvání.

Prosím, povšimněte si, že neříkám, že musejí všichni okamžitě přiběhnout, jen jak je zavoláme. To by byl nesmysl. Budeme prostě jen zveřejňovat seznam pozvání do studia a důvodů, proč se politik nemohl dostavit. Veřejnost si bude moci rozhodnout sama, zda někteří ministři se vyhýbají některým tématům nebo některým informovaným moderátorům.

Občané by měli vědět, jestli je některý z jejich zvolených zástupců ubohý, zbabělý, trapný a nedemokratický slaboch, který se opakovaně vyhýbá debatám s informovanými novináři o kontroverzních otázkách.

Musím říci, že mnoho lidí v České televizi je silně frustrováno, když musejí čelit tomuto absurdnímu chování od svých vlastních volených zástupců a vládních činitelů. Někteří mají za Českou republiku velmi silný pocit trapnosti, když musejí vysvětlovat, proč si nějaký ministr zase vymyslel bezdůvodné vysvětlení, proč že nepřijde do studia. Vědí velmi dobře, že to není správné, když se ministr musí ptát, kdo ho bude interviewovat anebo na jaké téma to bude, než přijde do studia. Nemusím přesvědčovat zdejší pracovníky, že je tato situace velmi problematická.

Musím je ale přesvědčovat o tom, že by se situace mohla změnit. Zveřejňovaný seznam by nám v tom měl pomoci.

Andrew Stroehlein

Inside ČT

Andrew Stroehlein

With so much in the pages of BL lately about the condition of ČT and with so much advice for Ivan Kytka floating around, I thought the readers might like to hear a few notes from someone who has been on the inside for a few days.

I won't name names here, because that is simply not important. I want to describe a whole culture of the media and politics which stands as our greatest obstacle at this moment.

I also won't name names because I have been asked not to. But before the readers cry out against the censorship of Ivan Kytka, let me assure them, it has nothing to do with Ivan Kytka. The people I talked to are the ones who insisted that I not name them. This, as we shall see, is part of the whole problem.

Concluding this introduction, I would beg the reader not to waste time guessing who specifically I am talking about. I am trying to describe the overall environment here, not criticise any individual - that I do privately, don't worry.

The goal of the recent changes here is no secret to anyone. The point is to improve the quality of news reporting and analysis to make it more hard hitting and more critical. It seems that many Czech politicians have learned a bit of media savviness in recent years. Now it's time for TV journalism to catch up.

Paramount in this is finding and/or creating the right people for the job. We are trying to form strong reporters, presenters and moderators who drag the answers out of reluctant, wary and savvy politicians. We often joke that we are trying to create Czech Paxmans, but there is some truth in the humour.

What is such a person like? The ideal person for me is someone who is aggressive in an interview. Ale tato agresivita must come on the basis of knowledge, not on the basis of insolence. The person must be fully confident in his or herself and express no servility towards politicians. The person shouldn't be impressed by politicians. In interviews, he or she must cut to the heart of a matter quickly, because time on TV is extremely limited. A Paxman doesn't let the politician blabolit at will for as long as he likes.

An important part of creating that confidence is creating a certain image or more specifically assuring that our moderators have a reputation. That reputation includes not only being known for hard-hitting questions and an aggressive interviewing style, but also it has to do with the interviewer's reputation in society.

They have to be nationally recognised as insightful, intelligent, erudite and critical personalities. That strong personality will necessarily extend beyond the TV screen. Whether we like it or not, leading moderators must be public figures to some extent. (of course, as far as a public television station is concerned, moderators must consider themselves public servants as well).

From that gradually collected fame, there will emerge an internal confidence in that moderator. This will make him more effective in interviews with politicians, because the moderator will feel himself to be an equal to the famous and important guest. He will lose the feeling of being just a servile reader of questions, and with real self-confidence, approach interviews with an naturally embedded criticism of others that comes from feeling empowered by knowledge and prestige.

The Paxman, once created stands as a figure of some weight in society. His interviews are a challenge for politicians, and those who can stand up to the Paxman are clearly politicians with a respectable grasp of the issues and an effective speaking style. Those who avoid him are obviously inferior politicians unworthy of public support.

So, in fact, the Paxman does much more than ask questions. He plays a certain role in society that is irreplaceable. He stands as a challenge to dishonest and weaselly, conniving politicians, and thus helps to bolster democracy. He also becomes a strong role model for up and coming journalists.

I must emphasise at this point that by no means is Paxman unique in the West. I am using Paxman only as an example here of a general phenomenon one finds in developed democracies. The UK has quite a number of famous presenter/moderators who play this role.

I do not need to tell the reader that no one in the CR plays this role, and democracy in the CR suffers for it.

For anyone who has been watching CT in the past few weeks, a certain change is certainly notable among some moderators and reporters who are becoming more aggressive, or more hardened, and are examining matters more critically. The massive momentum of the operation in any case means that nothing is not going to change overnight, but things are clearly improving on this front.

However, these gradual improvements do not mean that it is only a matter of time before the Czech Paxmans emerge. Minor gains only bring us closer to our greatest obstacle, which we are going to have to tackle with more resources than time alone.

The entire culture of the medio-political relationship here is currently preventing the creation of the kind of moderators I describe above. Simply put, no one seems to want the job being offered.

It may seem strange that people who appear on the TV screen every night seem to think they can still avoid fame and all the joy and difficulty it brings, but it sometimes looks to be what is going on here. I'll give you some examples.

One moderator told me that he didn't want to increase his image and reputation in the way I have described, because it would simply be dangerous - as in life threatening - for him and his family. He saw the potential of being a leading figure in society only as a potential hazard.

In another country, a reporter or moderator could rely on the police and courts to protect him in the event of threats of physical violence. Obviously, some reporters and moderators here do not think the law can protect them. Are they perhaps right?

Another moderator told me that he didn't want to get too aggressive, because it would mean he would loose his contacts for inside information which he has built up among the political elite over time. No sense biting the hand that feeds you, his logic goes. Without decent legal backing for freedom of information in the Czech Republic, could such a sentiment also be appropriate?

I'd hope not. I would rather that these elite contacts simply cease. Obviously the people who call with information are doing so with certain intentions. Even when we call them, they still only give their spin on the issue. I would rather that these "back channel" contacts be replaced by open, direct contacts that remain on a professional level and do not rely on personal friendships.

Of course, all journalists are proud and protective of their sources, but that privileged access to information has a dark side. The question is basically this: does the journalist just become a mouthpiece for his (interested) sources? Getting a tip is fine, but it always has to be confirmed and analysed, and one must always ask himself whether this is just someone just spinning their side of the tale?

Another person at CT told me that such a moderator would be unsuccessful here, because guests would simply refuse to come to the studio. Politicians are too used to having their way with interviewers, and they don't feel they should be tested and challenged. In this they are certainly right - for the moment.

I may be here only one week, but it is clear that this phenomenon is happening now very regularly. When we invite a politician to the studio, that person's spokesman asks who will be the interviewer, and according to that, they decide whether they will come or not. Some moderators obviously have a better knowledge of some topics than others, and it is obvious to me that some politicians simply are scared to appear with knowledgeable moderators.

Some times we invite ministers, and they express interest in coming, but when they hear what the theme will be they drop out and try to send us their advisors and ridiculously minor spokesmen. It is only a pathetic avoidance of responsibility.

Of course, we will shame those politicians publicly by saying on air that we invited them, but they refused to speak to us, but CT must take additional steps to remedy this situation. So with this in mind, I have an announcement to make here and now.

I will start a list of invitations and refusals, and the Czech public can be the judge of whether there is a pattern in this data. We will form a table including invited guest, date and time called, the questions he or his spokesman asks our caller and whether that guest accepted our invitation or not and if not what was his excuse. I intend to post this list on the Net and update it regularly. This is public TV, and these politicians are public servants, so I see no reason why the citizens should not know all the details of these invitations.

Please note, I am not saying that everyone has to come running when we call them. That would be nonsense. We will simply keep a public list of invitations and the reasons given for rejection. The public can decide if certain ministers are avoiding certain issues or certain knowledgeable moderators.

The citizens should know whether one of their elected officials is a pathetic, cowardly, unimpressive, undemocratic weakling who repeatedly refuses to talk to knowledgeable members of the media on difficult subjects.

I must say that many of the people here are pretty frustrated when they have to deal with this non-sense from their own elected representatives and government officials. In fact, some are down right embarrassed for their country when they have to explain yet another groundless rejection. They know very well that things aren't quite right when a minister has to ask who the moderator will be or what the topic will be discussed before he decides to come to the studio. I don't have to convince the people here at CT that there is a problem with this situation.

I do have to convince them that things can be different. This list should help us along the way.

Andrew Stroehlein

Jiří Jírovec

Obtíže, které Andrew Stroehlein popisuje ve své zprávě o ČT, nepochybně odrážejí stav české společnosti. Několik poznámek, které následují, je jistě poznamenáno mojí vzdáleností od ČR. Nemusím tedy mít ve všem pravdu. Upřímně řečeno, byl bych rád, kdybych ji neměl vůbec.

Domnívám se, že základním problémem české společnosti je černobílé vidění světa a netolerantnost k opačným názorům. Jiří Suchý kdysi řekl, že je nebezpečné domnívat se cokoli. Lidi se nejspíš smáli a pak výroku tleskali, protože se domnívali, že v anonymitě setmělého hlediště je možné souhlasit s tím, že domnívání je nebezpečné pro režim. Uniklo jim ovšem (a mně tenkrát taky) slovo cokoli, rozšiřující platnost výroku, obrazně řeceno, z Hradčan do poslední hospody.

Pro českou společnost bylo (a předpokládám, že stále ještě je) typické schizofrenické rozštěpení na individuální a kolektivní rovinu. V první případě, tedy v situaci jeden proti jednomu, bylo možné domnívat se a říct lecos. V situaci jedinec proti skupině platil modifikovaný Suchý. Nebylo možné říct cokoli, jedinec se musel "trefit" do toho, co bylo v daném prostředí přijatelné. Nepochopení této situace - nebo odmítnutí přijmout ji - mělo důsledky, jejichž spektrum bylo na jedné straně ohraničené tím, že jedinec vypadal mezi svými jako idiot, a na druhé třeba i existenčním postihem a případnou výměnou civilu za erární pruhy.

Toto rozštěpení nepochybně postihuje moderátory, kteří považují za nebezpečné stát se příliš známými (zpěvák nebo herec by to jistě neřekl !). Lekají se nálepek, které jim mohou zavřít cestu jinam, když se to v televizi nepovede.

To co se má povést v oblasti zpravodajství a politické publicistiky, je na papíře jednoduché: nabídnout divákovi víc barev než zastaralou černou a bílou. Třeba jako britská BBC nebo kanadská CBC.

V praxi to bude horší a to nikoli jen pro nedostatek kvalitních novinářů, ale hlavně kvůli zavedenému heslu "kdo nejde s námi, jde proti nám", v jehož rámci se zdá být logické omezit ve sdělovacích prostředcích protivné názory.

Soudě podle obsahu zpravodajství hlavních severoamerických televisních stanic se události dělí do čtyř skupin:

První dvě skupiny jsou únikové a vyžadují spíš dobrý žaludek než vlastní politické přesvědčení. Zbývající dvě skupiny jsou výrazně politické.

Podle jednoho vtipu byl rozdíl mezi socialismem a kapitalismem v tom, že socialismus neustále řešil problémy, která se v kapitalismu nemohly vyskytnout. To byla jistě pravda, jenže nikoli jednosměrná, a právě v tom je kámen úrazu pro novináře pracujícího v postkomunistickém systému.

Jde o to, aby se novinář, který se zmíní o nějakém problému a názorech na jeho řešení, nemusel neustále obhajovat, že není socialista a že to myslí správně pravicově. Jde o to vytvořit klima, v němž je možné upozornit na to, že díky nepochopení minulosti můžeme snadno vylévat s vaničkou i dítě - tedy že někdejší dobrá řešení není třeba zavrhovat jen proto, že se zrovna změnila ideologie.

Jako příklad uvádím v minulosti uplatňovanou praxi hmotné zainteresovanosti pracovníků, vnitropodnikové výchovy odborníků, přiznání významných sociálních výhod zaměstnancům - včetně bytové výstavby, komplexního plánování výroby a prosazování soběstačnosti podniku. Jistě, některé z uvedených prvků vyžadovaly určité přerozdělení bohatství na úkor zisku - ale proč ne?

Pokud si v tomto okamžiku některý čtenář uplivuje nelibostí nad komunistickou propagandou, poznamenávám, že mluvím o firmě Baťa v době první republiky.

Před několika dny jsem viděl v kanadské CBC pořad o ekonomické situaci v Asii a v něm rozhovor s několika zaměstnanci jedné Baťových továren. Byl velmi poučný, prestože se dotazovaní evidentně báli říct, co si myslí. Patrně z obavy ze ztráty zaměstnání, která je stejně asi nemine, kvůli tamní krizi. Báli se o to, že přijdou o mizerný plat, za který si nemohou koupit ani jeden pár bot, které levně vyrábějí.

Na pořadu bylo významné to, že příslušný producent CBC považoval za nutné seznámit kanadského diváka s problémem, který objektivně existuje a je pro něj nutné hledat řešení. Zprostředkoval přenos informace, kterou by firma Baťa těžko dala k lepšímu a která zřejmě moc nepotěšila ani kanadskou vládu, jež expanzi do Asie vítá. Jenže mandátem CBC není posluhovat Baťovi nebo ministrům, ale sloužit veřejnosti.

CBC působí, alespoň jak se mi zdá, velmi nezávisle a to jak směrem ven, vzhledem k politickým stranám a vládě, tak i směrem dovnitř. Nezávislost směrem dovnitř lze vysvětlit na příkladu, kdy vedení CBC učiní rozhodnutí, které je předmětem veřejného zájmu. Zpravodaj prezentuje takovou zprávu tak, jako by neměl vazby na CBC, tedy jako pohled zvenku směrem dovnitř, který mu umožňuje kritizovat vlastní vedení bez nebezpečí postihu.

V CBC pracuje řada velmi dobrých komentátorů, z nichž ti špičkoví mají hvězdný statut - se vším, co to obnáší - od příjmu až po možný nedostatek soukromí.

Hvězdou se tady ovšem nikdo nestane přes noc a taky se to povede jen někomu. Navíc hvězdy jsou trvalky, které svoje pracovní pozice málokdy uvolňují, ledaže jdou za lepším. Ideálem každého je mít svůj vlastní pořad a skrz něj se propracovat k práci podle vlastních představ.

Andrew Stroehlein píše, že se někteří moderátoři ČT brání stát se veřejně známými. Možná to je proto, že se domnívají, že volí mezi tím dělat stejnou práci "anonymně" nebo jako veřejně napadnutelná hvězda a za stejné peníze.

Televizní moderátorská hvězda nemůže ovšem vzniknout ve vakuu. Bylo by však mylné domnívat se, že toto vakuum mohou a musí zaplňovat jen politikové. Podaří-li se ČT najít lidi, specialisty v různých oborech, kteří se nebudou bát vyslovit svůj názor, nebudou moderátoři ke svému růstu politiky takměř potřebovat a nebude daleko chvíle, kdy se role obrátí a politik se bude snažit do televize dostat.

V roce 1968 se stal televizní hvězdou Jan Werich a s ním, jako moderátor, Vladimír Škutina. Zřejmě nejen proto, že mluvili o věcech, které diváky zajímaly, ale i kvůli tomu, že dávali najevo, že se jich také týkají. Divák takovou věc pozná.

Domnívám se, že právě ten pocit sounáležitosti s divákem je klíčový. Bez něj české moderátorské hvězdy těžko dozrají, protože jen jejich publikum je může ochránit před mocí, která se všude snaží odstranit nepohodlné.

Má-li ČT uspět, musi se zpolitizovat, a to, zcela paradoxně, vytvořením naprosto neutrální platformy, v jejímž rámci pak může pojmenovávat věci pravým jménem, ať už přicházejí z jakékoli strany.

Zmínil jsem se o reportáži z  Baťovy asijské pobočky. Jak by ji asi přijal průměrný český divák? Zajímal by se o to jak žijí jinde, nebo by si řekl, co mu je do rákosníků a jiných Asiatů? Netroufám si to odhadnout.

Uvedu na závěr ještě jeden příklad, který, jak se zdá, dobře vystihuje obtíže ČT i jiných sdělovacích prostředků.

Podle průzkumu veřejného mínění podporuje vstup ČR do NATO něco přes padesát procent dotázaných občanů. Z toho vyplývá, že něco pod padesát procent není pro. Veřejné sdělovací prostředky by tedy měly ve zhruba stejném poměru zveřejňovat postoje pro a proti. Jenže to, co se člověku žijícímu na západě zdá samozřejmé, se v ČR patrně neděje. Nebo snad ano?

V  BL (7.5. 1998) je komentář Jana Čulíka k dopisu, který poslala ministerskému předsedovi Blairovi skupina 23 bývalých čelných britských vojenských a diplomatických představitelů, kteří zastávají názor, že rozšíření NATO není v zájmu Evropy. Jde o agenty Moskvy, o senilní dědky, kteří nemají v penzi co dělat a opruzují, nebo jde o legitimní názor, který stojí za pozornost? Jaký prostor věnují české sdělovací prostředky (včetně ČT) odlišným názorům? (Informaci o tomto dopise ČT v Událostech odvysílala už den předtím, než vyšla v Britských listech, JČ.) Domnívám se že normální divák by pestrobarevnost jen vítal, přestože mu zdánlivě naruší zavedený stereotyp jedné obrazovkové pravdy. Horší to bude s politiky, kterým je nadměrný přísun informací občanstvu vždy proti mysli. (V Kanadě se množí stížnosti, že je stále těžší něco z vlády vyrazit, přestože existuje zákon o přístupu k informacím - s výjimkami, které se vláda snaží rozšířit.)

Do jaké míry ČT situaci zvládne, bude záležet i na vynalézavosti jednotlivých producentů.

Četl jsem se zájmem o zamítnutí žádosti natáčet na půdě parlamentu. Co jiného si mohl producent přát než právě zásah byrokratů do scénáře? Místo nesmyslných protestů o cesuře si měl nechat dát se scénářem "poradit". Měl tato jednání o změnách zaznamenat skrytou kamerou a pak natočit obě verse, původní třeba někde v hospodě a druhou "schválenou" v parlamentu a pak je promítnout na způsob Cimrmanova Němého Bobeše.

Mohl to být trhák roku.

Jiří Jírovec

Přípomínky k Čulíkově analýze pořadu Události

Jiří F. Potužník

(Jiří Potužník je dočasně zpravodajem České televize v Londýně.)

Vážený pane Čulíku,

tož Vám, snad pro dobro věci, posílám noticku k Vašemu článku Události bez událostí. Jen letmo bych se chtěl dotknout jeho formy a přístupu, více způsobu argumentace a několika příkladů.

Odvolávaje se na význam "důslednosti" textů, chtěl bych Vám jen sdělit svůj pocit, že článek v tomto smyslu trpí jistou "duševní rozdvojeností". Totiž v tom, jak se nesourodě střídá věcná a logická argumentace s neodůvodňovanými a jen postulovanými osobními názory. Snad to bude patrnější z následujících řádků.

Červenou nití Vaší kritické poznámky je důraz na strukturu, coby jazykový, stylistický i dramaturgický základ vysílání. Píšete o  "krátkých, ale nikoli hloupých větách", jež se reportérům ČT narozdíl od jejich kolegů z BBC nedostávají, o "zmatené výstavbě" jednotlivých materiálů a nedostatečné korespondenci textu a obrazu a také o skladbě a infromačních zdrojích celých Událostí. Hmm. Jaká však zaznívá argumentace?

Poznámky k větné stavbě se opírají o příklady vyšinutí z vazeb a zavádějících spojení - tyto argumenty nelze než akceptovat a klást důraz na kultivaci projevu, což se nicméně domnívám i děje. Na městu nad Seinou, je-li tento obrat použit s ohledem na frekvenci slova Paříž, nevidím ovšem pranic zlého. Na otázku: proč se vyhýbat přímým pojmenováním, je školácká odpověď: kvůli stylistice. A pokud jde o metafory - zatracujete je proto, aby mohly vládnout argumenty a fakta, ale kolikrát metafora či alespoň příměr napomůže učinit předkládanou zprávu buď srozumitelnější, nebo divákovi bližší, či prostě více burcující? A po tom všem přece také voláte. (A sám proto podobenství také užívate - viz. srovnání z jídlem v restauraci).Všímáte si i způsobu promluvy, jež je někdy rychlá ba zbrklá a proto nepřehledná - a ano, to by potrefení (i já osobně) měli dokázat napravit.

Pokud jde o vlastní reportáže, zazlíváte jim ponejvíce nedostatečnou tvůrčí kritičnost. Takovou, která by nabízela několik různých pohledů na každou věc, takovou, která by veškery jevy uváděla do souvislostí se zkušeností diváka. Píšete o nutných podvratných otázkách, volil bych raději slovo pochybovačných, ale budiž. Důkazem, že ČT je však tak či onak ve své novinářské zbrojnici postrádá, má být řada Vašich glos k domácím i zahraničním reportážím.

Například v šotu o Unii svobody měla prý reportérka slova Jana Rumla "Nelhat je normální", komentovat, že z úst dlouholetého činitele ODS to zní "poněkud nepřesvědčivě". Což může autorka objektivní informace předestřená fakta tímto způsobem zabarvovat? Může jen najít někoho s protivným názorem, nebo se Jana Rumla v tomto duchu zeptat, předložit zprávu o jeho dosavadní činnosti, ale už třeba anketa s otázkou "Nemyslíte si, že to z úst Jana Rumla zní nepřesvědčivě?" je asi na  hranici podsouvání. Jeden odstavec také věnujete tomu, že BBC dává jasně najevo, že stranické konference nebere příliš vážně (a je to prý dobře), ale ve druhém zlehčování davových akcí (demonstrace) odsuzujete (a je to špatně).

V daných rozborech se již dopouštíte prohřešku proti zaklínané logice a struktuře - do argumentace věcné a analogické náhle vsouváte vlastní názory na zprostředkovávaný jev - nehovoříte o "popisu zápasu", ale o "zápasu". Budiž, nejde však potom o legitimní analýzu, ale o soubor myšlenek a pocitů, jež si spolu občas navíc protiřečí, či jsou předestřeny bez argumentů - reportáž o narkotikách byla povrchní, tečka. Otázku proč, netož odpověď, nepodáváte. Tož se ta kritika povrchnosti v jediné větě obrací proti Vaší poznámce, řekl bych.

A rozměr třetí - poznámky k dramaturgii vysílání - zdají se mi povýtce především sumou osobních postřehů, byť halených do vět o souvislostech. Například názor, že za zpravodajstvím o nemoci prezidenta měla následovat zpráva o dětské pornografii, neboť byla původní a divácká, je stejně validní, jako možný protinázor, že takové řazení by se někomu mohlo zdát neetické. Obsáhlá kritika pojetí slovenského vzdororeferenda o NATO se opírá o názor, že zpráva měla být podle Vás umocněna srovnáním s ČR (nikoli navzdory tomu, ale právě proto, že v Čechách nic takového nebylo, což lze však říci asi o stovce nejrůznějších zahraničních zpráv denně) a že reportér měl upozornit na skutečnost, že takové hlasování je nesmysl, ale současně projevem vyspělé občanské společnosti (opět se nemohu zbavit dojmu, že jde o protimluv). Tak nevím. Informaci o lodní dopravě v Brně považujete za neoprávněně zveličovanou, protože něco podobného funguje již v Hamburku i Londýně. To je argument přijatelný pro Euronews, navíc argument, jenž zase nejde dohromady s doporučením klást důraz na situaci v Čechách a to i regionálně. Zprávy o NATO v ČT považujete za nedostatečné a srovnáváte je s diskusemi o EU v BBC. Vzápětí označíte vstup Bohumila Klepetka k tomuto tématu za dlouhý. A za nepříliš ucelený názor považuji i radu neužívat ilustrační záběry k telefonátům (píšete o Moskvě především) a raději číst zprávy ve studiu - to vzhledem k následné výtce, že vysílání ČT je podle Vás stejně skoro rozhlasový pořad.

Pokud jde o Váš postřeh, že je televizní zpravodajství stále příliš ve vleku agentur, nelze než souhlasit. Vytvoření svébytné informační sítě však závisí nejen na stavu žurnalistiky (obecně, netoliko v ČT), ale celé společnosti. A to je téma, jež jste z dané souvislosti vytrhl.

Neustále se odvoláváte na vysílání stanice BBC a srovnáváte jej se zpravodajstvím ČT. Dobrá - ať rozdílná tradice, technické možnosti i  fakt, že ani BBC není dokonalá, není důvodem proč BBC jako vzor neakceptovat. Ale jen do únosné míry .

Tím chci říci, že Česká televize je česká i protože v Čechách a pro Čechy. Mám na mysli jistou sociologickou stránku věci: píšete o nedostatečných zdrojích, nepřijatelném přístupu politiků, očekáváních diváků, podprahovém zabarvení mediální komunikace etc.

Tu ale nehovoříte o České televizi, ale o celkovém společenském klimatu, v němž ČT ani dost dobře nemůže být ostrov. Může se snažit, a snad to i dělá, pozitivně ovlivnit společenský vývoj, ale s  tím přeopatrně! Hranice mezi "výchovou" a "manipulací" je někdy proklatě nejasná. Rozhodně se nedomnívám, že by redaktor veřejnoprávního zpravodajství měl například "analyzovat morálnost postojů" neplatičky činže, či obecního úřadu. (Nebo jinak: má se přitom ovolávat na Desatero, Kantův vnitřní imprativ či prostě na to, co uzná za vhodné? Rozlišujme mezi mravy, jež lze rozebrat na základě společenské smlouvy dané společnosti, a morálkou, jež je věcí bytostně lidskou.)

Novinář přece není kněz, jeho role kultivátora spočívá myslím více v tříbení jazyka a citu pro momentální význam či trvalou hodnotu informací, ve snaze dopátrat se pravdy a v poskytování dostatku zpráv k tomu, aby si jejich příjemce mohl sám udělat názor.

(A televize si proto dokázala získat a udržet nezávislost, což ani ve smyslu ideologickém ani hospodářském nebylo vůbec samozřejmé a snadné.) Chci také říci, že vztah k mediálním informacím a veřejným sdělovacím prostředkům samým v České republice ještě zdaleka nevykrystalizoval - co si dovolí říci politik, neříci státní zaměstnanec, jak se i dnes strachují mnozí občané, když mají sdělit novinářům svůj názor

Ale tento odstavec nechce být v žádném případě obhajobou či dokonce odvoláváním se na "objektivní, proč to nejde". Jen uvádí Vámi přehlížené souvislosti. Zmínka o nedostatečné síti informačních zdrojů je oprávněná.

Douška k popisu špatné logické stavby střihu. Vycházíte z premisy (v textu nijak neverifikované), že při živém reportérském vstupu se má "proti velkému záběru reportéra logicky vždycky objevit velký záběr moderátora". Vzápětí následuje správný příklad ze zpráv BBC, jenž však pohříchu původní premise protiřečí: "polodetail interviewovaní osoby - polocelek moderátora". Navíc živý vstup v České televizi je zpracován quantelovou grafikou (i Vaše kritika hovoří o "rámečcích"), zatímco kontakt reportéra a moderátora ve studiu BBC je divákovi zprotředkován záběrem na skutečnou obrazovku ve studiu.

Celkem záměrně Vám nepíšu o věcech, na nichž se s Vámi shoduji. A myslím, že v ČT byste nalezl v řadě ohledů podobně zpřízněných duší až překvapivý zástup a to nejen v posledních týdnech. Neosobuji si právo mluvit za kohokoli jiného, než za sebe, ale například zhoubná závislost na agenturním zpravodajství je předmětem diskusí léta. Jde tedy mnohdy více o hledání cest, než cílů. Snad podobné výměny názorů některé pomohou odkrýt.

S přátelským pozdravem

Jiří F. Potužník

Pár poznámek k textu Jiřího Potužníka

Nebudu rozbírat skutečnosti, kde se v pojetí novinářské práce dosti zásadně lišíme (např. využívání metafor v novinářském jazyce). Neužíval bych také mnohé přespisovné, trochu šroubované výrazy Jiřího Potužníka. Proč nemluvit, jak mi zobák narost. Vzdělancovou zásadou by mělo být zamyslet se, jak sdělit myšlenku co nejjednodušeji. Známkou kultivovanosti není míra spisovnosti či abstrakce, ale míra vnitřní myšlenkové logičnosti, jasnosti a srozumitelnosti. V České republice se - jak se zdá - dosud nepovažuje za důležitou demokratickou kulturní hodnotu jednoduše vyjádřená složitá myšlenka. (Toto je citát z jiného textu.)

Domnívám se ale, že rozpory v našich pojetích nejsou nepřekonatelné a mnohé by vyjasnila delší diskuse.

Chci se zmínit o několika pasážích v Potužníkově textu, kde došlo k určitému neporozumění mým argumentům, protože jsem se asi vyjádřil příliš zkratkovitě.

Jiří Potužník píše:

"Pokud jde o vlastní reportáže, zazlíváte jim ponejvíce nedostatečnou tvůrčí kritičnost. Takovou, která by nabízela několik různých pohledů na každou věc. (...) Například v šotu o Unii svobody měla prý reportérka slova Jana Rumla "Nelhat je normální" komentovat, že z úst dlouholetého činitele ODS to zní "poněkud nepřesvědčivě". Což může autorka objektivní informace předestřená fakta tímto způsobem zabarvovat?

Tato pasáž se myslím dotkla jádra problému. Česká televize dosud trpí dědictvím komunismu, v tom smyslu, že vládne povědomí, že komunisté zkreslovali fakta pro své účely, a tak smí veřejnoprávní televize dělat jen to, že veřejnosti prezentuje čistočistá fakta, bez jakékoliv analýzy či odstupu.

Jsem hluboce přesvědčen, že tímto přístupem Česká televize tvrdě selhává a neplní roli, jakou má hrát v demokratické společnosti. Je vedlejší, jestli tuto čistě pasívní, "faktografickou" roli od ČT vyžadují poslanci českého parlamentu. Jsou-li skutečně tak neznalí, že to činí, Česká televize by měla zahájit veřejnou debatu o tom, co je podstatou skutečně nezávislé veřejnoprávní žurnalistiky, napomáhající rozvoji demokracie.

Není pravda, že reportéři veřejnoprávní televize mohou sami poskytnout divákům jen čistá fakta a pro jejich zhodnocení jít jen k představitelům různých politických či zájmových skupin, kteří na obrazovce zkreslí daná fakta podle toho, co se jim hodí pro jejich vlastní účely.

Nikoliv, kromě přinášení těchto účelově subjektivních názorů činitelů veřejnosti musí veřejnoprávní rozhlas a televize divákům a posluchačům poskytovat objektivní, zkušený a nezávislý profesionální úsudek. Reportéři musejí být autoritou a tuto autoritu musejí využívat k tomu, aby při reportování vznášeli stručné kritické připomínky a hodnocení k věci, o níž se hovoří. Reportéři musejí projevovat ke všem reportovaným skutečnostem kritický odstup. To je součástí dobré žurnalistické práce.

Pozor, neznamená to, že by měla mít Česká televize nějakou politickou linii, to zdaleka ne. Měla by si však dát za úkol povzbuzovat aktivní, nezávislé a kritické myšlení. Tedy, při informaci o čemkoli zároveň poukazovat na to, co je na informaci pravděpodobně pochybné, aby se nad tím divák sám zamyslel. Neustále musí reportér uvažovat o tom, co je na tom, co mu politik říká, nepravdivé, zmanipulované či chybné. Musí na to poukazovat i ve zprávách taktním, stručným, ale účinným způsobem.

Příklad: jeden britský ministr vnitra se nedávno pokusil parlamentu předložit několik zákonných novel. Během krátké doby protestoval britský Nejvyšší soud celkem proti třem těmto novelám a odmítl je jako neústavní.

Zpráva deníku Guardian informovala na titulní straně v prvním článku o těchto skutečnostech. Po uvedení základních faktů v prvních třech čtyřech větách článku následoval úsudek. "Od ministra vnitra Michaela Howarda je to vážné profesionální selhání."

Takovýmto způsobem musí reportéři České televize také komentovat události.

Druhé nedorozumění:

Jiří Potužník se pozastavuje nad tím že jedním dechem uvádím protikladné názory či připomínky. Píše například:

[Ve zprávě o slovenském vzororeferendu o NATO ve Štúrovu podle J. Čulíka] "měl reportér upozornit na skutečnost, že takové hlasování je nesmysl, ale současné projevem vyspělé občanské společnosti (opět se nemohu zbavit dojmu, že jde o protimluv)."

Chtěl bych to vysvětlit.

V anglosaských zemích existuje rozvinutá debatní kultura. Mladí lidé jsou jí vystaveni už na univerzitách, kde jsou četné debatní kluby. Setkávají se v nich, pro daný večer je určeno téma, a debatéři proti němu vymýšlejí nejrůznější argumenty, snaží se ho podvrátit z nejrůznějších úhlů, zkoumají, který argument je nosný a vydrží v palbě debaty.

To, že debatéři přicházejí s nejrůznějšími kritickými argumenty, neznamená, že ty argumenty nutně zastávají. Jednají v debatě pro debatu jako takzvaní "ďáblovi advokáti", snaží se podvracením ze všech možných hledisek zjistit, jestli je předložený argument nosný.

Tato kultura pak vládne celou společností, zejména v novinářských kruzích. To, že proti danému výroku či faktu zveřejním množství nejrůznějších kritických protinázorů, neznamená, že jde o protimluv. Je to běžná debatérská praxe.

Do třetice:

V některých věcech mě Jiří Potužník - možná právem - chytá za slovo. Je to asi moje vina, protože některé skutečnosti - viz výše - jsem nevysvětlil dosti jasně. Kritizuji-li Události ČT jako v podstatě rozhlasový pořad, a navrhuji-li pak, že tluče-li se v zahraničním zpravodajství komentář a obraz, bylo by lepší špatný obrazový materiál vůbec nevysílat a zprávu jen přečíst ve studiu, argumentuji přirozeně v tomto případě pro větší názornost a sdělnost, které bude dosaženo, paradoxně, když se zavádějící obrazový materiál nebude vysílat - když nemáme nic jiného. Argumentuji pro menší zlo. V tomto případě je sdělnější zpráva, která se ve studiu jen přečte, než když je čtena při vysílání filmových záběrů, které jí protiřečí.

Podobně, když jsem kritizoval logickou stavbu střihu při přímých vstupech z reálu do studia a napsal jsem, že proti velkému záběru reportéra v reálu má vždy být postaven velký záběr moderátora ve studiu, mínil jsem tím přirozeně základní, rámcový princip. V následujících odstavcích, které Jiří Potužník kritizuje jako protiřečící předchozímu výroku, šlo přirozeně o detailní rozpracování tohoto principu.

Jan Čulík