Změna volebního systému problém neodstraní
Hodně se poslední dobou hovoří o tom, že by bylo záhodno změnit volební systém v parlamentu. Nejnovější návrh přišel z Unie svobody, jejíž vedoucí představitelé nyní chtějí, aby dolní, poslanecká sněmovna byla volena většinovým systémem a aby senát přijal systém poměrného zastoupení. Těmito změnami chce Ruml dosáhnout "dvoubarevné Poslanecké sněmovny a pestrobarevného Senátu". Tento naprostý obrat v nynějších systémech obou legislativních těles odmítají sociální demokraté, kteří namísto toho požadují zvýšení pětiprocentního prahu, který je nyní zapotřebí, má-li se politická strana dostat do dolní komory parlamentu.
I když se jejich názory odlišují, obě politické strany i komentátoři, kteří s nimi sympatizují, podporují tyto změny z téhož důvodu. Obě strany hovoří o potřebě zvýšit "stabilitu" politické situace v Republice a snížit zastoupení extrémistických stran. Návrh Unie svobody by způsobil, že menšinové názory by se neprosadily ve volebních urnách, a alternativa ČSSD by vytlačila extrémistické strany z politiky, tím, že by absorbovala jejich hlasy po sčítání. Jde o to, že obě strany hladově pohlížejí na oněch 15 - 20 procent voličů, kteří hlasují pro extrémisty, a doufají, že pokud se jim podaří extrémisty z parlamentu vytěsnit, jejich vlastní strana nějakým způsobem bude mít prospěch z jejich hlasů. (Je to snad historický precedens? Po roce 1945 totiž stejně hladově koukaly strany Národní fronty na voliče zakázané agrární strany. Domnívaly se, že když se zakáží "pravicové" strany, jejich vlastní volební preference posílí. Avšak svoboda je nedělitelná. Jakmile je jednou zakázána jedna strana, mohou být zakázány strany všechny. Salámovou taktikou se posléze komunisté zbavili demokracie. JČ)
Ani jedno z obou řešení není příliš rozumné. Obě řešení příliš zjednodušují složitost volebních systémů při ospravedlňování změn, a - což je důležitější - nedosahují k jádru problému.
Povrchní ospravedlňování návrhu Unie svobody lze lehce vyřídit. Vladimír Mlynář například řekl:
"Většinový systém obecně posiluje vazbu poslanec - volič, jednoznačně eliminuje extrémisty z vlivu na exekutivu, to znamená nikoli z politického života, ale z praktického vlivu na exekutivu."
Tento mýtus je možno lehce rozptýlit příkladem ze Spojených států, kde se používá většinového systému pro volby prezidenta a pro obě komory v Kongresu, kde je vychvalovaná "dvoubarevná" legislatura nepříjemnou realitou ve formě naprostého duopolu Demokratické a Republikánské strany. Tyto obří strany zdaleka nejsou nezávislé ani extrémistické, ale často se stávají nástrojem extrémistických hodnot. Radikální odpůrci potratů ve Spojených státech, například, požadují oplátkou za volební podporu, aby udržovala Republikánská strana ostrý postoj proti potratům, a to Republikánská strana skutečně činila po celou dobu dvanácti let, kdy ovládala nejvyšší výkonný úřad v zemi. Ve Spojených státech, kde je více než 80 procent Američanů toho názoru, že o otázce potratů by měla rozhodovat jedině žena, které se to týká, je takový ortodoxní protipotratový postoj zcela zjevně názorem menšinovým. Přesto se stala americká vládní exekutiva jeho rukojmím po dobu delší než celé jedno desetiletí.
Celkem vzato, většinový volební systém vůbec není všelék. Mohlo by to znamenat, že Česká republika skončí se systémem jako ve Spojených státech, kde nevyvolává příliš velké nadšení ani jedna z obou hlavních politických stran. Většina Američanů, kteří vůbec jdou k volbám, si stěžují, že při hlasování pro stranu X si "musejí zacpávat nos". Velmi málo občanů skutečně podporuje hlavní americké politické strany stoprocentně. Většinový volební systém ve Spojených státech zrovna nepodporuje rozvoj "občanské společnosti", který podporuje v ČR tolik komentátorů, neboť většina Američanů nehlasuje ve volbách. Většinový volební systém nezosobňuje jednoduchý recept na dobré občanské chování.
A kromě toho, mnoho Američanů považuje pevně zavedený systém dvou politických stran za systém, který je jen o něco málo lepší než systém jediné strany, neboť možnost, že by nové myšlenky pronikly k legislativcům, je téměř minimální. Tohle se může zdát absurdní lidem, kteří mají zkušenost ze života v systému jediné politické strany, ale stojí za to uvažovat nad touto myšlenkou: Chce opravdu někdo v ČR takový politický systém, v němž by se pravděpodobně staly jen Unie svobody a ČSSD jedinými dvěma možnými politickými alternativami ve všemocné Poslanecké sněmovně? Vezměte si poučení z americké zkušenosti, "dvoubarevný" parlament není řešení.
To je stále více zjevné zde ve Velké Británii, kde kritizují většinový volební systém labouristé a liberální demokraté. Tyto dvě britské strany nemohly v důsledku většinového volebního systému po dobu 18 let zvítězit nad konzervativci. Proto se rozhodla vládnoucí Labouristická strana zavést do nového skotského parlamentu a do welšského shromáždění proporční zastoupení a v Dolní sněmovně se aktivně debatuje o možnosti zavedení proporčního zastoupení i do britského parlamentu.
Samozřejmě, návrh ČSSD zvýšit hranici volební podpory pro přístup do parlamentu je také chybný. Jsem si jist, že nyní, kdy má ČSSD podporu více než dvaceti procent, té straně by se líbilo, kdyby mohla tu hranici zvednout třeba až na patnáct procent, ale to není ani spravedlivé, ani rozumné. V každém případě, čím výše bude tato hranice zvednuta, tím více hlasů bude přesunuto větším stranám a tím méně bude systém skutečně zastupovat voliče. Ani návrh Unie svobody, ani návrh ČSSD nejsou řešením pro skutečný problém, který je důvodem politické ochablosti v České republice.
Hlavním problémem je odcizení od nynějšího systému. Někteří lidé v ČR totiž mají pocit, že nejsou součástí velkých změn, jimiž prošla Česká republika v posledních letech. Patnáct až dvacet procent občanů ČR pociťuje tak silné odcizení od nynějšího systému, že hlasuje pro strany, které, jak se zdá, chtějí ten systém zničit. Můžete se snažit měnit volební systém jak chcete, tito občané a tyto názory z České republiky nezmizí.
Česká republika je společnost, která se uzdravuje z velkých přeměn. Tato mladá země má před sebou velké množství alternativ a hlasů. Je zapotřebí, aby si lidé nechali otevřenou možnost volby a toto velké množství hlasů musí být v České republice slyšeno. Nástrojem pro vyjadřování politických názorů na veřejnosti jsou politické strany.
"Prostá" reforma volebního systému možná oslabí extrémistické strany v České republice, ale nezbaví zemi extrémistických názorů. Lidé, kteří hlasují pro republikány a komunisty, nezmizí. Politikové nově vzniklých superstran to dobře vědí. Proto se budou snažit získat jejich volební podporu a budou muset těmto lidem vyhovět příslušnou rétorikou. Extrémistické názory se nerozplynou: podobně, jako protipotratové postoje v americké Republikánské straně jednoduše proniknou do superstran a občas i na veřejnost, k rozpakům šéfů těchto stran.
Jinou, temnější možností by bylo, že ty názory do parlamentních politických stran neproniknou a naleznou výraz jen mimo politický systém. Oněch patnáct až dvacet procent obyvatelstva možná získá pocit, že je ještě izolovanější a odcizenější od společnosti než bylo dosud. Budou-li jim odepřeny pokojné prostředky vyjádření názorů na půdě všemocné sněmovny, možná se obrátí k radiálnějším postupům. To by možná nevylučovalo násilí. Konec konců, lidé, kteří se necítí součástí systému, který jim vládne, se pokusí ten systém zničit všemi prostředky, které budou mít k dispozici. Řečeno otevřeně, je lepší, když má Sládek své šílence v parlamentě, kde vystupují relativně civilizovaně, než aby byli tito šílenci mimo parlament a házeli na lidi Molotovovy koktejly.
Lepší než obě navrhované reformy volebního systému a lepší než reforma ústavy je jednodušší možnost: zahajte s těmito lidmi dialog. Politikové musejí zjistit, proč jsou lidé odcizeni a proč hlasují pro Sládka a pro komunisty. Havel by v tomto zjišťování měl hrát hlavní roli.
Prezident by mohl sehrát významnou roli, kdyby hovořil se zástupci nespokojenců při oficiálních a otevřených setkáních a pokusil se porozumět, proč pro ně lidi hlasují. První krok v této věc by měl učinit právě Havel, protože kdyby takový krok učinila dnes v ČR nějaká politická strana, bude označena jako přítel extrémistů a pravděpodobně by nakonec skončila ostrakizována stejně, jako jsou ostrakizovány samy extrémistické strany. Havel by se měl scházet se Sládkem a s Grebeníčkem a jemně je přesvědčovat, aby přešli do říše politické slušnosti. Není to tak absurdní, očekávat něco takového od českého prezidenta. Konec konců, v roce 1989 vyjednával Havel s daleko zločinečtějšími lidmi.
Mělo by být zjevné každému, že kdyby docházelo k více stykům s odcizenými občany a kdyby více představitelů hlavních českých politických proudů bylo schopno s nimi řádně komunikovat, tito lidé by se asi necítili tak odcizeni. Časem by mohli nabýt názoru, že jsou součástí systému a nakonec by se i dali do práce ten systém udržovat.
Pokud budou i nadále udržováni mimo politický systém, nebo nakonec z něho vyhoštěni navrhovanými změnami volebního systému, odcizení občané nezmizí. Budou jen vládnoucí zřízení v ČR nenávidět víc.
