Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Změna volebního systému problém neodstraní

Andrew Stroehlein

Hodně se poslední dobou hovoří o tom, že by bylo záhodno změnit volební systém v parlamentu. Nejnovější návrh přišel z Unie svobody, jejíž vedoucí představitelé nyní chtějí, aby dolní, poslanecká sněmovna byla volena většinovým systémem a aby senát přijal systém poměrného zastoupení. Těmito změnami chce Ruml dosáhnout "dvoubarevné Poslanecké sněmovny a pestrobarevného Senátu". Tento naprostý obrat v nynějších systémech obou legislativních těles odmítají sociální demokraté, kteří namísto toho požadují zvýšení pětiprocentního prahu, který je nyní zapotřebí, má-li se politická strana dostat do dolní komory parlamentu.

I když se jejich názory odlišují, obě politické strany i komentátoři, kteří s nimi sympatizují, podporují tyto změny z téhož důvodu. Obě strany hovoří o potřebě zvýšit "stabilitu" politické situace v Republice a snížit zastoupení extrémistických stran. Návrh Unie svobody by způsobil, že menšinové názory by se neprosadily ve volebních urnách, a alternativa ČSSD by vytlačila extrémistické strany z politiky, tím, že by absorbovala jejich hlasy po sčítání. Jde o to, že obě strany hladově pohlížejí na oněch 15 - 20 procent voličů, kteří hlasují pro extrémisty, a doufají, že pokud se jim podaří extrémisty z parlamentu vytěsnit, jejich vlastní strana nějakým způsobem bude mít prospěch z jejich hlasů. (Je to snad historický precedens? Po roce 1945 totiž stejně hladově koukaly strany Národní fronty na voliče zakázané agrární strany. Domnívaly se, že když se zakáží "pravicové" strany, jejich vlastní volební preference posílí. Avšak svoboda je nedělitelná. Jakmile je jednou zakázána jedna strana, mohou být zakázány strany všechny. Salámovou taktikou se posléze komunisté zbavili demokracie. JČ)

Ani jedno z obou řešení není příliš rozumné. Obě řešení příliš zjednodušují složitost volebních systémů při ospravedlňování změn, a - což je důležitější - nedosahují k jádru problému.

Povrchní ospravedlňování návrhu Unie svobody lze lehce vyřídit. Vladimír Mlynář například řekl:

"Většinový systém obecně posiluje vazbu poslanec - volič, jednoznačně eliminuje extrémisty z vlivu na exekutivu, to znamená nikoli z politického života, ale z praktického vlivu na exekutivu."

Tento mýtus je možno lehce rozptýlit příkladem ze Spojených států, kde se používá většinového systému pro volby prezidenta a pro obě komory v Kongresu, kde je vychvalovaná "dvoubarevná" legislatura nepříjemnou realitou ve formě naprostého duopolu Demokratické a Republikánské strany. Tyto obří strany zdaleka nejsou nezávislé ani extrémistické, ale často se stávají nástrojem extrémistických hodnot. Radikální odpůrci potratů ve Spojených státech, například, požadují oplátkou za volební podporu, aby udržovala Republikánská strana ostrý postoj proti potratům, a to Republikánská strana skutečně činila po celou dobu dvanácti let, kdy ovládala nejvyšší výkonný úřad v zemi. Ve Spojených státech, kde je více než 80 procent Američanů toho názoru, že o otázce potratů by měla rozhodovat jedině žena, které se to týká, je takový ortodoxní protipotratový postoj zcela zjevně názorem menšinovým. Přesto se stala americká vládní exekutiva jeho rukojmím po dobu delší než celé jedno desetiletí.

Celkem vzato, většinový volební systém vůbec není všelék. Mohlo by to znamenat, že Česká republika skončí se systémem jako ve Spojených státech, kde nevyvolává příliš velké nadšení ani jedna z obou hlavních politických stran. Většina Američanů, kteří vůbec jdou k volbám, si stěžují, že při hlasování pro stranu X si "musejí zacpávat nos". Velmi málo občanů skutečně podporuje hlavní americké politické strany stoprocentně. Většinový volební systém ve Spojených státech zrovna nepodporuje rozvoj "občanské společnosti", který podporuje v ČR tolik komentátorů, neboť většina Američanů nehlasuje ve volbách. Většinový volební systém nezosobňuje jednoduchý recept na dobré občanské chování.

A kromě toho, mnoho Američanů považuje pevně zavedený systém dvou politických stran za systém, který je jen o něco málo lepší než systém jediné strany, neboť možnost, že by nové myšlenky pronikly k legislativcům, je téměř minimální. Tohle se může zdát absurdní lidem, kteří mají zkušenost ze života v systému jediné politické strany, ale stojí za to uvažovat nad touto myšlenkou: Chce opravdu někdo v ČR takový politický systém, v němž by se pravděpodobně staly jen Unie svobody a ČSSD jedinými dvěma možnými politickými alternativami ve všemocné Poslanecké sněmovně? Vezměte si poučení z americké zkušenosti, "dvoubarevný" parlament není řešení.

To je stále více zjevné zde ve Velké Británii, kde kritizují většinový volební systém labouristé a liberální demokraté. Tyto dvě britské strany nemohly v důsledku většinového volebního systému po dobu 18 let zvítězit nad konzervativci. Proto se rozhodla vládnoucí Labouristická strana zavést do nového skotského parlamentu a do welšského shromáždění proporční zastoupení a v Dolní sněmovně se aktivně debatuje o možnosti zavedení proporčního zastoupení i do britského parlamentu.

Samozřejmě, návrh ČSSD zvýšit hranici volební podpory pro přístup do parlamentu je také chybný. Jsem si jist, že nyní, kdy má ČSSD podporu více než dvaceti procent, té straně by se líbilo, kdyby mohla tu hranici zvednout třeba až na patnáct procent, ale to není ani spravedlivé, ani rozumné. V každém případě, čím výše bude tato hranice zvednuta, tím více hlasů bude přesunuto větším stranám a tím méně bude systém skutečně zastupovat voliče. Ani návrh Unie svobody, ani návrh ČSSD nejsou řešením pro skutečný problém, který je důvodem politické ochablosti v České republice. Hlavním problémem je odcizení od nynějšího systému. Někteří lidé v ČR totiž mají pocit, že nejsou součástí velkých změn, jimiž prošla Česká republika v posledních letech. Patnáct až dvacet procent občanů ČR pociťuje tak silné odcizení od nynějšího systému, že hlasuje pro strany, které, jak se zdá, chtějí ten systém zničit. Můžete se snažit měnit volební systém jak chcete, tito občané a tyto názory z České republiky nezmizí.

Česká republika je společnost, která se uzdravuje z velkých přeměn. Tato mladá země má před sebou velké množství alternativ a hlasů. Je zapotřebí, aby si lidé nechali otevřenou možnost volby a toto velké množství hlasů musí být v České republice slyšeno. Nástrojem pro vyjadřování politických názorů na veřejnosti jsou politické strany.

"Prostá" reforma volebního systému možná oslabí extrémistické strany v České republice, ale nezbaví zemi extrémistických názorů. Lidé, kteří hlasují pro republikány a komunisty, nezmizí. Politikové nově vzniklých superstran to dobře vědí. Proto se budou snažit získat jejich volební podporu a budou muset těmto lidem vyhovět příslušnou rétorikou. Extrémistické názory se nerozplynou: podobně, jako protipotratové postoje v americké Republikánské straně jednoduše proniknou do superstran a občas i na veřejnost, k rozpakům šéfů těchto stran.

Jinou, temnější možností by bylo, že ty názory do parlamentních politických stran neproniknou a naleznou výraz jen mimo politický systém. Oněch patnáct až dvacet procent obyvatelstva možná získá pocit, že je ještě izolovanější a odcizenější od společnosti než bylo dosud. Budou-li jim odepřeny pokojné prostředky vyjádření názorů na půdě všemocné sněmovny, možná se obrátí k radiálnějším postupům. To by možná nevylučovalo násilí. Konec konců, lidé, kteří se necítí součástí systému, který jim vládne, se pokusí ten systém zničit všemi prostředky, které budou mít k dispozici. Řečeno otevřeně, je lepší, když má Sládek své šílence v parlamentě, kde vystupují relativně civilizovaně, než aby byli tito šílenci mimo parlament a házeli na lidi Molotovovy koktejly.

Lepší než obě navrhované reformy volebního systému a lepší než reforma ústavy je jednodušší možnost: zahajte s těmito lidmi dialog. Politikové musejí zjistit, proč jsou lidé odcizeni a proč hlasují pro Sládka a pro komunisty. Havel by v tomto zjišťování měl hrát hlavní roli.

Prezident by mohl sehrát významnou roli, kdyby hovořil se zástupci nespokojenců při oficiálních a otevřených setkáních a pokusil se porozumět, proč pro ně lidi hlasují. První krok v této věc by měl učinit právě Havel, protože kdyby takový krok učinila dnes v ČR nějaká politická strana, bude označena jako přítel extrémistů a pravděpodobně by nakonec skončila ostrakizována stejně, jako jsou ostrakizovány samy extrémistické strany. Havel by se měl scházet se Sládkem a s Grebeníčkem a jemně je přesvědčovat, aby přešli do říše politické slušnosti. Není to tak absurdní, očekávat něco takového od českého prezidenta. Konec konců, v roce 1989 vyjednával Havel s daleko zločinečtějšími lidmi.

Mělo by být zjevné každému, že kdyby docházelo k více stykům s odcizenými občany a kdyby více představitelů hlavních českých politických proudů bylo schopno s nimi řádně komunikovat, tito lidé by se asi necítili tak odcizeni. Časem by mohli nabýt názoru, že jsou součástí systému a nakonec by se i dali do práce ten systém udržovat.

Pokud budou i nadále udržováni mimo politický systém, nebo nakonec z  něho vyhoštěni navrhovanými změnami volebního systému, odcizení občané nezmizí. Budou jen vládnoucí zřízení v ČR nenávidět víc.

Andrew Stroehlein

Changing Rules Won't Eliminate the Problem

Andrew Stroehlein

There has been much discussion of late about changing the electoral system of the Parliament. The latest suggestion has come from the ranks of US, whose leaders are now calling on the lower house (PS) to adopt a first-past-the-post system (FPTP) and the Senate to adopt a system of proportional representation (PR). By these changes, Ruml seeks a "dvoubarevná Poslanecká sněmovna a pestrý Senát". This complete reversal of the current systems in these two legislative bodies is rejected by the Social Democrats who have called instead for a raise in the five- percent threshold currently needed for a party's entry into the Lower House.

Though their proposals differ, both parties and their aligned commentators are supporting these changes for precisely the same reason. Both sides talk about increasing the "stability" of the political situation in the Republic and about reducing the representation of extremist parties. The US proposal would keep them out by overriding their minority views at the ballot box, and the CSSD option would keep them out by absorbing their votes after the counting. In effect, both parties are hungrily eyeing that 15-20% of voters who vote for the extremists, and they hope that by side-lining the extremists, their parties will, one way or another, benefit from their votes.

Neither solution is very sensible because they both oversimplify the complexities of electoral systems in their justifications for changes and, more importantly, because they fail to get to the heart of the problem. Drowning out the extremist vote and further ostracising minority views will not eliminate those minority views.

The superficial justifications for the US proposal are easily punctured. Vladimir Mlynar, for example, has said:

"Většinový systém obecně posiluje vazbu poslanec - volič, jednoznačně eliminuje extrémisty z vlivu na exekutivu, to znamená nikoli z politického života, ale z praktického vlivu na exekutivu."

This myth is easily dispelled with an example from the USA where FPTP is used in elections for president and for both houses of Congress where the exalted "dvoubarevna" legislature is an uncomfortable reality in the form of a complete duopoly of Democratic and Republican parties. Far from being independent of extremists, these mega-parties often become tools of extremist values. Radical anti-abortionists in the USA, for example, in exchange for their endorsement demand that the Republican Party maintains a firm anti-abortion stance, and this the Republican Party did through its 12 years of holding the highest executive office. In the USA, where well over 80% of Americans feel that abortion should be the woman's choice alone, such hard-line anti-abortion position is certainly a minority view, and yet the executive branch of government felt itself hostage to it for more than a decade.

In general, FPTP is no panacea. It could mean that the Czech Republic ends up with a system like the US where neither of the two choices attract much enthusiasm. Most Americans who bother to vote complain that they must "hold their nose" when voting for Party X. Very few really support parties whole-heartedly. In any case FPTP does not do much for bolstering that "civil society" that so many commentators seem to promote for the Czech Republic, because most Americans don't even bother to vote. FPTP is no simple recipe for good citizenship.

What's more, many Americans see an entrenched two-party system as only slightly better than a one-party system, because the possibility for new ideas to reach the legislature is almost nil. This may seem absurd to people who have actually lived under a one-party system, but one question arising from this train of thought is worth considering: Does anyone really want a political system in which perhaps only US and CSSD will be the only two political options for the all-important PS? Take it from American experience, a "dvoubarevny" parliament is no solution.

This has become increasing obvious here in the UK, where FPTP has come in for a great amount of criticism from the Labour Party and the Liberal Democrats who were both kept out of power for 18 years because of this system. With this in mind, the ruling Labour Party has decided to have a PR system in the new Scottish Parliament and the Welsh Assembly, for example, and there is active discussion about introducing PR at Westminster.

Of course, the CSSD proposal to raise the parliamentary threshold is equally flawed. I'm sure that with CSSD currently polling over 20%, that party would like nothing more than to raise the threshold to about 15%, but that's neither fair nor reasonable. But in any case, the higher the threshold is raised, the more votes will be transferred to larger parties and the less representative the system becomes. Like US, CSSD's proposal is no solution to the real problem at the heart of the political malaise in the Czech Republic.

The real problem is alienation with the current system. Some people simply do not feel a part of the great changes that society has undergone in recent years. In fact, 15-20% of the citizens of the Czech Republic feel so alienated from the current system that they vote for parties that seem to want to destroy that system. No matter how one would alter the electoral rules, those people and those views are not going to go away.

The Czech Republic is a society recovering from great upheaval, and subsequently the young country has a myriad of choices and voices before it. People need to keep these choices open, and the myriad of voices must have an outlet for their expression. That outlet for public expression is the institution of the political party.

"Simply" changing the electoral system may weaken extremist parties in the Czech Republic, but it will not get rid of extremist viewpoints. People who now vote for the Republicans and Communists will not disappear. Knowing this, the politicians of any new super-parties will be aiming for their vote, and they will have to meet these people with suitable rhetoric. Extremist views won't fade away; they may, like the anti-abortionists in the US Republican Party, simply blend into the super-parties and show their ugly heads from time to time to the embarrassment of party leaderships.

Another darker possibility is that no blending occurs and the extremist viewpoints will find expression only outside the political system. That 15-20% of the population might feel even more isolated and alienated from society, and denied peaceful means of expression on the floor of the all-important PS, they may take to more radical measures. This could include violence. After all, people who do not feel included in a system which rules over them, will act to break apart that system by whatever means available. Put bluntly, it is better to have Sladek representing his crackpots relatively civilly on the floor of the Parliament than to have the crackpots outside the Parliament throwing petrol bombs.

Better than either of these two options, however, and better than overhauling the Constitution would be the simplest option: open a dialog with these people. Politicians need to find out why people are alienated and voting for Sladek and the Communists. In this Havel should have a key role.

The President could play his part by talking to the discontents' representatives in formal and open meetings and trying to understand why people are voting for them. It should be Havel who makes the first move in this regard, because if any one party made such approaches in the present climate, they would be branded as friends of the extremists by the other parties and would likely end up ostracised just like them. Havel should meet with Sladek and Grebenicek and gently coax them into the realm of political decency. It's not so unreasonable to expect this. After all, Havel sat down at the negotiating table with far more evil people in 1989.

It should be obvious to everyone that if there was actually some contact with alienated citizens and if more mainstream politicians could reach out to them, those people might not feel so alienated. Over time they might feel a part of the system and eventually, they would want to work to maintain it. If they continue to be kept out, or finally, locked out completely with these proposed changes to the electoral system, the alienated won't go away. They will only hate the system more.

Kontroverze týkající se Tonyho Blaira a Ruperta Murdocha se prohlubuje

Ivan Kytka

Motto:

"Musíme najít nové způsoby, jak zaujmout veřejnost takovými záležitostmi, jako je globalizace současného světa. Aby se lidé zabývali věcmi, které jsou důležité pro jejich budoucnost, i když si to sami neuvědomují. Na druhé straně jim musíme pomoci se orientovat v bezbřehém množství informací, které je jim v poslední době stále více k dispozici.

Potíž totiž je, že informace bez schopnosti je analyzovat a porozumět jim jsou bezcenné. Protože jsme se octli uprostřed informační revoluce, stáváme se občas obětí falešné představy, že rozumíme světu lépe než kdy předtím. Není to pravda. Naopak: myslím, že vzniká propast mezi informacemi na jedné straně a porozuměním na straně druhé. Jakou mají všechny tyto informace hodnotu, když se v nich nedokážeme orientovat?

Nejvýznamnějším problémem pro novináře dneška je vyřešit, jakým způsobem sdělit lidem, že globalizací vznikají síly, které budou přímo ovlivňovat jejich osobní, individuální život a osud."

Tony Hall, šéfredaktor zpravodajství a publicistiky BBC na konferenci Nadace Press Freedom Forum v Londýně (květen 1997)

1.

Existuje-li v české společnosti obecný souhlas, že sama existence veřejně financovaných služeb má své opodstatnění také proto, aby konkurovaly službám soukromým a státním, zpravodajství České televize musí vždy usilovat o to, aby mezi těmito veřejnými službami bylo službou nejlepší, uznávanou a spolehlivou.

K důležitým změnám ve vztahu k veřejnosti by však měla patřit také otevřená, stálá a široká diskuse a ověřování platnosti tohoto obecného souhlasu. Souhlasu o samotné oprávněnosti existence veřejně financované televize.

Bylo by totiž příliš smělé domnívat se, že současný stav je neměnitelný a že zákon o ČT bude platit "navěky", totiž že ČT nemůže zaniknout nebo nemůže být privatizována. Oprávěné sebevědomí, které musí být součástí vybavení profesionálního novináře ČT, musí provázet také přirozená pokora vyplývající z podmínečnosti prozatímního společenského souhlasu.

Prozatímní společenský souhlas cca 3,5 miliónu domácností v ČR, že mají o tuto veřejnou službu zájem (vyjádřený tím, že měsíčními splátkami financují provoz ČT), poskytuje ČT na mediálním trhu jedinečnou existenční jistotu a z ní vyplývající naprostou editoriální nezávislost.

ČT se za výhodu (podmíněné) existenční jistoty musí divákům odměnit jednak průběžným, otevřeným a průhledným poskytováním informací o tom, jak se svěřenými finančními prostředky nakládá a  také co nejvyšší možnou kvalitu všech svých zpravodajských programů.

Součástí myšlení každého člena zpravodajského týmu by mělo být tedy stálé vědomí toho, že má s českou veřejností "otevřený kontrakt" , který je nutno odpovědně plnit. A že druhá strana má plné právo tento kontrakt civilizovaně vypovědět.

2.

Je třeba otevřeně připustit, že při formulaci poslání zpravodajství ČT pro příští léta vstupuje autor v mnoha ohledech na neprobádané území. V české žurnalistice zatím neexistuje tradice "zpravodajské televizní školy", na kterou by (na rozdíl od jiných médií) bylo možno navázat a z které by bylo možné se poučit.

3.

Tento stav existuje navíc v době, kdy se svět blíží k  "digitální" revoluci v televizním vysílání. Ta zřejmě výrazně změní i postavení veřejně financované televize na mediálním trhu. Není vyloučeno, že veřejná televize bude brzy na počátku příštího století jen jedním z mnoha dostupných televizních kanálů.

A není vyloučeno, že při propojení s celosvětovou internetovou sítí bude veřejný televizní kanál jen jednou z  několika miliard internetových stránek.

Je možné, že součástí běžného vybavení domácnosti bude již brzy digitální veřejná "knihovna" na světové internetové síti. A veřejně financovaná televize a její zpravodajství pro ně bude jednou z miliónů a spíše miliard dostupných informačních zdrojů.

Pak půjde o to, aby zpravodajství veřejné televize bylo pro diváka v digitální internetové knihovně nepostradatelným titulem. Vždy nejlepším, uznávaným a spolehlivým.

Posláním zpravodajství České televize by přitom mělo být informace nejen shromažďovat, třídit a zveřejňovat. Ale také inspirovat lidi k tomu, aby zajímali o věci, které jsou důležité pro jejich budoucnost, i když si to sami (zatím) neuvědomují.

Svět vstupuje do věku, kdy se přesné, nestranné a srozumitelné informace stávají důležitou strategickou surovinou. Jen ten, kdo je bude umět získat a pochopit, bude mít rovné šance v neustálé globální hospodářské soutěži. Zpravodajství České televize má povinnost vybavit své diváky tak, aby byli na startovní čáře této globální hospodářské soutěže rovnocennými soupeři.

Občané České republiky prožili polovinu tohoto století v  režimech, ve kterých buď vůbec neexistovala nebo nebyla respektování základní lidská práva a svobody. Pro Českou televizi a její zpravodajství z vyplývá nezastupitelný úkol při vzdělávání a výchově.

Zpravodajství musí přispívat k tomu, aby ČT zprostředkovávala jaké hodnoty uznává současná globální civilizace, a nabídnout divákům, aby je mohli zkoumat a dle vlastního výběru a svobodného úsudku vstřebávat, respektovat či tolerovat.

Principy, které při naplňování toho poslání nelze obcházet

Na zpravodajské relace se v mnoha ohledech budou vztahovat stejné principy jako na celé televizní vysílání.

V produkční části se to týká zejména principů:

spravedlivého zacházení,

pravdomluvnosti,

otevřenosti,

čestnosti,

rovnosti,

předvídatelnosti.

Stejným principům by se zpravodajský tým neměl vyhýbat ve vzájemných pracovních a osobních vztazích. Práce televizního editora, moderátora či zpravodaje, jakkoliv je prezentovaná na obrazovce jednotlivými osobnostmi, je povýtce týmová.

V samotném obsahu zpravodajství je pak nutné samostatně definovat některé principy zvláště, a to:

Přesnost

Nestrannost

Úplnost

Srozumitelnost

Názornost

Rychlost

1. Přesnost

Přesnost je nejvyšší hodnotou a principem každého zpravodajství a její dosažení se často podobá střelbě na letící cíl.

Zpravodajové a vedoucí relací musejí v první řadě rozlišovat mezi prvotními a druhotnými zdroji a zvláště opatrně zacházet se zdroji druhotnými (zprávy z tiskových agentur, tisku, rozhlasu a internetové sítě, svědectví očitých svědků).

Za prvotní zdroj lze pro účely televizního zpravodajství považovat především očité svědectví zpravodaje a jeho písemný, zvukový obrazový záznam.

Druhotným zdrojem jsou svědkové události či zveřejněného faktu (jejich písmený, zvukový, obrazový záznam).

Nejdůležitější je oveřování druhotných zdrojů vždy z nejméně dvou dalších na sobě nezávislých zdrojů, stejně jako zkoumání osobní integrity zdrojů, které fakta či svědectví o průběhu události poskytují.

Pro přesnost je v televizním zpravodajství důležité důsledně strukturovat fakta a oddělovat je od jejich interpretace.

V zásadě by mělo platit:

1. Nový fakt či zpráva o události a její význam je shrnut v úvodním ohlášení ze studia (odpovídá na známé: kdo, co, kdy, kde a  jak. Eventuálně proč a  "za kolik" ).

2. Obrazové zpracování slouží především k tomu, aby doložilo nový fakt či událost obrazem. Obrazové zpracování slouží také k tomu, aby sdělovaný fakt či událost uvedlo do kontextu a prohloubilo původní informaci.

Formou krátkého doslovného zvukového záznamu (nikoliv parafráze), přináší svědectví očitých svědků a také názory různých dotčených stran na úvodní ohlášení. Pro obrazové zpracování je důležité, aby při střihu respektovalo některé obecné zásady filmového zpracování, a to zejména jednotu místa a časové posloupnosti, a důsledně oddělovalo archivní a ilustrační záběry.

3. Zpravodaj před kamerou shrne na základě svého profesionálního úsudku přesně, nestranně a srozumitelně význam nového faktu a  shrně také nezodpovězené otázky, na které je třeba hledat dále odpovědi.

2. Nestrannost

Pokud zpravodaj či editor přináší informaci o kontroverzním faktu a mohou-li tento fakt interpretovat zúčastněné strany různě, je zpravodaj či vedoucí relace vždy povinen poskytnout zhruba stejný prostor hlavním (navzájem si protiřečícím) stranám.

Zpravodajský tým by měl zachovávat princip rovného přístupu ke všem politickým stranám a skupinám, které mají na dané téma trvale zastávaný názor, podložený analýzou či expertízou.

Zpravodaj či vedoucí relace rozhodně nesmějí potlačit svědectví důležitého zdroje například pro jeho (její) barvu pleti, pohlaví, stáří, náboženské vyznání, vzdělání, sexuální orinetaci, politický názor či osobní vzhled.

Soukromý politický názor, osobní zájmy, přátelství nebo osobní náklonnost vedoucího relace, moderátora či zpravodaje nesmějí hrát při obstarávání a porovnávání zdrojů a ověřování faktů žádnou roli.

Vedoucí relací mohou poměrně často čelit obviněním z toho, že neinformují o událostech objektivně. Dokonce, že princip objektivity porušují samotným výběrem a zařazením zprávy o události do vysílání. Tomuto obvinění lze celkem snadno čelit odpovídající přípravou:

a/ korespondent by měl vždy být za každých okolností vybaven hrubou početní analýzou, kterou lze shrnout do věty: kolik lidí sdělovaný problém vlastně zajímá. (Pozn.: Jde-li zpravodaj na na tiskovou konferenci politické strany, která hodlá pitvat dílčí vnitrostranický problém, je zcela legitimní neobjednat štáb a příspěvek nezařadit do relace. Zpravodaj má také právo vyslat na takovou konferenci pouze člena vstupního týmu, jehož úkolem je informace sbírat a třídit.)

b) samotný fakt či událost vychází z kvantitativní a kvalitativní analýzy skutečnosti založené na osvědčených vědeckých metodách (například v ekonomii, sociologii). Vědecké postupy mohou v takovém případě dávat záruku objektivity, ale zpravodajové a vedoucí relací dříve, než takový výsledek do vysílání zařadí, musejí zkoumat, zda samotný výběr faktů pro kvantitativní a kvalitativní analýzu nebyl účelový. Zda analýza sama není součástí snažení zájmových skupin o prosazení svého zájmu. Pokud takové podezření existuje, vedoucí relace, či zpravodaj je povinen zveřejnit i názor druhé (dalších) stran.

c) samotný fakt či událost není ve většině případů televizního zpravodajství možné ověřit kvantitativní ani kvalitativní (vědeckou) analýzou. Nicméně vedoucí relace či zpravodaj je povinen vynaložit veškeré úsilí na vypátrání všech relevantních zdrojů a stanovisek vztahujících se k danému faktu. Jediným omezením při obstarávání si zdrojů a stanovisek zajišťujících objektivitu zpravodajství jsou zákony, zpravodajův život a zdraví, život a zdraví a osobní blaho zdrojů.

Finační či materiální omezení při získávání zdrojů by v zásadě neměla existovat. Jejich nasazení by však nemělo překračovat význam a rozměr ověřovaného faktu. Princip nestrannosti a objektivity je ve společnosti řídící se a spoléhající ještě stále spíše kolektivními názory, než na nezávislé, kritické a analytické myšlení jednotlivce, naprosto zásadní.

Pro jeho pochopení bude zpravodajský tým ČT čerpat (jako z jednoho zdrojů) z  definice principu nestrannosti a zásad vedení rozhovoru tak, jak je vysvětluje Návod pro producenty BBC (viz příloha 1).

3. Úplnost

Veřejnost má plné právo, aby za koncesionářský poplatek dostávala informace úplné, není-li tato úplnost v rozporu se zákonem, ochranou soukromí a dobrým, všeobecně přijímaným vkusem.

Divák má nárok na to, aby po vyslechnutém sdělení faktu či události nezůstával zmaten nezodpovězenými otázkami, či neúplnými odpověďmi.

Vedoucí relace, moderátor či zpravodaj by neměli ve zpravodajství předpokládat, že divák ví o sdělovaném faktu či události tolik jako on a spíše vycházet z předpokladu, že o něm slyší možná poprvé. Každá zpráva musí informovat o problému od samého počátku (proč vznikl?).

Při získávání úplných odpovědí na své otázky musejí být zpravodajové i moderátoři zdvořile důrazní a především odvážní.

Úplnost znamená také vysvětlení toho, co sdělovaný fakt či událost obsahuje nového a nakolik má nový fakt či událost vztah ke všednímu, každodennímu životu občana. Vedoucí relace, moderátor či zpravodaj se nemusí stydět přiznat, že momentální "relevanci" nelze zcela přesně odhadnout, respektive, že je nejasná. Důvodem k zařazení takové zprávy do vysílání je však profesionální úsudek, že taková zpráva má potenciální význam do budoucna.

4. Srozumitelnost

I při splnění všech profesionálních náležitostí se sdělovaný fakt či události nemusí dostat k televiznímu divákovi jednoduše proto, že není sdělné. Vedoucí relace, moderátor či zpravodaj by měl brát při výběru zpráv, formulaci otázek a formulaci sdělení vždy v úvahu, zda je podává srozumitelně. Nejlepší zkouškou někdy může být, zda mu rozumí on sám. Veřejnost snadno pozná, pokud tomu tak není.

Lidé zapojení do televizního zpravodajství by měli dávat přednost jednoduchým a srozumitelným jazykovým stavbám. Vyhýbat se zbytečným cizím slovům a používat krátká a jasná sdělení.

Zpravodajský tým by měl mít na paměti, že jádro sdělení v české větné stavbě leží většinou v samém závěru věty. Jádro sdělení musí mít zřetelnou výpovědní hodnotu a obsahovat: nový fakt či novou souvislost.

Přestože jazyk zpravodajství obvykle spoléhá na vyzkoušené myšlenkové vzorce a do jisté míry i na opakovaná klišé, vedoucí relace, moderátor či zpravodaj by nikdy neměl předem rezignovat na tvůrčí přístup k jakkoliv zdánlivě bezvýznamnému faktu.

Princip srozumitelnosti také připouští sdělovaný fakt intepretovat ve formě, která bude pro televizního diváka přitažlivá a která mu pomůže sdělovaný fakt či událost snáze a rychleji pochopit.

Interpretace prostřednictvím prvků prózy, nadsázky či přirovnání, jichž je však možno použít jen výjimečně, by však nikdy nesmí zastínit sdělovaný fakt či událost.

Vedoucí relace, moderátor, či zpravodaj by měl podstatu sdělení po jeho interpretaci případně znovu zopakovat, aby zřetelně oddělil podstatu sdělení od jeho subjektivní interpretace. Při přiměřené interpretaci hraje důležitou roli správný profesionální úsudek zpravodaje.

5. Názornost

Názornost zejména znamená využití počítačové grafiky a kreseb k  objasnění sdělení, ke kterým kamera nezíská přístup. Protože mnohé ze sdělovaného přichází za českým divákem vůbec poprvé, požadavek názornosti je zcela zásadní.

6. Rychlost

Všichni lidé zapojení do televizního zpravodajství dobře vědí, jak je důležitá rychlost při zpracovávání. Ve zmenšujícím se světě protkaném informačními a komunikačními sítěmi stále častěji vítězí ten, kdo dokáže sdělit fakt či událost jako první. Veřejně financovaná televize by při zachování všech dalších principů měla považovat (technologickou a editorskou) rychlost za jednu z hlavních zásad, která jí může přinést úspěch v konkurenci s komerčními stanicemi a jinými médii. A pomůže přežít v příštím tisíciletí.

K uskutečnění mise pro příští tisíciletí a prosazení principů editorální politiky je nezbytné lidské, finanční a organizační zázemí.

Aby bylo možné zajistit soudržnou editoriální politiku a prosadit její principy do praxe, vedení České televize musí připustit a přijmout, že zpravodajství (publicistika a dokumentaritika) je prioritou veřejně financované televize.

Profesionálně zdatných, poctivých a čestných lidí, kteří se na jejich přípravě podílejí, si ČT nade vše cení a vytváří jim co nejlepší podmínky k práci. Vytváří takové platové podmínky, aby ve zpravodajství mohla zaměstnávat jen nejlepší a nejkvalitnější profesionály na pracovním trhu. Musí být přitom schopná konkurovat platovým podmínkám v komerčních médiích, špičkových státních službách a v prostředí velkých nadnárodních firem a korporací působících v ČR.

V prostředí otevřené společnosti a tržní ekonomiky lze i silné a samozřejmé etické a morální principy prosadit pouze tehdy, jsou-li podepřeny odpovídajícími finančními zdroji. V případě zpravodajství by měly poskytované finanční zdroje nejméně odpovídat podílu na celkovém vysílacím čase. Ve střednědobém výhledu by však podíl zpravodajství na celkovém rozpočtu ČT měl převyšovat.

Má-li zpravodajství plnit zákonem stanovenou roli, je nezbytné mu poskytnout v rámci ČT co největší nezávislost a autonomii.

Po schválení ročního rozpočtu by měl být šéfproducent zpravodajství (dosavadní pozice šéfredaktora) odpovědný pouze generálnímu řediteli a Radě ČT. Zásahy jiných producentských týmů a přímých podřízených generálního ředitele do organizace a financování zpravodajství či dokonce samotné editoriální politiky jsou zcela nepřípustné.

Změny v řízení a v organizaci zpravodajského týmu ČT

K naplnění principů a ke zřetelnější formulaci editoriální politiky budou nezbytné poměrně hluboké změny v řízení a organizaci zpravodajské týmu ČT. Budou je charakterizovat:

a) uvnitř

1. Vytvoření vlastního vnitřního a nezávislého informačního servisu

2. Podstatné a dramatické zvýšení kvality všech relací zajišťovaných zpravodajským týmem. Nové definování jejich náplně a poslání. Úpravami programu ČT zajistit průběžné zpravodajské krytí událostí během dne. Mnohem větší důraz na původní autorské materiály 3. Zjednodušení a zprůhlednění řídící a organizační struktury

4. Podstatné posílení předprodukční a produkční části vysílání a zavedení denního, týdenního a měsíčního plánování

5. Zřetelné zprůhlednění finančních toků uvnitř zpravodajského týmu, rozpis finančního plánu až na jednotlivé programy

6. Mnohem užší spolupráce a více pozornosti "zpětné vazbě" vysílání, stálá spolupráce se sociology

7. Mnohem užší spolupráce a  lepší komunikace s regionálními pobočkami a zpravodajskými týmy v Brně a Ostravě

8. Vytvoření systému vnitřní výchovy a vzdělávání a celoživotního doškolování členů zpravodajského týmu

9. Mnohem účinnější nasazení výpočetní techniky zejména v  předprodukční a produkční části

b) navenek

10. Vytvoření pozice "pověřence" rady ČT pro zpravodajský tým 11. Vytvoření nezávislého odborného panelu pro průběžné hodnocení zpravodajství

12. Ustavení arbitrážního panelu pro řešení sporů vyplývajících z různé interpretace editoriální politiky uvnitř zpravodajského týmu

Ivan Kytka

24.3.1998 15:41

Martin Vadas

Vážený pane Čulíku,

děkuji Vám za uveřejnění názoru, se kterým nesouhlasíte. Velmi si Vážím Vaší přednášky a moc mě pobavila podrážděná reakce některých diskutérů z domácí scény.

Nejsem si jist, zda jste skutečně viděl původní a posléze i druhou reportáž novinářů z Nadorazu o "Bamberských výletech funkcionářů ČSSD". Ani v jedné z nich televize ne"vylézala na veřejnost s pomateným obviněním". Reportéři Nadorazu pouze předložili k posouzení jakési dokumenty účastníkům Bamberského rokování, a ukázali divákům jejich zmatené a protiřečící si výpovědi. Zcela samozřejmě dali prostor všem stranám. Kauzu si "vyrobili" politici sami.

Veřejnost v Čechách dodnes čeká na vysvětlení Miloše Zemana, který by ve vlastním zájmu měl ukončit "bobříka mlčení".

Zajímala by mě Vaše anglická zkušenost: zda vaši politici po podobném "bobříku mlčení" setrvávají nadále ve veřejných funkcích. Klíč k vysvětlení všech rozporů má právě jen Miloš Zeman. Řadový občan má právo na "bobříka mlčení" jen v případě, že by ohrozil sebe, nebo své blízké...

Otázky padají nejen od bývalých koaličních politiků a jejich novinářských příznivců, ale nejvážnější dotazy padají právě od současných i bývalých členů ČSSD.

Ať pana Vízka "úkoloval" (jak dnes - 30.3.98 - Zeman předhazuje médiím) kdokoliv, je nepochopitelné, že dnešní třetí funkcionář státu jezdil opakovaně do Bambergu za přísliby kompromitujících materiálů na své politické soupeře (Wagner v Debatě), že o budoucích postech ve vládě za peníze pro ČSSD jednal podstatně déle než původně zmiňovaných "5 minut". Co ve skutečnosti znamená závazek spolupráce v prvním bodu nezpochybněného rukou psaného a podepsaného memoranda? Atp...

Nezdá se, že byste měl pravdu v požadavku: " Porad bylo mozne odvysilat, jen kdyby byvala existovala dalsi podlozena svedectvi o bamberske afere od nestrannych svedku." Na utajené schůzce nebývá "nestranných" svědků. Novináři neměli důvod domnívat se, že Zeman, Machovec nebo Vízek budou lhát. Naopak jejich protiřečení je viditelně zaskočilo, a proto několikrát opakovali otázky, aby vyloučili nedorozumění.

Souhlasím s Vámi, že "...vyvolavani bouri ve sklenici vody bez dukazu pusobi jen v zemi chaos...", avšak tím, kdo vyvolává bouře... nejsou v tomto případě redaktoři Nadorazu, ale nezodpovědní politici a jejich hry. Povinností novinářů je nastavovat zrcadlo jejich nepochopitelným skutkům a žádat je o věrohodná vysvětlení. Toho se nám dodnes nedostalo.

Budete-li mít cestu do Prahy, rád Vám obě reportáže promítnu z VHS záznamu z vysílání. Je to ale smutná podívaná.

Nevím odkud čerpáte informaci, že ..." I novy sef zpravodajstvi a publicistiky Ceske televize Ivan Kytka (od 1.4.1998) zastava nazor, ze se porad Nadoraz neprofesionalnim zpracovanim afery zostudil a ze ma CSSD plne pravo vzit Nadoraz k soudu." Snad se jedná o kachnu, nebo existuje možnost, že ani Ivan Kytka reportáž neviděl. (Byl snad informován pouze zprostředkovaně několika servilními budoucími podřízenými, kteří snad, jak to v Čechách chodí, chtěli poškodit kolegy novináře a zalíbit se budoucímu šéfovi svým "správným kritickým postojem" ???).

S tím se bude muset vyrovnat sám.

Jistě by i našemu pohledu prospělo projednání celé záležitosti u soudu. Od zúčastněných politiků by v takovém případě bylo férové odložit svou poslaneckou imunitu v šatně... Zatím musím setrvat na svém odmítnutí výpadu Ondřeje Neffa.

Ondřej Neff neměl pravdu ve svém komentáři o "Roli médií...". Jeho rádcem nebyla kritická analýza pořadu Nadoraz, ale reagoval emocionálně snad pod vlivem "žluknoucího másla na jeho hlavě" (Pecina) - podobně jako na můj E-mail.

Takhle se novinari jen diskredituji.

S pozdravem

Martin Vadas

Poznámka Jana Čulíka:

Vyjádření Ivana Kytky:

Podobných prohřešků se dopustili při informování o takzvané aféře s takzvaným švýcarským kontem ODS. Nespokojenost veřejnosti a Rady České televize se způsobem, jak také Česká televize informovala o těchto aférách, našla po mém soudu výraz v tom, že byl jmenován nový generální ředitel České televize a že Rada začala požadovat změny, jejichž jsem dobrovolnou součástí.