Domnívám se, že takové zásady nejsou užitečné pouze pro Německo. Pokud bychom se jimi pokusili řídit, mohly by nám pomoci k jistému odstupu od pasti, v níž hrozí uvíznout česko-německé vztahy. Nejde totiž pouze o minulost, jejíž zvládnutí nám dělá velké potíže, ale o přítomnost i budoucnost, kde se rýsují nová rizika, které nezvládnutá minulost jenom násobí.

V čem vidím past dosavadního dialogu? V pokusech založit další politiku na "dějinném odůvodnění", které by měl "ten druhý" přijmout. Měli bychom se v prvním kroku smířit s tím, že jednotný výklad moderních česko-německých dějin prostě nemáme a stěží kdy budeme mít. Pokud vím, existují podstatné rozdíly v názorech na vladařské umění Karla IV, a to se jedná o události, které jsou natolik vzdálené, že by se - pokud by to šlo - společný výklad již dávno našel. I prof. Brückner se domnívá, že se jeden výklad dějin nepodaří najít. To by nám nemělo bránit žít v míru vedle sebe.

Proto považuji za omyl, že se prezident Havel pokusil politiku k Německu opřít o určitý (český) výklad dějin. Obdobně považuji za omyl zase jinak jednostranný výklad dějin v petici Smíření 95. Nález Ústavního soudu, který se víc než právem řídí politizovaným výkladem dějin, však považuji za víc než omyl, to je vážná chyba. Obhajovat princip kolektivní viny podivuhodnou konstrukcí kolektivní odpovědnosti ukazuje na skutečně svérázné pochopení role, jakou si náš Ústavní soud přisvojil. Není to ostatně poprvé, co je pro něj politická objednávka důležitější než právo. Rozsudek, podle očekávání, vyvolal v SRN velmi zápornou reakci. Tímto způsobem se půda pro normální vztahy mezi ČR a SRN dá jen stěží vytvořit.

Mám za to, že je především úkolem českých politiků a intelektuálů, aby předvedli, že převládající alibistický postoj, který svaluje odpovědnost za odsun na rozhodnutí velmocí a předchozí chování samotných Němců, prostě není důstojný. Problém sudetských Němců je totiž také jedním z problémů "vyrovnání s minulostí", které příliš nezvládáme. Stejně, jak naprostá většina Čechů odmítla přebrat osobní odpovědnost za léta komunistického režimu, a hledala únik v lustračním zákonu a zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, hledá únik i v otázce odpovědnosti za to, co se dělo po válce. Jak ukazují reakce na petici Smíření 95, je to obecná reakce a má proto výsostně politický význam.

Politik, který začne zápas s předsudky, brzy zjistí, jak aktuální je skeptické konstatování Vilfreda Pareta, že politik proti "reziduím" nemůže bojovat přímo, chce-li zůstat politikem. My, kteří jsme se postavili proti lustracím, jsme si pravdu Paretovy teze vyzkoušeli na vlastní kůži. Proto v této fázi leží velká odpovědnost na českých intelektuálech. Ukazuje se, že alespoň někteří ji chápou.

Byl bych však rád, kdyby si kolegové z Německa uvědomili, že určitá odpovědnost leží i na nich. Jejich vystupování totiž bude či nebude dávat argumenty do rukou těm, kteří si s německou kartou rádi zahrají politický mariáš. Je jich u nás napravo i nalevo dvanáct do tuctu.

Nejde přitom jenom o hauzírování s minulostí. Po vytažení železné opony na sebe narazily - jen s malou nadsázkou - dvě civilizace. Nacionální konflikty, ani konec konců antisemitismus, by nebyly zdaleka tak nebezpečné, kdyby nebyly současně konflikty sociálními. Teprve když se sociální křivdy dnes a denně interpretují nacionálně, dostává konflikt průraznost, které neodolá ani stát. Nedávný rozpad Československa nás o tom zase přesvědčil.

Ukazuje-li nedávný výzkum veřejného mínění v Mladé Boleslavi, v městě, v němž dělníci chtěli před 4 lety stávkovat, nebude-li vybrán jako partner pro "jejich" Škodovku Volkswagen, že 49% mladých lidí považuje vstup VW do Škodovky za chybu, je to znepokojující. Nevolají-li přední české noviny po zastřelení bezbranných německých turistů po odvolání ministra vnitra, a místo toho píší, že čeští policisté nenosí pistole pro legraci, ukazují tím víc než jasně, jak daleko máme k liberálnímu státu.

V řadě továren se pracovní konflikty, v nichž německý zaměstnavatel zavádí mezi socialismem rozmazlené zaměstnance normální pracovní pořádek, opět interpretují nacionálně. Okamžitě se rozšíří, když se chová arogantně - a takové případy pochopitelně také existují. Argumentace, že se u nás levně rozprodává národní jmění, se při silně podhodnoceném směnném kursu koruny těžko vyvrací. Turistické ceny v řadě restaurací přitom dělají z mnoha Čechů občany druhé kategorie ve vlastní zemi: oběd, který je stojí dva denní platy, si těžko mohou dovolit.

Zkrátka, v současnosti běží polarizace vztahů mezi Čechy a Němci na sociální ose. Hrozí nám, že se nám opět vrátí nacionální konflikt znásobený sociálním. Optimismus, že dnes nežijeme ve třicátých letech, je sice odůvodněný, ale jaksi automaticky na něj spoléhat nelze. Situace je křehká a neopatrný postup na obou stranách může způsobit velké škody. Sudetští Němci samozřejmě mohou cítit chování Čechů jako křivdu a mohou vznášet nároky, které považují za spravedlivé. Měli by však zvážit, jaké to může mít důsledky a jestli je opravdu chtějí.

Myslím, že by věci prospělo, kdyby se obě strany zabývaly svými bolavými místy. My Češi musíme v rámci "vyrovnání s minulostí" najít čestný, nealibistický postoj k tomu, co jsme dělali po válce, a hledat způsob, jak křivdy zmírnit. Náprava institucí bude však trvat dlouho. Při výběru soudců do Ústavního soudu bylo hlavním výběrovým kritériem, aby soudci nerušili zákony podobné lustračnímu. Je pak ovšem těžké od soudu očekávat nezávislé právní rozhodování.

Velmi by nám pomohlo, kdybychom podobnou aktivitu nalezli i na sudetoněmecké straně. Zdůrazňuji sudetoněmecké, protože čelní němečtí politici se o nacismu vyjádřili dostatečně jasně. Nejde proto ani tak o reflexi nacismu v Německu, jako o jeho přijetí u nás, v Československu.

Co se týče dalšího postupu, přikláním se k výzvám, jež zde přednesl dr. Becher.