Karta politických her nebo diletantismus?
25. února 1994
Václav Žák
(otištěno v RP 14. 3. 1994)
M. Hekrdla ve svém článku "Karta politických her nebo omyl?" (RP 31. 1.) polemizuje s mým tvrzením, že se antiněmectví používá jako karta v politické hře. Zřejmě se ho dotklo moje tvrzení o "rajcování" veřejnosti politiky - i novináři. Možná, že jsem měl raději mluvit o "masírování". Jedná se mi o takový způsob výběru a hodnocení fakt, který je jednostranný a má čtenáře, předem ochotného spíš souhlasit, ještě utvrdit a zabetonovat v jedině správném názoru.
Námitky M. Hekrdly můžeme shrnout takto: v postoji vůči Německu se nejedná o kartu v politické hře, jde o legitimní odmítnutí polistopadové zahraniční politiky, která svou vstřícností (omluva V. Havla) nás vystavila rostoucím nárokům z německé strany. "Přitvrzení" politiky je nejlepším způsobem jak obhájit české zájmy, jinak se vstřícností dostaneme do kolotoče stupňovaných požadavků, jako za Henleina.
Je to skutečně tak? Politika je i sporem koncepcí, nejenom pragmatickým řešením problémů všedního dne. Málo mi pomůže, umím-li bravurně řadit, jedu-li špatným směrem. Proto se musíme ptát, jaké principy by měly řídit naši politiku, nechceme-li po létech splakat nad výdělkem. Pro naši diskusi jsou důležité dva: (1) spory nelze řešit násilím, o sporných otázkách je třeba jednat, (2) v liberálním státě jsou nepřípustná všechna opatření, která nezajišťují individuální posouzení odpovědnosti za spáchané bezpráví. Druhý princip je základem oné kouzelné hopsinkové šťávy, která umožní každému, kdo se jí napije, nahléhnout z jednoho úhlu i antikomunismus, i antiněmectví. Vím, že nacistický režim byl nelidský. Vím, že se komunistický režim dopustil justičních vražd a porušoval lidská práva. Trvám však na tom, že řešením těchto bezpráví nemůže být princip kolektivní odpovědnosti, že ke stanovení odpovědnosti nestačí příslušnost k určité skupině. Proto bylo třeba odmítnout lustrační zákon, proto je třeba vědět, že odsun Němců byl prohřeškem proti tomuto principu.
Diskuse se stane přehlednější, rozlišíme-li v německé otázce tři okruhy problémů: českou politiku k Německu, k sudetským Němcům - a k naší minulosti.
Začněme třetím okruhem: po léta jsme byli zvyklí chápat odsun jako součást druhé světové války, jako rozhodnutí velmocí. To je nepochybně pravda (a vědí to samozřejmě i kritici odsunu). Je to ale celá pravda? Postihuje prosazení principu kolektivní odpovědnosti? Postihuje i poválečné chování některých Čechů vůči Němcům, kdy násilí páchané na Němcích bylo doslova mezinárodní ostudou, postihuje divoký odsun, postihuje případy, kdy Češi brali odsouvaným Němcům i těch 50 kg věcí, které si směli odvézt? Opravňuje i zákon, kterým se zločiny proti Němcům vyjmuly z trestní odpovědnosti? Obávám se, že ne. Zdůrazňuji, že je naším problémem, jestli se za to budeme stydět. V této souvislosti není omluvou, že šlo o reakci na barbarské chování Němců za války. Spáchané bezpráví nemůže sloužit jako omluva jiného bezpráví. Jde o naši schopnost převzít širší odpovědnost, i za svou minulost. Proto jsem uvítal omluvu V. Havla za tehdy spáchané bezpráví a byl jsem na svého prezidenta hrdý. Rozuměl jsem jeho gestu jako projevu dospělosti československé politiky. Je ovšem škoda, že V. Havel nedokázal přeložit svůj správný náhled do politických kroků, které by dokázaly postupně odstraňovat problémy ve vztazích k Německu.
Druhým okruhem je vztah k sudetským Němcům dnes. Do arzenálu "masírování" patří snaha popisovat "sudetské Němce" stále jako jakýsi monolitní celek toužící po revanši. Tak tomu ovšem není. Mezi sudetskými Němci působí celá řada organizací, které "duchem odplaty" skutečně nežijí, naopak, předvádějí, že mezi Čechy a sudetskými Němci jsou možné normální partnerské vztahy - katolická Ackermanngemeinde, sociálně-demokratická Seligergemeinde a další. Představitel Ackermanngemeinde na gesto V. Havla reagoval a omluvil se za podíl sudetských Němců na rozbití Československa. V našem tisku se však zveřejňují ponejvíce takové názory, které mají dokázat oprávněnost obav z revanšismu. Ne, že by neexistovaly, je jim však třeba přisoudit váhu jakou mají: okrajovou.
Řada sudetských Němců vnímá dějiny jinak než my: vidí v přičlenění Sudet do ČSR v roce 1918 porušení jejich práva na sebeurčení, Mnichov pak nechápou jako rozbití republiky, ale nápravu křivdy z roku 1918. Svoje chování za druhé světové války přecházejí diskrétním mlčením, za křivdu považují odsun. Hovoří neustále o "zmírnění pocitu křivdy", o "právu na vlast", které chápou jako kolektivní (menšinové) právo, ale jehož obsah většinou nejsou schopni blíže definovat. Naše liberální zákony umožňující cizincům prakticky stejná práva jako našim občanům jim nestačí. Co z toho vyplývá? Suché konstatování, že na základě kolektivních práv problém řešitelný není. Jinak nic. Je normální, že vedle sebe žijí lidé s různým názorem na dějiny. I u nás už konečně mohou žít ti, kteří považují 25. únor 1948 za národní neštěstí, s těmi, kdo ho považují za vítězství pracujících, v míru vedle sebe.
V čem je však sudetský problém problémem celoněmeckým? Německá vláda se cítí povinna hájit ústavní práva svých občanů - vyvlastnění majetku bez náhrady z jejich hlediska porušením ústavního práva je. To je i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu SRN, který zamítl stížnost sudetských Němců, že smlouva mezi SRN a ČSSR z roku 1974 se dotkla jejich ústavních práv. Soud konstatoval, že smlouva se majetkových problémů nedotkla. Proto zůstávají otevřené - a sudetští Němci nemohou uspokojení svých nároků požadovat po své vládě, což by v opačném případě mohli. Jenom v tomto smyslu je sudetský problém problémem celoněmeckým a lze těžko očekávat od nějakého čelného německého politika, že prohlásí něco jiného. To však neznamená, že bonnská vláda sdílí názory té části sudetských Němců, která hovoří o dobrodiní Mnichova. Kancléř Kohl o této problematice mluvil velmi otevřeně při podpisu smlouvy v Praze. Vyjádřil vděčnost prezidentu Havlovi za jeho označení vyhnání Němců za "hluboce nemorální akt". Dodal "my Němci víme a eště zostřil - Německo je teď víc než dříve evropskou velmocí - a nejbližší budoucnost ukáže, která tendence převládne. Evropskou integraci podporuje německá SPD, z CDU např. kancléř Kohl. Německá extrémní pravice, ale i politici typu bavorského premiéra Stoibera, které minulost příliš netíží a role Německa obklopeného slabšími státy jim vyhovovuje, mají jiný názor: co je nám po Evropě, proč má Německo na svých bedrech nést tíhu evropské integrace? Ať se každý spíš stará o sebe! Politika premiéra Klause, která spouští soutěž na rychlé rozšíření EU a přitom explicitně odmítá prohloubení evropských struktur, nahrává politice německé pravice (a je v protikladu k tomu, jak evropskou integraci chápe kancléř Kohl). Taková politika je ovšem v přímém protikladu k tomu, co je naším bytostným zájmem: tím je demokratické Německo pevně vevázané do evropských integračních struktur. Zde se hraje skutečně o hodně: buď bude nová střední Evropa společenstvím národů mezi Německem a Ruskem, nebo vznikne nová verze Mitteleuropy jako oblasti německého vlivu (J. Rupnik).
I po tomto stručném nástinu je snad vidět, že naše současná politika k Německu je víc než problematická. Premiér Klaus zpochybňuje evropskou integraci. Proč to dělá, je zřejmé: má příliš rád moc. Tak jako se o ni nechce dělit s regiony, nechce se ani dělit s Bruselem. Tím však nahrává právě těm silám v Německu, které si při prosazování svých zájmů servítky brát nebudou - viz licitace s ropovodem z Ingolstadtu.
Sudetskou otázku koalice řešila skutečně skvostně - předsedové stran se dohodli den po konání Sudetoněmeckého dne, na němž na adresu České republiky zazněla ostrá slova, že ustanoví komisi pro jednání o sudetské otázce. Horší věc se dala těžko udělat - muselo to vypadat, že Čechy lze lehce přitlačit ke zdi! Díky upřímnosti V. Bendy víme, že předsedové o této otázce jednali, aniž by věděli o tom, co se na Sudetoněmeckém dni dělo! Čekám, že mne M. Hekrdla poučí, že to nebyl nezodpovědný diletantismus, ale státnická odpovědnost. Předseda Kalvoda - inu ODA - pochopil nejrychleji, jak se dá zahrát na české city, a cuknul hned druhý den. Ministr Zieleniec pohovořil do rozhlasu o tom, že je nefér, když se čtyři dohodnou, že půjdou na nudistickou pláž, aby si jeden nechal plavky a těm ostatním se poškleboval. Diplomatickou řeč tím obohatil o nový rozměr. Po čase si však palčivost tématu uvědomili všichni, ovšem ODS, zvyklá dělat z omylů vítězství, převekslovala nejrazantněji. Politika je přece sbírání pozitivních bodů před veřejností, jak moudře poučil německé politiky předseda Uhde v Bonnu. Tedy ruce pryč od dalších jednání, tady se body nasbírat nedají - tady jde přece o průlom skrze letitou propagandu revanše!
Pocítila to R. Süssmuth, předsedkyně Spolkového sněmu, která patří k uznávaným proevropským politikům CDU. Jak to líčí předseda Uhde ve své zprávě, reagoval na výzvu předsedkyně Süssmuthové, aby důvěřovali poválečnému demokratickému Německu, velmi taktně majetkovými nároky: prohlásil, že "česká strana prožívá bolestně fakt, že SRN stále neodškodnila české oběti nacismu". R. Süssmuth proto logicky nabídla naší delegaci parlamentní jednání o problémech odškodnění, které smlouvy nechaly otevřené, včetně sudetoněmecké otázky. To ale nebyla nabídka handlovat bezpráví za bezpráví, jak se to naše delegace snažila interpretovat, ale snaha jednat o otevřených problémech, které smlouva nevyřešila - tedy postup, o němž se zmínil již kancléř Kohl při podpisu smlouvy. Předseda Uhde však jednání na úrovni parlamentů hlasitě odmítl! Opakuji, předseda Uhde neodmítl nějaké nepřijatelné požadavky z německé strany, odmítl o otevřených otázkách vůbec jednat na úrovni parlamentů! Na dotaz, jak o tomto problému jednal náš parlament, dokonce prohlásil, že by "nerad viděl, jak se hledá řešení v jednací síni Poslanecké sněmovny"! Předseda parlamentu tím otočil kormidlo skutečně o 180 stupňů - a teď v němém úžasu zíráme na parlament, jehož předseda za potlesku poslanců Levého bloku nerad vidí, když se v něm diskutují politická témata! Bože, k čemu ho asi máme? Přišli jsme tak o šanci pohnout se z místa. Zejména poslanci SPD, FDP i Strany zelených rozumějí českým obavám a byli by nakloněni řešení, které by podporovalo růst důvěry mezi oběma státy. Ovšem my jednat nechceme.
Reakce na sebe nenechala čekat. Stanovisko české parlamentní delegace nepodpořila žádná z německých parlamentních stran! Jak by také mohla? Např. zahraničně-politický mluvčí CSU ve Spolkovém sněmu Ch. Schmidt k návštěvě předsedy Uhdeho předal tisku sdělení, v němž prohlašuje, že "časy, v nichž se o obtížných otázkách minulosti jednoduše mlčelo, jsou dávno ty tam. Mezi demokratickými státy se musí o všech existujících problémech otevřeně hovořit. ... Zřizování tabu kvůli politickému oportunismu a ze strachu před opozicí rozvoji německo-českých vztahů neprospěje." Je smutné, že neudržitelný postoj české delegace dává argumenty právě CSU. O návštěvě ve Spolkovém sněmu nestačí říci, že byla nepodařená - sám předseda Uhde ve své zprávě konstatuje, že "při zahraničních stycích nelze podléhat improvizacím" (ach, ta sebekritika!), tato návštěva svým odmítnutím jednání znamená závažnou překážku v rozvoji dalších česko-německých vztahů. V civilizovaných zemích by ji předseda parlamentu stěží politicky přežil - u nás však, bohužel, sklidí dokonce pochvalu opozice. Pravda, je možné se přít, co škodí zahraničním vztahům víc: jestli nepřipravené zahraniční návštěvy, schvalování nezákonného jednání předsedou zahraničního výboru Paynem, zesměšnění republiky ministrem obrany či podivné aktivity premiéra, který jezdí na návštěvu do ciziny k soukromým firmám! Neúspěch cesty souvisí s politickým diletantismem, s celkovou absencí koordinace zahraniční politiky i s nedostatkem politické odvahy ve vládní koalici. To nejsou politici, ale sběrači bodů. Jak by bylo možné mít koncepci zahraniční politiky, když předseda parlamentu nechce, aby o určitých tématech parlament jednal? A tak - aniž by si toho veřejnost všimla - jsme už prohospodařili téměř veškerou prestiž, kterou naše republika po revoluci získala. Co dodat na závěr? Ve svobodné společnosti záleží na odpovědnosti novinářů, jak si svá témata zpracují. Mohou přirozeně vybírat jen určité informace, jednostranně je interpretovat a hrát na strunu obav občanů jako na housle. Někteří jim za to jistě zatleskají. Mohou se však snažit čtenářům předkládat různé postoje, aby si čtenáři mohli udělat vlastní názor. Předpokládá to ovšem, že novinář sám není zmítán předsudky a obavami, ale je schopen psát o tématu se znalostí postojů obou stran. Musím, bohužel, konstatovat, že podle mého názoru M. Hekrdla ve svých článcích věnovaných problematice Německa zůstal svým čtenářům hodně dlužen. Je to škoda. Bez objektivního zpravodajství těžko připravíme cestu k odbourání nedůvěry a k normálním sousedským vztahům s Německem. Jenom ve strachem zkřivených zrcadlech se "přitvrzení" politiky vůči Německu může jevit jako chvályhodné. Při přímém pohledu je zřejmé, že je to chyba. Chyba zapříčiněná politickým diletantismem. A nedostatkem odvahy.
