Politika nebo dějinné odůvodnění
19. února 1995
Projev prezidenta Havla o Německu se v Čechách setkal s nebývale nadšeným souhlasem - pochválili ho politici od Grebeníčka po Klause.
Prezident totiž v projevu překvapivě přednesl tradiční českou interpretaci dějin: (1) Československo vzniklo jako logické vyústění sebeosvobozovací aktivity Čechů a Slováků; (2) Němci měli v Československu zaručena rozsáhlá menšinová práva; (3) Mnichov znamenal, že se Němci přiklonili ke zvrácené rasistické ideologii a postavili se proti samotným základům lidskosti; (4) odsun Němců po válce byl sice politovánímhodným, ale logickým důsledkem předchozích událostí. "Zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo."
Prezident pak odmítl jakoukoliv revizi výsledků války, tedy Benešových dekretů, prohlásil, že minulost napravit nelze, a vyzval k dialogu.
Připravil však prezident pro dialog půdu? V projevu dějiny vylíčil z české perspektivy, proto měl doma takový úspěch. Základ, na němž se dialog může rozvíjet, však musí umožňovat dohodu i s těmi, kteří vidí dějiny jinak. Konzistentní vylíčení dějin dvacátého století z českého pohledu jistě patří do českých učebnic dějepisu, ale lze jej použít jako odůvodnění politiky?
Je přece zřejmé, že lidé, kteří litovali rozpadu Rakouska-Uherska, budou mít stěží na další vývoj stejný názor jako ti, kteří ho uvítali. Jenže dialog, v němž se budou srážet dvě jednostranné interpretace historie (prezident si ve své verzi upravil i název univerzální říše, jejíž součástí český stát byl), stěží povede ke shodě. Dialog, má-li mít šanci na úspěch, musí vycházet z obecnějších principů, které mohou obě strany sdílet. Snaha jedné strany přesvědčit tu druhou o "své" pravdě je předem odsouzena k nezdaru.
Příklad? Při vzniku republiky se "právo na sebeurčení" nárokovalo pro Slováky (i když jako součásti "lidu československého"), ale odepíralo Němcům. Může český Němec, který vstoupil do republiky pohřbíváním svých mrtvých zabitých při pacifikaci pohraničí, podepsat bez výhrad tvrzení prezidenta Havla o její toleranci?
Druhým, ještě závažnějším tvrzením je pasáž konstatující "fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před dialogem, demokracií a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí". To je ahistorické tvrzení: prezident předpokládá, že každý mohl znát budoucnost. Zřejmě už byla "naprogramována". Hitler však pro sudetské Němce neznamenal válku a vyvražďování Židů, ale pořádek, naplnění snů o důstojnosti a hlavně - vyřešení sociální otázky. Hospodářská krize třicátých let postihla především Sudety, kde byl každý šestý bez práce, zatímco ze sousední Říše slyšeli jenom řeči o míru, řádu, spolupráci mezi národy, právu na sebeurčení a jásavé fanfáry ohlašující likvidaci nezaměstnanosti veřejnými pracemi. Sudetští Němci sedli na lep - stejně jako mnoho říšských Němců - vábničkám nacismu, stejně, jako zase po válce naletělo mnoho Čechů vábničkám komunismu. Tak jako nemůžeme prohlásit o každém, kdo v roce 1946 volil KSČ, že volil koncentrační tábory a justiční vraždy, nelze to říci ani o sudetských Němcích, kteří volili Henleina. Těžko očekávat, že sudetští Němci mohou tuto interpretaci dějin přijmout. Ostatně, nacismus nefascinoval jenom Němce: i významný český historik Pekař, prezidentu Havlovi jistě blízký, patřil k obdivovatelům řádu, jenž nacisti v Říši zaváděli.
Největší prezidentův omyl však spočívá v hodnocení postojů vlád demokratického Německa. Vlády se skutečně nesnažily vrátit dějiny zpět před druhou světovou válku, ale nezůstaly pouze u veřejného pojmenování německé viny za nacismus. Málokdo by je bral vážně. Přijaly za křivdy spáchané nacismem odpovědnost a snažily se je - prostřednictvím odškodnění - zmírnit. Vyplatily na odškodném miliardy - jak obětem nacismu v Německu, tak jinde v Evropě.
Postoj Bonnu se stal tak samozřejmý, že si prezident Havel snad ani neuvědomuje, oč je jiný než jeho. Kdyby se řídila jeho logikou, proč by měla bonnská vláda vyplácet našim obětem nacismu nějaké odškodnění, které někteří čeští politici (např. předseda Uhde) dosti neomaleně vyžadují? Vždyť válku nezavinila a historii napravovat nelze!
Z tohoto omylu pramení dnešní změna v postoji prezidenta Havla: myslel si, že jeho omluva vyřeší česko-německé problémy, tak, jako německá omluva vyřešila odpovědnost Němců za zločiny nacismu. Neuvědomil si, že nešlo jenom o omluvu, že omluva nestačí, a byl německou reakcí zklamán. Německá strana vřele uvítala prezidentova slova - a čekala na skutky. Jenže ty nepřicházely - prezident Havel měl za to, že skutek byl již udělán.
Je zřejmé, že německá vládní koalice včetně kancléře Kohla od nás očekávala stejný přístup, k jakému se dobraly bonnské vlády. Došlo odsunem Němců k bezpráví? Nepochybně ano. Jedno bezpráví (německé) přece nemůže sloužit k ospravedlnění jiného bezpráví (českého). To je naprosto klíčová věc: kdo tuto elementární zásadu nerespektuje, kdo se snaží odsun a předchozí chování Němců zabalit do jednoho balíku, nemůže postavit česko-německé vztahy na zdravý základ.
Aplikujeme-li na sebe stejný postoj k minulosti, jaký očekáváme od Němců, měli bychom uvažovat o způsobu, jakým se pokusíme křivdu zmírnit. Obtížnost naší situace spočívá v tom, že takový způsob nelze jednoduše najít. Naturální restituce nepřicházejí v úvahu (to uznává i každý rozumný německý politik). Finanční odškodnění, které by se blížilo částkám, jež odsunutí Němci dostali od bonnské vlády, je zcela mimo možnosti rozpočtu ČR. Symbolické odškodnění, které bychom si mohli dovolit, by se mohlo vykládat spíš jako urážka než jako pokus o smír.
Co tedy zbývá? Čestné konstatování, že odsun považujeme za bezpráví, oběti odsunu však odškodnit nemůžeme. Prezident Havel i vláda by měli apelovat na sudetské Němce, na jejich loajalitu k bývalé vlasti, aby se svých majetkových nároků slavnostně zřekli ve jménu klidného soužití budoucích generací. Padesáté výročí konce války by k tomu bylo vhodnou příležitostí, kdyby se ovšem někdo odhodlal s Němci jednat. Bez toho se lze obtížně dostat dál: pokud se sudetští Němci svých nároků nezřeknou, bonnská vláda může stěží "odvalit balvan" majetkových nároků. Hrozí jí totiž, že by musela přebrat odpovědnost za vyplacení odškodného za majetkové nároky sudetských Němců sama.
Němečtí politici by však měli být zdrženliví v požadavku zrušení Benešových dekretů. Zřejmě si teprve teď začali uvědomovat, jaké má tento požadavek v Čechách politický dopad. Naprostá většina Čechů, i těch, které staří duchové nenávisti nestraší, má za to, že zrušit Benešovy dekrety nelze, aniž by se tím ohrozila samotná existence státu. To neznamená, že by souhlasili s jejich principy! Bude-li německá strana na zrušení Benešových dekretů trvat, vytvoří ideální pole pro politické strany, které po německé kartě sáhnou s velkým povděkem. A na pravici i na levici se jimi u nás jenom hemží. Jsem si jist, že to byl právě požadavek zrušit Benešovy dekrety, který zděsil poradce prezidenta Havla a přiměl i jeho ke změně postoje.
Česká strana by se však od dekretů měla jednoznačně distancovat, zejména od toho, kterým se promíjí zločiny spáchané během poválečného období na německém obyvatelstvu. Základy české státnosti se tím jistě neoslabí.
Václav Havel svým projevem zvýšil svou prestiž na domácí politické scéně. Existuje však část občanů, kteří od prezidenta Havla očekávali víc, než se zařadí mezi "reálpolitiky". Očekávali, že bude jednat v souladu s principy, které hlásá, tj. "myslet dlouhodobě dopředu a nebát se říkat nepříjemné věci" (Hovory z Lán, 5. 3. 1995).
Mezi ně však patří témata, o nichž se prezident v projevu nezmínil. Scházelo v něm zamyšlení nad naší neschopností přebrat širší odpovědnost, odpovědnost i za věci, které jsme sami nespáchali - tj. mít k minulosti stejně dospělý postoj, jako naši němečtí sousedé. Prezident se nezmínil, že bez dohody s Německem může o Benešových dekretech rozhodovat mezinárodní soud pro lidská práva, který stěží potvrdí jejich kompatibilitu s mezinárodními normami, jimiž se ČR zavázala řídit. Scházelo v něm konstatování, že rozdílný postoj Německa k Polsku není výsledkem tvrdosti polské politiky, ale že v něm důležitou roli hraje třicet let probíhající dialog, který zahájil dopis polských biskupů, obsahující větu "odpouštíme a prosíme za odpuštění". Dialog, který zahájili němečtí a čeští křesťané po roce 1990, zůstal také stranou pozornosti. Prezident se nezmínil ani o jednostranné reakci českých sdělovacích prostředků na zastřelení několika německých turistů, ani o znepokojivých trendech rostoucích protiněmeckých nálad. Nevyvrátil ani tvrzení, že se Němci se za své viny neomluvili. Jenže omluvy německých státníků se interpretovaly jako potvrzení německé viny a nikdo si jich nevšímal.
Je třeba s lítostí konstatovat, že prezident Havel revizí svého postoje vložil do česko-německých vztahů jistou asymetrii. Ústavní soud, podle očekávání, přijal stejné schema. Neschopnost čelných českých politiků hledat obecnější polohu dialogu oddaluje zopakování francouzsko-německého smíření. Nezralost českých politiků tak klade zvýšené nároky na politiky německé. Jak se zdá z rozpravy o česko-německých vztazích ve Spolkovém sněmu, německá vláda si uvědomila, že musí jistou asymetrii respektovat. Česká veřejnost (i politici) zřejmě potřebuje určitý čas na to, aby nabrala sebevědomí. V evropském kontextu však obstojíme jen tehdy, budeme-li ze sebe umět sestřást strach ze sousedů a dokážeme-li se dospěle postavit k nepříjemným místům našich dějin.
