Česko-německý Fond budoucnosti a česko-německé vztahy

Historii vznikání česko-německé deklarace věnoval svou diplomovou práci pro titul Master of Arts Glasgow University americký postgraduální student Andrew Stroehlein. Celý anglický text asi sedmdesátistránkové práce, která mj obsahuje i podrobnou a velmi zajímavou analýzu způsobů, jak o vznikání česko-německé deklarace psal český tisk, vyšel v Britských listech 17. září 1996 (pozor, je to přes 200 kb), je k dispozici také asi v desetistránkovém shrnutí v češtině.

Strohlein argumentuje, že česko-německá deklarace a celá etapa její přípravy byla skrznaskrz fiasko a že celý proces byl destruktivní.

Mimo jiné poukazuje na to, že je podivné, že podle bodu 7 deklarace platí Češi do Fondu budoucnosti na jednoho obyvatele na projekty obyvatele, kdežto Němci jen Němci 1,75 DM na obyvatele. Německo přislíbilo věnovat do Fondu 140 miliónu marek a ČR 440 miliónů Kč. Tak proč ČR platí víc?

Se Stroehleinovou argumentací nesouhlasí Václav Žák, který Britským listům zprostředkoval celou řadu materiálů k vývoji německo-české problematiky. Zveřejňujeme je v dnešním a zítřejším čísle. JČ

25. února 1994

Václav Žák

(otištěno v RP 14. 3. 1994)

M. Hekrdla ve svém článku "Karta politických her nebo omyl?" (RP 31. 1.) polemizuje s mým tvrzením, že se antiněmectví používá jako karta v politické hře. Zřejmě se ho dotklo moje tvrzení o "rajcování" veřejnosti politiky - i novináři. Možná, že jsem měl raději mluvit o "masírování". Jedná se mi o takový způsob výběru a hodnocení fakt, který je jednostranný a má čtenáře, předem ochotného spíš souhlasit, ještě utvrdit a zabetonovat v jedině správném názoru.

Námitky M. Hekrdly můžeme shrnout takto: v postoji vůči Německu se nejedná o kartu v politické hře, jde o legitimní odmítnutí polistopadové zahraniční politiky, která svou vstřícností (omluva V. Havla) nás vystavila rostoucím nárokům z německé strany. "Přitvrzení" politiky je nejlepším způsobem jak obhájit české zájmy, jinak se vstřícností dostaneme do kolotoče stupňovaných požadavků, jako za Henleina.

Je to skutečně tak? Politika je i sporem koncepcí, nejenom pragmatickým řešením problémů všedního dne. Málo mi pomůže, umím-li bravurně řadit, jedu-li špatným směrem. Proto se musíme ptát, jaké principy by měly řídit naši politiku, nechceme-li po létech splakat nad výdělkem. Pro naši diskusi jsou důležité dva: (1) spory nelze řešit násilím, o sporných otázkách je třeba jednat, (2) v liberálním státě jsou nepřípustná všechna opatření, která nezajišťují individuální posouzení odpovědnosti za spáchané bezpráví. Druhý princip je základem oné kouzelné hopsinkové šťávy, která umožní každému, kdo se jí napije, nahléhnout z jednoho úhlu i antikomunismus, i antiněmectví. Vím, že nacistický režim byl nelidský. Vím, že se komunistický režim dopustil justičních vražd a porušoval lidská práva. Trvám však na tom, že řešením těchto bezpráví nemůže být princip kolektivní odpovědnosti, že ke stanovení odpovědnosti nestačí příslušnost k určité skupině. Proto bylo třeba odmítnout lustrační zákon, proto je třeba vědět, že odsun Němců byl prohřeškem proti tomuto principu.

Diskuse se stane přehlednější, rozlišíme-li v německé otázce tři okruhy problémů: českou politiku k Německu, k sudetským Němcům - a k naší minulosti.

Začněme třetím okruhem: po léta jsme byli zvyklí chápat odsun jako součást druhé světové války, jako rozhodnutí velmocí. To je nepochybně pravda (a vědí to samozřejmě i kritici odsunu). Je to ale celá pravda? Postihuje prosazení principu kolektivní odpovědnosti? Postihuje i poválečné chování některých Čechů vůči Němcům, kdy násilí páchané na Němcích bylo doslova mezinárodní ostudou, postihuje divoký odsun, postihuje případy, kdy Češi brali odsouvaným Němcům i těch 50 kg věcí, které si směli odvézt? Opravňuje i zákon, kterým se zločiny proti Němcům vyjmuly z trestní odpovědnosti? Obávám se, že ne. Zdůrazňuji, že je naším problémem, jestli se za to budeme stydět. V této souvislosti není omluvou, že šlo o reakci na barbarské chování Němců za války. Spáchané bezpráví nemůže sloužit jako omluva jiného bezpráví. Jde o naši schopnost převzít širší odpovědnost, i za svou minulost. Proto jsem uvítal omluvu V. Havla za tehdy spáchané bezpráví a byl jsem na svého prezidenta hrdý. Rozuměl jsem jeho gestu jako projevu dospělosti československé politiky. Je ovšem škoda, že V. Havel nedokázal přeložit svůj správný náhled do politických kroků, které by dokázaly postupně odstraňovat problémy ve vztazích k Německu.

Druhým okruhem je vztah k sudetským Němcům dnes. Do arzenálu "masírování" patří snaha popisovat "sudetské Němce" stále jako jakýsi monolitní celek toužící po revanši. Tak tomu ovšem není. Mezi sudetskými Němci působí celá řada organizací, které "duchem odplaty" skutečně nežijí, naopak, předvádějí, že mezi Čechy a sudetskými Němci jsou možné normální partnerské vztahy - katolická Ackermanngemeinde, sociálně-demokratická Seligergemeinde a další. Představitel Ackermanngemeinde na gesto V. Havla reagoval a omluvil se za podíl sudetských Němců na rozbití Československa. V našem tisku se však zveřejňují ponejvíce takové názory, které mají dokázat oprávněnost obav z revanšismu. Ne, že by neexistovaly, je jim však třeba přisoudit váhu jakou mají: okrajovou.

Řada sudetských Němců vnímá dějiny jinak než my: vidí v přičlenění Sudet do ČSR v roce 1918 porušení jejich práva na sebeurčení, Mnichov pak nechápou jako rozbití republiky, ale nápravu křivdy z roku 1918. Svoje chování za druhé světové války přecházejí diskrétním mlčením, za křivdu považují odsun. Hovoří neustále o "zmírnění pocitu křivdy", o "právu na vlast", které chápou jako kolektivní (menšinové) právo, ale jehož obsah většinou nejsou schopni blíže definovat. Naše liberální zákony umožňující cizincům prakticky stejná práva jako našim občanům jim nestačí. Co z toho vyplývá? Suché konstatování, že na základě kolektivních práv problém řešitelný není. Jinak nic. Je normální, že vedle sebe žijí lidé s různým názorem na dějiny. I u nás už konečně mohou žít ti, kteří považují 25. únor 1948 za národní neštěstí, s těmi, kdo ho považují za vítězství pracujících, v míru vedle sebe.

V čem je však sudetský problém problémem celoněmeckým? Německá vláda se cítí povinna hájit ústavní práva svých občanů - vyvlastnění majetku bez náhrady z jejich hlediska porušením ústavního práva je. To je i obsahem rozhodnutí Ústavního soudu SRN, který zamítl stížnost sudetských Němců, že smlouva mezi SRN a ČSSR z roku 1974 se dotkla jejich ústavních práv. Soud konstatoval, že smlouva se majetkových problémů nedotkla. Proto zůstávají otevřené - a sudetští Němci nemohou uspokojení svých nároků požadovat po své vládě, což by v opačném případě mohli. Jenom v tomto smyslu je sudetský problém problémem celoněmeckým a lze těžko očekávat od nějakého čelného německého politika, že prohlásí něco jiného. To však neznamená, že bonnská vláda sdílí názory té části sudetských Němců, která hovoří o dobrodiní Mnichova. Kancléř Kohl o této problematice mluvil velmi otevřeně při podpisu smlouvy v Praze. Vyjádřil vděčnost prezidentu Havlovi za jeho označení vyhnání Němců za "hluboce nemorální akt". Dodal "my Němci víme a eště zostřil - Německo je teď víc než dříve evropskou velmocí - a nejbližší budoucnost ukáže, která tendence převládne. Evropskou integraci podporuje německá SPD, z CDU např. kancléř Kohl. Německá extrémní pravice, ale i politici typu bavorského premiéra Stoibera, které minulost příliš netíží a role Německa obklopeného slabšími státy jim vyhovovuje, mají jiný názor: co je nám po Evropě, proč má Německo na svých bedrech nést tíhu evropské integrace? Ať se každý spíš stará o sebe! Politika premiéra Klause, která spouští soutěž na rychlé rozšíření EU a přitom explicitně odmítá prohloubení evropských struktur, nahrává politice německé pravice (a je v protikladu k tomu, jak evropskou integraci chápe kancléř Kohl). Taková politika je ovšem v přímém protikladu k tomu, co je naším bytostným zájmem: tím je demokratické Německo pevně vevázané do evropských integračních struktur. Zde se hraje skutečně o hodně: buď bude nová střední Evropa společenstvím národů mezi Německem a Ruskem, nebo vznikne nová verze Mitteleuropy jako oblasti německého vlivu (J. Rupnik).

I po tomto stručném nástinu je snad vidět, že naše současná politika k Německu je víc než problematická. Premiér Klaus zpochybňuje evropskou integraci. Proč to dělá, je zřejmé: má příliš rád moc. Tak jako se o ni nechce dělit s regiony, nechce se ani dělit s Bruselem. Tím však nahrává právě těm silám v Německu, které si při prosazování svých zájmů servítky brát nebudou - viz licitace s ropovodem z Ingolstadtu.

Sudetskou otázku koalice řešila skutečně skvostně - předsedové stran se dohodli den po konání Sudetoněmeckého dne, na němž na adresu České republiky zazněla ostrá slova, že ustanoví komisi pro jednání o sudetské otázce. Horší věc se dala těžko udělat - muselo to vypadat, že Čechy lze lehce přitlačit ke zdi! Díky upřímnosti V. Bendy víme, že předsedové o této otázce jednali, aniž by věděli o tom, co se na Sudetoněmeckém dni dělo! Čekám, že mne M. Hekrdla poučí, že to nebyl nezodpovědný diletantismus, ale státnická odpovědnost. Předseda Kalvoda - inu ODA - pochopil nejrychleji, jak se dá zahrát na české city, a cuknul hned druhý den. Ministr Zieleniec pohovořil do rozhlasu o tom, že je nefér, když se čtyři dohodnou, že půjdou na nudistickou pláž, aby si jeden nechal plavky a těm ostatním se poškleboval. Diplomatickou řeč tím obohatil o nový rozměr. Po čase si však palčivost tématu uvědomili všichni, ovšem ODS, zvyklá dělat z omylů vítězství, převekslovala nejrazantněji. Politika je přece sbírání pozitivních bodů před veřejností, jak moudře poučil německé politiky předseda Uhde v Bonnu. Tedy ruce pryč od dalších jednání, tady se body nasbírat nedají - tady jde přece o průlom skrze letitou propagandu revanše!

Pocítila to R. Süssmuth, předsedkyně Spolkového sněmu, která patří k uznávaným proevropským politikům CDU. Jak to líčí předseda Uhde ve své zprávě, reagoval na výzvu předsedkyně Süssmuthové, aby důvěřovali poválečnému demokratickému Německu, velmi taktně majetkovými nároky: prohlásil, že "česká strana prožívá bolestně fakt, že SRN stále neodškodnila české oběti nacismu". R. Süssmuth proto logicky nabídla naší delegaci parlamentní jednání o problémech odškodnění, které smlouvy nechaly otevřené, včetně sudetoněmecké otázky. To ale nebyla nabídka handlovat bezpráví za bezpráví, jak se to naše delegace snažila interpretovat, ale snaha jednat o otevřených problémech, které smlouva nevyřešila - tedy postup, o němž se zmínil již kancléř Kohl při podpisu smlouvy. Předseda Uhde však jednání na úrovni parlamentů hlasitě odmítl! Opakuji, předseda Uhde neodmítl nějaké nepřijatelné požadavky z německé strany, odmítl o otevřených otázkách vůbec jednat na úrovni parlamentů! Na dotaz, jak o tomto problému jednal náš parlament, dokonce prohlásil, že by "nerad viděl, jak se hledá řešení v jednací síni Poslanecké sněmovny"! Předseda parlamentu tím otočil kormidlo skutečně o 180 stupňů - a teď v němém úžasu zíráme na parlament, jehož předseda za potlesku poslanců Levého bloku nerad vidí, když se v něm diskutují politická témata! Bože, k čemu ho asi máme? Přišli jsme tak o šanci pohnout se z místa. Zejména poslanci SPD, FDP i Strany zelených rozumějí českým obavám a byli by nakloněni řešení, které by podporovalo růst důvěry mezi oběma státy. Ovšem my jednat nechceme.

Reakce na sebe nenechala čekat. Stanovisko české parlamentní delegace nepodpořila žádná z německých parlamentních stran! Jak by také mohla? Např. zahraničně-politický mluvčí CSU ve Spolkovém sněmu Ch. Schmidt k návštěvě předsedy Uhdeho předal tisku sdělení, v němž prohlašuje, že "časy, v nichž se o obtížných otázkách minulosti jednoduše mlčelo, jsou dávno ty tam. Mezi demokratickými státy se musí o všech existujících problémech otevřeně hovořit. ... Zřizování tabu kvůli politickému oportunismu a ze strachu před opozicí rozvoji německo-českých vztahů neprospěje." Je smutné, že neudržitelný postoj české delegace dává argumenty právě CSU. O návštěvě ve Spolkovém sněmu nestačí říci, že byla nepodařená - sám předseda Uhde ve své zprávě konstatuje, že "při zahraničních stycích nelze podléhat improvizacím" (ach, ta sebekritika!), tato návštěva svým odmítnutím jednání znamená závažnou překážku v rozvoji dalších česko-německých vztahů. V civilizovaných zemích by ji předseda parlamentu stěží politicky přežil - u nás však, bohužel, sklidí dokonce pochvalu opozice. Pravda, je možné se přít, co škodí zahraničním vztahům víc: jestli nepřipravené zahraniční návštěvy, schvalování nezákonného jednání předsedou zahraničního výboru Paynem, zesměšnění republiky ministrem obrany či podivné aktivity premiéra, který jezdí na návštěvu do ciziny k soukromým firmám! Neúspěch cesty souvisí s politickým diletantismem, s celkovou absencí koordinace zahraniční politiky i s nedostatkem politické odvahy ve vládní koalici. To nejsou politici, ale sběrači bodů. Jak by bylo možné mít koncepci zahraniční politiky, když předseda parlamentu nechce, aby o určitých tématech parlament jednal? A tak - aniž by si toho veřejnost všimla - jsme už prohospodařili téměř veškerou prestiž, kterou naše republika po revoluci získala. Co dodat na závěr? Ve svobodné společnosti záleží na odpovědnosti novinářů, jak si svá témata zpracují. Mohou přirozeně vybírat jen určité informace, jednostranně je interpretovat a hrát na strunu obav občanů jako na housle. Někteří jim za to jistě zatleskají. Mohou se však snažit čtenářům předkládat různé postoje, aby si čtenáři mohli udělat vlastní názor. Předpokládá to ovšem, že novinář sám není zmítán předsudky a obavami, ale je schopen psát o tématu se znalostí postojů obou stran. Musím, bohužel, konstatovat, že podle mého názoru M. Hekrdla ve svých článcích věnovaných problematice Německa zůstal svým čtenářům hodně dlužen. Je to škoda. Bez objektivního zpravodajství těžko připravíme cestu k odbourání nedůvěry a k normálním sousedským vztahům s Německem. Jenom ve strachem zkřivených zrcadlech se "přitvrzení" politiky vůči Německu může jevit jako chvályhodné. Při přímém pohledu je zřejmé, že je to chyba. Chyba zapříčiněná politickým diletantismem. A nedostatkem odvahy.

Václav Žák

Projev prezidenta Havla o Německu se v Čechách setkal s nebývale nadšeným souhlasem - pochválili ho politici od Grebeníčka po Klause.

Prezident totiž v projevu překvapivě přednesl tradiční českou interpretaci dějin: (1) Československo vzniklo jako logické vyústění sebeosvobozovací aktivity Čechů a Slováků; (2) Němci měli v Československu zaručena rozsáhlá menšinová práva; (3) Mnichov znamenal, že se Němci přiklonili ke zvrácené rasistické ideologii a postavili se proti samotným základům lidskosti; (4) odsun Němců po válce byl sice politovánímhodným, ale logickým důsledkem předchozích událostí. "Zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo."

Prezident pak odmítl jakoukoliv revizi výsledků války, tedy Benešových dekretů, prohlásil, že minulost napravit nelze, a vyzval k dialogu.

Připravil však prezident pro dialog půdu? V projevu dějiny vylíčil z české perspektivy, proto měl doma takový úspěch. Základ, na němž se dialog může rozvíjet, však musí umožňovat dohodu i s těmi, kteří vidí dějiny jinak. Konzistentní vylíčení dějin dvacátého století z českého pohledu jistě patří do českých učebnic dějepisu, ale lze jej použít jako odůvodnění politiky?

Je přece zřejmé, že lidé, kteří litovali rozpadu Rakouska-Uherska, budou mít stěží na další vývoj stejný názor jako ti, kteří ho uvítali. Jenže dialog, v němž se budou srážet dvě jednostranné interpretace historie (prezident si ve své verzi upravil i název univerzální říše, jejíž součástí český stát byl), stěží povede ke shodě. Dialog, má-li mít šanci na úspěch, musí vycházet z obecnějších principů, které mohou obě strany sdílet. Snaha jedné strany přesvědčit tu druhou o "své" pravdě je předem odsouzena k nezdaru.

Příklad? Při vzniku republiky se "právo na sebeurčení" nárokovalo pro Slováky (i když jako součásti "lidu československého"), ale odepíralo Němcům. Může český Němec, který vstoupil do republiky pohřbíváním svých mrtvých zabitých při pacifikaci pohraničí, podepsat bez výhrad tvrzení prezidenta Havla o její toleranci?

Druhým, ještě závažnějším tvrzením je pasáž konstatující "fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před dialogem, demokracií a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí". To je ahistorické tvrzení: prezident předpokládá, že každý mohl znát budoucnost. Zřejmě už byla "naprogramována". Hitler však pro sudetské Němce neznamenal válku a vyvražďování Židů, ale pořádek, naplnění snů o důstojnosti a hlavně - vyřešení sociální otázky. Hospodářská krize třicátých let postihla především Sudety, kde byl každý šestý bez práce, zatímco ze sousední Říše slyšeli jenom řeči o míru, řádu, spolupráci mezi národy, právu na sebeurčení a jásavé fanfáry ohlašující likvidaci nezaměstnanosti veřejnými pracemi. Sudetští Němci sedli na lep - stejně jako mnoho říšských Němců - vábničkám nacismu, stejně, jako zase po válce naletělo mnoho Čechů vábničkám komunismu. Tak jako nemůžeme prohlásit o každém, kdo v roce 1946 volil KSČ, že volil koncentrační tábory a justiční vraždy, nelze to říci ani o sudetských Němcích, kteří volili Henleina. Těžko očekávat, že sudetští Němci mohou tuto interpretaci dějin přijmout. Ostatně, nacismus nefascinoval jenom Němce: i významný český historik Pekař, prezidentu Havlovi jistě blízký, patřil k obdivovatelům řádu, jenž nacisti v Říši zaváděli.

Největší prezidentův omyl však spočívá v hodnocení postojů vlád demokratického Německa. Vlády se skutečně nesnažily vrátit dějiny zpět před druhou světovou válku, ale nezůstaly pouze u veřejného pojmenování německé viny za nacismus. Málokdo by je bral vážně. Přijaly za křivdy spáchané nacismem odpovědnost a snažily se je - prostřednictvím odškodnění - zmírnit. Vyplatily na odškodném miliardy - jak obětem nacismu v Německu, tak jinde v Evropě.

Postoj Bonnu se stal tak samozřejmý, že si prezident Havel snad ani neuvědomuje, oč je jiný než jeho. Kdyby se řídila jeho logikou, proč by měla bonnská vláda vyplácet našim obětem nacismu nějaké odškodnění, které někteří čeští politici (např. předseda Uhde) dosti neomaleně vyžadují? Vždyť válku nezavinila a historii napravovat nelze!

Z tohoto omylu pramení dnešní změna v postoji prezidenta Havla: myslel si, že jeho omluva vyřeší česko-německé problémy, tak, jako německá omluva vyřešila odpovědnost Němců za zločiny nacismu. Neuvědomil si, že nešlo jenom o omluvu, že omluva nestačí, a byl německou reakcí zklamán. Německá strana vřele uvítala prezidentova slova - a čekala na skutky. Jenže ty nepřicházely - prezident Havel měl za to, že skutek byl již udělán.

Je zřejmé, že německá vládní koalice včetně kancléře Kohla od nás očekávala stejný přístup, k jakému se dobraly bonnské vlády. Došlo odsunem Němců k bezpráví? Nepochybně ano. Jedno bezpráví (německé) přece nemůže sloužit k ospravedlnění jiného bezpráví (českého). To je naprosto klíčová věc: kdo tuto elementární zásadu nerespektuje, kdo se snaží odsun a předchozí chování Němců zabalit do jednoho balíku, nemůže postavit česko-německé vztahy na zdravý základ.

Aplikujeme-li na sebe stejný postoj k minulosti, jaký očekáváme od Němců, měli bychom uvažovat o způsobu, jakým se pokusíme křivdu zmírnit. Obtížnost naší situace spočívá v tom, že takový způsob nelze jednoduše najít. Naturální restituce nepřicházejí v úvahu (to uznává i každý rozumný německý politik). Finanční odškodnění, které by se blížilo částkám, jež odsunutí Němci dostali od bonnské vlády, je zcela mimo možnosti rozpočtu ČR. Symbolické odškodnění, které bychom si mohli dovolit, by se mohlo vykládat spíš jako urážka než jako pokus o smír.

Co tedy zbývá? Čestné konstatování, že odsun považujeme za bezpráví, oběti odsunu však odškodnit nemůžeme. Prezident Havel i vláda by měli apelovat na sudetské Němce, na jejich loajalitu k bývalé vlasti, aby se svých majetkových nároků slavnostně zřekli ve jménu klidného soužití budoucích generací. Padesáté výročí konce války by k tomu bylo vhodnou příležitostí, kdyby se ovšem někdo odhodlal s Němci jednat. Bez toho se lze obtížně dostat dál: pokud se sudetští Němci svých nároků nezřeknou, bonnská vláda může stěží "odvalit balvan" majetkových nároků. Hrozí jí totiž, že by musela přebrat odpovědnost za vyplacení odškodného za majetkové nároky sudetských Němců sama.

Němečtí politici by však měli být zdrženliví v požadavku zrušení Benešových dekretů. Zřejmě si teprve teď začali uvědomovat, jaké má tento požadavek v Čechách politický dopad. Naprostá většina Čechů, i těch, které staří duchové nenávisti nestraší, má za to, že zrušit Benešovy dekrety nelze, aniž by se tím ohrozila samotná existence státu. To neznamená, že by souhlasili s jejich principy! Bude-li německá strana na zrušení Benešových dekretů trvat, vytvoří ideální pole pro politické strany, které po německé kartě sáhnou s velkým povděkem. A na pravici i na levici se jimi u nás jenom hemží. Jsem si jist, že to byl právě požadavek zrušit Benešovy dekrety, který zděsil poradce prezidenta Havla a přiměl i jeho ke změně postoje.

Česká strana by se však od dekretů měla jednoznačně distancovat, zejména od toho, kterým se promíjí zločiny spáchané během poválečného období na německém obyvatelstvu. Základy české státnosti se tím jistě neoslabí.

Václav Havel svým projevem zvýšil svou prestiž na domácí politické scéně. Existuje však část občanů, kteří od prezidenta Havla očekávali víc, než se zařadí mezi "reálpolitiky". Očekávali, že bude jednat v souladu s principy, které hlásá, tj. "myslet dlouhodobě dopředu a nebát se říkat nepříjemné věci" (Hovory z Lán, 5. 3. 1995).

Mezi ně však patří témata, o nichž se prezident v projevu nezmínil. Scházelo v něm zamyšlení nad naší neschopností přebrat širší odpovědnost, odpovědnost i za věci, které jsme sami nespáchali - tj. mít k minulosti stejně dospělý postoj, jako naši němečtí sousedé. Prezident se nezmínil, že bez dohody s Německem může o Benešových dekretech rozhodovat mezinárodní soud pro lidská práva, který stěží potvrdí jejich kompatibilitu s mezinárodními normami, jimiž se ČR zavázala řídit. Scházelo v něm konstatování, že rozdílný postoj Německa k Polsku není výsledkem tvrdosti polské politiky, ale že v něm důležitou roli hraje třicet let probíhající dialog, který zahájil dopis polských biskupů, obsahující větu "odpouštíme a prosíme za odpuštění". Dialog, který zahájili němečtí a čeští křesťané po roce 1990, zůstal také stranou pozornosti. Prezident se nezmínil ani o jednostranné reakci českých sdělovacích prostředků na zastřelení několika německých turistů, ani o znepokojivých trendech rostoucích protiněmeckých nálad. Nevyvrátil ani tvrzení, že se Němci se za své viny neomluvili. Jenže omluvy německých státníků se interpretovaly jako potvrzení německé viny a nikdo si jich nevšímal.

Je třeba s lítostí konstatovat, že prezident Havel revizí svého postoje vložil do česko-německých vztahů jistou asymetrii. Ústavní soud, podle očekávání, přijal stejné schema. Neschopnost čelných českých politiků hledat obecnější polohu dialogu oddaluje zopakování francouzsko-německého smíření. Nezralost českých politiků tak klade zvýšené nároky na politiky německé. Jak se zdá z rozpravy o česko-německých vztazích ve Spolkovém sněmu, německá vláda si uvědomila, že musí jistou asymetrii respektovat. Česká veřejnost (i politici) zřejmě potřebuje určitý čas na to, aby nabrala sebevědomí. V evropském kontextu však obstojíme jen tehdy, budeme-li ze sebe umět sestřást strach ze sousedů a dokážeme-li se dospěle postavit k nepříjemným místům našich dějin.

Václav Žák

bývalý místopředseda České národní rady

Svobodní demokraté (OH)

5. května 1995

Prezident Herzog se ve své řeči ve Společnosti pro mezinárodní vztahy zmínil o třech zásadách, z nichž by měla zahraniční politika vycházet:

Domnívám se, že takové zásady nejsou užitečné pouze pro Německo. Pokud bychom se jimi pokusili řídit, mohly by nám pomoci k jistému odstupu od pasti, v níž hrozí uvíznout česko-německé vztahy. Nejde totiž pouze o minulost, jejíž zvládnutí nám dělá velké potíže, ale o přítomnost i budoucnost, kde se rýsují nová rizika, které nezvládnutá minulost jenom násobí.

V čem vidím past dosavadního dialogu? V pokusech založit další politiku na "dějinném odůvodnění", které by měl "ten druhý" přijmout. Měli bychom se v prvním kroku smířit s tím, že jednotný výklad moderních česko-německých dějin prostě nemáme a stěží kdy budeme mít. Pokud vím, existují podstatné rozdíly v názorech na vladařské umění Karla IV, a to se jedná o události, které jsou natolik vzdálené, že by se - pokud by to šlo - společný výklad již dávno našel. I prof. Brückner se domnívá, že se jeden výklad dějin nepodaří najít. To by nám nemělo bránit žít v míru vedle sebe.

Proto považuji za omyl, že se prezident Havel pokusil politiku k Německu opřít o určitý (český) výklad dějin. Obdobně považuji za omyl zase jinak jednostranný výklad dějin v petici Smíření 95. Nález Ústavního soudu, který se víc než právem řídí politizovaným výkladem dějin, však považuji za víc než omyl, to je vážná chyba. Obhajovat princip kolektivní viny podivuhodnou konstrukcí kolektivní odpovědnosti ukazuje na skutečně svérázné pochopení role, jakou si náš Ústavní soud přisvojil. Není to ostatně poprvé, co je pro něj politická objednávka důležitější než právo. Rozsudek, podle očekávání, vyvolal v SRN velmi zápornou reakci. Tímto způsobem se půda pro normální vztahy mezi ČR a SRN dá jen stěží vytvořit.

Mám za to, že je především úkolem českých politiků a intelektuálů, aby předvedli, že převládající alibistický postoj, který svaluje odpovědnost za odsun na rozhodnutí velmocí a předchozí chování samotných Němců, prostě není důstojný. Problém sudetských Němců je totiž také jedním z problémů "vyrovnání s minulostí", které příliš nezvládáme. Stejně, jak naprostá většina Čechů odmítla přebrat osobní odpovědnost za léta komunistického režimu, a hledala únik v lustračním zákonu a zákonu o protiprávnosti komunistického režimu, hledá únik i v otázce odpovědnosti za to, co se dělo po válce. Jak ukazují reakce na petici Smíření 95, je to obecná reakce a má proto výsostně politický význam.

Politik, který začne zápas s předsudky, brzy zjistí, jak aktuální je skeptické konstatování Vilfreda Pareta, že politik proti "reziduím" nemůže bojovat přímo, chce-li zůstat politikem. My, kteří jsme se postavili proti lustracím, jsme si pravdu Paretovy teze vyzkoušeli na vlastní kůži. Proto v této fázi leží velká odpovědnost na českých intelektuálech. Ukazuje se, že alespoň někteří ji chápou.

Byl bych však rád, kdyby si kolegové z Německa uvědomili, že určitá odpovědnost leží i na nich. Jejich vystupování totiž bude či nebude dávat argumenty do rukou těm, kteří si s německou kartou rádi zahrají politický mariáš. Je jich u nás napravo i nalevo dvanáct do tuctu.

Nejde přitom jenom o hauzírování s minulostí. Po vytažení železné opony na sebe narazily - jen s malou nadsázkou - dvě civilizace. Nacionální konflikty, ani konec konců antisemitismus, by nebyly zdaleka tak nebezpečné, kdyby nebyly současně konflikty sociálními. Teprve když se sociální křivdy dnes a denně interpretují nacionálně, dostává konflikt průraznost, které neodolá ani stát. Nedávný rozpad Československa nás o tom zase přesvědčil.

Ukazuje-li nedávný výzkum veřejného mínění v Mladé Boleslavi, v městě, v němž dělníci chtěli před 4 lety stávkovat, nebude-li vybrán jako partner pro "jejich" Škodovku Volkswagen, že 49% mladých lidí považuje vstup VW do Škodovky za chybu, je to znepokojující. Nevolají-li přední české noviny po zastřelení bezbranných německých turistů po odvolání ministra vnitra, a místo toho píší, že čeští policisté nenosí pistole pro legraci, ukazují tím víc než jasně, jak daleko máme k liberálnímu státu.

V řadě továren se pracovní konflikty, v nichž německý zaměstnavatel zavádí mezi socialismem rozmazlené zaměstnance normální pracovní pořádek, opět interpretují nacionálně. Okamžitě se rozšíří, když se chová arogantně - a takové případy pochopitelně také existují. Argumentace, že se u nás levně rozprodává národní jmění, se při silně podhodnoceném směnném kursu koruny těžko vyvrací. Turistické ceny v řadě restaurací přitom dělají z mnoha Čechů občany druhé kategorie ve vlastní zemi: oběd, který je stojí dva denní platy, si těžko mohou dovolit.

Zkrátka, v současnosti běží polarizace vztahů mezi Čechy a Němci na sociální ose. Hrozí nám, že se nám opět vrátí nacionální konflikt znásobený sociálním. Optimismus, že dnes nežijeme ve třicátých letech, je sice odůvodněný, ale jaksi automaticky na něj spoléhat nelze. Situace je křehká a neopatrný postup na obou stranách může způsobit velké škody. Sudetští Němci samozřejmě mohou cítit chování Čechů jako křivdu a mohou vznášet nároky, které považují za spravedlivé. Měli by však zvážit, jaké to může mít důsledky a jestli je opravdu chtějí.

Myslím, že by věci prospělo, kdyby se obě strany zabývaly svými bolavými místy. My Češi musíme v rámci "vyrovnání s minulostí" najít čestný, nealibistický postoj k tomu, co jsme dělali po válce, a hledat způsob, jak křivdy zmírnit. Náprava institucí bude však trvat dlouho. Při výběru soudců do Ústavního soudu bylo hlavním výběrovým kritériem, aby soudci nerušili zákony podobné lustračnímu. Je pak ovšem těžké od soudu očekávat nezávislé právní rozhodování.

Velmi by nám pomohlo, kdybychom podobnou aktivitu nalezli i na sudetoněmecké straně. Zdůrazňuji sudetoněmecké, protože čelní němečtí politici se o nacismu vyjádřili dostatečně jasně. Nejde proto ani tak o reflexi nacismu v Německu, jako o jeho přijetí u nás, v Československu.

Co se týče dalšího postupu, přikláním se k výzvám, jež zde přednesl dr. Becher.

31. května 1995

Václav Žák

O co šlo? Pochopitelně o Německo. Není snad dnes téma, které by tak dokázalo zvednout adrenalin a žluč. Jenže rozčílení není program, říkával Masaryk. Není ani dobrý rádce.

Často slyšíme, že Němci si za odsun mohou sami. Kdyby nerozpoutali válku, nikdo by je nevyháněl. Ti, co se snaží vysvětlit, že to je sice pravda, ale že odsun se zakládal na principu kolektivní viny a postihl i řadu nevinných, dostávají odpověď: nemá smysl se v minulosti pitvat. Podívejte se na Poláky: jsou tvrdí a Němci vůči nim žádné požadavky nemají.

Přesvědčme se, je-li to pravda. Polský ministr zahraničí Bartoszewski měl nedávno ve Spolkovém sněmu obsažnou řeč. Hovořil v ní zcela otevřeně o milionech mrtvých, Židů i Poláků, které nacistický režim v Polsku za sebou zanechal. Hovořil o hranicích na Odře-Nise, o posunutí Polska na západ. Řekl však také, že právně-politické řešení problémů sjednocení Německa znamená, že dnes "hovory o "ztracené vlasti" nevyvolávají žádné obavy o mírové uspořádání Evropy".

Další pasáž stojí za to ocitovat doslova: "Polsko získalo svoji politickou suverenitu. Dospělo však i k duchovní suverenitě. Jejím měřítkem je pocit morální odpov