Příběh druhý: paní Marie Mičánková
Těžko se premiérovi promlouvá k národu o odpovědnosti jednotlivce, když opomněl vyzdvihnout odpovědnost své strany a vlády. Proč se mu často nedostává pochopení od občanů? Čtěte, jaké mají starosti obyčejní lidé se smyslem pro odpovědnost (pozn. kratší verze příběhu sice vyšla ve Slově, ale ta paní stále volnou postel nemá. Na čas improvizovala na chatě, a teď neví, jak dál.)
Marie Mičánková (64) z Prahy 4 už přes půl roku intenzívně shání zdravotnické zařízení, které by poskytlo rehabilitační péči její téměř devadesátileté matce. Ta je po operaci zlomeného krčku. Marie Mičánková shání marně. "Nechci maminku odložit do ústavu. Potřebuje tak měsíc rehabilitovat, rozcvičit. Psychicky je dobrá. Operaci prodělala už před rokem a do toho přisla slabá mrtvička. Nemůžu však najít volné lůžko," vypráví.
Obrátila se na nás, když si přečetla článek ve Slově, že exministr Rubáš provozuje rehabilitační lůžka v Roztylech a neplatí nájem. Dočetla se, že Rubáš má postele volné, protože lidé u něho musejí platit 500 korun denně, jelikož nemá smlouvu s pojišťovnou. Zoufalá paní Mičánková se chytá každé šance a už je ochotná i někde sehnat na těch pár týdnů peníze.
Sama Marie Mičánková by měla odjet do lázní. Je po dvou operacích karcinomu tlustého střeva. Nemůže odjet - musí se o maminku starat.
Stará žena sice bystře čte noviny a komentuje události, ale sama se už neoblékne.
"Někdy přijedou dát mamince najíst moji synové. Z práce se ovšem mohou uvolnit zřídka. V léčebnách je plno nebo berou pacienty jen z dané městské části. "
Občanů, jako je Marie Mičánková, kteří bezvýsledně sháněji pro přibuzné lůžko, jsou u nás tisíce. Staří se ho často nedožijí. Tak dlouho se čeká. Za lůžko se platí oficiálně a někdy neoficiálně (do kapsy) bez ohledu na pojištění.
Jak jsme zjistili, někteří lékaři si řeknou o dvacet až třicet tisíc za to, že seženou volné lůžko. Nelze to však natvrdo prokázat u soudu.
Není divu, postelí je málo, a tak se prostor pro šedivou ekonomiku přímo nabízí. V Praze se eviduje 950 lůžek LDN, ale také osm tisíc občanů se stařeckou demencí.
Na otázku, zda je ztrátové starat se o dlouhodobě nemocné, a proto se lůžka ruší, reagoval ministr zdravotnictví Stráský doslova takto:
"Zavezu vás do soukromých výdělečných léčeben. Jsou léčebny prodělávající i vydělávající, to se musí ověřit. [Výdělečných léčeben] je naprostá většina. Okresní úřady je ovšem zavírají. Nemají peníze. Od 1.1. 1998 budou léčebny placeny z pojišťoven, na rozdíl od dneška. Motiv zavírání léčeben končí."
Ministrovu odpověď jsem nepochopil, protože si odporuje, ale byla přepsána doslova z diktafonu.
To, že mnohým občanům není poskytována "doléčovací" péče, je jeden z nejbolestivějších neúspěchů vlády. Nerealizovala se myšlenka reformy zdravotnictví - omezit počet akutních lůžek a posílit ošetřovatelská. Kdy bude o lidi, jako je maminka, postaráno? ptá se Marie Mičánková. Situace se zlepší za rok, slibuje vláda. Ale nová vládní reforma vázne, stejně jako ta stará.
