Dva příběhy a české zdravotnictví

Jindřich Ginter

Příběh první

Kaskadér Rudolf Bok chtěl dokázat světu zázrak a zapsat se do Guinnesovy knihy rekordů - a tak skočil poslední zářijovou sobotu z výšky více než 58 metrů celou plochou zad na vodní hladinu. Jeho hazardérství bylo sice rekordní, avšak skončilo těžkým zraněním plic a páteře, doživotními následky. Skočil, přestože se síla pádu přirovnává k dopadu na beton, přestože ho od nesmyslného pokusu půl roku odrazovali i jeho kolegové - filmoví kaskadéři.

Léčení Rudolfa Boka potrvá dva až tři měsíce, odhadují lékaři, a pak přijde zdlouhavá rehabilitace. Doživotně bude závislý na péči zdravotníků a na invalidním důchodu. "Bezplatné" léčení jednoho kaskadéra, který si dobrovolně, zcela při smyslech, přes varování profesionálních kaskadérů, zničil zdraví, bude stát statisíce korun. Zaplatí je solidární veřejné pojištění, které však není bezedné, propadá se do stále hlubšího deficitu a - jak tvrdí Česká lékařská komora, nestačí zřejmě ani k zaplacení normálního chodu nemocnic a ordinací. A tak vláda, ODS a další politici stále více apelují, aby byla posílena individuální odpovědnost každého občana ke zdraví.

Proč ale nevytvoří vláda k uplatňování této občanské odpovědnosti lepší podmínky? Vždyť je zdravotnictví placeno stále stejně jako za socialismu, jen s tím rozdílem, že živíme pojišťovny (pár už jich krachlo a nechalo po sobě mnohamiliardové manko, které dorovnává daňový poplatník). Proč neukládá zákon lidem, jako je Rudolf Bok, povinnost se připojistit? Proč musejí všichni doplácet na jejich hazardérství a pak přijdou do ordinace a lékař jim vypráví, že už není na náplast, že je na pokraji žebrání? Vždyť někteří občané by se rádi připojistili na pokoj, kde budou mít třeba televizi či telefon.

Místo toho si každá nemocnice vykládá nadstandard po svém, a pak ani nelze příliš zazlívat skupině chirurgů z fakultní nemocnice Motol, že si založili družstvo, vybavili nevyužité pokoje a nabízeli je za 1700 korun za den.

Vůbec se veřejně nesleduje kvalita lékařské péče v českých nemocnicích, takže z pojištění může žít i ta nemocnice, kde je neomluvitelně vysoký počet komplikací a úmrtí, kde není dostatek kvalifikovaného personálu a kde z ekonomického hlediska připomíná nemocnice vybydlený Chanov (neexistuje účetnictví, dodavatelským firmám se platilo dvakrát, existovaly směšně nízko pronájmy, neúčelně se nakupovaly léky a zůstávaly miliónové dluhy, které platil občan).

Proč se také dosud nevrací daň z cigaret zpět do zdravotnictví, ale lepí se z ní státní rozpočet? Proč tím kuřáci (patřím mezi ně) dobrovolně nepřispívají na zdravotnictví, když si ničí zdraví? Kuřáci jsou narkomani, jak dokazují lékaři, tak proč by v ceně drogy - cigarety - nemohl být zahrnut příspěvek na jejich léčení, dnešní daň?

Ministr zdravotnictví Stráský před časem řekl: "Premiér Klaus považuje za hlavní prioritu reformy zdravotnictví posílení odpovědnosti jednotlivce, a to ještě silněji, než otázku státem garantované sítě zdravotnických zařízení či úpravy ve financování."

A pár měsíců na to Stráský už podruhé navrhuje zvýšit spoluúčast pacientů z deseti na patnáct procent, i když by ji chtěl zvýšit až na třicet procent. Plní tedy přání svého šéfa a posiluje odpovědnost.

Zdánlivě.

Pokud by ale chtěl pouze motivovat jednotlivce k zodpovědnosti k veřejným financím, a ne z něho ve skutečnosti vytahovat další peníze, musel by snížit výši povinného pojistného. Jinak je neupřímný nejen on, ale i ODS, která se de fakto s těmito návrhy ztotožňuje.

Ať vláda přizná, že nechala peníze prohospodařit, nestačí dnes pokrýt péči, a ať si nehraje na slepou bábu, že chce pouze lidi motivovat k zodpovědnosti.

I kdyby se výše povinného pojištění snížila (o čemž se ovšem stejně neuvažuje), musel by Stráský přiznat, že i v takovém případě doplatí na vyšší "spoluúčast" po určitý čas staří lidé. Ti si totiž financovali "nesnížené" pojistné, ale nové přímé doplatky lékařům by platily i pro ně. Přitom jde o většinu pojištěnců - 60 procent pojištěnců dominantní VZP jsou lidé, co si neplatí pojistné (státní pojištěnci), v drtivé většině jsou to důchodci.

Návrhy Stráského na zvýšení spoluúčasti přitom už před pár měsící odmítli i jiní ministři. Zdůvodnění: většina pacientů na to nemá.

Není pochopitelné, jak může za hlavní prioritu reformy považovat premiér a Stráský zvýšení spoluúčasti, i když se to argumentačně zdá tak jednoduché - prostě, aby se neplýtvalo penězi na zbytečná vyšetření.

Spoluúčast je totiž z hlediska celé reformy zdravotnictví, tedy z hlediska úspor, zanedbatelná! Velmi málo se vyšší spoluúčastí ušetří a zdavotnictví to nezachrání! Dokazuje to ředitel VZP Němec a například J. Hurst, anglický esxpert, jenž vyhodnocoval výsledky reforem zdravotnictví v sedmi západoevropských zemích.

Stavět tyto poplatky na první místo v reformě před vytvářením sítě státem garantovaných zdravotnických zařízení a před změnami ve vlastním financování zdravotnictví - je hloupost.

Ono je asi jednodušší vytáhnout z občanů osm miliard korun navíc než zavřít špatnou nemocnici nebo sáhnout do vlastního financování. Kromě toho navrhované poplatky k větší zodpovědnosti jednotlivce nevedou, a jak říká ředitel VZP Němec, "je to pouze další daňové zatížení". Podle něho se mnohem více ušetří, když se změní ekonomická motivace poskytovatelů péče, když se vytvoří síť nemocnic napojených na pojištění, která by zahrnovala nižší než současný počet nemocnic.

Němec, ten, kdo sedí na největším balíku peněz určených na zdravotnictví a zodpovídá za ně, vidí priority zdravotnické reformy jinak. "Vládo, v reformě zdravotnictví se nejprve podílej na restrukturalizaci sítě zdravotnických zařízení, proveď změny ve financování, a nenechávej v tom lítat pouze VZP, která dělá tvou práci. Teprve pak přemýšlej o občanské spoluúčasti na zdravotnictví jako o šlehačce na dortu."

Ono je taky pro vládu asi jednodušší přesvědčit občany, ať raději více platí, než je přesvědčit, že právě jejich nemocnice má být zrušena. Lidé jsou ovlivňováni lobystickými skupinami místních lékařů a místních politiků. Jsou velcí patrioti. Nedůvěryhodné ministerstvo zdravotnictví je o nutnosti zrušení jejich místní nemocnice nikdy nepřesvědčí.

Hlásání premiéra Klause, místopředsedy ODS Macka a dalších politiků, že je důležité zavést individuální odpovědnost jednotlivce, je plané tlachání. Tuto frázi používají k oblbnutí občanů, aby ODS a vláda nemusely přiznávat, že jaksi zapomněly na odpovědnost vůči občanům za veřejné finance a za to, jakou péči za ně dostanou.

Vždyť dosud nebyla vláda schopna ani říci, na co má vlastně pacient z veřejného pojištění nárok. Teprve nyní na tom Stráský pracuje. Připravuje nový zákon o veřejném zdravotním pojištění, který by to definoval. Parlament by totiž každý rok schvaloval rozsah plně hrazené péče jen podle toho, kolik na zdravotnictví zbude peněz.

Jenomže k tomu, aby vláda začala na zákonu o zdravotnictví konečně pracovat, ji dokopala ostuda. Léta tato vláda ignorovala, že je v ČR porušována ústava, když právo na péči z veřejného pojištění zakotvovaly pouze vyhlášky a nikoliv zákony. Už Rubáš to zanedbával a všichni to věděli. Nakonec vládu dokopali opoziční poslanci až k Ústavnímu soudu. A tak bylo nutno, pod hrozbou legislativního vakua, honem sešít provizorní zákon, který se teď novelizuje.

Tento zákon by měl být konečně nahrazen novým zákonem o veřejném pojištění, který teď Stráský připravuje. Vláda ho bude za dva týdny projednávat. Právě zde se navrhují nové přímé poplatky.