Po přečtení jsem byl zklamán. Uvědomil
jsem si, že jsem věnoval svůj čas jen podprůměrnému materiálu - obecné
a nekonkrétní analýze momentální společenské situace.
Obsahově tato zpráva jen shrnuje obsah
některých článků, které byly od květnové vládní krize publikovány v novinách
a časopisech. To že celý dokument je tak bezzubý tedy musí s počívat v
buď v silné autocenzuře nebo malé analytické schopnosti pana Macka. Jednak
svou povrchností a jednak tím, že celý dokument neobsahuje žádné konkrétní
návrhy řešení nebo dokonce celý nový program, se zároveň jeho autor dobrovolně
definitivně deklasoval na pouhého "rýpala".
Přece jen je tu ale jeden fakt, pro který
by se mohl tento dokument stát historicky užitečným. A to jeho mediální
popularita, která by mohla posílit novou vlnu uvnitř ODS.
O výše zmíněnou popularitu se zasloužila
jednak Mackova
skandální pověst (aféra novin Telegraf a na ní úzce navazující aféra
Knižní velkoobchod, jeho firmy měly údajně půjčky od Ciur a České banky,
Senior Club, mediální provokace) jednak fakt, že dokument, ač určen k rozpoutání
diskuse uvnitř strany, byl autorem záměrně zveřejněn ještě před interním
projednáním. A jak jsme se dozvěděli později, ani vysoce postavení funkcionáři
strany nedostali šanci jeho uveřejnění vetovat. Podobně se pan Macek zachoval
už v loňském roce, když svůj návrh reformy zdravotnictví ani nekonzultoval
s ministrem zdravotnictví, který byl v té době na dovolené, a hned ho zveřejnil
(viz. Macek přiznal, že koncepci nekonzultoval se Stráským RP 29.10.96
a jiné články kolem tohoto data.)
Pokud by jste měli chuť dozvědět se více o panu Mackovi, doporučuji
vám
Co
o Mackovi předvídal Jaroslav Veis, a co něm napsal Týden
, Slovo,
a další.
V následujícím komentáři k jednotlivým kapitolám Mackova dokumentu reaguji
na jednotlivé Mackovy teze, uveřejněné v dokumentu “Krize
důvěry".
Posedlost úspěchem a Slova a skutečnost
Macek říká, že prvotní chybou ODS bylo, že nedokázala vysvětlit občanům,
že transformaci musí udělat oni.
Jednak si myslím, že v té době si ještě i Václav Klaus myslel, že transformaci
skutečně tak rychle provede. A rozhodně neudělal politickou chybu, když
to občanům slíbil. Chtěli to totiž slyšet a kdyby jim to byla bývala ODS
neslíbila, nestala by se tak významnou politickou stranou. O tom svědčí
osud tehdy mnohem odpovědněji se vyjadřujícícho OH.
Politika je boj o moc k prosazení svého veřejně proklamovaného programu.
V demokracii, neodmyslitelně svázané s tržním hospodářstvím, ji získává
ten, kdo dokáže nejlépe uspokojovat veřejnou, společenskou poptávku.
Aby Klaus prosadil svůj politický program, potřeboval oporu v politické
straně, a proto si založil ODS. Ta se zformovala velmi rychle, ve společnosti
totiž v té době byla velice silná poptávka ambiciózních lidí po politické
straně, která by jim nahradila společenskou roli předrevoluční KSČ. Stranu,
která by jim dávala podobný společenský statut, stranu spřízněných duší,
která by jim poskytovala oporu. Tito lidé tehdy nemohli do ODA, která vždy
proklamovala svoji výběrovost a dával si záležet na tom, že v jejích řadách
nejsou komunisté, nemohli, s představiteli KDU-ČSL, KDS a OH se zase nemohli
ztotožnit. Zformovali se tedy pod praporem nové prosperity neseným panem
Klausem.
Zmiňovaná “posedlost úspěchem" nevedla ke ztrátě komunikace.
Neexistující komunikace totiž byla příčinou této posedlosti. Klaus nikdy
s veřejností oboustranně nekomunikoval. On jí vždy jen něco sděloval, a
byl rád, když viděl souhlas. A cítil se nepochopen, když s ním lidé nesouhlasili.
Chápu, že úspěšný politik obklopený podlézavou chválou blízkého okolí může
kritiku po určitou dobu považovat za závist nebo nepochopení jeho vize.
Chápu také, že neposlouchal hlasy obyčejných lidí. Je ale zarážející, že
nedbal ani na dlouhodobou odbornou kritiku. (K tomu dále v kapitole Zápas
o strůjce prosperity.)
Transformace se zastavila ještě dříve než se dostavily první známky
“posedlosti úspěchem". Na Klausově posedlosti úspěchem je pozoruhodné,
že jí skutečně stále trpí, a že jeho postoj nebyl a není jen účelovým zakrýváním
špatné reality.
Nedokončená privatizace a Neprivatizace a krize produktivity
Když se na to dnes dívám zpětně, byla vlastně liberalizace a privatizace
to jediné, co Klaus od počátku nabízí. Když pak obé více méně uskutečnil,
byla pro něj reforma skončená. Restrukturalizaci podniků už měli ve vytvořeném
prostředí zařídit noví vlastníci. Jenže události nedopadly podle toho,
jak to měl otec reformy nastudováno z knih.
Krize produktivity vznikla kromě neprivatizace bank také jako důsledek
kupónové privatizace, která rozdrobila vlastnická práva. Na to že neproběhla
restrukturalizace podniků mělo velký vliv, že investiční fondy se soustředily
na obchodování, namísto na správu nabytého majetku. Koalice je tehdy k
tomu mohla vzhledem k převaze v parlamentu snadno novelou zákona o investičních
fondech donutit, ale v rámci liberálního přístupu to neudělala.
Také v podnicích samých už nebyli mnozí z těch, kteří by podnik dokázali
reformovat. Odvážní a schopní vedoucí odešli podnikat na vlastní pěst nebo
na řídící místa do zahraničních firem. Ve vedeních podniků zůstali často
jen poslušní kývači. A pak se objevily první tunely do podniků…
Zúžené pojetí transformace
Místo, kde manažeři chyběli a chybí úplně je státní správa. Tradice
jejího fungování ve střední Evropě přitahuje jen průměrné lidi bez ambicí,
spoléhající na jistotu státního zaměstnání. Všichni, kdo se pokusili o
její reformu narazili na nereformovatelnost myšlení svých zaměstnanců.Státní
správa nikde nefunguje a nikdy nebude fungovat efektivně. Už proto ne,
že se neřídí tržními principy- a jinak než těmito principy efektivitu dosáhnout
nelze.
To také souvisí s neefektivním soudnictvím. Nepřehledná houština zákonů
je totiž v každém právním státě, to čím se odlišujeme od jiných zemí je
menší efektivita administrativního soudního aparátu a malé sebevědomí soudců.
Transformace neztratila směr v bludišti sociálních ústupků. Sociální
ústupky se totiž začaly dělat až v okamžiku, kdy už nikdo z vlády nevěděl
jak dál s transformací, ale koalice chtěla jejich prostřednictvím ještě
zůstat u moci.
Předěl “oni a myš tady také existoval vždycky- naše společnost si ho
přinesla ze socialistického společenského uspořádání.
Zápas o “strůjce prosperity"
Politikaření je všude kde jsou politické strany- zápas o strůjce prosperity
byl nevyhnutelným zápasem o vítěze voleb.
Když Klaus slíbil v minulých volbách zdvojnásobení platů do roku 2000,
bylo jasné, že je to slib nereálný. Ledaže by to myslel jako vyhrožování
zvýšením inflace. Politici by měli mluvit konkrétně, tedy o kupní síle
v případě peněz.
Politik nemůže být motorem hospodářského růstu a prosperity, ale jeho
řidičem. On je tím manažerem, kterého si ve volbách najímám, aby spravoval
statek na kterém mám podíl- totiž stát. Chci po něm, aby motor prosperity
svým zacházením neničil a dovezl mě na něm za stejné množství paliva na
stejnou vzdálenost jako to umí politici v sousedních zemích. Abych se tedy
neměl hůře než moji sousedé.
Ztráta důvěry a sebedůvěry
Paternalistická role státu tady vždy byla, i za První republiky. Za
socialismu si na ni všichni zvykli a lidé jsou na ni dokonce novým sociálním
a důchodovým systémem odkázaní. Ale jak se ukazuje je mezi námi i po 8
letech ještě příliš mnoho těch, kteří jsou ochotni vyměnit část svých ekonomických,
a asi i mnohé politické svobody za jistoty státní “zaopatřovnyš. Zvlášť
když tuší, že víc dostávají než dávají.
Koaliční spolupráce
O čem je tedy politika, když ne také o hledání konsensu?
Příklad. Soužití slabého chytrého se silným hloupým. Co jiného než konsensus
brání slabého před tím, aby mu silný nesebral plody jeho chytrosti? Jak
by to vypadalo v Čechách, kdyby nebyla koalice schopna konsensu?
Pochybovat o významu konsensu- to si realista dovolit nemůže. A politik
by měl být realista. Jinak může svým idealismem vehnat zemi do nestabilní
situace jako je ústavní krize nebo válka.
Nelze chtít na předsedovi vlády, aby odstoupil, když vládnutí je to
hlavní o co každému předsedovi vlády, v jakékoliv zemi, jde. A opakuji,
že konsensus a z něj vyplývající ústupky nelze politikům vyčítat. Sami
si ale musí zvážit jestli i s ním splní svůj dlouhodobý volební program.
Podle toho je totiž budeme posuzovat.
Člen vlády by se skutečně od rozhodnutí vlády veřejně distancovat neměl.
Na takového se totiž vláda nebude moci v příští těžké chvíli spolehnout.
Základní úkoly
Co se týče odstátnění bank, měl by Macek říct rovnou: “do rukou známých
zahraničních bank". To by ale bylo nepopulární.
Koruna ponechaná v čistém příjmu má pro zdravotní pojišťovny tu nevýhodu,
že z ní nic nedostanou. A proto budou proti takovému řešení lobbovat a
VZP vzhledem ke svému silnému postavení jistě úspěšně.
O nereálnosti snahy zefektivnit státní správu viz. Zúžené pojetí transformace.
O kvalitních manažerech ve státní správě, a právě o nich to je, si totiž
můžeme nechat jen zdát.
Věta “nesmí platit nezávislost soudů, pokud se týká efektivity jejich
práceš by si zasluhovala delší vysvětlení. Myslím že problém se soudy je
stejný jako se státní správou. Neefektivní systém řízení, přetížená administrativa.
Viz. Zúžené pojetí transformace.
Nutná úskalí
Odbory nelze přesvědčit o tom, že nemají požadovat růst mezd dokud to
jde. Od toho si je přece zaměstnanci zřídili, aby zastupovaly jejich zájmy.
A dlouhodobým zájmem zaměstnanců nejsou prosperující podniky, o to ať se
stará vlastník a jeho manažeři. Dlouhodobým zájmem zaměstnanců v tržním
hospodářství je, zvyšovat své příjmy, ať už finanční nebo v podobě podnikem
placeného zvyšování zaměstnancovy kvalifikace. Zaměstnanec se totiž odpovídá
své rodině.
Na druhé straně, dlouhodobým zájmem provozovatele podniku by mělo být
zhodnocovat majetek do podniku vložený.
Když neumí majitel podniku podnik řídit tak, aby vydělával, má ho zavřít.
Udržování neefektivních podniků při životě je možná chvályhodný sociální
počin. Ale v konečném důsledku někdo tuto neefektivitu musí zaplatit, a
obvykle to tady vždycky zaplatil dříve (v případě neefektivního hospodaření
státního podniku) nebo později (převzetím záruk za zkrachovalou banku,
která na to půjčila) stát.
Nezbytné podmínky a Závěr a Příloha
Z jakého předchozího působení pana Macka v nějaké úspěšné společnosti
si máme udělat obrázek o jeho manažerských schopnostech a uvěřit jeho analýze
a návrhům řešení situace? Telegraf, Knižní velkoobchod, Senior Club ani
nedokončená reforma zdravotnictví nejsou zrovna vhodná doporučení.
Návod na reformu organizace ODS je velmi podobný povrchním návodům,
které nacházíme v článcích "pedagogů řízení". Větší problém,
než něco podobného sepsat, je konkretizovat to a konečně to také provést.
Skupinový zájem jako ODS být znovu zvolení musí soutěžit se skupinovými
zájmy jiných skupin. Pokud by v ODS našla slyšení socialistická ideologie
hlásající, že zájmem zaměstnance je prosperující podnik, popře svoje pravicové
zaměření a přijde i o ty voliče, kteří ji právě pro něj volí.
