Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.
Česká privatizace:
Diskuse, které se česká vláda neodváží účastnit
(Toto je odpověď londýnského ekonoma Františka Nepila, na příspěvek Aleše Muellera, který byl zveřejněn v rámci diskuse o privatizaci v Britských listech 5. září 1997. V Britských listech už delší dobu probíhá debata k privatizaci v ČR. Novějšími příspěvky v této debatě jsou články Václava Žáka viz BL z 8. srpna 1997 (kde je také odkaz na první část tohoto článku) a Františka Nepila v BL z 11. srpna 1997. JČ)
Česká privatizace:
Diskuse, které se česká vláda neodváží účastnit
Diskuse na námitky vznesené Alešem Mullerem již proběhla. Odkazuji čtenáře na čísla dvouměsíčníku Listy z konce roku 1995 a první poloviny roku 1996. Ivan Štern, Tomáš Ježek, Pavel Mertlík, Petr Čermák a další vznesli stejné námitky jako Aleš Muller, na které jsem v Listech podrobně odpověděl. Ovšem diskuse v Listech nebyla první. Na podobné námitky jsem odpověděl i v několika diskusích rádia Svobodná Evropa počínaje rokem 1990 zorganizovaných redaktorem Janem Čulíkem a v mnoha článcích a přednáškách.
Aleš Muller vidí, jako ostatně mnoho jiných lidí, hospodářskou katastrofu, ale odmítá možnost, že by tato katastrofa mohla být zapříčiněna špatnou metodou transformace.
Cituji: "Pro tento úkol neznám lepší a spravedlivější metodu, než kterou zvolila stávající vláda, resp. ODS prezentovaná premiérem Klausem. Tj. liberální přístup a svoboda politická, ekonomická a občanská, privatizace, nízká účast státu na vlastním řízení ekonomiky." Tím úkolem je pro něj vyřešit hlavní problém celé trasformace: Jak najít, vybrat a dostat na správné místo chytré a pracovité lidi.
Současné problémy nejsou podle něho zapříčiněny metodou, ale jejím prováděním: Nedostatečným ohraničením liberálního prostředí zákony, morálkou a respektováním společných zájmů. Přílišnou anarchií.
Bylo možno, jak naznačuje Aleš Muller, provést privatizaci vládní metodou a zároveň zaručit její spravedlivost?
Ne! V privatizaci došlo a stále ještě dochází k převodu majetku, který by se na normálním kapitálovém trhu prodával za více než pět tisíc miliard korun v dnešních penězích. Pokud vláda nezaručila způsob, jak tento majetek prodat za více než pět tisíc miliard korun, nezaručila poptávku po kapitálu také přesahující pět tisíc miliard korun, muselo zákonitě dojít k prodeji kapitálu pod cenou. A poptávku přes pět tisíc miliard korun vláda ve své metodě nezaručila. Dokonce nezaručila ani malý zlomek této sumy. Způsobila tak dlouhodobý krach cen kapitálu, jeho rozprodej za malý zlomek jeho skutečné hodnoty. Takový prodej nemohl být spravedlivý, protože ta skupina občanů, která měla hotovost, nebo přístup k bankovním úvěrům, nebo k jiným metodám, jak si zajistit podíl na tomto majetku, dostala český kapitál za méně než desetinu jeho ceny na spravedlivém trhu. Všichni ostatní občané ztratili. Aniž si to uvědomují, ztratil každý z nich v průměru přes půl milionu korun.
Tím, že vládní metoda nezajistila odpovídající poptávku, vláda kapitál vyvlastnila od většiny obyvatelstva do rukou malé menšiny. Kdyby vláda skutečně chtěla privatizaci spravedlivou, nikdy by nemohla prosadit privatizační a restituční zákony v podobě, která tento převod bez náhrady vynutila.
Výrok Aleše Mullera, že nezná spravedlivější metodu, než metodu vládní, tak bije do očí svou absurdností. Zvláště, když později přiznává, že privatizace pomocí úspor na stáří spravedlivá je: "Ani kumulativní důchodové fondy, které zřejmě p. Nepil navrhuje, by nespasily transformaci, i když by tento způsob byl skutečně velmi spravedlivý."
Přesto, že Aleš Muller uznává privatizaci pomocí penzijních fondů jako velmi spravedlivou, nesouhlasí s ní. A to ze dvou důvodů. První bych nazval otázkou principu a druhý je řada námitek technického rázu.
Co se mu nelíbí na principu této privatizace? Nelíbí se mu, že tvrdím, že v Československu byly úspory na stáří. Proč? Abychom mohli odpovědět, musíme se podívat, jak Aleš Muller definuje vlastnictví a financování důchodů za komunismu a také dnes. Cituji:"Ano fabriky a vše co v komunistickém Československu bylo, bylo ve vlastnictví všech a mělo sloužit nám všem. Ovšem financování důchodů za komunismu bylo stejné jako dnes - daněmi od pracujících, čili přesunem bohatství od pracujících k důchodcům."
Tato definice vlastnictví a financování důchodů by mohla být vytištěna na první stránce učebnice ekonomie prvního ročníku ekonomického studia na Vysoké škole ekonomické v Praze roku 1950, 1960, 1970 a 1980 a nikdo by se nad ní nepozastavil. A nepozastavuje se dodnes. Přitom je to výrok, který do učebnice ekonomie vůbec nepatří. Jen několik nástrah, které skrývá: Co tato definice vůbec rozumí pojmem vlastnictví? Je "vlastnictví všech" vůbec možné? Znamená to, že se na užitku z bohatství podílejí všichni stejným dílem, nebo z něj mají někteří víc? A proč? Jakým mechanizmem přechází něco, co někdo vytvořil a bylo to proto jeho vlastnictvím, do "vlastnictví všech"? Co za to dostal? Anebo mu to bylo vzato? Jakým právem? Kdo rozhoduje o tom, komu se co veme a dá se do "vlastnictví všech"? Jak ekonomicky odůvodní tuto pravomoc? Co jsou daně? Proč je lidé odvádějí? Z jakého důvodu souhlasí s jejich odvodem? V jakém smyslu je to přesun bohatství? Je to almužna? Dobročinnost?
Definice zastírá víc, než odhaluje. V mé interpretaci znamená asi toto:
Já, kdo o majetku rozhoduji, mám z něj užitek zcela nepřiměřený mému přínosu do tohoto majetku. Tento můj užitek není založen na kritériích, která slušní lidé považují za přijatelná k nabytí a pozbytí užitku z majetku: Vytvoření majetku nebo jeho získání dobrovolným darem nebo výměnou za ekvivalentní majetek na nemanipulovaném trhu. Proto, abych zastřel mé využívání majetku v můj prospěch, nazvu majetek vlastnictvím všech. Tím zastřu skutečné vztahy k tomuto majetku: kolik do něj kdo přispěl, co za to dostal, a kolik mu z majetku po právu patří. Změna názvu na "majetek všech" natolik znejistí každého co do jeho míry a práva mít z majetku užitek, že mi umožní tyto užitky manipulovat - přenášet z jednoho na druhého tak, aby to vyhovovalo mým zájmům. Například přenesu užitek z majetku, který někdo vytvořil a nespotřeboval během pracovního života, na určitou jinou skupinu lidí, od kterých část tohoto užitku vyberu zpět ve formě něčeho, čemu se říká daň. Tuto "daň" pak dám původnímu tvůrci majetku. Ve skutečnosti jsem mu tak dal zpět jen část toho, co si zaplatil, a co mu tedy po právu patří, já mu však řeknu, že to co dostal je almužna, dobrodiní, solidarita. Zastření skutečného práva na majetek bezobsažnou definicí "vlastnictví všech" mi umožní s jeho majetkem disponovat podle libosti: Jeho nárok podle zásluhy jsem tak obratně zamlžil, že už sám neví, co mu patří. Nebudu mu muset vyplácet, co si ušetřil, ale jen tolik, kolik uznám za vhodné, aby zbylo víc na mě a mé kumpány.
Definice Aleše Mullera se shoduje s definicí "vlastnictví všech" a financování důchodů současné vlády a všech předešlých komunistických vlád.
Téměř každý člověk v každé společnosti, až na malé procento lidí tělesně a duševně postižených a parazitů, musí za svůj život vytvořit víc, než spotřebuje. Kdyby tomu tak nebylo, docházelo by v takové společnosti každým rokem k úbytku majetku, protože rozdíl mezi vyšší spotřebou a nižší produkcí by bylo možno pokrýt jen spotřebou části majetku. Nejen každý rok, ale každý den, každou hodinu a minutu by majetek v takové společnosti ubýval. Ovšem s ubýváním majetku by dále klesala produkce, protože majetek produkci umožňuje. V takové společnosti by každým dnem klesala životní úroveň, až nakonec by společnost zanikla.
Toto ovšem nebyl případ Československa. Zatímco životní úroveň tam rostla pomaleji než ve vyspělých kapitalistických zemích, ani největší nepřítel komunismu nemůže tvrdit, že tam mezi rokem 1948 a 1989 životní úroveň klesla. Proto i tam v průměru člověk vytvořil za život více, než spotřeboval.
To, co tak člověk vytvoří, vytvoří během aktivního pracovního života. Obvykle do věku okolo šedesáti let. Ovšem v šedesátce může očekávat dalších patnáct až dvacet let života v důchodu. To znamená, že víceméně každý člověk do svých šedesáti vytvoří a nespotřebuje na dalších asi patnáct let života. Tuto produkci, která mu zaplatí dalších víc než patnáct let, nevytvoří jen za poslední rok před důchodem, ale vytváří ji průběžně během celého pracovního života. Například člověk, kterému je dnes čtyřicet, a pracoval zatím jen polovinu svého pracovního života, tak pravděpodobně vytvořil navíc a zaplatil si něco přes sedm let své spotřeby zboží a služeb v důchodu. Zatímco člověk, kterému je sedmdesát, již část, asi polovinu, své navíc vytvořené produkce spotřeboval. Průměrný občan ve věku mezi dvaceti a sty lety tak vytvořil navíc a nespotřeboval zboží a služby v hodnotě asi poloviny všeho, co bude potřebovat ve stáří. Tuto produkci nespotřeboval, to znamená, že ji uspořil. A uspořil ji, aby zaplatil období, kdy nebude ekonomicky aktivní. Uspořil ji na stáří. Když se tato nespotřebovaná produkce sečte za všechny občany ve věku přes dvacet let, vyjde číslo přesahující trojnásobek hrubého domácího produktu. České úspory na stáří tak přesahovaly ke konci roku 1989 pět tisíc miliard korun v dnešních penězích.
Jen velmi malý zlomek těchto úspor na stáří mohl být v podobě spotřebního zboží. Tyto úspory byly vloženy téměř výhradně do fyzického a lidského kapitálu. Kapitál z nich byl vybudován.
Aleš Muller dále říká: "Distribuce majetku státu mezi všechny občany - nepřipomíná vám tento chtěný přesun majetku od státu do "lidového" vlastnictví něco ? Ano, vypadá to jako proces kupónové privatizace."
Aleš Muller používá slova jako "distribuce" a "přesun", aby naznačil podobnost mezi kuponovou privatizací a privatizací pomocí úspor na stáří. To je, jako by říkal, že lyžování by vám mělo připomínat čtení, protože obojí jsou činnosti. Zatímco kuponová privatizace byla přesunem zdarma, a tak vyvlastněním lidí, kteří měli na příjem z kapitálu právo, privatizace pomocí úspor na stáří dává těmto lidem za jejich podíl plnou cenu. Nevyvlastňuje je.
A nyní k jeho technickým námitkám.
AM: "Je pravděpodobné, že by nějaká politická síla nebo skupina ohlídala negativní jevy provázející p. Nepilem nabízející se "zdůchodňování" majetku ? Pochybuji."
FN:Dokázaly to jiné země, mnohé z nich v horších počátečních podmínkách než Česká republika.
AM: "Největší problém tohoto procesu je výše zmíněn - jak vybrat vhodné správce."
FN:Ve Velké Británii je víc než pět tisíc soukromých penzijních fondů, velká většina z nich podnikových nebo profesních. Pravidla výběru jejich správců je možno snadno okopírovat. Tato pravidla prakticky vylučují zneužití fondů.
AM: "...ale i jak se vyhnout nezkušenosti, chaosu, omylům, turbulencím ohrožujícím stabilitu, jak vybrat ty vhodné správce, manažery, zástupce vlastníků."
FN:Ve světě je několik set velkých odborných manažerských firem na manažování investic fondů. Tyto firmy si počítají méně než půl procenta hodnoty fondu za své služby ročně. S radostí by za půl procenta manažovaly i české penzijní fondy.
AM: "Jen ve zkratce co vše by vytvoření "důchodové privatizace" potřebovalo - výpočet "vytvořeného důchodu" pro každého občana republiky"
FN: Tento výpočet provádějí britské penzijní fondy denně. Stejnou formulku lze snadno okopírovat.
AM"...vytvoření a vznik důchodových fondů, správců"
FN: Tato technologie ve světě existuje, je jednoduchá a levná.
AM: "...vytvoření kapitálových a dalších trhů s vysokou likviditou"
FN: Vytvoření trhu záleží především na vytvoření nabídky a poptávky. Okopírování institucí a zákonodárství je jednoduché, existuje v mnoha zemích. Český trh však dnes krachuje na nedostatku poptávky, protože z něj vláda téměř veškerou poptávku vyloučila vyloučením 5000 miliard korun úspor na stáří. Tím tento trh znetvořila a tak trh neplní svou funkci a to působí obrovské hospodářské ztráty.
AM: "...distribuce akcií a dalšího státního majetku do těchto fondů, pravidelná kontrola všech správců jak státním dozorem, tak nezávislým, tak podílníky, politickou, vlastnickou, ekonomickou stabilitu. A hlavně, kde vzít ty poctivé a morální správce ?"
FN: Toto všechno jsou standartní věci, které dokázaly i daleko méně vyspělé země, než je Česká republika, a v krátkém časovém období.
AM:"Kupříkladu, již jen výběr, kdo smí důchodový fond založit a kdo ne, je téměř neřešitelný."
FN: Nejen, že je řešitelný, ale naprosto snadný. Stejné skupiny a instituce, které to dělají v jiných vyspělých zemích. Fond může založit kupříkladu každý podnik pro své zaměstnance, každé profesní sdružení, například učitelé, pro své členy, a každý zahraniční podnik, který se stejnou činností zabývá v jiné vyspělé zemi. Již tento úzký okruh by zaručil víc než tisíc penzijních fondů.
AM:"Proč tato skupina ano, tato ne ?"
FN: Mohou být použita stejná kritéria výběru, jako v mnoha jiných zemích, například v USA nebo Velké Británii.
AM: "Kdo bude krást a kdo ne ?"
FN: Zda bude krádež trestná nebo ne nemá nic společného s privatizací ani důchodovým zabezpečením. I v dnešní České republice existují zákony trestající krádež a zpronevěřování majetku. Je jen výběrem dnešní české vlády, že se rozhodla některé krádeže a zpronevěřování nestíhat, a že je dokonce strukturou současné privatizace umožnila.
AM:"Kdo bude lépe investovat a kdo hůře ?"
FN: To se nedá předem určit, ale v soukromém důchodovém systému je možno snadno přecházet z jednoho fondu do jiného. Ani v nejvyspělejších zemích nemají členové penzijních fondů záruku, že manažeři jejich fondu budou investovat lépe než jiní. Ale ještě stále investují lépe, než to činila od roku 1989 česká vláda. Životní úroveň důchodců v českém státním penzijním zabezpečení za tu dobu podstatně klesla.
AM:"Osobně se nedomnívám, že by nějaká politická síla byla schopna v minulosti či přítomnosti ve velmi krátkém časovém prostoru, který byl k dispozici, připravit komplexní prostor pro vznik důchodových fondů, ostatně zkušenost kupónovky je jasně varující. A předprivatizační agónie podniků je dostatečným argumentem proti pomalým metodám privatizace a transformace. V tom měl Klaus pravdu."
FN: Opakuji: Dokazují to země v horší situaci, než je Česká republika, a v kratším období, než bylo období kuponové privatizace. Zkušenost kuponové privatizace je varující, ale ne před privatizací pomocí úspor na stáří. Je varující před privatizací vyvlastněním, kterou použila dnešní vláda. Václava Klause jsem na to upozornil v roce 1990, dlouho před tím, než se tímto zoufalým směrem vydal. Předprivatizační agónie podniků nemusela být o nic delší v privatizaci pomocí úspor na stáří. Navíc byla tato agónie do značné míry vládou způsobena, protože se rozhodla nestíhat, co bylo zřejmým zneužitím pravomoce veřejných činitelů - vedení různých podniků k obohacení jejich ředitelů na úkor občanů.
AM:"(Na okraj. I když zde KP kritizuji, jsem jejím příznivcem a řada mých klientů v KP získala sice malý, ale zato jistý a výnosný majetek. 40.000 Kč v kvalitních likvidních akciích a 1.000 Kč roční dividendy není špatný výsledek ani zázrak, jinými slovy, dalo se něčeho dosáhnout i přes tu hrůzu, která následovala.)"
FN: 40 000 je špatný výsledek, když, s výjimkou malé skupiny kořistníků, ztratil na dnešní vládní privatizaci průměrný občan víc než půl milionu korun.
Ovšem na kuponové privatizaci nezískal průměrný občan ani polovinu 40 000, o kterých Aleš Muller mluví.
AM:"Na povinných kumulativních důchodových fondech je zdánlivě nádherné, že odsouvají problém důchodů ze státu na jedince, ale mají celou řadu rizik. Největším riziko je politická, ekonomická, vlastnická stabilita ve velmi dlouhém období tj. 40 až 60 let. V Evropském prostoru nelze tuto stabilitu garantovat vzhledem k historickým zkušenostem tohoto století."
FN: Právě naopak. Politická, ekonomická a vlastnická stabilita je ohrožena daleko více v systému založeném na nespravedlnosti, na vyvlastnění. V takovém systému nezabrání budoucímu utrpení žádný státní systém důchodového zabezpečení.
AM:"Druhým rizikem je možnost, že část populace se pojištění vyhne, a co s nimi až budou v důchodu ? Opět by stát musel zasahovat jako garant a průběžné financování by opět rostlo."
FN: Aleš Muller nejdříve říká "povinné" fondy, pak, že se jim může část populace vyhnout. Tak jsou povinné, nebo nejsou? To je, jako bych říkal, je povinná školní docházka, ale část dětí se jí může vyhnout. Jaká část? V dnešním státním zabezpečení je stát garant 100 procent penzí. Očekává Aleš Muller, že by se v povinném soukromém důchodovém zabezpečení vyhlo povinnosti 100 procent občanů?
AM:"Povinné pojištění do kumulativních fondů by vedlo nejen k vyšším možnostem selhání (tunelování, přirozené tržní selhání), ale nenabízí svobodu rozhodování a úniku před libovůlí."
FN: Právě naopak. K tunelování a selhání dochází dnes, kdy existuje státní systém důchodového zabezpečení a privatizace vyvlastněním. To je proto, že je velmi těžké pro vládu určit, která tunelování dovolí, a která postihne. Je například dovoleno tunelování tím, že ředitelství podniku dostalo podíl na podniku na základě důvěrných informací použitých v privatizačním projektu, a ne tunelování tím, že si ředitelství fondu nějakým způsobem odlije část bohatství pro sebe? Obojí jsou dělána stejnými metodami a stejnými lidmi. Na privatizačních projektech se obohatila ředitelství podniků a byly důležitou součástí vládní metody privatizace. Kdyby vláda postihla jeden druh tunelování, zpochybnila by i druhý. Zpochybnila by svou vlastní privatizační metodu a v obou případech by postihla stejné lidi, své nejvěrnější stoupence.
Existence soukromého systému důchodového zabezpečení nijak neznamená, že musí docházet ke krádeži a zpronevěření. Mnoho zemí má tak efektivní zákonodárství, že krádež a zpronevěření penzijních úspor prakticky neexistuje. Toto zákonodárství bylo snadné okopírovat.
Jakou svobodu rozhodování a úniku před libovůlí má člen dnešního českého státního důchodového zabezpečení? V soukromém systému má alespoň možnost přecházet z jednoho fondu do druhého, dokonce být v několika najednou. Soukromý fond mu nemůže vyplácet důchod podle své libovůle. Ve státním mu vláda naordinuje snížení důchodu a on nemá odvolání.
V systému, který jsem navrhoval, by stát soukromé penzijní fondy pojistil, takže by na přechodu do soukromého penzijního zabezpečení nikdo nemohl prodělat. V absurdní situaci, kdyby úplně všechny soukromé penzijní fondy zkrachovaly, by tak byla Česká republika ve stejné situaci, v jaké je dnes. 100 procent státní důchodové zabezpečení. Ale jaká pravděpodobnost je, že by úplně všechny soukromé penzijní fondy zkrachovaly? Není žádný důvod, proč by jich mělo krachovat více, než v jiných zemích. Například v Anglii to bylo méně než jedna desetina jednoho procenta všech fondů za posledních deset let.
AM:"Dále fondy velmi špatně sledují okamžité změny životních nákladů, naopak jsou velmi citlivé na hospodářskou prosperitu a stav kapitálových trhů."
FN:Na tom, zda fondy sledují nebo nesledují okamžité změny životních nákladů vůbec nezáleží. Záleží jen na tom, zda jsou schopny pokrýt své závazky. Zda mají a budou mít na vyplácení budoucích penzí.
AM:"A cožpak nějakého dědečka zajímá za kolik je akcie Komerční banky, nebo Schell Oil Company ?"
FN: Aby měl někdo soukromé penzijní zabezpečení, nemusí ještě sledovat podrobně, jak jeho fond manažeři spravují. Nemusí vůbec vědět, za kolik jsou akcie Komerční banky. Ve Velké Británii má soukromé důchodové zabezpečení většina obyvatelstva, a přitom jen nepatrné procento z nich má ponětí, co se na kapitálových trzích děje, a ještě méně z nich ví, které investice jejich fond dělal a dělá.
AM:"Také náklady na udržování těchto fondů jsou příliš vysoké, min. 6 % a až 14 % ročně (jako např. v tolik opěvované Chile)."
FN: Jak jsem již řekl, manažeři britských fondů si počítají méně než půl procenta hodnoty fondu ročně. Když AM mluví o 6 až 14 procentech, měl by říci, z čeho jsou to procenta, a za co přesně jsou. V těch procentech jsou totiž obsaženy funkce, za které se musí platit i ve státním zabezpečení, a nejsou to ve skutečnosti peníze jen za manažování investic. Také to nejsou procenta hodnoty fondu.
Za "udržování" se musí platit i ve státním systému.
Za poznámku ještě stojí, že přestože členové soukromých fondů za správu fondu a manažování investic platí, jejich budoucí i dnešní penze jsou vyšší a rostou rychleji, než občanů zemí se státním důchodovým zabezpečením. To je proto, že systém soukromého penzijního zabezpečení zavádí daleko efektivnější strukturu hospodářství: Větší odpovědnost, daleko nižší podíl státu na hospodářství, skutečný trh na kapitál, mechanizmus na nové investice. Soukromé důchodové zabezpečení se tak společnosti bohatě vyplatí. Hospodářský růst zemí, které přešly na soukromé starobní zabezpečení se zrychlil o tři až čtyři procenta za každý rok.
A doporučení pro české občany? Zařiďte si, aby to, o co jste byli připraveni bez náhrady, vám bylo vráceno. Zrušte zákonodárství, které toto vyvlastnění vynutilo a tak odporuje Ústavě. Stíhejte krádež a zpronevěření, ať se staly před týdnem, nebo před deseti lety. Nedovolte, aby lidem, kteří vás obrali, majetek zůstal. Zaveďte zákonodárství, které neumožňuje krádež. Zaveďte systém, kde má každý, co vytvoří, a může to svobodně směňovat na otevřeném, nezkresleném a svobodném trhu. Jen tak dostanete na správná místa chytré, pracovité a čestné lidi. Pokud to neučiníte, budete mít vládu strany financované lidmi, kteří vás vyvlastnili, budete mít média, vlastněná lidmi, kteří na vyvlastnění zbohatli, a tak vás budou krmit lží, aby jim majetek zůstal, budete odvádět desátky do zahraničí, budete chudší a chudší, nesvobodnější a nesvobodnějsí, zaostalejší a zaostalejší.
