Ještě jednou k smrti princezny Diany - z obecnějšího hlediska

Jan Čulík

Motto: "Proč vyvolala smrt princezny Diany takové pozdvižení? Ne proto, že je to princezna, nebo bývalá členka britské královské rodiny. Ale proto, že Diana byl člověk, obyčejný člověk, který zjistil, že se octl v průšvihu. Velkým úsilím se jí podařilo z průšvihu se dostat. Svou traumatickou zkušenost pak využila tak, že pomáhala zmírňovat utrpení druhých. "

BBC Radio 4, pátek 5. září 1997

Od smrti anglické princezny Diany uplynul už týden, a přesto její osud - jako hyeny - i nadále přetřásají především bulvární světové sdělovací prostředky. Proč se o princeznu Dianu mimo Británii lidi tolik zajímají? Působila na ně - tak jako v Británii - jako lidská bytost, anebo je fascinuje hlavně život "horních deseti tisíc"? A pokud ano, proč? Principem asociace? Jinými slovy, budeme-li hodně číst o bohatých, a budeme-li o nich vědět všechny bulvární drby, budeme jako oni? Anebo lidi spíš opravdu zaujala ta Dianina individuální, lidská zkušenost?

Zdá se, že je zájem o Dianu iracionální. Pražský bulvární deník Blesk podrobně informuje o plánech na pohřeb. Spekuluje se o podrobnostech Dianina tragického úmrtí. Lidé v ČR - ani v mnoha jiných zemích, zahlcených zprávami bulvárního, stereotypně zkresleného tisku - moc nevědí, jak se žije v Británii a o co v té zemi v současnosti jde. Uprostřed tohoto neporozumění hltají nejmenší podrobnosti z posledních hodin života princezny Diany a z toho, co následovalo.

Myslím, že tato přemíra zájmu sdělovacích prostředků dosti živě ilustruje, s jakou nezadržitelnou, neosobní krutostí se od bulvárních sdělovacích prostředků princezna musela za života potýkat. Jak už jsem psal, naprosto nebyla dvacetiletá, nepříliš vzdělaná a nepříliš zkušená dívka, připravena na nápor komerčního zájmu sdělovacích prostředků, který ji nakonec zničil.

Jistě, Diana nebyla zcela bez viny. Ukázalo se, že její manželství s princem Charlesem nebude taková pohádka, jak si to představovala. Ve složitých peripetiích tohoto svazku, kdy na jedné straně stála Diana a na druhé manžel Charles a královská rodina, se pak občas pokoušela využívat sdělovacích prostředků a manipulovat je ve vlastním zájmu.

Jaké z toho všeho ale pro nás plyne obecné ponaučení?

Novinářská konkurence je v českém světě chabá. Znovu zdůrazňuji, že nedostatek přísné, inteligentní a podnětné analýzy ve sdělovacích prostředcích je z velké míry příčinou dnešních potíží České republiky. Nemohu ale přijmout, že je český národ jako celek tak hloupý, jak by to vyplývalo z úrovně českých sdělovacích prostředků.

(Kdosi mi minulý týden na konferenci zahraničních bohemistů sdělil, že polský a maďarský tisk je sice taky horší než kvalitní tisk západní, ale ze záhadných důvodů je prý o několik tříd lepší než tisk český. Čím to je? Oněmi osmdesátými lety, kdy Poláci a Maďaři nebyli nucení žít v neprodyšné sklenici poinvazního "socialismu" jako Češi?)

Role sdělovacích prostředků v demokracii je velmi důležitá. Novináři mají za svou práci morální odpovědnost. Existují určité hranice, za něž slušný člověk neproniká. Zákony se to mohou pokusit regulovat, ale v poslední instanci závisí efekt na jednom každém novináři samotném a jeho svědomí.

Řekl mi koncem týdne Václav Žák: "Poslouchal jsem celý týden od Dianina úmrtí zahraniční vysílání BBC v angličtině. Ty komentáře a analýzy BBC jsou bezesporu vynikající. Zaujala mě ale jiná věc. Zpočátku, když rozhlasoví a televizní novináři nastrčili mikrofony obyčejným Britům, aby se vyjádřili k Dianině náhlé smrti, hovořili tito lidé normálně. Poté, co se po zemi prostřednictvím sdělovacích prostředků široce rozšířila prohlášení politiků, začali obyčejní lidé opakovat jejich fráze. "I am utterly devastated" - "Jsem naprosto zdrcen," - řekl Tony Blair a po něm to pak mechanicky tisíckrát opakovali mnozí.

Co z toho vyplývá?

Obrovská odpovědnost novinářů z toho vyplývá zcela zjevně.

Ale jak je to s etickým povědomím v České republice?

V pátek 5.9. jsem jel v Praze taxíkem ze stanice metra Skalka do podniku Internet Servis v Zahradním městě. V autě hrálo Radio Alfa. Zaslechl jsem snad nejhnusnější reklamu za několik let mé životní zkušenosti

Dívka se slizce vemlouvavým, manipulativním a  neupřímným hlasem snažila vdechovat do mikrofonu svoje vnady. Přesvědčovala posluchače, že mohou vyhrát desetitisíce nebo snad milión korun, když něco udělají - konkrétní obsah reklamy či upoutávky mi v paměti neutkvěl. Velký dojem však na mě učinila odpornost reklamy.

Živě jsem si vybavil scénu v kancelářích Radia Alfa v době, kdy prodělečnou stanici přebírali američtí vlastníci podniku Central European Media Enterprises.

VRadiu Alfa vládla téměř hysterie. Nikdo totiž nevěděl, koho noví vlastníci vyhodí z práce. Pracovníkům se zdály nové metody, které jim začaly být vnucovány čerstvým vedením, absurdně přeamerikanizované. Nikdo se však proti nim nevzepřel. Češi, zvyklí na otročení, se sklonili. Rozdíl mezi atmosférou v Rádiu Alfa pod novým americkým vedením a řekněme v Československém rozhlase v sedmdesátých letech po politických čistkách byl minimální.

My Češi se většinou skloníme - jen aby byla pohoda - zapřeme svou integritu a vlastní názor a děláme, co si přeje náš (často cizí) pán. Rezignujeme na to, abychom se chovali jako dospělí, svobodní a vzpřímení občané.

Je to těsně spojeno s otázkami etiky.

Lidi čtyřicet let ohýbali páteř před komunistickou ideologií, takže ani nevadí, když prodají své principy v dnešní, nové "kapitalistické" společnosti mamonu. To, že by se člověk měl řídit především vlastním svědomím a pevnými etickými zásadami, a nikoliv penězi, mnoha lidem mnoho neříká. Stejně potlačují roli svého svědomí i západní paparazziové a šéfredaktoři bulvárního tisku.

Česká republika převzala ze Západu po pádu komunismu většinou hlavně to nejprimitivnější a nejvulgárnější. Asi proto jsem v komentářích českého tisku k osudu princezny Diany našel tolik nepřímých obhajob neskrupulózní role novinářů.

Veřejnost si prý žádá, aby novináři jako hyeny pronásledovali až k smrti "slavné" osoby, jako byla princezna Diana. Lidi chtějí tyto zábavné články číst a vidět zábavné fotografie. Vládne tržní prostředí, a jestliže zaplatí šéfredaktor bulvárního listu milión dolarů za fotografii, porušující soukromí, považuje se to za normální. Vždyť, jak by řekl i český premiér Klaus, "peníze jsou vždy teprve na prvním místě". Morálku prý určuje trh.

Tato zcestná a zvrácená ideologie vytváří v českých hlavách zmatek. Tak Ivan Hoffmann, komentátor Radiožurnálu, otiskl v pátek 5.9. v novém pražském deníku Metro (který se v Praze rozdává zadarmo) k případu princezny Diany jeden z mnoha dosti naivních komentářů. Několik citátů ukáže, jak neinformovaný a povrchní je Hoffmanův sloupek:

"Jde o velký paradox: Novináři, bez kterých by si lidé nikdy nebyli oblíbili plachou dívku, které se před šestnácti lety přihodilo to, že se vdala za syna královny, o sobě slyší, že jsou jejími vrahy. I tak vypadá princip kolektivní viny."

Nepotvrzuje se podezření, že Dianu nepronásledovala smečka reportérů, ale spíše senzacechtivá veřejnost?

Určitě se obrovská většina lidí shodne, že by měl existovat přísný zákon na ochranu soukromí krásných, hodných a nešťastných princezen. Je však stejně přísně třeba hlídat soukromí politiků?

Daleko častěji než v roli pronásledovatelů se novináři objevují v roli štvanců.

Jde o potvrzení banální skutečnosti, že alkohol nepatří za volant a připomenutí, že bezpečnostní pásy mohou člověku zachránit život. A zcela tiše a naivně bych se ještě ptal, zda není lepší žít tak, aby člověk nic nemusel tajit."

Tak, milý Ivane Hoffmane, zejména poslední věta komentáře, ač jistě dobře míněna, je hloupost. Rád bych věděl, jak byste se vyrovnal s tím, že kolem vás a vašich dětí je neustále smečka novinářů, sledujících vás nejmodernějšími objektivy s dalekohledy, i když jdete na záchod. Že když se odeberete na cvičení či na plavání do sportovního klubu, dá se očekávat, že do zdi klubu bude zabudovaná kamera a druhý den vyjde v miliónovém nákladu v novinách fotka, jak tam cvičíte nebo jak se převlíkáte.

Není to obdoba činu české tajné policie, která nechala v Dikobraze v roce 1977 otisknout fotku nahého Ludvíka Vaculíka, kterou našla v jeho bytě?

Je pravda, že se novináři v mnoha zemích často objevují v roli štvanců a jsou nezřídka zabíjeni. Na jejich obranu je nutno pozvednout hlas. S pronásledováním lidí, jako byla Diana, však etická novinářská práce nemá nic společného.

Zákon na ochranu soukromí přitom nelze vypracovat, nemá-li být ohrožena svoboda projevu a posílena role státu.

Kolega z Glasgowské univerzity, mi poslal tento e-mail:

Mily Jane,

zavidim Ti, ze ses vyhnul zatim nejhysterictejsimu masovemu silenstvi, ktere jsem kdy v teto zemi zazil. Veskera media - za  ucasti vsech Tebou tolik obdivovanych britskych nezavislych zurnalistu - reziruji tu nejfantastictejsi velkoshow modernich dob, ktera pripomina hysterii po Stalinove smrti nebo v nedavnejsi dobe po smrti ajatollaha Chomejniho.

Naproti Ivan Kytka referuje, že na něho chování britských sdělovacích prostředků ve dnech po Dianině smrti udělalo vesměs velký dojem. Poukazuje už jen na takovou maličkost, že při otevření kondolenčních místností bylo málo kondolenčních knih. Kritizovali to reportéři v televizním a v rozhlasovém vysílání a ještě téhož dnes byl počet kondolenčních knih zněkolikanásoben.

Kytka poznamenává: V České republice je velmi obtížné najít novináře, který by byl ochoten řádně psát o nějakém nešvaru. Argument totiž vždycky je, že to zajímá jen ty lidi, kteří jsou nešvarem postiženi, a ti jsou mezi našimi čtenáři, posluchači, diváky, jen v menšině. Britští novináři tento postoj nezastávají.

Podle Kytky sehrál britský tisk v minulých dnech v Británii velmi významnou občanskou roli. Po náhlé smrti princezny Diany přispěly britské sdělovací prostředky minulý týden rozsáhlou veřejnou debatou k výraznému přehodnocení role britské královské rodiny v britské společnosti. Šlo v podstatě o debatu o identitě britského národa, o debatu, jaké se v ČR o totožnosti českého národa nevedou.

Šlo to v Británii tak daleko, že se při této analýze spojily i noviny, které normálně vůbec nesdílejí své politické přesvědčení.

Mimořádným jevem bylo to, že londýnský deník Evening Standard, polobulvární, pravicový plátek, přetiskl ostře kritický komentář o britské královské rodině z centristicky levicového deníku Guardian, s označením, že autorská práva za příspěvek má Guardian.

Překlad tohoto textu přinesu v Britských listech v úterý 9. září.