Princezna Diana, matka Tereza a Neviditelný pes: O věcech viditelných i neviditelných
Los Angeles, 5. zari 1997, casne odpoledne
Byvaji nekdy chvile ci dokonce cele dny v lidskem zivote, na ktere potom uz clovek, at z tech ci onech duvodu, nikdy nezapomene... Dnesek sa stava (ano, pisu STAVA... protoze v Los Angeles je teprve casne odpoledne...) jednim takovym dnem...
Jednak bylo v tento den, pred mnoha a mnoha lety, pozehnano snatku mych rodicu, cimz se jaksi mohlo stat, ze jsem dnes vubec na svete...
Za druhe pripravy na pohreb princezny Diany nabiraji na rychlosti a spadu a drzim tem chudakum v Buckinghamskem palaci palce na vsechno dobre (jejich prace jeste neskoncila, princezna Diana sve dobre skutky konala vcas a pilne, coz jeji "poddani" ocenuji po cele nasi zemekouli jiz tyden, a nyni uz je v rukou Bozich)...
Za treti, presne v momente, kdy pri praci a zapnute televizi sleduji sluchem prevoz Dianina tela do Kensingtonskeho palace, kde ma Diana stravit posledni noc pred zitrejsim, brzy jiz vlastne dnesnim, rozloucenim, je tento zivy prenos prerusen dalsi zpravou: CNN oznamuje, ze Matka Tereza, matka chudych, prave dokoncila svoji zivotni pout...
V mysli se mi vybavuje obrazek, ktery v poslednim tydnu nescetnekrat preplul pres obrazovky televizoru: vrascita tvaricka, malinka postavicka Matky Terezy v bilem, modre lemovanem sari, a vedle ni vysoka, vznosna postava princezny Diany v bilem dvoudilnem obleku, sklanejici se ze sve mlade a krasne vysky k nenapadne postave sestricky, Matky Terezy...
Televizni zaber zachytil tesne vedle sebe dve zeny, tak rozdilne, vzezrenim, zivotem, oblecenim, vekem, zivotnim osudem, temer vsim...
A prece, a prece... tyto dve mely jak v zivote, tak, jsem si jista budou mit i ve smrti, jedno spolecne: lasku k druhym, otevrenost k lidem kolem sebe, odvahu stykat se, dotykat se, objimat ty nejzavrzenejsi, bidou a opovrzenim postizene lidske bytosti zijici na okraji lidskych spolecen- stvi at v Evrope ci v Asii ci kdekoli jinde na povrchu nasi planety...
Duse obou zen, nyni pred poslednim soudem Boha na nebesich, budou provazeny k trunu nejvyssimu miliony a miliony diku, modliteb, primluv, slz vdecnosti...
Obe dve, Matka Tereza, i nestastna princezna Diana, si jiz na teto zemi vystavely pomniky nehynouci, jedine pomniky, ktere kdy pretrvaji netknute zubem casu, lidskou zlobou, povetrnostni neprizni...
Je nutno ocenit, ze poradatele pohrbu princezny Diany vyhradili prvni mista pri obradu ne t.zv. "vyznamnym" a "vlivnym" naseho sveta, ale obyvatelum utulku pro chude, postizenym koleckarum, obetem vybuchu min v nasem, v nejednom ohledu, pro nas vsechny, ano, kolektivne!, vselijak "zaminovanem"... svete...
Kdyz se obrazovkou mihne Dianina tvar v rysech jejiho starsiho syna, snazim se predstavit si tihu jeho udelu, nyni, po tom vsem... Ale prave on, on jediny, diky hluboce lidskemu zalozeni sve matky, ma jedinecnou prile- zitost v budoucnu "zlidstit" i veky zkostnatele rysy britske monarchie...
Dodelavam praci, beru klice a papiry, a vydavam se na postu... Kdyz se venku otocim proti domu, vidim na azurove obloze nad Santou Monikou ohromne, bile zarici srdce...
V nem neznamy letec narysoval dve velka pismena z abecedy: velke D, a velke I...... A prave ve chvili, kdyz jiz jiz sklanim hlavu a chci nasednout do auta, rysuje neviditelna ruka do obrazce dalsi contrail: ostra belostne zarici cara zacina na rovne strane velkeho D, jde kolmo pres tuto linii, a zhasne teprve, kdyz se dotkne velkeho I, prave v polovine...
Velke D ted neni nasledovano velkym I, jako jeste pred nekolika vterinami... Velke D je nyni na obloze nad mou los-angeleskou ctvrti kolmo protknuto velkym T.
Bere mi to dech, pred chvili mi nekdo na telefonu rikal, ze Vaclav Havel v Praze prave hovoril o tom, jak nase byti, viditelne i neviditelne, ridi tajemna ruka shury... Mam dojem, ze dve zeny, pro ktere mnoha ruznymi zpusoby dnes place cely svet, ve svych zivotech, i kdyz rozdilnym zpusobem, zviditelnovaly, nebo snazily se zviditelnovat, neviditelne...
Matka Tereza napriklad presvedcovala jednoho z pracovniku charitativni organizace zasobujici jistou hladovejici zemi obilim, ze snazime-li se druhe, hladovici, nasytit, je to velmi, velmi dulezite, ale o co jde v prvni rade, rekla, ze vsichni ti lide, vsichni, i chudi, zanedbani, opusteni, postizeni, maji LIDSKOU DUSTOJNOST.
Je sice NEVIDITELNA, ale JE... A s vedomim jeji existence musime k druhym pristupovat... ke vsem....ke vsem.... bez rozdilu..........
Dojizdim k poste, k poste, kam jsem se vcera kvuli jedenacti helikopteram ve vzduchu, zranenemu prislusnikovi policie a mrtvemu zlodeji mobil homu, nemohla dostat...
Vyvracim hlavu z auta a pozoruji pomalu se rozplyvajici, belostny znak lidskeho srdce se dvema velkymi pismeny uprostred , na obloze...
Nejsem sama, na sluncem rozpalenem parkovisti pred postou stoji hloucky lidi a vzrusene ukazuji na nebeske znameni...
Vchazim dovnitr, vybiram postu, je tam pouze jedna zasilka...
Oteviram bezovou obalku, neni v ni zadna listina, je v ni bile tricko... Je nem vyobrazeny pritel nas vsech, zeleny Bart... Pacickami zatatymi v pesticky si zakryva sve psi zraky... Nad nim je napis, pro mne osobne celkem zbytecny:
NEVIDITELNY PES
V tom obrazku se mi sleva dohromady tisice a tisice vjemu za cely tento minuly tyden, za, zatim pouze polovinu, dnesniho horkeho dne... Sleva se mi to vsechno do nauceni, ktere jako odkaz zanechavaji vsem nam, vsem nam, kdo dosud stale zivotem a svetem putujeme, kdo jsme dosud na ceste, jak princezna Diana, tak Matka Tereza; ze to nejsou nase OCI, na ktere se behem sve cesty zivotem mame spolehat predevsim; ze se radeji, a v prve rade, mame spolehat na svoje .....SRDCE....
A navic, ze tak mame cinit zavcas, dokud jsme jeste tady, dokud muzeme, protoze az jednou nase srdce odmitne tlouci dal, mohlo by byt na mnoho veci uz pozde......................... "Dlouha je pout, ale milujici... vidi...SRDCEM...svym..."
Psano - neplanovane - pro Jana Culika v zahranici, pro Ondreje Neffa doma, a meho zeleneho pritele Barta vsude...
Jirina Fuchsova, Los Angeles***
