Rozkol v projektu "Cesta změny"
I cesta může být cíl…
Rozkol v projektu politické strany Cesta změny je plný paradoxů. Monika Pajerová a její lidé včera vyhlásili odchod z tohoto uskupení, zatímco lidé kolem Jiřího Lobkowicze a Bořivoje Severy, kteří stranu minulý čtvrtek dali k registraci, plánují první akce. O další budoucnosti uskupení rozhodne čas a přesvědčivost myšlenek. Již teď je ale tato nová podoba politiky - zatím mediálně, všude kolem nás.
Polední tisková konference stoupenců Moniky Pajerové v pražském Rock kafé měla jednu podstatnou chybu. I přes velké úsilí vysvětlit, o co jde, zatím zkrátka není jasné, jaká bude jejich příští politická orientace. O programu totiž ani vidu, ani slechu! Zato se dozvídáme mnoho nepodstatných detailů, kterak se nikdo neumí sejít, a když se sejdou, neumí se domluvit, a když se domluví, pochopí to každý jinak. Těžký bude klopotný pochod na cestě změny. Proč se ale tomu všichni novináři věnují?
Střet dvou kultur
Na otázku jednoho z novinářů, kam se hodlá politický subjekt (dosud nezaregistrovaný, protože od zadání k registrace uplynul pouze týden) zařadit, odpověděl psycholog Slavomil Hubálek: „Do středu. A mám-li být upřímný do pravého středu.“ V pravém středu je dnes ale dosti těsno: vyplňuje ho čtyřkoalice. Monika Pajerová, která má za sebou zkušenosti z vrcholných pater evropských institucí, zase ve svém patetickém projevu promluvila o dělící čáře mezi „establishmentem a ostatními občany“. To zní jako z britského think-tanku Demos, který zásobuje „new labor“ Tonyho Blaira. Takže - spíše „levý střed“? Důraz na občanské iniciativy, o nichž mluví Ivo Kaleta z Ostravy nebo Miroslav Anton z Plzně, by jistě vyhovoval mnoha francouzským socialistům včetně Lionela Jospina, který se nebojí setkat s antiglobalistickou skupinou Attack.
Ve svém tištěném prohlášení přípravný výbor kolem Jířiho Lobkowicze píše: „Paní Monika Pajerová a několik dalších lidí, kteří se v různých fázích také podíleli na přípravách směřujících ke vzniku nové strany, měli zásadně odlišné pojetí. Především se chtěli těsně vázat na čtyřkoalici a prosazovali volné sdružení po vzoru Občanského fóra.“ To Monika Pajerová včera rétoricky odmítla. Některé rysy chování a organizace napovídají, že skupina, kterou tvoří podnikatelé kolem Lobkowicze má opravdu blíže k tomu, co sami nazývají jako „racionální spolupráci se všemi rozumnými politickými subjekty“ a formálně jako „stranu volebního typu s důrazem na zdravý rozum a roli odborníků v politice“. Takže: Je to střet osobností, nebo kultur? Obě strany odmítají spor personalizovat, ačkoliv v kuloárech se dozvíte mnoho „pikantností“. O co vlastně jde?
Z pléna, které tvořilo dosud 31 osobností, se podle Pajerové hlásí k „občanskému proudu“ dvě třetiny. Zdánlivý rozpor, mezi manažerským pojetím, které vždy zdůrazňovali Jiří Lobkowicz a Bořivoj Severa, a pojetím angažovaných občanů by přitom neměl být až tak velký. Někdo zkrátka musí zajistit telefony, kanceláře, peníze na rozjezd a třeba harmonogram mítinků. Podle některých útoků, které je možné slyšet tu či onde, ale hlavní dělící čára běží mezi „stavovskou příslušností“: zní to možná trochu marxisticky, přiznávám, ale Jiří Lobkowicz opravdu nejen „vystupuje, mluví a chová se jako šlechtic“, on navíc šlechtic zkrátka je. Odtud pramení jeden z potůčků intuitivní averze některých, kteří zkrátka nikdy nedorostou do šlechtického stavu. Tendence Lobkowicze mít „své poddané“, tu v některých myslích kreslí živé bubáky. Šlechtický stav ale násobí i generační zkušenost: podnikatel Severa se těžko dohodne o podobě finančního plánu s lidmi, kteří neměli v rukou více, než pár tisíc. Humanitní zaměření některých „občanských aktivistů“ (psychologové, sociologové, politologové - a často učitelé) se prostě více podobá chování obrozenců, než vrcholových manažerů, například retailovém segmentu rychlo-obrátkového zboží. Otázka zní, co je lepší…
Občané sobě
A tak to vypadá, že občané mají smůlu, protože politická alternativa, o níž přes rok a půl mluvili různí chytří lidé, nemá ideální rozměry, ani ideální lidi. Rodí se v takových v bolestech, že někteří už nad nimi zlomili kříž. Říkají: „Vždyť to, co vyčítají jiným, sami konají. Místo otevřenosti, kterou tolik propagují, se několik měsíců schovávali po různých zámcích a kancelářích, namísto programu, o němž nikdo nic neví, si vjíždějí do vlasů, a místo kvalitní komunikace jenom převracejí slova.“ Nejenže někteří lžou, oni dokonce i doslova kradou! Monika Pajerová přece veřejně obvinila Lobkowiczovo křídlo z krádeže podpisů a registraci hodlá „rozporovat“. „My jsme ve středu zjistili, že nám někdo z kanceláře vzal podpisové archy, které přišly z celé republiky,“ řekla. „Toto obvinění není opodstatněné, neboť podpisové archy byly po celou dobu v kancelářích přípravného týmu a v okamžiku, kdy byly kompletní, byly podle několik měsíců starého plánu předány k registraci,“ říkají zas lidé z přípravného výboru Cesty změny.
O tom, kdo je kdo, si mohli novináři v Rock kafé udělat ostatně obrázek sami. Několik minut po začátku tiskové konference, hned po prvních patetických prohlášeních a morálních výzvách, se do podzemí vmísily dvě půvabné slečny - Monika Němcová (České Budějovice) a Irena Lazurová (Drmoul): sedícím novinářům začaly rozdávat stanovisko přípravného výboru. Byla to velmi efektivní akce. Neřekly jediné slovo, a ani jednou nevstoupily do otevřeného střetu. Zapůsobily jako yperit. Puchýře na morálním štítu týmu Moniky Pajerové zanechaly dost. „Přípravný výbor velice mrzí nastalá situace a i z tohoto důvodu nabídl Monice Pajerové jednání s cílem najít smírné řešení. Ta bohužel toto řešení odmítla,“ píší.
Obviňování a výzvy tu náhle stanuly proti efektivní akcí. „Naším cílem není destrukce, ale soustavná a odborná práce,“ píše přípravný výbor Cesty změny. Z tohoto důvodu také odvolaly plánovanou tiskovou konferenci, která byla včera nahlášena do kavárny Louvre na 10. hodinu.
Politika kolem nás
Co se to ale děje? Nezbývá než volit klasické strany? Možná. Vedle katastrofálního dojmu, který tento spor vyvolává, se ale diváci u obrazovek včera poprvé setkali s „novými tvářemi“. Média, která dosud byla zvyklá recyklovat těch několik mužských jmen (a Moniku Pajerovou), si budou muset v příštích měsících zvyknout na to, že tu bude vedle zavedených „těžkých vah“ více „neznámých lidí“ (a často i mladých žen). Dokáží-li obě skupiny vyvinout dostatek kreativního myšlení a předložit veřejnosti konečně svůj tolik utajovaný projekt, mohou stále vyrovnat tu stávající „mediální katastrofu“. Zatím si je totiž občané, na rozdíl od parlamentních stran, neplatí ze svých daní.
Vypadá to, že politika zvolna opouští zavedené struktury komunikace. Zatímco v parlamentu probíhala x-tá „závažná rozprava“, většina sdělovacích prostředků seděla včera v tom malém temném přízemí rockové kavárny a kroutila nevěřícně hlavou nad hádkou lidí, kteří se „hádají zadarmo a rádi“ - vždyť mají své regulérní profese! Poprvé od polistopadových událostí tu stojíme tváří v tvář politice, která není „někde jinde“: byla v posledních dvou letech v kavárnách, na náměstích, ve zpravodajském sále České televize (často v přímém přenosu), v klubech, zkrátka - okolo nás. To není zas tak špatná zpráva.
