"Budeme svědky úmrtí milionů lidí!"
5 milionům lidí v Afghánistánu hrozí hladomor
Humanitární pracovníci: zaútočí-li Spojené státy na Afghánistán, uvrhnou tu zemi do katastrofy
Humanitární pracovníci, kteří byli nuceni tento týden uprchnout z Afghánistánu, varovali, že v Afghánistánu vznikne obrovská katastrofa, jestliže Spojené státy nezruší svou hrozbu vojenského zásahu, informoval na svých internetových stránkách list Guardian.
I ještě před hrozbou zásahů vydaly humanitární organizace důrazná varování, že v Afghánistánu vzniká katastrofa. Tři roky trvalo sucho a po dvou desetiletích války a sovětské okupace nyní hrozí čtvrtině obyvatelstva země - 5 milionům lidí - hladomor.
Vesnice v horách budou nyní brzy odříznuty od vnějšího světa sněhem a před příchodem sněhu jim nebudou na zimu dopraveny od mezinárodních humanitárních organizací pravidelné příděly potravin, které by jim dovolily přežít přes zimu. V městech dochází k astronomickému stoupání cen potravin a v přeplněných a špinavých uprchlických táborech hrozí epidemie nemocí.
Dominic Nutt, činitel humanitární organizace Christian Aid (Křesťanská pomoc) konstatoval: "Je tomu, jako kdyby byl vykopán hromadný hrob pro miliony lidí. Můžeme je z něho osvobodit anebo je v něm pohřbít. Smrt hrozí milionům lidí."
Nutt nedávno cestoval z města Herat do vesnice Barkhol v horách v provincii Ghor. Byla to cesta dlouhá přes 300 km a trvala dva dny - jelo se po polních cestách. Nalezl komunitu v krizi.
"Jak jsme prošli horským průsmykem, stali jsme se svědky scény zkázy," uvedl. "Oblast vypadala, jak by byla spálená. Tam, kde měla být pole pšenice, nebylo nic než strniště."
Vesničané sdělili Nuttovi, že spotřebovali už skoro všechny své zásoby potravin a zkonzumovali i zásoby semen, které měli zasadit pro úrodu příští rok. Velké rodiny mají nyní k jídlu jeden kus chleba denně. Nemohou z vesnice odejít, protože neexistuje žádná doprava. Humanitární organizace doufaly, že do těchto vesnic před příchodem zimy dopraví zásoby potravin, ale nynější hrozba amerického vojenského zásahu to znemožňuje.
Nutt také navštívil tábor Maslach u města Heratu. Podle odhadů tam umírá přibližně 40 lidí denně, většinou proto, že přicházejí z vesnic příliš zesláblí na to, aby přežili, protože se doma snažili vydržet co nejdéle.
V tomto táboře mají příchozí potraviny, ale podmínky jsou tam velmi tvrdé. Většina lidí je nucena vykopat si díru v zemi a na ni natáhnout kus látky. Vody je nedostatek a je částečně znečištěná. Záchody jsou primitivní.
I z ostatních částí Afghánistánu přicházejí zprávy o hladomoru. V centrálním Afghánistánu zaznamenal potravinový program OSN zprávy o Afgháncích, kteří byli dohnáni ke konzumaci jedovatých travin, které vedou k paralýze, a obyvatelé Afghánistánu na severu pojídají kobylky smíšené s krmivem pro dobytek.
Světový potravinový program konstatuje, že v současnosti v některých částech Afghánistánu umírá až 20 procent dětí, než dosáhnou věku 5 let, a průměrná délka života je 40 let. Avšak OSN byla nucena suspendovat svůj program distribuce potravin v hodnotě 150 milionů dolarů.
Situace je ještě zkomplikována masovým pohybem lidí uvnitř Afghánistánu a přes hranice. Války a sucho vyhnaly z domovů více než 2 miliony osob. Vysoké komisařství OSN konstatovalo, že pokud provedou Spojené státy letecké útoky, začne ze země prchat další přibližně milion lidí.
Humanitární organizace konstatují, že mnoho z těch lidí, kteří se zřejmě stanou terčem útoků, nemá ani tušení o tom, co se stalo v Americe.
Afghánistán je krvavá past
Afghánistán je jednou z nejdivočejších oblastí na světě. Vysoko v horských průsmycích jsou vozidla k ničemu a v zimě je všude hluboký sníh. A Afghánci jsou nesmírně efektivní v partyzánském boji. Včera o tom svědčil v deníků Guardian bývalý člen britských speciálních jednotek SAS Tom Carew, který s nimi bojoval proti Sovětské armádě. Jeho svědectví shrnujeme.
Naším úkolem bylo zhodnotit bojové schopnosti afghánských partyzánů a zmocnit se sovětské vojenské techniky. Byl rok 1979 a Afghánci bojovali proti supervelmoci taktikou, kterou používali proti Britům během první světové války. Bylo to, jako když se díváte na starý western: do údolí přišli kovbojové a z kopců se stáhli proti nim Indiáni. Mým úkolem bylo naučit je moderním partyzánským technikám. Bez nich by byli zničeni.
Snažil jsem se tam jet bez předchozích předsudků, ale bylo to obtížné. Než jsem odjel z Británie, všichni mi říkali, dávej si pozor, jsou to barbaři, rozsekají tě na kousky. Můj šéf u rozvědky MI6 mi dal Flashmanův román o muslimské brutalitě - představoval si, že je to vtip. Avšak po několika měsících adaptace jsem shledal, že jsou Afghánci velmi příjemní. Vycházeli jsme spolu. Já jsem respektoval jejich hrdinství, oni respektovali to, čemu jsem je vyučoval.
Horší bylo zvládnout fyzický terén. Když jsem dorazil do Pešaváru, jeden afghánský vojenský velitel mě varoval: "Doufám, že jste fit: mí muži pochodují velmi rychle." To nebude problém, pomyslel si, byl jsem zvyklý pochodovat. Ale, panebože, šli jsme pořád, tvrdě, do ostrého kopce. Vstoupili jsme do pohoří Hindúkuš a stoupali jsme pořád výš a výš. Asi ve výšce 3000 metrů začal řídnout kyslík a nedokázal jsem se soustředit. Afghánci na to byli zvyklí, ale všem ostatním se silně točila hlava.
Co se týče vedení války v tomhle terénu, je to absolutní noční můra. Je to tam přirozená pevnost. S vozidly se nikam nedostanete: průsmyky jsou příliš prudké. Rusové to tam měli opravdu obtížné. Zasekli se a nemohli dál. Je sice krásné vyslat do země pěší vojáky, ale musíte je udržovat pod ochranou svého dělostřelectva a raketometů. V zemi, kde jsou pro vozidla neproniknutelné průsmyky, je to téměř nemožné.
Afgháncům to nevadí: ti to mají všechno zorganizované, stěhují se z jedné vesnice do druhé, kde mají zásobárny potravin. Takhle bojují proti vnějšímu nepříteli už 200 let a vždycky vyhrají, mají po celé zemi malé základny a díry v zemi, kde mají všechno schované. Takže nemusejí skoro nic nosit a mohou se pohybovat daleko rychleji než západní armáda. Nepoužívali jsme stanů. Spali jsme v jeskyních anebo na volném prostranství. Vojáci v afghánských jednotkách měli s sebou jen samopal, tři zásobníky a chleba naan, zabalený v šále na zádech. Je absolutně nemožné, aby západní voják nosil těžkou výstroj a dokázal s nimi udržet krok.
Pro zahraniční armádu by bylo nesmírně obtížné vytvořit zásobovací trasu. Snažit se vynášet potraviny a vodu do těch hor, některé z nichž jsou 4000 m vysoké, by bylo šílenství. Kvůli bakteriím je nutno nosit vodu v lahvích a každá pětilitrová lahev váží 5 kg. Často jsme spotřebovali 11 -15 litrů vody na osobu a na den. Voják, který pochoduje v těch kopcích, spotřebuje 4000- 5000 kalorií denně. Potřebujete vysocekalorické potraviny jako pro Arktidu. Maso nevydrží déle než dva dny, tak je nutno lovit. Dostal jsem ze špatného jídla žloutenku.
A pak samozřejmě - počasí. Koncem září začíná pršet: přichází zima. Pak začne mrznout a pak začne padat sníh. V polovině října je všude velké množství sněhu, až po krk. Cesta, která trvá v létě 3 dny, trvá v zimě 10 dní. Protože silně mrzne, není možné používat vrtulníků. V údolích je mlha a je nebezpečí, že vrtulníky nabourají.
Afghánští bojovníci znají své hory naprosto do nejmenšího detailu. Jsou jako kamzíci. Slyšel jsem, jak kdosi v rádiu tvrdí: "Ano, můžeme tam vyslat spoustu čtyřčlenných vojenských družstev." No to je absolutně absurdní. Co tam budou ta čtyřčlenná družstva dělat? Bude to jako hledat jehlu v kupce sena.
Kromě toho budou západní vojáci v Hindúkuši vidět na obrovskou vzdálenost. Většina afghánských vojáků nosí sandály s kusem automobilové pneumatiky jako podrážka. Takže otisk západní boty je okamžitě vystopovatelný. Jakmile budou západní vojáci identifikováni, jsou lehce zlikvidovatelnými cíli. Naučili jsme Afghánce technice: "vystřelit a utéct". Připravili slepou uličku, kde začali na nepřítele střílet a hned se vypařili. Naučili se to velmi rychle. Brzo se naučili nechat ruský vojenský konvoj vyjet na půl cesty nahoru do průsmyku a pak vyhodit do povětří jeho prostředek. Ti, kdo měli štěstí, zemřeli okamžitě. Ti, kdo štěstí neměli, byli později rozsekáni na kusy.
Talibán nemá moc zbraní. Jejich nejlepší obranou je jejich terén. Když jsem tam poprvé přišel, měli jen velmi staré pušky. Málo z nich mělo samopaly - nebyli zvyklí na poloautomatické zbraně. Teď mají samozřejmě daleko modernější zbraně, i když je velmi málo udržují. Asi mají pár raket Stinger země vzduch. Ty se nosí na rameni, jsou velmi dobré. Otázka je, zda jsou ještě v provozu.
A pak jsou tam miny. Začátkem osmdesátých let vyčistili nárazníkovou zónu mezi Pákistánem a Afghánistánem - oblast, kterou trvá přejít asi čtyři dny - a pak na kopce umístili stráže a celou tu oblast zaminovali. Kdokoliv do té oblasti vstoupil, roztrhalo ho to na kusy. Je možné, že je ta oblast stále ještě zaminovaná. Jsou to malé miny, velikosti tenisového míčku, a jsou z umělé hmoty, takže jsou nezjistitelné.
Co se týče složení armády, většině bojovníků bylo 17 - 24 let. V určitých ohledech se afghánští vojáci neliší od jiných mladých mužů jinde - vládlo kamarádství. Společně občas kouřili opium, ale z náboženských důvodů nepijí. Vstávají za úsvitu, kdy se modlí, a než vyjde slunce, už ujdou dost značný kus cesty. Pětkrát denně se zastavují kvůli modlení, ale v boji se nemodlí. Myslím, že Korán praví, že když bojujete, nemusíte se modlit. Pak se vždycky modlili až potom. Byli to normální muslimové, ne fanatici.
Avšak z hlediska výkonnosti armády byl vliv kněží na ni nejproblematičtější. V důsledku doktríny, že je to velká čest zemřít ve svaté válce, byli nebojácní a riskovali víc, než by riskoval západní voják. To ale není cílem vojenské operace, jejím účelem je porazit nepřítele a přežít pro další bitvy. Jestliže riskujete svůj život, riskujete postupné ochromení vlastní armády. Ale bylo téměř nemožné o tomhle s nimi hovořit: vyvolalo by to konflikty.
Podle mého názoru je velmi nepravděpodobné, že se Bin Laden skrývá v horách. Musí mít základnu, odkud může komunikovat. Z Hindúkuše komunikovat nemůže. Daleko pravděpodobněji je na severozápadní hranici Pákistánu, což je silně obydlená oblast, na kterou Západ nebude chtít zaútočit. Je to jako taktika IRA, skrývat se mezi ženami a dětmi, na dětském hřišti. Kromě toho, jistě chce být někde, kde může sledovat CNN, jak vysílá o útocích na Ameriku, aby mohl obdivovat vlastní dílo.
Většina afghánských vojenských velitelů, s nimiž jsem spolupracoval, pracovala z komfortu Pešaváru v Pákistánu. Nechtěli se účastnit bojů, protože chtěli být na místě, až boje skončí, aby se mohli podělit o výsledky.
Dojde-li k pozemní válce, jsem přesvědčen, že je velmi nepravděpodobné, že by západní jednotky vyhrály. Poslední armáda, která v Afghánistánu vyhrála, byla armáda Alexandra Velikého: všichni ostatní dostali na zadek a utekli. CIA vyrobila v Afghánistánu velké množství map, ale mapy jsou jen tak dobré, jak dobrý je člověk, který je používá, a neexistuje bezpečný způsob, jak do země přivést vojska. Afghánci jsou nesmírně silným nepřítelem. Já to vím. My na Západě jsme je nasměrovali správným směrem a s trochou výcviku došli skutečně daleko.
Co je příčinou islámského teroru
Možná nemáme jinou volbu. Winston Churchill jednou řekl, že by se spojil i s ďáblem, aby porazil nacisty. Dobrá. Pak ale si odpusťme všechny ty kecy o civilizaci a demokracii a dejme se do té špinavé práce.
Islámští extremisté nejsou nacisté jednadvacátého století, avšak mají tutéž touhu být viděni jako "oběti", argumentoval včera v deníku Guardian Ian Buruma, jehož myšlenky shrnujeme.
Jedním démonem nacistické propagandy byl bolševismus, druhým bylo "světové židovstvo". Bolševismus byl součástí židovského spiknutí zničit západní civilizaci. Cílem kapitalismu bylo taky podle nacistů zničit západní civilizaci.
Islámští extremisté nejsou jako nacisté. Nezmocnili se vlády jednoho z nejmodernějších a nejmocnějších států světa. Asi se jim nic takového v blízké budoucnosti pravděpodobně nepodaří. Nemají velké armády. A jejich ideologie je daleko zmatenější než nacismus.
Avšak muslimští extremisté jsou jako nacisté ve dvou ohledech: nepředstavují muslimskou civilizaci ani její hodnoty, obdobně jako nacisté nepředstatavovali západní civilizaci - jejich démoni jsou tak symboličtí a neskuteční, jako byli démoni nacistů. Jejich hlavním cílem je získat moc ve svých vlastních zemích: útoky na zahraniční démony jsou nejúčinnějším způsobem, jak získat slávu a stoupence. Většina států na Blízkém východě jsou diktatury. Radikální islám je jedním ze způsobů, jak projevovat svou frustraci nad těmito diktaturami.
Nacisté měli často obdobné démony, jaké mají dnes i muslimští extremisté. Velkým Satanem zůstalo od druhé světové války "světové židovstvo". Jeho "hlavní stan" se přesunul z Moskvy do New Yorku. Nacisté také považovali New York za židovskou baštu, ale za hlavní centrum sionismu považovali Moskvu. Ironií nedávné historie je to, že Spojené státy vytvořili své nejúhlavnější islámské nepřátele v boji proti komunismu. Osama bin Laden a ostatní jemu podobní bojovali proti bezbožeckému komunismu jménem islámu. Jejich američtí mecenáši je podporovali jménem "svobody". Ale když se tito někdejší spojenci Ameriky obrátili proti Spojeným státům, začali také bojovat proti "světovému židovstvu".
Nacisté byli přesvědčeni, že ve Spojených státech vládne bezduchá, vyschlá, materialistická kultura, kde se všechno točí kolem peněz. Muslimští extremisté, jak se zdá, zastávají tentýž názor. Ale nejsou sami. Minulý týden se hodně hovořilo o "dravém kapitalismu" - hovořili o něm hlavně ti komentátoři, kteří tvrdili, že si Spojené státy své problémy zavinily samy. Židé jsou obviňováni z "dravého kapitalismu" už po mnoho století. Zřejmě proto dochází tak často k smíšení antisemitismu a antiamerikanismu.
O židech se někdy říká, že si antisemitismus taky přivodili sami. Argument antisemitů zní asi takto: kdyby byli židé trochu méně průrazní a arogantní, kdyby nešli tolik po penězích, atd., tak by se lidi naučili je míň nenávidět. Mnohé nedávné komentáře vyzněly velmi podobně: kdyby jen byli Američané méně arogantní a průrazní, kdyby nešli tolik po penězích, antiamerikanismus by polevil.
Spojené státy - na rozdíl od "světového židovstva" jsou státem, který provádí politiku, jež se vystavuje otevřené kritice. Palestinci mají právem pocit, že nebyl Washington nikdy na jejich straně. Avšak skončil by terorismus, kdyby vyvinuly Spojené státy větší tlak na Izrael?
Nemyslím si to, protože démoni nezmizí, když teroristům začneme ustupovat. Extrémisté totiž démony "nepřátelů" potřebují pro svůj boj. Obrátit údajnou zahraniční hrozbu proti vedení vlastní země je starý trik mnoha rebelií. Rebelové se prezentují jako morálně čistí, vedení je prezentováno jako zkorumpované loutky cizích zájmů. (Viz loňská rebelie v České televizi, pozn. JČ. :))
To, že jsou Spojené státy otevřeně proizraelské, sice přivádí mnoho muslimů k zuřivosti, ale hysterický antiamerikanismus z toho nevyplývá. Fanatikové, ať jsou to muslimští extremisté, srbští nacionalisté, křesťanští fundamentalisté, japonští militaristé nebo čínští komunisté, potřebují pocit, že jsou obětí mocných nepřátelských sil. Je v zájmu těch, kdo usilují o absolutní moc, nebo si ji chtějí uchovat, aby vytvářeli co nejintenzivnější dojem, že jsou jen "ubohé oběti".
Spojené státy ani jiné země na bohatém Západě s tím mnoho nenadělají. Máme velmi ošklivé dilema. Jestliže totiž začneme považovat "válku proti terorismu" za střet dvou civilizací, jako válku Západu proti ostatnímu světu, jako boj křesťanství proti islámu, pak vidíme svět velmi podobně jako bin Laden, a tím směrem neleží nic jiného než smrt. Avšak jestliže je islámský extremismus jen formou rebelie proti světským arabským diktaturám, pak bude vytvořena "spojenecká protiteroristická koalice" z velmi některých kontroverzních partnerů. Podporovat ropné šejky, válečné magnáty a absolutní monarchy v boji, který vede mnoho jejich poddaných k zuřivosti, není zrovna nejlepším způsobem, jak bránit "civilizovaný svět".
Možná nemáme jinou volbu. Winston Churchill jednou řekl, že by se spojil i s ďáblem, aby porazil nacisty. Dobrá. Pak ale si odpusťme všechny ty kecy o civilizaci a demokracii a dejme se do té špinavé práce.
Spojené státy nyní podezřívají několik cizích mocností
Ve středu konstatovaly poprvé Spojené státy, že za teroristickými útoky z 11. září prý stálo několik cizích států. Shrnujeme informace ze středečního večera z internetových stránek listu Guardian.
Americký generální prokurátor John Ashcroft konstatoval, že je pravděpodobné, že teroristé, kteří zosnovali americké útoky, obdrželi pomoc od cizích vlád a že je ještě příliš brzo na to, aby bylo možno usoudit, zda náhlá zatčení, k nimž došlo v Michiganu, jsou podstatným pokrokem při vyšetřování celého případu.
"Je docela dobře jasné, že sítě, které organizují tyto akce, jsou podporovány a ochraňovány celou řadou cizích vlád," uvedl. "Je načase, aby tyto vlády jasně pochopily, že Spojené státy nebudou tolerovat takovouto podporu pro sítě, které takto poškozují americký lid."
Ashcroft uvedl, že úřady dosud zkoumají důsledky prvních zatčení při vyšetřování, týkajícím se tří mužů u Detroitu, kteří měli falešné dokumenty a letištní diagramy. K zatčením došlo poté, co agenti FBI provedli razii v domě, kde hledali jednoho z přibližně 200 svědků. Našli tam tři muže a sbírku dokumentu. V úterý byli tito muži obžalováni z podvodu a ze zneužití víz, pasů a dalších imigračních dokumentů.
Americká vláda oznámila novou politiku, v jejímž rámci budou mít vyšetřovatelé větší pravomoci umisťovat do vazby cizince, které zatknou na základě porušování imigračních předpisů. Ministerstvo spravedlnosti také připravilo novou zákonnou úpravu, která umožní generálnímu prokurátorovi zatknout a deportovat osoby podezřelé z terorismu, aniž by bylo nutné předložit soudu důkazy. Uvedl to ve středu deník Washington Post.
Vládce Pákistánu si zoufá z Talibánu
Generál Pervez Musharraf, vojenský vládce Pákistánu, ve středu vyjádřil podmíněnou podporu Spojeným státům.
Avšak zdůraznil, že dá přednost zájmům Pákistánu před všemi ostatními požadavky, zatímco rostou obavy z amerického útoku na Afghánistán.
Uvedl, že stále neplánuje účastnit se Američany vedeného útoku proti Talibánu, přestože ho Spojené státy žádají o výzvědné informace o Afghanistánu.
Generál Musharraf zdůraznil, že čelí nesmírně obtížnému rozhodnutí. Naznačil, že je sice pravda, že prvořadým ohledem je bezpečnost pákistánského obyvatelstva, avšak dodal, že jeho náboženské povinnosti vůči Afghánistánu a Talibánu jsou nicméně velké.
Zdůraznil, že vede rozhovory s intelektuálními, náboženskými, vojenskými a politickými vedoucími představiteli o tom, jaký by měl být další krok Pákistánu, a charakterizoval nynější situaci jako nejobtížnější od roku 1971.
"Nechceme si udělat nepřátele," konstatoval. "Musíme zachránit naši zemi. Jsme islámským státem a Bůh je na naší straně. Jestliže se něco stane Pákistánu, bude zraněn Bůh."
V televizním projevu k národu zdůraznil: "Prosím, důvěřujte mi - potřebuju vaši podporu. Nezklamu vás."
Vypadal zdrcený, že jeho pokusy komunikovat se Západem jménem Afghánistánu a Talibánu selhaly.
Také řekl svému národu, že americké rozhodnutí pronásledovat podezřívaného teroristu Osamu bin Ladena není útokem na islám ani na obyvatele Afghánistánu.
"Při vyjednávání s USA o tom, jak bojovat proti terorismu, nebylo ani jediné zmínky o slovech islám či afghánský národ," uvedl.
Talibán "uvažuje o rozhovorech se Spojenými státy"
Talibán, vojenská organizace, která vládne v Afghánistánu, prý ve středu uvažovala o tom, že zahájí rozhovory se Spojenými státy ohledně budoucnosti Osamy bin Ladena, o jehož vydání usilují Spojené státy.
V afghánském hlavním městě Kábulu se sešly k jednání ve středu stovky kněží. Mají rozhodnout, zda vydat Osamu bin Ladena, anebo zda vyhlásit "svatou válku" vůči Spojeným státům, pokud americké jednotky zaútočí na Afghánistán. Ve středu nedošlo k jasnému rozhodnutí, ale jednání má pokračovat ve čtvrtek.
Jednání, které se konalo za zavřenými dveřmi, bylo zahájeno projevem šéfa Talibánu, duchovního Mohammeda Omara, který zdůraznil, že americké očerňování bina Ladena je pokusem uškodit Talibánu.
"Osama je jen výmluvou," řekl. "Ve skutečnosti chtějí Spojené státy destabilizovat Afghánistán."
"Apelujeme na americkou vládu o snášenlivost a žádáme, aby provedla vyšetřování a zjistila skutečné viníky. Chceme ujistit svět, že Osama nemůže využívat afghánského území proti žádné zemi."
Do Kábulu přicestovalo přibližně 1000 kněží, mnozí z nich po prašných cestách na vzdálenost mnoha set kilometrů.
Bush odmítá rozhovory s Talibánem
Americký prezident George Bush, jak se zdá, odmítl nabídku rozhovorů s Talibánem. Mluvčí Bílého domu Ari Fleischer uvedl: "Prezidentova odpověď Talibánu je velmi jednoduchá - je čas na činy a ne na vyjednávání."
Prezidentovo postavení bylo posíleno, když partyzánská armáda, která bojuje v Afghánistánu proti Talibánu, nabídla, že se stane americkou pozemní armádou v boji proti Talibánu, pokud se rozhodnou Spojené státy zahájit proti Talibánu a silám, loajálním Osamu bin Ladenovi, bombardovací válku.
Avšak čelní představitelé ze Severní aliance, což je koalice protitalibánských sil, si také stěžovali, že s nimi Američané nekonzultovali plány bombardovat Afghánistán, vytvořit alternativní vládu či pomoci opozici.
"Jestliže budou Spojené státy koordinovat své akce s námi, výsledky budou velmi dobré," konstatoval hlavní vojenský poradce usmrceného velitele Severní aliance Ahmada šáha Massouda, kterého před deseti dny zavraždili dva Arabové, kteří předstírali, že jsou televizní novináři.
Válka "půjde dál než jen k bin Ladenovi"
Americký ministr obrany Donald Rumsfeld ve středu zdůraznil, že válka proti terorismu nebude jen proti bin Ladenovi. Dodal, že Spojené státy zničí přidružené sítě teroristů v mnoha zemích. "Není to problém al-Qaidy a Osamy bin Ladena," uvedl. "Je to problém celé řady sítí teroristů, kteří jsou činní po celém světě."
Irák popírá, že by s atentáty měl cokoliv společného
Irácký ministr zahraničních věcí Naji Sabri ve středu uvedl, že jeho země nemá nic společného s útoky, provedenými na "americké zájmy". Dodal, že Západ a Spojené státy to dobře vědí.
Irák je jednou ze sedmi zemí, které Spojené státy obviňují z terorismu. Jeden činitel ve Washingtonu uvedl v úterý, že Spojené státy získaly informace od zahraniční rozvědky, že jeden z únosců se letos setkal s agentem irácké špionáže.
Boží trest:
Jerry Falwell: Amerika se stala terčem útoků právem, protože je zemí potratů, homosexuality a světských škol
Shrnujeme článek Laurieho Goldsteina z deníku New York Times.
Reverend Jerry Falwell a Pat Robertson vyvolali vlastní malou explozi, když tvrdili v americké televizi, že hněvivý Bůh dovolil teroristům, aby jejich vražedná akce byla úspěšná, protože se Spojené státy staly národem potratů, homosexuality, světských škol a světských soudů a amerického Svazu pro občanské svobody.
Liberální organizace a komentátoři kritizovali tyto názory, stejně jako prezident Bush, který se těší dlouhodobé podpoře obou těchto kazatelů.
"Prezident je přesvědčen, že za tyto činy nesou odpovědnost teroristé," konstatoval mluvčí Bílého domu Ken Lisaius. "Nesdílí tyto názory a je přesvědčen, že jsou nevhodné."
Avšak názory pánů Falwella a Robertsona jsou založeny na teologii, kterou vyznává mnoho konzervativních evangelických křesťanů. Ti věří, že Bible praví, že Bůh nechrání národy, které porušují jeho vůli.
Někteří konzervativní teologové a evangelisté uvedli v rozhovorech, že souhlasí se základní myšlenkou pánu Falwella a Robertsona, avšak nesouhlasí s tím, že lidi mohou vědět, které jejich konkrétní hříchy vedou ke kterým konkrétním tragediím.
Reverend Albert Mohler, Jr. prezident Southern Baptist Theological Semianry v Louisville ve státě Kentucky a přítel kazatele Falwella, uvedl: "Není pochyb o tom, že Amerika běžně páchá tolik hříchů, že bychom se měli vždycky obávat Božího soudu a očekávat, že soud přijde. Ale měli bychom si dávat velký pozor, abychom nepoukazovali na žádnou konkrétní tragedii. Nemůžeme tvrdit, že se tohle stalo, protože je to přímo boží trest."
Válka proti nenávisti
Shrnujeme komentář, který v deníku Guardian včera publikoval Jon Snow, známý moderátor hlavních večerních padesátiminutových zpráv komerční společnosti Independent Television News v televizi Channel Four.
Řekla to čtyřiaosmdesátiletá matka jednoho mého amerického přítele, která zažila Osvětim: "Američané nerozumějí nenávisti."
My, kteří pracujeme jako novináři, jsme vinni tím, že systematicky zanedbáváme informace o tom, jak intenzivně je nenáviděna Amerika. Líbí se nám, co všechno Američané dokázali a úmyslně se obracíme zády k často drtivé většině lidí v tolika zemích na světě, které nenávidějí důsledky americké moci. Pijou její kolu, jedí její burgery, dívají se na její filmy, ale nenávidějí to, co si myslí, že jim Amerika provedla.
Když jsme žili ve Spojených státech za Reaganovy éry, my, kteří jsme tam působili jako zahraniční zpravodajové, jsme byli neustále vystavováni tomu, jak Spojené státy určují, co se má dít ve světě, a byli jsme neustále svědky důsledků amerických akcí na různých místech světa. V éře po ukončení studené války se od té doby mnoho nezměnilo.
Americká zahraniční politika, jak je vnímána z Washingtonu, je vytvořena a prováděna v tom nejvyšším zájmu Spojených států a pro dobro všech lidí, kteří přece usilují vyrovnat se jejím svobodám a její vizi a praxi demokracie. Prezidenti Arbenz v Guatemale a Allende v Chile byli svrženi s aktivní pomocí Spojených států nikoliv proto, že by nebyli demokraticky zvoleni, ale proto, že měly Spojené státy obavu, že tito prezidenti sympatizují s komunisty a jsou hrozbou podnikatelské Americe, jejíž angažmá v obou zemích Spojené státy viděly jako hlavní zdroj prosperity a osvobození těchto aspirujících národů.
Kambodža se stala terčem kobercového bombardování na žádost Kissingerových chlapců, nikoliv proto, že by byl Pnompenh terčem americké nenávisti, ale protože hrozilo, že tato vzdálená země osudu horšímu než smrt - tak se o tom aspoň argumentovalo.
Když jsem poslouchal po 11. září v rozhlase Henryho Kissingera, uvažoval jsem o tom, kolik Američanů dokáže přijmout skutečnost, že v očích mnoha lidí po celém světě je Kissinger válečný zločinec, jehož činy vyvolaly intenzivní nenávist.
Avšak může někdo vážně věřit, že byl Kissinger ke kobercovému bombardování Kambodži pohnut nenávistí, anebo zda vůbec chápe, jakou obrovskou nenávist jeho politika vyvolala?
Když jsem v roce 1982 seděl v táboře protikomunistických partyzánů a poslouchal jsem tehdejšího amerického ministra zahraničních věcí Al Haiga, který udělal svou "čáru v písku" proti "komunistické hrozbě" ve střední Americe, byl to děsivý zážitek. Věci, které Haig tvrdil, se tak radikálně odlišovaly od toho, jak vypadala situace přímo na místě, odkud jsme posílali své reportáže, že jsem opravdu přemýšlel o tom, zda Haig a já žijeme na stejné planetě.
O dvacet let později se střední Amerika stále ještě zotavuje z oné nenávisti, kterou vyvolala otevřená americká podpora pro ty represivní režimy. Avšak jeden z hlavních Kissingerových hochů - John Negroponte, někdejší odborník na Kambodžu, spolutvůrce jednotek Contra a bývalý velvyslanec v Hondurasu - byl tento týden potvrzen jako americký velvyslanec u OSN.
Totéž platí o Blízkém východě, kde se Spojené státy spřátelily se Saddamem Husajnem a Osamou bin Ladenem, aby destabilizovaly "neposlušný" Írán a Rusko. Každý z nich vyvolal obrovskou nenávist, z které byla jednak válka a jednak, pokud má pravdu Colin Powell, smrt 5000 civilistů uprostřed New Yorku.
Vysoké ambice amerických vlád z obou politických stran vytvořit lepší Spojené státy a lepší svět, v němž by Spojené státy mohly žít, vytvořily tak vysokou míru protiamerické nenávisti, že skoro nikde na světě neexistuje americké velvyslanectví, které by v podstatě nebylo ozbrojenou pevností. Když se nenávist smísí s náboženským a politickým extremistem, jak ukazují trosky Světového obchodního střediska, vzniká nesmírně výbušný a jedovatý koktajl.
Válku proti terorismu lze vyhrát jen potud, pokud bude možno vyhrát válku proti nenávisti. Nenávist nelze zlikvidovat vojenskou akcí. Někde musí vzniknout nové porozumění a nové angažmá.
Nábožná víra žádá, aby se některé pravdy a činy přijaly za své bez kritiky od rozumu, ale zato se spolehnutím na to, že správnost zaručuje nevědomě utvářená, ale celým kmenem nebo jednou kulturou utvářená tradice ("dělali to tak naši i jejich rodiče a prapra-"), zkušenost generací tradovaná mýtem (svatým písmem) a rituálními úkony (při životních událostech jako je narození nebo zabijačka) a rituálními rolemi (šaman, kněz, moudrý stařec, vědma). Žádá to nejen islámská, ale taky víra ve vítězství Sparty (i když tradice a rituály jsou jiné), víra v samozřejmost toho, že třebas my bílí jsme prostě lepší než oni snědí, víra, že je lepší žít dlouho s těžkými chorobami stáří než umírat jako nějací Eskymáci v třiceti, atd. - těch věr a těch děr je řada.
Já neříkám, že jsou ty víry špatné - i když osobně si například sportovní fanouškovství, pivní partu nebo sebevražedné naděje teroristů ani neumím představit, natož pochopit. Víry a jejich požadavky na chování jedince plnily a dosud plní svou velkou roli v civilizování divokého národa a lidstva, a v určité situaci, kdy by lidé už měli přejít k používání rozumu, se víry drží silou mocí, obvykle jednak za silné pomoci těch, kdo jsou na jejich provozu (rituálech, symbolech) závislí svým živobytím, jednak za silné pomoci samotných věřících, pro které by používání rozumu a s ním i převzetí osobní zodpovědnosti za svůj osud bylo moc náročné, namáhavé, mozkové...
Je to dost žalostné zjištění. Ale možná nám hrozný teroristický útok na civilní centrum New Yorku (víc než na vojenský dům Pentagonu?) dává zprávu, že celosvětové rozpínání té naší, rozumnou úvahu požadující civilizace euroamerické přesahuje míru snesitelnou pro okolní svět. Je pro nás nepřijatelné nechat někde velmi daleko muže, aby zakazovali svým manželkám chodit bez roušky. Nemůžeme nevěřit, že ten náš, občanský princip společnosti a civilizovanosti, je ten správný, protože nezabíjí druhé, snaží se ukracovat mou svobodu na hranici tvé svobody (i když to tedy zatím spíš proklamujeme než praktikujeme). Jenomže třeba tento svět není ani zdaleka tak globalizovaný, aby naše víra v civilizaci už platila všude tam, odkud bereme naftu nebo kam prodáváme zboží. Možná že tam dosud platí zásady, které my možná považujeme za "předstupeň" těch našich, pokročilých.
My věříme, že společnost má mít jedny zákony, ne? Jednu sadu pro všecky lidi a všecky situace. Ale to je novinka v dějinách! Kolik století už tuhle výhodu máme? Copak za kejkle to EU dneska provozuje na poli zákona? A s čím to má ten náš Parlament takový shon, aby to doladil k evropským normám?
Vůbec jsem neřekl, že jsme (že Američani) si ten atak zasloužili! Říkám něco jiného: V tomhle světě nemůžeme očekávat, že nás někdo nepostřílí ve jménu svého národa nebo boha nebo obchodního zájmu. Nemyslím, že kdyby to šlo, nechat národy, které "podporují terorismus", napospas jejich podařeným vládám, že by se brzy nezačali oni sápat na nás se svými nároky. Osama bin Ládin to snad před pár lety řekl jasně, viděl a slyšel jsem ho v televizi.
A to, jak se teď státy a Státy zachovají, bude taky jenom v rámci naší euroamerické víry - naší schopnosti pochopit situaci, zvážit své zájmy a jednat k svému dobru. Ukáže se, kolik bude ještě těch děr v úvaze, anebo možná se vyjasní, že opravdu nejsme tak dokonalí, abychom si to všecko rozumně vysvětlili a nechali se pasivně pozabíjet.
Ale to sportovní a hudební fanouškovství, víra v lepší značkové bundy, nebo taky víra v přísnou lékařskou vědu, která nesmí dovolit šarlatánům ovlivňovat důvěru pacientů v uzdravení, nebo víra, že se to všecko nějak vyřeší, a ještě mnohá další víra, ta je spíš než projevem civilizačního procesu projevem hlouposti, případně lenosti mysli. Myslím si, že je nutné tyhle víry a fanatismy zahrnovat do úvahy proto, že svorně pomáhají budovat klima, v němž rozumná úvaha platí jen málo, je moc namáhavá a co z ní kdo má?
Jediné, co můžeme postavit proti slepotě civilizačního vývoje i proti slepotě fanatismu některých lidí, je proto velká víra v sílu pochybování. Měli bychom se učit - od mala a už v prvních třídách školy, a pak až do smrti, snášet své pochybovačství o pravdách a svou nejistotu v tom, jak to vlastně se světem je. Bylo by možná velmi prospěšné se naučit "profesionálně" pochybovat o všem, a zároveň budovat svou jistotu na něčem, co dobře funguje i mimo rozum.
Je něco takového? Kupodivu se to nabízí v některých náboženstvích už tisíce let. Zdá se mi, ale musím to zpochybnit, protože jist si s tím nejsem, že jednak buddhismus, jednak křesťanství budují tu jistotu na nějakých vnitřních rozpoloženích člověka. Křesťanství na osobní lásce, buddhismus na jakémsi vnitřním usebrání jedince. Že se oboje náboženství dá vykládat i jinak a taky se to dělo a děje, je mi jasné. Nemůžeme žádat univerzální a spolehlivý a nepřekrutitelný návod k řešení svých problémů, to bychom hledali jedinou Pravdu, a co potom s ní, když na ni druzí nevěří?
Jak reagují na atentáty v americe arabské "teroristické země"
Irák
Po skončení první světové války v roce 1918 získala Británie mandát nad Irákem. Britský mandát v Iráku skončil roku 1932, ale Británie si ponechala právo na ochranu ropných polí a svých vojenských zájmů, které vykonávala ze dvou leteckých základen. Klíčovým momentem pro novodobou iráckou historii se stal rok 1968, kdy se vůdce strany Baas ujal moci. V roce 1973 strana Baas zestátnila všechy ropné pole. Roku 1979 k moci se dostal Sadaam Husajn. O rok později začala válka mezi Irákem a Íránem, která trvala osm let, zejména v oblasti ropných polí kolem Abadánu. Nehledě na téměř milion obětí a značné škody na ropných zařízeních nedosáhla žádná ze stran jasného vítězství. Během osmileté války bylo USA víceméně na straně Iráku. Historie říká, že irácký režim nikdy nepoužil terorismu jako zbraně proti USA avšak právě Irák je s mezinárodní terorismem spojován snad nejčastěji. V roce 1990 irácká invaze do Kuvajtu. Saúdská Arábie, která se obávala další irácká expanze, dovolila, aby bylo její území použito jako základna pro útok na Irák. OSN souhlasila
a nasazením vzdušných sil, a v lednu 1991 tak vypukla válka v Perském zálivu. Irák se snažil zatáhnout do konfliktu celý region - raketovým ostřelováním Izraele, ale koalici jednotek OSN (včetně Egypta a Sýrie) vedená Spojených státy se podařilo udržet lokální charakter konfliktu.
Za pomoci taktiky rychlého bombardování a zničujícího pozemního útoku rychle zvítězili. Poválečné uspořádání nebylo přímočaré. Koalice neměla mandát svrhnout Saddáma a neměla ani úmyslu ujmout se v Bagdádu moci. Útok ustal, jakmile byl Kuvajt osvobozen. Pro irácký lid bylo to veliké zklamání, protože všichni doufali, že USA vstoupí do Bagdádu.
Nejvýraznější spory mezi Amerikou a Irákem, které přetrvají dodnes jsou : uvalené sankce (od roku 1990) a bezletové zóny. Důvod, proč embargo ještě nebylo zrušeno: irácký režim stále odmítá spolupráci s mezinárodními pozorovateli a i nadále vlastní biologické zbraně.
Jak irácká média reagoval na teroristický útok v USA? Jak jsem napsal v pondělním vydání BL, první den irácký režim nereagoval. Druhý den oficiální irácký deník al-Thawra napsal : "Útoky na Spojené státy jsou pouze výsledkem agresivní a destruktivní americké politiky
v různých částech světa... Americký lid si musí uvědomit, že útoky jsou důsledkem politiky americké vlády." Irák, který USA a spojenci pravidelně bombardují od války v Perském zálivu, je teroristickými útoky na USA potěšen a vyjádřil se, že "americký kovboj si je zasluhuje za zločiny proti lidskosti."
Také irácký prezident Saddám Husajn naléhavě vyzval USA a Západ, aby nepodnikaly vojenskou odvetu. "Amerika potřebuje moudrost a rozvahu, nikoli sílu. Sílu už se svými spojenci použila, a to v extrémním rozsahu, ale jenom proto, aby zjistila, že stejně nedosáhla toho, co chtěla," uvedl Husajn v otevřeném dopisu, který zveřejnila všechna hlavní irácká média.
"Zkusí američtí vládci alespoň jednou vyzkoušet moudrost, aby jejich národ mohl žít v bezpečí a stabilitě?" zeptal se Husajn. Nemyslím si, že všichni Iráčané souhlasí s výroky Saddáma Husajna. Já jako Iráčan, který už deset let žije mimo Iráku odsuzuji tento barbarský útok na USA. Snažím se, abych Vám čtenářům BL přiblížil vztahy mezi zeměmi arabského světa (které jsou označovány jako teroristická země) a USA.
Sýrie
Sýrie je bývalá francouzská kolonie. V roce 1948 se účastnila války v koalici s Irákem, Jordánskem a Egyptem proti Židovskému státu. V 1967 Sýrie ztratila Golanské výšiny. Roku 1966 se vlády chopila socialistická strana Baas poté v roce 1970 se k moci dostal generál Hafiz Asád a po něm jeho syn Bashar. V 80. letech Sýrie obsadila Libanon. V Sýrii se nachází několik palestinských organizací. Podle americké vlády se jedná o teroristické organizace. Po teroristickém útoku na na World Trade Center a Pentagon, syrský prezident Bashar Asád útok ostře kritizoval a nabídl USA pomoc při dopadení viníka. Americká vláda označila syrský krok, jako pozitivní ke zlepšení vztahů mezi oběma státy.
Palestina
Tuto zemi na mapách nenajdete. V roce 1930 Britové poprvé navrhli rozdělení Palestiny na dva samostatné státy, židovský a arabský. Po druhé světové válce Židé
a Arabové spolu začali válčit. Roku 1964 byla v Jeruzalémě založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP, angl. PLO) a do počátku sedmdesátých let se jí kombinací teroristické taktiky a morálního nátlaku podařilo získat silný vliv na politiku regionu. Poté, co se zdálo, že ohrožuje křehkou stabilitu Jordánského království, byla OOP roku 1970 vypovězena ze země a usadila v Libanonu. Roku 1987 zahájili Palestinci z Gazy a západního břehu intifádu (povstání) na protest proti izraelské neústupnosti. Roku 1994 byla v americkém Camp Davidu podepsána dohoda mezi palestinským předákem Jásirem Arafatem a izraelským premiérem Rabinem.
Palestinský předák Jásir Arafat reagoval na útok na USA takto: "Je to neuvěřitelné neštěstí. Dotýká se to našich srdcí. Nejsem schopen vyjádřit své pocity. Pomáhej jim bůh." Také nevyloučil, že by Americe pomohl najít útočníka.
Libanon
V Libanonu byla založena Organizace Al Fatáhu za občanské války mezi křesťanskými falangisty a islámskými aktivisty. Rok 1982 - druhá izraelská invaze do Libanonu. OOP se stahuje z Bejrútu. V roce 1983 začaly sebevražedné bombové útoky v Bejrútu a bylo zabito přes 300 amerických a francouzských vojáků. Roku 1992 libanonské volby ukončily občanskou válku.
Súdán
Súdán figuruje na americkém seznamu zemí školících mezinárodní teroristy. O Súdánu jako o teroristické zemi se hovoří od roku 1995, kdy byl v etiopské metropoli Addis Abebě v průběhu summit Organizace africké jednoty spáchán neúspěšný atentát na egyptského prezidenta Husního Mubarka. Súdán se v roce 1998 stál cílem amerického raketového útoku.
Důvodem, bylo, že Súdán odmítl spolupracovat s OSN proti terorismu. Súdánská vláda se vyjádřila k teroristickému útoku v USA:,, Súdán podporuje všechny formy boje proti terorismu.“ prohlásil mluvčí súdánského ministerstva zahraničí. Odpověděl tak na výzvu amerického prezidenta George Bushe, který se vyslovil pro vytvoření mezinárodní koalice proti terorismu.
Ostatní poznámky se týkají toho, co jsem tvrdil, jen okrajově a patří do jiné kategorie. Pan Baran mě jimi napomíná a upozorňuje, že se stavím na stranu těch, kteří si to nezaslouží (70.000 srbských fašistů v době 2. sv. války, Srebrenica (1995); nemírumilovní Makedonci nám v 30. letech zabili Ferdinanda, paní Müllerová, takže jim to vlastně asi tak trochu patří, když jim nyní naší spojenci, albánští bojovníci za lidská práva, dají menší lekci - více než 100 mrtvých, 120.000 vyhnaných). K Albáncům nejsem na druhé straně fair (vojáci SS divize Skanderbeg a patrně i jejich smutně proslulí předchůdci '2. prizrenská liga', (zřejmě) moc škody nemohli nadělat, protože "hned potom, co si vyfasovali zbraně a potraviny, dezertovali"). Člověk by si myslel, že TERORISMUS páchaný Albánci dnes by neměl být omlouván a relativizován TERORISMEM páchaným makedonskými pradědečky proti Srbům (a Francouzům), ale pan Baran to považuje za relevantní příspěvek k diskusi o velmi reálném a bezostyšném znásilňování země, která se za posledních 70 let žádné agrese vůči nikomu nedopustila.
Pokud jde o Srby, nevzal jsem si za úkol je obhajovat, i když by si to plně zasloužili. Zmínil jsem se o nich v souvislosti s otázkou rasového hodnocení Slovanů Hitlerem. Ale když už na mě pan Baran vyrukoval s čísly, zmíním se o jednom též. Míra odporu vůči okupantovi se může samozřejmě hodnotit počtem kolaborantů, ale nejobjektivněji se hodnotí počtem obětí. Odhady se pohybují kolem jednoho milionu mrtvých Srbů. Jen v Chorvatsku jich podle 'Encyclopedia of the Holocaust' (sv. 2, str. 739) zahynulo 600.000. Šlo o první genocidu v době 2. sv. války. Podobné údaje lze najít ve všech anglicky psaných encyklopediích vydaných před rokem 1991 (Encyclopaedia Britannica, Macropedia ap.). Pak došlo k asanaci historie. Možná, že mi namítnete, že je to srbská propaganda. Ale pak by bylo třeba vysvětlit, kam se ti chorvatští Srbové ztratili. Před druhou světovou válkou jich žilo v Chorvatsku téměř 2 miliony. Kolik jich tam zbylo po válce a kolik je jich tam dnes?
Zmínit se o Srebrenici je obligatorní u apologetů všech nespravedlivostí a příkoří, kterých jsme se na Srbech dopustili. Doporučuje se zmínit se o ní v každém textu co nejčastěji možno, ale aspoň jedna zmínka je obligátní minimum. Je to mantra. Tak trochu orwellovské 'four legs good, two legs bad'.
Říkáte: "Co se týče multikulturní tolerance Srbů, myslím, že ve světle události ve Srebrenici v červenci 1995 toto tvrzení pana Fronka netřeba komentovat".
O Srebrenici jsem si prostudoval doslova stovky různých materiálů. Nevím o jakém 'světle' pan Baran mluví? A to má jít o tak jasné světlo, že mé se Srebrenicí vůbec nesouvisející tvrzení "netřeba komentovat". Mohu ho ujistit, že jde spíše o šero nebo dokonce o tmu. Pokud je to světlo řvavých titulků z propagandistických orgánů Nového světového řádu, pak je to v tomto případě světlo podobné informaci z Rudého práva. Já se dnes do tohoto tématu nehodlám pouštět. Je to příliš složité. Ale vzhledem k tomu, že v tom má pan Baran jasno, předpokládám, že má nějaké objektivní důkazy, ale pochybuji o tom. Nemá je totiž ani ICTY (v Haagu).
V poslední zprávě (červen 2001), kterou jsem já četl, hovoří (po šesti letech hledání a kopání) jeho zástupci o tom, že "bylo nalezeno 2000 mrtvol v oblasti Srebrenice a jejího okolí": nejsou však ochotni specifikovat, zda se jedná o muslimské nebo srbské oběti. 2000 obětí pětileté obč. války. A to v této oblasti řádil před srbským útokem na Srebrenici beztrestně se svými jednotkami Nasir Oric, který se veřejně chlubil svými vyhlazovacími technikami a kanadským žurnalistům je dokonce předvedl na videu. Ale vy o tom asi víte víc; možná, že v posledních 3 měsících našli těch zbylých 6.000 obětí. Nechám se rád překvapit a poučit.
Vaše poznámka je však opět bez souvislosti s mou argumentací. Já jsem řekl, že Srbsko je jediná skutečně multikulturální část bývalé Jugoslávie. Dovolte, abych Vám to přetlumočil. "Srbsko je jediná část bývalé Jugoslávie, kde spolu stále dokazatelně ještě žijí Srbové s Albánci, Maďary, Židy, Chorvaty, Turky, Romy atd." Chcete to snad popírat? O 'toleranci' Srbů jsem se sice vůbec nezmiňoval (říci, že jsou Srbové tolerantní by bylo přímo svatokrádežné a všichni by mě prohlásili za bigota), ale, když už jste mi to slovo ('tolerance') do mého textu vpašoval, zamyslete se se mnou.
Není už to, že srbská většina ty ostatní národnosti nevyhání a nevraždí, jako tomu je/ bylo ve zbytku bývalé Jugoslávie (kromě Makedonie), důkazem tolerance. Co to má společného s bosenskou Srebrenicí, i kdyby se uvedený masakr skutečně byl stal? Mimochodem slyšel jste, že by docházelo během genocidního bombardování ve prospěch Albánců v Kosovu k vyhánění Albánců ze Srbska v době hekatombického bombardování? Jen v Bělehradě jich žilo po celou dobu bez problémů zhruba 100.000 a stále tam ještě jsou. Kolik Srbů zbylo v námi spravovaném kosovském apartheidu a jaké tam mají podmínky?
Ale vraťme se k té jediné opravě, která je faktického rázu.
IB: "Co se týče Makedonie, ta byla připojena za 2. sv. války k Bulharsku a její obyvatelé (kromě Židů a Romů) rozhodně kandidáty na vyvražďování nebyli."
JF: Pan Baran se mýlí. To, čemu dnes říkáme Makedonie (FYROM - Former Yugoslav Republic of Macedonia), bylo v letech italské a později německé okupace (1941-1944) rozděleno mezi Velké Bulharsko (větší východní část) a Velkou Albánii (západní část - např. oblast kolem Tetova a Gostivaru, ale i dále na jih odtud, která byla spravována spolu s Kosovem). Makedonci (Srbové), žijící v této oblasti byli vystaveni stejnému útlaku jako Srbové v Kosovu. Kandidáty na vyvražďování tedy asi byli. O nějaké výjimce pro Makedonce (z těchto oblastí) jsem nikde nic nenašel. Stručné shrnutí problému lze najít např. v článku George Thompson(a), 'The roots of Kosovo fascism' (www.tenc.net); tam je též řada odkazů na další prameny.
O Balkánu v době 2. sv. válce a o vztahu protisrbské genocidy k současnosti až k dnešnímu kosovskému a makedonskému problému je se možno relativně stručně dočíst ve výborné analýze Matthias(e) Küntzel(a) 'Lebendige Vergangenheit - zur Kontinuität der Deutschen Grossalbanien-Politik'.
Teze o méněcennosti Slovanů patřila k základním kamenům Hitlerovy Rassenpolitik, a to nejen na Balkánu. Na ortodoxní Slovany měl však zvláště spadeno. Hitler a jeho stoupenci skutečně hovořili o méněcenných rasách přesně v tomto pořadí ('Juden', 'Slawen') zcela běžně. Pokud si pan Baran myslí, že to s tím protislovanským rasismem nebylo za Reichu tak horké, může si vyťukat na počítači ve vyhledávacím programu 'GOOGLE' slova JUDEN SLAWEN MINDERWERTIG nebo JEWS SLAVS INFERIOR a přesvědčit se. Zvláště doporučuji stať 'The Einsatzgruppen Case', MILITARY TRIBUNAL II, Case No. 9. (Trials of War Criminals Before the Nürenberg Military Tribunals) nebo J. Rummel, DEMOCIDE and Mass Murder (1933-45) - podle autora vyhladil Hitler v době 2. sv. války 10, 547.000 slovy deset milionů.....) Slovanů. (Jak často se tato informace objevila ve svobodných médiích Natolandu při bombardování Srbska?)
Kromě četných buněk jeho organizace v Západní Evropě (zvláště v Británii), Kanadě a USA se otevřeně přiznává významná účast Bin Ladena na výcviku a finanční podpoře muslimských bojovníků v Bosně, v Kosovu a nyní i v Makedonii; na všech těchto bojištích se účastnili/ účastní přímo velké počty afghanských mudžahídů.
V Bosně se jich několik tisíc dokonce natrvalo usadilo. Bin Laden dostal před několika lety od bosenské vlády vízum k přátelské návštěvě. Lze tedy předpokládat, že ve světle ohlášené války terorismu dojde k výrazné změně politiky USA na Balkánu. Anebo ne?