Vyváží 5 milionů "debilů" Železného uměleckou sbírku?
Sloupek Jiřího Peňáse nazvaný Magnátovy obrazy (Týden č.6/2001), je polemickou reakcí na článek Lenky Lindauerové Magnátova chlouba, který přináší informace o zpřístupněné soukromé sbírce uměleckých děl Vladimíra Železného. Peňás v první třetině svého textu právem obhajuje text Lindauerové, když říká, že pisatelka informovala o jedné stránce osobnosti nejmocnějšího šéfa zdejšího televizního světa, tedy o tom, že bohatství, jehož nabyl v souvislosti s jistou činností, neprohýřil ani nedal do fotbalu. Naopak prý za ně nakoupil vybranou kolekci významných děl českého moderního umění, což podle něho patří určitě na kulturní stránky slušného týdeníku.
Zřejmě ve snaze vyvážit kritické hlasy ("kolik za článek Lindauerové Železný zaplatil?", ptají se čtenáři), pustil se Jiří Peňás jako správný intelektuál do akademické úvahy, která zbytečně zabrala zbývající dvě třetiny jeho textu. V nich se vrací k oné - jak řekl - "jisté činnosti" Vladimíra Železného, což ale není nic jiného, než funkce ředitele TV Nova, kterou se Peňás snaží poměřit s renomovanou sbírkou jeho uměleckých děl. Ve svém "odpustku" čtenářům pak autor pochopitelně shledává, že "se Železným je ale ta potíž" především v tom, že mezi obrazy z jeho umělecké sbírky a "obrazy" z tv Nova, je kvalitativní disproporce. V jakési pseudointelektuální křeči nakonec rozdělil příslušné obrázky na dobré a špatné, aby čtenářům překvapivě odhalil, že bez těch špatných z Novy by si ty dobré ve sbírce Železný nikdy nepořídil.
Nevím, zda Železný vytvořil TV Novu pro to, aby mohl investovat do kvalitního umění, jak si Peňás asi myslí, ale zarážející na jeho úvaze je, že naprosto anuloval odpovědnou účast myslících lidských bytostí. Však také píše: "Nyní tedy víme, že se za tím (vznik TV Nova, pozn.autora) skrývala vášeň pro krásno, jež snese nejpřísnější měřítka. Cílem (vzniku TV Nova, pozn.autora) byl kulturní čin, jehož nutným předpokladem však bylo přesvědčit velkou část publika, že žádnou kulturu nepotřebuje, což se podařilo". A pokračuje: "Za každého pro sebe koupeného Medka je tu několik desítek Esmerald pro Nováky, za každého Šímu několik Peříček a za Zrzavého jeden lidový milionář."
To je ovšem populistické a zcela účelové blábolení. Nejsem fanouškem TV Nova a za tento text mi Železný také nezaplatil, ale podobné konstrukce nemám rád ani v nadsázce, protože jim chybí pointa. Jiří Peňás totiž zůstal ve svém tvrzení nekorektně na půli cesty, protože přijmeme-li jeho úvahu, pak nemůžeme opomenout prostý fakt, že bez vůle diváků dívat se na TV Nova, bez oněch "Nováků" jak píše, by žádné Peříčko ani Esmeraldy, nemohly vyvážit byť jen jediného Šímu, či Medka. Byl-li by Peňás korektní, byl by se zeptal takto: "Vyváží pět milionů "debilů" Železného uměleckou sbírku?" Já říkám že ano. Pokud je totiž Nova tak špatná, jak Peňás popisuje a umělecká sbírka tak hodnotná a dobrá - což je už prokazatelně známo, pak lze v nadsázce tvrdit, že hodnota "Nováků" je mnohem nižší, než hodnota uměleckých děl, které Železný za svoji produkci v TV Nova koupil. Chci v tuto chvíli hlavně naznačit, že Peňásova spekulace je alibistická, protože bez účasti diváka, je porovnání "obrázků z Novy" s obrazy ze sbírky, jen prázdné intelektuální plácání.
V podobném duchu také autor svůj sloupek končí: "Kdyby byl Železný například velkopekař, či velkouzenář a vybudoval takovou sbírku, bylo by to obdivuhodné a byl by to kulturní čin. Vladimír Železný je však obchodník s obrazy, za něž kupuje jiné, pro sebe a svou slávu, možná i pro lepší svědomí. Zda je to čin, nevím." Míra Peňásovi naivity zde nebere konce a docela nechutně podmiňuje vznik hodnotné sbírky (která konec konců vždy žije svým vlastním životem), jakousi nedefinovanou moralitou sběratele. V čem je ale velkouzenář menší lump než majitel TV Nova? V čem jsou velkouzenářovi obrazy kulturnější než obrazy majitele TV Nova? Oč jsou uzeniny méně pokleslé (pokleslé jsou ostatně velmi často), než obrázky na Nově? Odpověď se čtenář slušného týdeníku nedozvěděl. Je to tak jednoduše proto, že si to Jiří Peňás myslí. Proč ale v úvodu svého "vypečeného" sloupku vůbec vyzdvihuje, že Železný své bohatství neprohýřil - jak lze od nemorálního "nevelkouzenáře" statisticky očekávat - ale naopak zakoupil a lidem zpřístupnil hodnotnou uměleckou sbírku? Proč Jiří Peňás mluví o Železného sbírce jako o umělecky pozoruhodné a v samém závěru ji díky tomu, že Železný není velkopekař, nepovažuje za kulturní čin? A proč vlastně tedy obhajoval článek Lindauerové a proč jí ho vlastně Týden tiskl? Bůh ví proč, asi jen tak, pro "slepičí kvoč."
Poznámka JČ: Jan Paul nastolil zajímavý problém. V britské společnosti, v níž přes dvacet let žiji, dodnes přetrvává do určité míry přesvědčení, že je neetické, pokud vlivný nebo inteligentní (někdy to může být u jediné osoby obojí) člověk "tržně" využívá omezenosti normálního, nevzdělaného publika k jeho manipulaci, aby na něm vydělal. Prodává-li jim totiž drek, přestože se zdá, že veřejnost drek chce, je to nekorektní; je to asi jako by veřejnosti prodával uzenář zkažené uzeniny, aniž by i upozornil, že jsou zkažené. Ano - je to princip, který přežívá ještě z devatenáctého století, z doby debat kolem zavádění všeobecného volebního práva, kdy se diskutovalo o tom, zda není nebezpečné poskytnout volební právo i lidem nevzdělaným a argumentovalo se, že volič v demokracii má povinnost usilovat o vzdělání a snažit se rozhodovat rozumně a inteligentně a že ti, kteří vzdělání a rozhled mají, mu v tom mají pomáhat.
Součástí tohoto argumentu bylo přesvědčení, že - zejména ve sdělovacích prostředcích - mají lidé, kteří vidí dál než obyčejný člověk - povinnost skutečnosti obyčejným lidem vysvětlovat - tedy spojovat zábavu do určité míry s osvětou - jistě tak, aby to nepřestalo být zábavné. (Velmi dobře tohle například dělá v současnosti britská celostátní rozhlasová stanice Classic FM, která milionům svých posluchačů neposkytuje jen klasickou hudbu, ale nejrůznější, inteligentní informační a marketingové služby.)
Vrhnout se hlava nehlava po největší vulgaritě a po největším nevkusu, jen proto, že to lidi budou hltat a dá se na tom vydělat, se považuje v normálním světě stále za neseriózní.Možná je to už trochu archaický, elitářský postoj (který však stále, relativně úspěšně, vynucují v Británii rady pro rozhlasové a televizní vysílání). To právě Vladimír Železný nesplňuje - hodit pět milionů lidí přes palubu s tím, že jsou to jen "debilové", kteří si nezaslouží nic víc než Peříčko a Počasíčko, a klidně je možné na těchto pitomcích vydělávat a pak z toho koupit dobré obrazy - je, zdá se, z tohoto archaického britského kulturního - značně sprosté. Proto zřejmě Peňásovy skrupule, ať už jsou v jeho článku vyjádřeny jakkoliv nelogicky a rozporně. - Jinak jde o známý problém, viz např. Shawova hra Mrs. Warren's Profession, v níž s hrůzou zjistí vysoce úspěšná absolventka studia na Cambridžské univerzitě Vivie Warrenová, že její matka financovala její studium a tedy její vysokou kultivovanost provozováním řetězce nevěstinců po Evropě. - A ještě jedna drobnost: pokud víme, Vladimír Železný dluží americkému podniku CME miliardu korun. Neměl by být jeho majetek zmrazen, dokud to nezaplatí, tedy i tato galerie?
