Společnost, menšiny a rasismus
Zacházejí Britové s muslimy stejně špatně jako Češi s Romy?
BBC vysílá v těchto dnech v rozhlase i v televizi celou řadu programů na téma islám. Zajímavý byl v sobotu večer v televizi BBC dokumentární film "Islamophobia". Zkoumal, zda jsou muslimové v Británii šikanováni a ostrakizováni v důsledku toho, že některé záporné vlastnosti, spojované s islámem, jsou v povědomí ostatních lidí rozšiřovány na celou islámskou komunitu. Obdoba se situací Romů v České republice se zdá skoro absolutní. I u Romů existuje celá řada údajných "špatných vlastností", které se nespravedlivě přenášejí na celou komunitu. Přinášíme transkript sobotního filmu BBC. Zauvažujme nad ním o postavení Romů v ČR.
Úvodem pořadu se hovořilo o tom, že pověst muslimů v Británii těžce zdiskreditoval případ spisovatele Salmana Rushdieho, na něhož za jeho Satanské verše vyhlásil íránský muslimský režim fatwu, trest smrti. Jeden muslimský novinář si stěžoval, že sdělovací prostředky neustále hovoří o "islámských teroristech" a že je to stereotypizace. Nikdy nemluví o "křesťanských teroristech" - prostě pokud jsou teroristé nemuslimové, jejich víra není součástí daného epiteton constans.
Reportér BBC Jeremy Bowen: Nebylo by daleko lehčí, kdyby se tento dialog konal v době, kdy došlo k Rushdieho aféře. Kdyby více muslimů vystoupilo a řeklo: "Je špatné vyhrožovat někomu zabitím za to, že něco napsali a my se od toho naprosto distancujeme." To jste moc efektivně veřejnosti nesdělili.
Islámský novinář: Ne, protože alternativní hlas je málokdy slyšen. Jestliže budete zobrazovat muslimy jako monolitní blok, alternativní hlas je téměř vždycky udušen.
Reportér BBC JB: Prokáže náš exkluzivní průzkum veřejného mínění, že islamophobie existuje? Začali jsme tím, že jsme se lidí ptali, co si myslí o islámských ženách. Myslí si, že ženy v muslimských společnostech mají vyšší nebo nižší postavení než ženy v západních společnostech?
Na ulici, britská žena: Můj dojem ohledně žen v islámu je ten, že jsou zotročeny, nemají žádný život, jsou zcela ovládány muži.
Muž: Mají nízký status.
Žena: Musejí nosit tmavé šaty.
Jiná žena: Musejí chodit se zahalenou tváří.
Muž: Mají postavení druhořadých občanů. Nesmějí ukázat svou kůži.
Muž: Musejí poslouchat manžela.
Muž: Ženy mají podřadné postavení.
JB: Jen šest procent lidi v Británii vyjádřilo názor, že ženy v muslimských společnostech mají vyšší status než ženy na Západě. 24 procent bylo přesvědčeno, že není žádný rozdíl mezi postavením žen v západní a v muslimské společnosti a 59 procent si myslelo, že je jejich status nižší.
JB: Faktem je, že v zemi, jako je Afghánistán nesmějí ženy pracovat, nesmějí se vzdělávat, někdy nesmějí dostat lékařskou péči. Jsou přísně trestány, když se objeví na veřejnosti jinak, než v obrovském stanu kolem své osoby - je to zoufale restriktivní.
Muslimský novinář: Afghánistán není muslimský svět. Faktem je, že v zemi, jako je Malajsko, mají ženy velmi vysoké postavení. Mají velmi vysoké vzdělání, působí v politice, hrají významnou roli v průmyslu, a tak dále. Takže Malajsko je naprosto opačný příklad. Je strašně důležitý kontext. Při prezentaci skutečností je klíčem právě kontext. Dám vám příklad: v případě, kdy [anglická dcera britského podnikatele Goldsmithe] Jemima Goldsmith si vzala [hvězdu pákistánského kriketu, muslima] Imrama Khana.
(výstřižek z novin)
JB: Co tady máme? Titulek: "Jemimo, jsi si jista, co do jaké situace se dostaneš?" Je to otevřený dopis od [dcery čelného konzervativního politika] Annabelle Heseltinové.
Muslimský novinář: "Budete muset bydlet v ženských pokojích, stravovat se se ženami a oblékat se jako ony." Skutečnost je taková, že se ukázalo, že dnes Jemima Khan vypadá půvabně a důstojně, daleko lépe než v tom, v čem by ji chtěla vidět Annabelle Heseltinová.
Diskriminace vůči muslimům v Británii?
JB: Možná, když máte bohatství, můžete chodit, v jakém oděvu chcete. Ale jedna zaměstnaná matka v Glasgow přišla o ideální zaměstnání, protože nosí muslimský šátek, hidžáb.
Muslimská žena Shaheda Baria: Ucházela jsem se o místo průzkumnice pro styk s veřejností pro průzkum trhu. Chtěla jsem to dělat, protože mám z tého práce zkušenosti a šlo by to sloučit s rodinným životem. Věděla jsem, že to je práce, která by se mi velmi líbila. Měla jsem pocit, že přijímací pohovor jde velmi dobře. Byl to první pohovor, kdy jsem měla pocit, že jsem byla opravdu výborná, protože mi neustále blahopřáli a mně se zdálo, že to místo je už moje. A pak začala říkat, tenhle šátek, nosíte to pořád? Nebo jste si to vzala jen na tento pohovor? A já jsem odpověděla, ne nosím to pořád. A od té chvíle se pohovor dramaticky změnil. Kdybych to místo dostala, zastupovala bych jejich firmu a mají předpisy, jak se mají oblékat. Řekla mi, naše firma by vám nedovolila nosit ten hidžáb. Řekla mi, že nesplňuju předpisy firmy ohledně toho, jak se mají oblékat. To mi řekla.
Celou cestu domů jsem prostě nevěřila, co mi řekla.
JB: Na doporučení svého bratra si Shaheda stěžovala u Community Relations Council, Rady pro vztahy uvnitř komunity, a ta ji úspěšně obhájila.
Shaheda Baria: No, ten podnik mi napsal dopis, omluvili se mi. Zavedli také nové školení ohledně toho, jak se mají provádět přijímací pohovory, a dostala jsem finanční odškodnění.
Přišla jsem o sebedůvěru, když teď žádám o zaměstnání. Už se necítím tak sebevědomá jako předtím. Když se mě lidi dřív ptali, proč nosím ten šátek, vysvětlovala jsem jim docela s hrdostí, proč to nosím, ale teď mi připadá, že tohle bude vždycky vadit - má vůbec smysl, abych se hlásila na nějaké pohovory o zaměstnání? Mám skutečně pocit, že zničili mé sebevědomí.
(Zvoní telefon): Islámská komise pro lidská práva. Prosím?
JB: Londýnská Islámská komise pro lidská práva se zabývá celou řadou případů žen, které nosí na hlavě šátek. Na jejího předsedu, Masouda Chidchariho, se obrátilo několik rodičů, kteří poslali své dcery na přijímací pohovor pro místní školu, kterou vede katolická církev. Ale bylo jim řečeno, že školní předpisy zakazují, aby žáci měli něco na hlavě.
Rodič: Učitel mi řekl, že jestliže moje dcera bude chodit do této školy, nebude smět mít na hlavě šátek.
JB: Tak jasně?
Rodič: Tak jasně. Žádný šátek.
Šéf islámské komise pro lidská práva: Je to velmi nespravedlivé. Je potřeba s tím něco dělat.
JB: Požádali jsme tuto školu, St. Mary's High School v Croydonu, o vyjádření ohledně jejích předpisů ohledně školních uniforem, ale nechtěli se k tomu vyjádřit. Musíme zdůraznit, že ta škola nedělá nic protizákonného a nemáme důvodu, abychom předpokládali, že existují jakékoliv problémy s úrovní vyučování nebo s tím, jak tam zacházejí s žáky, kteří pocházejí z mnoha nejrůznějších náboženských a rasových skupin. Tato škola ani nemá povinnost přijímat žáky, kteří nejsou katolíci. Avšak je férové zakazovat právo nosit šátek na hlavě muslimským dívkám, které přijímají?
Většina muslimských dětí chodí na náboženství do místních islámských středisek a mešit. Ale jejich rodiče platí daně, z nichž se financuje 85 procent nákladů i této katolické školy. Protože je to katolická škola, spojili jsme se s místní diocézí. Ta nám sdělila, že správní rada školy má pravomoc rozhodovat o předpisech ohledně školních uniforem, ale že se předpokládá, že oděvní zvyklosti nekřesťanských věr budou respektovány.
Avšak jestliže nikdo nenutí tyto rodiče posílat své děti do této konkrétní školy, není to, že zakazují muslimským dívkám nosit šátek, vlastně jedno?
Šéf muslimského střediska pro lidská práva: Ve svobodné společnosti by neměly existovat žádné podmínky ohledně toho, jak se lidi oblékají. Neříkám, že by se lidi měli oblékat nemorálně. Ale když se lidi oblékají morálně - -
JB: Takže kdyby muslimská škola přijímala neislámské děti, co byste řekl, kdyby šestnáctiletá dívka chtěla přijít do školy - ne v minisukni, ale jen v sukni, kde by jí byla vidět kolena. Bylo by to přijatelné v islámské škole?
Šéf muslimského střediska: No, je na islámské škole, aby si definovala své předpisy - -
JB: No, katolické školy mají také předpisy -
Šéf muslimského střediska: Morální oděv. Pokud je to morální oděv, měli by být všichni přijati.
JB: Takže třeba džínsy? Mohla by do islámské školy chodit dívka v džínsech a chodit tam bez šátku na hlavě? To by vám nevadilo?
Šéf muslimského střediska: Proti tomu nemám námitek. Jsem si jist, že by muslimská škola proti tomu nic nenamítala.
JB: Je obtížné říci, co by se stalo v muslimské škole, protože zatím žádní nemuslimové se nepostavili proti jejich předpisům ohledně školních uniforem.
Zasáhne veřejnost, když někdo útočí na ulici na muslima?
Vzhledem k všem těm problémům ohledně šátku na hlavu, ovlivňuje nošení toho šátku na veřejnosti, jak se lidé dívají na muslimské ženy? Pomohou muslimské ženě s šátkem na hlavě, když na ni někdo bude na veřejnosti útočit?
Nepomoci někomu, na něhož na veřejnosti někdo útočí, není protizákonné, ale není morálně nesprávné neudělat nic? Využili jsme herců a inscenovali jsme v přímořském středisku Southend incidenty verbálního šikanování a tajně jsme natočili reakce lidí.
Je důležité si uvědomit, že ve všech následujících šotech možná kolemjdoucí nereagovali z celé řady důvodů. Mohli neporozumět tomu, co vidí a slyší, anebo si toho nemuseli vůbec všimnout. A také se mohli obávat o vlastní osobní bezpečnost. Nevyplývá z toho, že mají jakékoliv předsudky nebo že by nějak zanedbali své povinnosti či jednali protizákonně.
(Tři ženy nadávají ženě v islámském šátku:) Ty máš na hlavě utěrku na nádobí? To je teda hezká utěrka... Kdes to sebrala? To je teda móda. Tys seš Jásir Arafat? (Atd.)
JB: Jedna žena zasáhne.
Žena, která zasáhla: Je to sprostota. Nebyl to útok na černé lidi obecně, nebyl to útok na Indy obecně, byl to individuální útok na ni.
JB: Udělali jsme experiment znovu. Tentokrát nadávky pokračují po několik minut, aniž by kdokoliv zasáhl.
(Nadávky)
JB: Nakonec nadávající ženy přestaly a odešly.
Muž, který prošel a nezasáhl: Viděl jsem, jak je někdo terčem verbální šikany za to, že žebrá. Není mi nic do toho. Zasáhl bych, kdyby došlo k násilí.
JB: Při třetí zkoušce to opět vypadá, že proti nadávajícím ženám nikdo nezasáhne. Ale tentokrát někdo přece jen zasáhl:
Žena: Nechte jí na pokoji.
Herečky: Có? Hele, my mluvíme s ní, ne s tebou. Vždyť se podívej, jak se obléká. Tohle je naše země. Proč se tolik odlišuje?
Muž: Ano, někomu sprostě nadávali. Byl to rasismus, bylo to xenofobní, ale měl bych zasáhnout? Mají tady být?
Žena, která zasáhla: Útočili na něco, co se od nich odlišovalo. Zasáhla jsem, protože si vždycky myslím, že je důležité zastat se lidí, kteří jsou obětí takového šikanování.
JB: A při dalších obdobných scénách lidi také vždycky zasáhli proti verbálním útokům vůči bezbranné oběti:
Zasahující muž: Co to tady děláte. Nechte ji na pokoji. Vypadněte.
JB: Po natáčení měly herečky smíšené pocity ohledně toho, co viděly.
Herečka: Měla jsem pocit, že se lidi měli víc zajímat. Musely jsme to opravdu přehánět, opravdu se snažit kolemjdoucí do toho emocionálně zasáhnout.
Druhá herečka: Někteří lidé, kteří zasáhli, byli ale opravdu velmi rozhněváni.
JB: Přeháníme tedy problém nenávisti vůči islámu?
Islámský představitel: Ne. Protože jsme velmi otevřená společnost, demokratická společnost, protože jsme tolerantní společnost, ani malé procento rasismu či nenávisti vůči islámu by nemělo být tolerováno.
Co když se vám dá dcera na islám?
JB: Možná nejsilnější zkouškou tolerance je, jak by reagovala veřejnost, kdyby člen jejich rodiny konvertoval k islámu. A to byla další otázka v našem celostátním průzkumu veřejného mínění.
Muž: Kdyby přišel člen naší rodiny domů a řekl, že se chce dát na islám, řekl bych, dobře, ale já se chci o tom nejdřív něco dovědět.
Žena: Každý má právo na vlastní názor.
Muž: Nejprve bych si sám nastudoval hodně o islámu.
Starší muž: Dost by mě to znepokojilo. Že přecházíme do úplně jiného světa.
Muž: Vím, že celá společnost se integruje, je to malý svět.
JB: Ukázalo se, že 40 procent lidí by podpořilo člena své rodiny, kdyby konvertoval k islámu, a dalších 30 procent by nebylo znepokojeno.
Ale je konverze k islámu skutečně v praxi tak lehce zvládnutelná? George a Liz Fordovi čelili rodinné krizi, když jejich dospívající dcera Rachel konvertovala k islámu, když začala studovat na univerzitě.
Liz Ford: Když jsem chodila do školy, nevyučovali nás o jiných náboženstvích, jen o křesťanství, takže mé informace o jiných náboženstvích jsou velmi chabé. Takže má představa o islámu byla neobyčejně omezená a nijak jsem o tom nepřemýšlela.
George Ford: Před tím, než Rachel konvertovala k islámu, jsem měl dojem - ano, vytvářejí ho sdělovací prostředky a populistické filmy - že chce islám zničit západní civilizaci, že jsou to samí extremisté a fundamentalisté.
Latifa Rachel Ford: Poprvé jsem se setkala s islámem, když jsem přišla na univerzitu. V mé rodné vesnici nejsou žádní muslimové. V Leeds je jich docela hodně a mě to velmi zajímalo. Hledala jsem otázky na odpovědi, proč jsme na světě, co je naším účelem.
George Ford: Mou reakcí byl šok, hrůza, nemohl jsem tomu věřit. Byla to u Rachel nějaká móda? Přejde jí to? Co si o tom myslí její přátelé? Posílal jsem jí e-maily, že je to velká rána rodině a šok. Jak se s tím vyrovnáme? Co jsme udělali špatně? Proč odmítla naše ideály, naše náboženství, náš způsob oblékání, naše osobní hodnoty? Všechno pryč? Proč? Co jsme udělali tak špatně?
Latifa Rachel Ford: E-mailovala jsem mu zpět, že se přece nevracím domů jako homosexuálka nebo že beru drogy.
Liz Ford: Když se začala zabalovat od hlavy k patě v mnoha metrech látky, a nechtěla, aby jí byly vidět vlasy, příšlo mi, že jí je úplně jedno, jak vypadá.
Latifa Rachel Ford: Kdybych si měla zítra sundat ten hidžáb a chodit po ulici bez toho, moje matka by tancovala po ulicích, byla by velmi šťastná. Myslí si, že se v tom schovávám. Ale já se v tom neschovávám. Mám pocit většího bezpečí a mám pocit, že míň lidí na mě civí ze špatných důvodů.
George Ford: Rozhodl jsem se pak takto: rozbijeme rodinu jen kvůli náboženskému dogmatu, anebo se soustředíme na rodinu a udržíme rodinu dohromady? Dospěli jsme k názoru, že nejlepší je ten postoj, že milujeme svou dceru natolik, že ji nechceme ztratit a přijmeme její názor a její náboženskou víru.
Liz Ford: Když jezdíme Rachel navštěvovat na univerzitu, je to podivné. Oni ji znají jako Latifu, neříkají ji Rachel. Já ji říkám Rachel.
Latifa Rachel Ford: Já jsem si jméno v podstatě nezměnila, jen jsem k němu něco přidala. Rachel bylo mé křesťanské jméno, dostala jsem ho, když jsem byla pokřtěna. A teď už nejsem křesťanka.
JB: Rodina se s tím sice smířila, ale jinak tomu bylo s jejím širším společenským kruhem.
George Ford: Místní přátelé se postavili silně proti. Tedy, skrytě, oni nám to nedali otevřeně najevo, dělali obličeje, mračili se, nemohli tomu věřit. Kolegové - myslím, že jsme v místě bydliště velmi respektováni - byli velmi zdvořilí, ale jen vůči nám a nikoliv vůči Rachel.
Liz Ford: Jednou jsme šli do ulic s jednou přítelkyní, už ji dnes nepovažuju za přítelkyni. Měla dost v hlavě a Rachel jako muslimka nepije alkohol. Požádala o koka kolu a přítelkyně jí to přinesla, ale bylo v tom něco dalšího.
Latifa Rachel Ford: Ano trápí mě reakce lidí, na nichž mi záleží, pokud jsou proti tomu. A byla jedna rodinná akce, kde jsem měla pocit, že jsem ostrakizována a má rodina taky za to, co jsem udělala.
George Ford: Upřímně řečeno, velmi jsem se na celé věci poučil, jak se asi cítí menšiny ve společnosti. Nikdy jsem nebyl členem menšiny, vždycky jsem byl většina. A být najednou na druhé straně plotu, to byla pro mě nepříjemná zkušenost.
Latifa Rachel Ford: Ano, zažili si svoje. Je to pro ně obrovský šok, mít dceru, která se rozhodla přejít na náboženství, o němž si oni myslí, že se tak radikálně odlišuje od jejich, i když ve skutečnosti tomu tak není, oni to už teď chápou.
Liz Ford: Když Rachel konvertovala a odmítla mnoho z toho, co my zastáváme, ptala jsem se proč, je to naše vina? Byla to naše vina? No, teď mohu říct, že ne, protože jsme udělali, co je v našich silách. Jsme jenom lidé. A teď je naše dcera velmi inteligentní a nezávislá mladá dáma a jsem na ni velmi hrdá. Dneska to můžu říct, ale ještě loni nebo předloni bych říkala něco jiného. Ale život je cesta.
Co když vám ve čtvrti postaví islámské středisko?
JB: Ale jestliže neočekávaný příchod islámu do rodiny může způsobit problémy, co takhle příchod islámu do nemuslimské čtvrti? Když se skupina muslimů rozhodla založit islámské středisko v této tiché čtvrti ve východním Londýně, vyvolalo to sérii událostí, které vedly ke žhářství a k pouličnímu násilí. Jak se může budova, postavená pro modlitby a pro vzdělávání, stát rozbuškou ostrého konfliktu mezi muslimy a jejich sousedy?
Ředitel muslimského kulturního střediska dr. Mohammed Fahim: V okruhu deseti kilometrů tady nemáme jiné kulturní středisko. Tohle je jediné středisko pro muslimské rodiny v této čtvrti, jichž tu žije více než 600.
Je to velmi příhodné místo, přístupné ze všech stran.
Místní londýnský novinář: Zjistili jsme, že ohledně muslimského střediska vznikají problémy, bylo to někdy v říjnu 1999 - stěžovali si místní lidé. Vadilo jim, že mnoho uživatelů střediska do něho přijíždí obyčejně v pátek kolem poledne, parkují všude své automobily, někteří na městských parkovištích, jiní v ulicích, kde mají povolení k parkování jen místní obyvatelé, nebo dokonce na chodníku.
Ředitel muslimského střediska: Nemyslím, že rozumný aktivní muslim bude dělat hluk, že bude parkovat tam, kde nemá, anebo že bude vyvolávat ve čtvrti dokonce nepokoje. Protože když lidé chodí do našeho střediska, neodcházejí z něho opilí ani po požití drog, neodcházejí s hlukem, protože se tady modlí.
Existuje také ekonomický problém. Někteří lidé se obávají, že poklesne hodnota jejich domu, jestliže se do oblasti nastěhuje jiná třída lidí.
JB: Co si myslíte o té budově?
Londýňan: No měla to být mešita. My jsme tady mešitu nechtěli. Nikoho se na to nikdo neptal.
Jiný Londýňan: Ti lidé tady nebydlí. Přijíždějí sem zvenčí. Nebydlí tady.
Další Londýňan: Kdyby byla tato čtvrť v první řadě rasistická - promiňte - muslimská, neměl bych absolutně žádné námitky.
Londýňan: Prostě se sem nastěhují, otráví lidi, kteří tady bydlí, a večer si jedou domů. Nejsou součástí zdejší komunity.
Jiný Londýňan: A kolikrát jsem málem srazil dítě nebo někoho jiného v té ulici, kde parkují, parkují v dvojích řadách, je to tady teď velmi nebezpečné.
Další Londýňan: Tady skoro žádní muslimové nebydlí a oni sem přijíždějí odjinud.
JB: Loni v březnu se situace drasticky zhoršila, když se v jeden muslimský svátek stalo muslimské středisko obětí žhářského útoku. Pachatelé nebyli dopadeni.
Ředitel muslimského kulturního střediska dr. Mohammed Fahim: Člověk je spojen duchovně, hmotně, emocionálně s tímto místem. Jste na něj vázán a najednou vidíte, že bylo proměněno v popel. Říkáte si, Panebože, co se stane teď? Jak to překonáme? Co budeme dělat?
JB: Vedení střediska konstatovalo, že se obává dalších útoků na poškozenou budovu, a tak středisko nechalo opravit, aniž by čekalo na stavební povolení od komunálního úřadu. Velká okna v přízemí v průčelí budovy byla zazděna.
Fahim: To proto, abychom se vyhnuli dalším žhářským útokům.
Londýňan: Když respektují okolí, proč nerespektovali plánovací rozhodnutí místního komunálního úřadu?
Jiný Londýňan: Když jim komunální úřad řekl, aby přestali stavět, nepřestali.
JB: Loni v září měli obyvatelé této čtvrti možnost vyjádřit své znepokojení na veřejné schůzi komunálního úřadu. Byl to večer, na který nikdo nezapomene. Dostavil se dav mladých muslimských aktivistů.
Ředitel muslimského kulturního střediska dr. Mohammed Fahim: Přišly tam jiné skupiny lidí, které jsme my nepozvali a které nemají nic společného se žádostí o stavební povolení. Ty pronášely projevy a podporovaly své vlastní kauzy.
Místní novinář: Před budovou, kde se konala tato veřejné schůze, poté, co bylo učiněno rozhodnutí odmítnout stavební povolení, došlo k potyčkám.
Ředitel muslimského kulturního střediska dr. Mohammed Fahim: Nevím, co se tam dělo, ale posléze jsem se dověděl, že došlo k potyčkám mezi nějakými mladíky a policií a někdo byl zraněn, prý policista.
Místní novinář: A několik lidí bylo zatčeno. Jeden byl ozbrojen kladivem, druhý nohou od stolu.
Ředitel muslimského kulturního střediska dr. Mohammed Fahim: Řekli jsme jasně, že že ani středisko, ani jeho uživatelé, ani jeho vedení se nepodíleli na žádné činnosti před Haughie Hall, kde se konala ta schůze. Ale mělo to záporný dopad, protože nám z toho vznikla záporná publicita.
Místní novinář: Místní obyvatelé jsou pořád velmi znepokojeni. Nestrávili pořád ještě ty potyčky před radnicí. Existuje tady teď opravdu pocit strachu - jestli je to ospravedlnitelné, to nevím.
JB: Někteří místní lidé tvrdí, že byli zastrašováni muslimskými mladíky.
Ředitel muslimského kulturního střediska: Nemyslíte, že lidi, kteří se stali obětí žhářství, jimž házejí do střediska každý druhý den kamení a teď se do hlavních dveří pravidelně kope, že tito lidé nejsou zastrašováni? Nejsou to právě tito lidé, kdo jsou obětí?
JB: Takže lidi v této věci zastávají opravdu radikální názory?
Londýňan: Lidi velmi rezolutně toto středisko tady nechtějí, ale jednu věc ujasním. Nejde o rasismus, jde o to, že tohle je naše čtvrť a sem chodí lidé, kteří tady nebydlí.
Jiný Londýňan: Když jste běloch, tak nemáte v této zemi žádné slovo, když jste barevný, tak před vámi všichni poklonkují.
JB: Správní rada muslimského střediska nedávno nabídla, že pozmění některé úpravy, k nimž došlo bez stavebního povolení. Komunální úřad nyní přijal jejich návrhy.
Ředitel muslimského kulturního střediska dr. Mohammed Fahim: Sousedi mají podle islámského zákona určitá práva. Aktivní muslim nikdy nebude tato práva narušovat. Naopak, je mou povinností chránit všechna tato práva. Naším cílem je žít v míru se sousedy a s touto čtvrtí.
JB: Naštěstí nepokoje, které následovaly po loňské veřejné schůzi v londýnské čtvrti South Woodword naprosto nedosáhly intenzity nedávných nepokojů v Oldhamu, v Bradfordu a v Burnley.
Je islám synonymem pro terorismus?
JB: Slovo "islám" znamená "mír", ale je islám v lidové mysli spojován s násilím? V rámci našeho celostátního průzkumu veřejného mínění jsme se dotazovali, zda si lidé myslí, že muslimská víra toleruje nebo podporuje terorismus.
Muž: Muslimové - jako jiná náboženství - používají terorismus k prosazování svých myšlenek.
Jiný muž: Islámská víra je extrémní víra.
Třetí muž: Velká část problémů na světě je způsobována náboženstvím.
Další muž: Dáte-li terorismus a islám dohromady, vypadá to, že jsou spojeny, ale nevytvořily toto spojení uměle sdělovací prostředky?
Muž: Vím, že má být islám velmi mírumilovné náboženství.
Jiný muž: Dovídáme se jen o teroristických činech, nikdy se nedovídáme, co muslimové udělali dobrého.
JB: 38 procent vyjádřilo názor, že muslimské náboženství nemá vliv na terorismus. 28 procent nevědělo. Ale 22 procent lidí si myslí, že muslimská víra toleruje terorismus. Jen 11 procent je přesvědčeno, že muslimové terorismus odmítají.
JB: Po mnoho let jako reportér jsem pracoval v islámských zemích, kde často dochází k násilí a kde existují organizace, které používají násilí. A to jsou náboženské skupiny, je jasné, jsou nábožensky motivovány. Je velmi obtížné nepoužívat výrazy jako "islámští extremisté".
Muslimský novinář: Ale proč se nepokoušíme dát ty věci trochu do kontextu. Namísto používání výrazu "islámští extremisté", proč neříct "palestinští revolucionáři" anebo "egyptští extremisté"?
JB: Jistě, nikdy bych netvrdil, že jsou takoví všichni muslimové. Ale jestliže nějaká skupina zorganizuje násilný atentát a pak jejich proklamace, jejímž prostřednictvím se k tomu činu hlásí, začíná slovy "Jménem Allaha..." Co máme dělat? Nemůžeme to přece ignorovat?
JB (v newsroomu BBC): Avšak někdy je až příliš jednoduché dospět k zbrklému úsudku. Pro mě je snad nejdrastičtějším příklad z Ameriky. Vzpomínám, jak jsem byl přítomen 19. dubna 1995 v newsroomu BBC v Americe, kdy začaly přicházet zprávy o nejhorším teroristickém útoku v historii Spojených států: bombový útok v Oklahoma City.
Byl jsem zděšen, když jsem viděl, že přišlo o život 168 osob, a zároveň překvapen, jak rychle, bez důkazů vznikly spekulace, že atentát možná spáchala muslimská skupina.
(ukázky z americké televize, kde komentátoři tvrdí, že šlo o islámské extremisty)
Američan na ulici: Jako Američan si člověk myslel, že to spáchal nějaký šílenec ze zahraničí.
Američanka: Myslela jsem si, že to udělal někdo z Íránu. Nenapadlo mě, že by to mohl být někdo místní.
Jiný Američan: Protože to byl fedrální úřad, mysleli jsme, že to spáchal nějaký cizinec.
Další Američan: Hned jsem myslel na Blízký východ, třeba to byla odplata za Pouštní bouři.
Američan: Že to spáchali Palestinci a lidé té rasy.
Jiný Američan: Možná Irák a Saddám Husajn.
Američanka: Věřili jsme, že to spáchal nějaký terorista ze zahraničí.
JB: Jeden konkrétní muž zaplatil těžkou cenu za to, že úřady oficiálně zprvu přijaly názor, že za bombový atentát v Oklahoma City nesou vinu muslimové.
Abraham Ahmad: 19. dubna jsem se vydal letecky na cestu do Jordánska. Týden předtím mi zatelefonovali příbuzní, že je nemocen můj dědeček a že ho mám jet navštívit. Odletěl jsem z Oklahoma City přesně v 10.40 onoho dopoledne. O útoku jsem se dověděl, až když jsem doletěl do Chicaga asi ve 13 hodin - 13.30 toho odpoledne. Zpráva byla v CNN. Byl jsem šokován, nechal jsem tam svou manželku, své děti, přátele, dům, všechno.
Trvalo dvě minuty, než přišli imigrační úředníci a požádali mě, abych s nimi šel k výslechu. Po dobu prvních dvou tří hodin se mě ptali na to, jak jsem dostal americké občanství, kdy jsem se přistěhoval do Ameriky, obyčejné imigrační otázky. Pak mi řekli, že se mnou chce mluvit také FBI. Dva policisté mě vyslýchali mě asi dvě až tři hodiny. Ptali se na muslimy, na Araby v Oklahoma City, zpočátku se mě ptali, jste muslim, modlíte se, chodíte do mešity, víte, kolik muslimů žije v Oklahoma City, samozřejmě jsem jim řekl všechno, co vím, že se opravdu modlím, jako většina lidí, víte, své náboženství máme rádi, modlíme se a postíme se a děláme to, co máme dělat.
JB: Nakonec FBI dokončila výslech a dovolila Abrahamu Ahmadovi, aby pokračoval v cestě.
Protože zmeškal svůj původní let, letěl teď přes Londýn. Ale jakmile dorazil do Británie, byl znovu zatčen, navzdory protestům, že už byl vyslýchán FBI a propuštěn.
Abraham Ahmad: Vzali mě do malé místnosti a první, co řekli bylo, svlékněte se donaha, a prohledali mě, dokonce i spodky, pro muslima je to samozřejmě velmi ponižující, protože jako muslim nemáte být nahý před nikým.
JB: Ahmada posadili do letadla v poutech a vrátili ho zpět do Washingtonu. Když tam dorazil, sdělovací prostředky dostaly informaci, že "muž z Blízkého východu" byl v souvislosti s oklahomským atentátem zatčen. Avšak úřady Ahmada odvezly mimo dohled televizních kamer.
Abraham Ahmad: Odvezli mě v policejním antonu s tmavými okny a než měl do něho dali, přečetli mi má práva. Řekli: "Máte právo nevypovídat." To bylo poprvé, kdy mi přečetli má práva, a to bylo poprvé, kdy jsem se skutečně zděsil, protože jsem si myslel, tak to je konec, oni mě chtějí falešně obvinit, že jsem spáchal ten atentát v Oklahoma City.
Přítel Abrahama Ahmada: Ten večer ukázali v televizi jeho dům. Díval jsem se na adresu a říkal jsem si, Ne, tohle přece není pravda. Ten, kdo nezná Abrahama Ahmada, se na něho podívá a řekne, tak to je on, už chytili pachatele. Jeho známí a přátelé byli šokováni. Samozřejmě, že on to neudělal.
Abraham Ahmad: Vzpomínám pořád, co se dělo mé ženě a mým dětem. Skutečně mám vztek. Jejich jméno a adresa byly prozrazeny sdělovacím prostředkům a veřejnosti. Zuřiví lidé nám vyklápěli před domem odpadky. Křičeli na mou manželku sprostoty. Byly přítomny sdělovací prostředky z celého světa. Nad domem kroužily dvě nebo tři helikoptéry. A v domě byly dvě moje dcery ve věku tří a šesti let a policisté z FBI vyslýchali mou manželku.
JB: Ale Abraham Ahmad byl pak rychle propuštěn, když policie našla skutečného muže, který spáchal atentát v Oklahoma City.
Janet Reno, americká generální prokurátorka: Místní úřady zatkly Timothy McVeigha, ve věku 27 let, nq základě dopravního přestupku ve středu ráno asi 100 km od Oklahoma City.
Američan: A když se ukázalo, že to udělal Američan, reakce byla ještě horší.
Jiný Američan: Byl to pro mě šok, že to byl Američan. Není to přece pro Američany charakteristické páchat teroristické atentáty. Vždycky nám to dělají jiní.
Američanka: Pořád je obtížné uvěřit, že to byl Američan.
JB: Abraham Ahmad se od té doby necítil ve Spojených státech dobře, a tak nyní pracuje a žije s rodinou ve Spojených arabských emirátech.
Abraham Ahmad ve Spojených arabských emirátech: Nechceme, aby se naše děti staly obětí neznalosti. Někteří lidé ve Spojených státech nerozumějí islámu a myslí si, že protože někdo spáchal někde nějaký bombový atentát, že tohle je islám a všichni muslimové rádi házejí bomby. Ano, po Spojených státech se mi stýská a rád bych se tam někdy vrátil. Nebudu ale žít ve stejném městě.
JB: Abraham Ahmad stále čeká na omluvu od americké vlády.
Jak se muslimové snaží vysvětlovat pozitivně veřejnosti, o čem je jejich kultura
JB: Po bombovém atentátu v Oklahoma City se muslimské lobbistické skupiny se Spojených státech spojily a jsou nyní nejmocnější organizací svého druhu na Západě.
Představitel muslimské lobby v USA: Snažíme se přesvědčovat americké muslimy a totéž platí i pro muslimy ve Velké Británii, že pozitivní činnost přináší pozitivní výsledky. Zaznamenali jsme celou řadu úspěchů ohledně diskriminace v zaměstnání. Nyní se běžně přijímá, že když někoho diskriminují v zaměstnání, že se nám to podaří vyřešit. Samozřejmě, Washington DC je sídlem moci ve Spojených státech a je nesmírně důležité, by tady byli muslimové přítomni. Politikové se chtějí setkat se všemi zástupci voličů ve svém okrsku. Neříkají "Chci se setkat s touto skupinu a nechci se setkat s tamtou skupinou." Všichni občané jsou pro ně potenciálními voliči a potenciálními dárci.
Černošská americká poslankyně během schůze se zástupci muslimů: Jestliže byli v padesátých a šedesátých letech hrozbou komunisté, islám je hrozbou nového tisíciletí. Tak to vypadá a musíme proti tomu bojovat.
(Demonstrace za palestinskou kauzu před Bílým domem.)
Představitel muslimské lobby v USA před Bílým domem: Demonstrujeme tady dnes proto, protože chceme dát najevo prezidentu Bushovi, že by neměl legitimovat válečné zločince jako Ariel Sharon. Sharon se choval brutálně a krvavě v minulosti a dělá to i dnes a takového člověka byste neměl legitimovat tím, že ho přijmete v Bílém domě. Náš výkonný ředitel se dnes bude účastnit pokojného protestu formou občanské neposlušnosti. Přejde přes ulici do zakázané oblasti, kde není dovoleno demonstrovat, a sedne si tam na zem a bude tam zatčen. To je standardní praxe ve Spojených státech, jíž se ukazuje občanům, že své přesvědčení myslíte vážně. Dáte policii předem vědět, co hodláte udělat, aby nedošlo k nepředvídaným událostem a aby byli všichni informováni, a pak podstoupíte určitou sekvenci událostí.
Britským muslimům bych chtěl sdělit: sjednoťte se, nedělte se na sektářské či etnické skupiny, to je nesmírně důležité. Musíte mít sjednocený hlas. Musíte motivovat své obyčejné občany. Musíte jim ukázat, že pozitivní činnost přináší pozitivní výsledky.
JB: Tento aktivní americký přístup nyní inspiruje muslimské skupiny zde v Británii. Jedna z nich je novou organizací: FAIR: The Forum Against Islamophobia and Racism. Forum proti nenávisti vůči muslimům a rasismu. Někteří její stoupenci se účastnili důležité diskuse. Dokáže muž, který proslul nesmírně tím, že dělal PR v celé řadě velmi kontroverzních případů, prezentovat islám britské veřejnost tak, aby vznikl pozitivní image?
Max Clifford, známý britský odborník na PR: Řekl bych, že když se řekne islám, v mysli mnoha lidí to vyvolá asociaci se slovem "fanatik". Hlavním důvodem je pro to Salman Rushdie, kdy zjevně bylo hodně lidí šokováno tím, co napsal, ale reakce byla odsoudit ho k smrti. Což podle měřítek většiny lidí není způsob, jak by se náboženská organizace měla chovat. To islám nesmírně poškodilo.
Mladý člen organizace FAIR: Aféra ohledně Salmana Rushieho byla záminkou na útok proti islámu na mnoha úrovních a sdělovací prostředky toho taky využily. My máme problém, že sdělovací prostředky jsou nesmírně mocné.
Muslimská žena z organizace FAIR: Jak dostaneme do sdělovacích prostředků to, že množství řadových muslimů dělá mnoho dobré práce?
Max Clifford: Musíte si vytvořit celebrity. Musíte si vytvořit lidi, kteří budou pro vás a pro to, co zosobňujete, účinnou reklamou. To je nejefektivnější metoda, jak získat sympatie britské veřejnosti. Sport je velmi významnou oblastí, zejména pro mladé lidi. Kdyby byl sportovní hvězda David Beckham muslim, bylo by nesmírně jednoduché komunikovat veřejnosti všechno, co je na muslimském náboženství pozitivní. Musíte si vytvořit lidi, o něž budou sdělovací prostředky a veřejnost projevovat zájem. Ti pak budou schopni komunikovat, co veřejnosti chcete říci. Existuje-li charitativní organizace, která nemůže získat pozornost sdělovacích prostředků, najdu dva tři herce z populárního televizního seriálu Eastenders, kteří s touto charitativní kauzou sympatizují, ti se stanou mluvčími té charitativní organizace.
Muslimská žena z organizace FAIR: Je to tedy kultura celebrit.
Max Clifford: Ano, je to tak. Vím, že je to velmi povrchní a že by to tak nemělo být, ale ono to funguje.
Mladý člen organizace FAIR: Myslíte si, že může vzniknout v tomto prostředí muslimský vzor pro společnost, když nebude ochoten mít spoustu mimomanželských afér, nebude chodit polonahý, nebude ochoten se opít. Vytvoříme-li šampióna a celebritu, to problém neřeší, protože ve skutečnosti, podíváte-li se na muslimskou komunitu, poskytli jsme Británii národ lékařů, obchodníků, taxikářů, majitelů restaurací... všechno, co drží tuto zemi pohromadě.
Max Clifford: Jestliže ve hře prohráváte tři nebo čtyři nula, je sice krásné argumentovat o politice hry či o teorii hry. Potřebujete ale rychle někoho, kdo vsítí čtyři góly.
Mladý člen organizace FAIR: Nám ale není ani dovoleno postavit se na hřiště.
Max Clifford: Tak holt s tím budete muset něco udělat. Musíte si vytvořit takové hráče, které všichni budou chtít mít na hřišti.
Muslimská žena z organizace FAIR: Ale sdělovací prostředky šíří zábavu. Nešíří informace.
Max Clifford: Ano, ale jde o to, že jestliže dokážete jednat inteligentně, a mě se nedaří vám to vysvětlit, ten šampión, ta celebrita, kterou vytvoříte, zvýrazní svou existencí všechny skutečné úspěchy, všechny základní věci, ty skutečnosti, o které opravdu jde.
JB: Je zjevné, že praxe islámu a praxe PR nejdou dost dobře dohromady.
Je červenec 2001, jsme ve Východním Londýně. Členové muslimského střediska v South Woodfordu se sešli na oslavu svatby. To by byla radostná událost v každé kultuře. A je to připomínkou, že to, co muslimové a nemuslimové mají společného, přece musí být víc než jakékoliv rozdíly.
Vždycky bude existovat menšina lidí, kteří se budou stavět nepřátelsky vůči těm, které vidí jako někoho, kdo se "odlišuje". Ale co většina lidí?
Viděli jsme, že Britové někdy zasáhnou, když vidí, že je někdo šikanován pro své náboženství. A jsou schopni přijmout, aby člen jejich rodiny konvertoval k islámu.
Takže možná nemá většina lidí nic proti muslimům jako takovým. Vadí jim konkrétní problémy, týkající se žen a násilí. Jde o problémy, které existují ve všech kulturách, ale jak se zdá, jsou v poslední době nejsilněji spojovány s islámem.
Pokud se podaří odstranit tyto asociace úsilím z obou stran, není důvodu, proč by islám i Západ nemohl úspěšně koexistovat.
Muslimský představitel v Británii: Británie je daleko lepší než všechny ostatní západní země. Vždycky zdůrazňuji, že jako britský muslim se cítím nesmírně pyšný na to, že máme v Británii více práv než kdekoliv jinde na světě:
Latifa Ford: Myslím, že nenávist vůči islámu asi v této zemi existuje, ale je to spíš nevědomost. Zjistíte, že většina lidí spíš o tom nic moc neví a zajímá se. Mně se lidi ptají, proč jsem to udělala. Nejsou agresivní, jsou zvědaví.
Muslimský novinář: Nežádáme o žádné zvláštní výhody. Chceme být prostě považováni za normální členy lidského společenství. To znamená, že musíte uznat všechny odlišnosti, které u nás existují , všechnu tu rozmanitost, která existuje v naší komunitě. Týká se to všech komunit: pokud tato rozmanitost nebude všeobecněji reflektována, pokud budou muslimové líčeni černobíle, znamená to prostě, že nám upíráte naše lidství.
Dědečková to říká jen z toho důvodu, že údajně nemám žádné právo kritizovat vážný nedostatek neutrality na jejích internetových stránkách (otevřeně propagandistických ve prospěch ODS), a přitom napnula všechny síly k tomu, aby zkritizovala můj článek - zveřejněný na SOUKROMÉM médiu! Pokud já nemám nárok říkat, že její články jsou tendenční pamflety jen proto, že je píše na nesporně "stranických" webových stránkách, proč by pak ona měla mít právo kritizovat můj článek v časopise, který má soukromého vydavatele?
Kromě toho mám nesporné právo na rozdílný názor na "vánoční" události v České televizi - a mimochodem nejsem sám. Skutečnost, že tenkrát přišlo na Václavské náměstí tolik lidí, Dědečková přisuzuje propagandě. Jsem si jist, že spousta lidí propadla propagandě, ale ještě více lidí nikoli. A pokud tedy propaganda tak zabírá, jak je možné, že Bobovize tytéž lidi nepřesvědčila, aby zůstali doma v teple? Věřte mi, ptal jsem se na demonstracích tolika lidí, kolika jsem mohl - a bylo jich kolem padesáti - zda mají kabelovou nebo normální televizi. Převážná většina přijímala z éteru, takže samozřejmě sledovali Bobovizi. Proč se tedy nenechali ovlivnit?
Nezapomeňme také, že pořady jako Televizní noviny, Volejte řediteli a televize Nova obecně jsou mnohem a mnohem sledovanější než ČT. Proč tedy Železného prohodačovská propaganda nepřesvědčila širokou veřejnost?
Protože, vážená paní Dědečková, Češi jednoduše vycítili, že na celém procesu něco smrdí.
Obě strany konfliktu měly své světlé i temné stránky, obě měly na své straně dobré i špatné lidi. Dědečková si hraje na bojovníka za práva koncesionářů, ale jaksi zapomněla veřejně oznámit to, co se nebála poznamenat v soukromí: že někteří její kolegové v Radě nedělali svou práci pořádně, a místo toho seděli, pili kávu a bavili se o osobních věcech.
Často slýchám - a docela tomu věřím - že paní Dědečková byla velice korektní a pracovitou členkou Rady. Nepochybuji, že je tímto typem člověka. Ale pokud někteří z jejích kolegů takoví nebyli, měla to veřejně oznámit a odsoudit, protože tito lidé byli dobře placeni - z peněz koncesionářů.
A ještě jedna velmi vážná věc, o jejíž veřejné vysvětlení žádám: proč Dědečková lhala, že nebyla v telefonickém kontaktu s Kateřinou Dostálovou? Nemusím snad opakovat, že rebelové zveřejnili výpis mobilních hovorů, který dokazuje, že Dědečková v době, kdy se vybíral nový generální ředitel ČT, hovořila nesčetněkrát se členy ODS. A co je ještě horší: jen pár minut před přijetím rozhodnutí (ve prospěch Hodače) mluvila s Dostálovou. Vysvětlení, které přišlo mnohem později, když obě ženy veřejně lhaly na kameru, zní, že se bavily o dětech, penziónu v Krkonoších a jiných osobních problémech.
Vážená paní Dědečková, pokud jste za tímto účelem používala mobilní telefon, který vám poskytla Česká televize pro vaši práci coby členky Rady a jehož účet byl placen z našich koncesionářských poplatků, pak jste se dopustila vážné chyby. Tento telefon nebyl určen k tomu, abyste s jeho pomocí pronajímala pokoje ve svém soukromém penziónu, ani abyste se bavila o dětech se svými přáteli. Byl určen k tomu, abyste se jeho prostřednictvím radila o otázkách týkajících se České televize. A z toho titulu jste měla právo hovořit s paní Dostálovou, kolikrát jste chtěla. Ivan Langer se zachoval velmi korektně, když na podobný dotaz odpověděl, že skutečně mnohokrát mluvil s Miroslavem Marešem, protože je koneckonců (stejně jako Dostálová) členem parlamentní komise pro média.
Ale skutečnost, že jste lhala, dokazuje, že vám nemůžeme věřit a že jste něco skrývala. Byla jste přistižena při lži, a přitom se nestydíte neustále vystupovat jako velká obránkyně koncesionářských poplatků?
Vy sama jste tyto peníze zpronevěřila. Nemáte žádný morální kredit mluvit o ostatních lidech z ČT - kteří tyto peníze nepochybně zneužívají stejně jako vy.
A právě to jsem se celou dobu snažil říci: pokud chceme, aby Česká televize využívala naše peníze korektně, nenechávejme je spravovat dalšími nekompetentními a zkorumpovanými lidmi. Je to totéž jako zavolat si zloděje, aby vám pohlídali dům, když jedete na dovolenou.
Když proti rebelům hlasitě vystupuje Čulík, respektuji to, neboť je to bezúhonný člověk, nikdy nezpronevěřil veřejné peníze a nezastupuje zájmy žádné politické strany. Ale něco úplně jiného je osoba, která nejenže veřejně lhala o svých telefonických hovorech, ale nadto používala k osobním účelům mobil, který jí nepatřil - věřte mi, v jakékoli soukromé firmě byste nejen přišla o práci (což se vám tak jako tak stalo), ale ještě byste byla zažalována pro zneužívání firemního majetku.
Měla byste do poslední koruny zaplatit každý hovor a SMS, které neměly nic společného s vaší tehdejší funkcí. Nehodlám je totiž platit já ani zbytek národa, který platí koncesionářské poplatky.
Takto bych mohl pokračovat donekonečna a bránit se všem útokům paní Dědečkové na moje profesionální schopnosti, ale její tón byl natolik dětinský, že bych jen vyvolal další hromadu zbytečných výkřiků.
Osobně docela chápu, že musí mít hodně pošramocené nervy a narušenou emocionální rovnováhu vzhledem ke všem těm hrůzám, které musela poslouchat a které se dočetla o svém působení v Radě. Takže nebudu zbytečně přilévat do ohně. Už jen proto, že vím, že je v hloubi duše dámou, která by upřímně chtěla změnit Českou televizi ze socialistického molocha na moderní veřejné médium. Je jen smůla, že není člověkem na pravém místě.
Doufám, že jí to někdo jako Fričová rozmluví a projeví se jako kandidát na post generálního ředitele, takže budeme moci udělat z ČT profesionálnější stanici. Ostře však odmítám, aby si Jana Dědečková hrála na Johanku z Arku, když ani neumí jezdit na koni. Možná by měla požádat o pomoc své přátele z divadla Ta Fantastica, kteří umějí jako Johanka alespoň zpívat. (Což je pořád lepší, než hysterický pokřik.)
P.S.: Rady Jany Dědečkové ohledně toho, co by nyní Rada ČT měla dělat s výsledky auditu, považuji za velice správné. Ale něco mi tu zase nehraje: v ČT Brno snad nedošlo k žádným nesrovnalostem, vážená paní Dědečková? Nebo už zase bráníte jen ČÁST koncesionářských poplatků, které byly zneužity?
