Optimistické letní variace
Probouzím se pozdě, je léto a venku skoro třicet stupňů. Otvírám oči. Můj pohled padá na kalendář - je 22. července 2006.
Měl bych zapnout počítač a pustit se do práce, ale už řadu měsíců pochybuji o tom, že v této zemi má povolání novináře nějaký smysl. Aspoň že už nechodí policie tak často na namátkové domovní prohlídky! Vím sice, jak data ukrýt, aby je nenašli (šifrování je v této zemi již několik let zakázáno, ale umím zákaz obejít), jenže vždycky nejméně na týden zabavili počítač, aby znalec prověřil, zda neobsahuje protirežimní (oficiálním jazykem: protidemokratické) informace.
Lidé už vlastně ani nemají na čtení novin náladu: v zemi je skoro 25 procent nezaměstnaných, životní úroveň klesá (oficiální čísla se sice nezveřejňují, ale málokdo pochybuje, že je tomu tak) a každý si hledí svého.
Přemýšlím, kdy ta mizerie začala. Přelomový byl rok 2002. Parlamentní volby skončily patem a opakovaly se na podzim znovu. ODS, KSČM a ČSSD se dohodly na urychlené změně volebního zákona a prosadily desetiprocentní klauzuli s příslušným násobkem pro koalice. Ve sněmovně pak zůstaly právě jen tyto tři strany, které posléze uzavřely tzv. Trojdohodu, podle níž se měla trojice vzájemně podporovat a vládnout měla vždy ta ze stran, která získá nejvíc hlasů ve volbách. Ale ani to už neplatí, další volby se konaly většinovým systémem a strany šly do nich společně jako Duhová unie. Jak se dalo předpokládat, při pětiprocentní volební účasti získaly devadesát tři procent hlasů. Ano, země je apatická, kdo by se dnes zajímal o politiku...
Volební program ODS, vítěze z roku 2002, se jmenoval Modrá cesta. Miroslav Macek, jeho hlavní autor, vyšel z principu "Co si zaplatíš, to budeš mít", a v programu navrhl radikální privatizaci školství, zdravotnictví a důchodového systému a zjednodušený daňový systém založený na rovné dani. Lidé mu nejprve tleskali (jaký komfort, ušetřit za zdravotní a sociální pojištění!), ale později se velmi podivovali, proč mají najednou platit za něco, na co celý život přispívali. Nakonec jim nezbylo než se s novým systémem smířit: budoucnost patří mladým a staří musejí něco obětovat pro národní prosperitu, vysvětloval tehdy Václav Klaus.
Následovaly přesuny na mediální scéně. Veřejnoprávní televize a rozhlas šly zčásti do privatizace, zčásti byly jejich frekvence přiděleny novým stanicím podřízeným vládě. Dnes vysílá už jen nízkorozpočtová Česká státní televize, Nova 1, Nova 2, erotická SuperNova (bývalá regionální Galaxie, která zkrachovala) a Prima; veřejnoprávní rozhlasové stanice zanikly téměř úplně, zůstal malý zpravodajský Státní rozhlas a regionální, "hejtmanské" stanice.
I noviny vypadají dnes jinak: všechny jsou barevné, bulvární a zpravidla zcela provládní. Vycházejí vlastně už jen tři deníky, Právo, Dnes a Super, ostatní padly, když vláda zavedla zvláštní daň z informací. Dnešní novináři vědí přesně, o čem a jak mají psát a co a jak točit, a tak vlastně za posledních několik let nebyly žádné mediální skandály. I můj případ tehdy v roce 2002 dopadl vcelku dobře: za pomluvu policie jsem dostal podmínku a na rok zákaz publikování. Dnes by mě nic takového nenapadlo, články o policii je ostatně i podle zákona nutno konzultovat předem s příslušným oddělením ministerstva vnitra; už nehrozí, že by novinář udělal takovou chybu jako já před lety... Vlastně ještě jeden malér mě potkal, to když jsem v roce 2004 neopatrně použil slovní spojení "participativní demokracie" - předvolali mě na policii, dali mi za článek pokutu a musel jsem podepsat poučení, ve kterém stálo, že demokracie je jen jedna, bez přívlastku.
V zahraniční politice znamenal přelom rok 2003. Protievropská rétorika prezidenta Klause a ministra zahraničí Zahradila způsobily, že EU ohlásila definitivní ukončení rozhovorů o vstupu České republiky do Unie. To se ihned projevilo přijetím řady nových zákonů. Nový zákon např. uzavřel obchodní rejstřík a katastr nemovitostí, takže novináři - kdyby snad měli odvahu pokoušet se o to - se už nedostali k údajům o tom, co kdo vlastní. Další zákon posílil pravomoci policie, uzákonil odposlechy bez soudního příkazu a stanovil, že osoby, které v minulosti projevovaly protidemokratické názory, mohou být vzaty až na šedesát dnů do preventivní vazby. Velmi rychle se tak podařilo zlikvidovat levicovou "extremistickou" scénu: než trávit týdny ve vězení, kdykoli se konala akce, proti níž by snad chtěli demonstrovat, radikálové raději ukončili politickou činnost nebo odešli do emigrace.
Zhruba ve stejné době západoevropské země zlomily nad Českou republikou hůl definitivně a aby čelily přívalu běženců, zavedly pro její občany vízovou povinnost. Romská otázka, která působila v 90. letech napětí ve vztazích mezi Evropou a Českou republikou, byla vyřešena zřízením "zvláštních obytných zón", uzavřených území, kam byly přesídlovány romské rodiny, které místní úřad označil za asociální. Opouštět je obyvatelé smějí jen krátkodobě, na propustku. Centra mnoha měst se tak zcela vylidnila, ale kriminalita poklesla na úroveň před rokem 1989. Uzavření hranic působilo příznivě i na obchod s drogami; ten v zemi prakticky zanikl.
Přece jen zapínám počítač a prohlížím si ranní vydání novin. Opět tam ale není nic zajímavého, většinou jen medailony politiků, rozhovory s herci a pár článků z komunální politiky. O důležitých tématech se v novinách nepíše a televize o nich nevysílají, lidé jsou frustrovaní, chtějí se bavit a nestarají se o věci kolem sebe. Čtu komentář Jana Patočky určený mládeži. Pochybuji, že by našel adresáta: mladí se zpravidla pokoušejí dostat "ven" hned po střední škole (studium na privátních univerzitách si většina z nich nemůže dovolit) a stát tento exodus podporuje, aby se tak co nejrychleji zbavil potenciálních kritiků režimu. Kdo zůstal, ten většinou na Západě neuspěl a stává se mezi místními terčem posměchu. Nenadchne mě ani mentorský "Sloupek z Lán" od prezidenta Václava Klause.
Otevírám Britské listy. Vycházejí pravidelně již desátým rokem, ale ani ony už nepíší nic zajímavého. Otupěly, ztratily motivaci a neumějí oslovit moderního čtenáře, který se nezajímá o složité souvislosti a vztahy mezi jevy ve společnosti.
Mnu si oči. Jsem unavený, je mi čtyřicet, ale cítím se na šedesát. Má smysl psát články pro čtenáře, kteří nepřemýšlejí?
Asi bych měl jít do penze...
