Dopis ze středních Čech

Krásná krajina, banální rádio

Jan Čulík

Mám nedaleko za Prahou, v jedné vesnici směrem na Beroun, letní byt. Vyrazil jsem odtamtud v neděli dopoledne na kole do Českého krasu. Je to podivné, vracet se uprostřed léta na místa, která člověk před mnoha lety, v době svého dospívání, důvěrně znal. Pokud jste mezitím skoro čtvrtstoletí pobývali většinou jinde, dojde k zajímavému jevu: návratem do důvěrně známých míst se jaksi automaticky vrátíte do doby svého dospívání - jako by ono čtvrt století neexistovalo. Tak jsem se díval na okolí Prahy zase očima teenagera - ale možná ne tak úplně.

Ten pocit je tak silný, protože navzdory uplynulé době i politickým změnám (pád komunismu) zůstávají vesnice na západ od Prahy v podstatě úplně stejné, jaké byly v sedmdesátých či v osmdesátých letech. Setrvačnost existuje i nadále. Ve vesnicích je mnohdy stejný nepořádek, jaký tam býval vždycky, tu a tam je pečlivě restaurováno či omítnuto několik domů anebo si pár místních zbohatlíků postavilo několik výstavných vil.

Ale krajina mě vždycky podmaní. Vyjel jsem v horký letní den na kole přes Rudnou po staré plzeňské silnici (skoro ani jedno auto na dohled), dojel jsem do Loděnice a odbočil jsem pak romantickou úzkou silničkou do "klášterní vesnice" pod vápencovými skalami, s jeskyní "poustevníka Ivana" - do Svatého Jana pod Skalou. Cestou jsem poslouchal, tak jak to dělávám při výletech na bicyklu v Británii, na miniaturním rádiu se sluchátky pod cyklistickou helmou rozhlasové vysílání nejrůznějších českých stanic.

Příroda byla v Českém krasu nádherná. Kontrastovalo to s banalitou rozhlasového vysílání.

Ještě na státní silnici na Beroun jsem vyslechl na Radiožurnálu neobjevný rozhovor jeho italské zpravodajky s jakýmsi římským biskupem, jemuž novinářka dávala stereotypní, otázky a biskup se v nezpochybňovaných odpovědích projevoval jako (téměř komunistický) ideolog toho nejdoktrinářštějšího druhu. Reportérka si zakázala některé otázky - aby biskupa neurazila, tak se ho neodvážila zeptat na jeho plat - tyto informace si však alespoň získala posléze z jiných zdrojů a do reportáže je přijala. Mám z takovýchto pořadů dojem, že někdo rozhodl, že se má zpracovat nějaké téma, a tak ho podřízený tedy zpracuje, odškrtne si, že to bylo uděláno, ale provede to co nejnudněji a nejformálněji.

Jak jsem se vzdaloval Praze, vysílání na VKV bylo hůře slyšitelné a rozhlasový přijímač automaticky přeskakoval na jiné frekvence. Rádio přeskočilo na exkluzivní stanici Vltava - hráli tam pěknou klasickou hudbu, poslouchal jsem, dokud stanice nezmizela. Málem jsem sjel do protisměru, když uvedla hlasatelka na této intelektuální stanici asi kolem půl dvanácté dopoledne, že anglickou sólistkou v jakémsi Mozartově koncertu je Angličanka AnnE (vysloveno s "E" na konci) Sophie ...(příjmení jsem zapomněl). Jméno se samozřejmě vyslovuje "an", nikoliv "ane". Dosud jsem se domníval, že hlasatelé Českého rozhlasu mají aspoň základní povědomí o znalosti cizích jazyků a že to zejména platí o stanici Vltava. No, mýlil jsem se. (Disckjockey jakési komerční stanice pak vyslovoval jméno jedné z britských Spice Girls jako Gerri Halliwell, s "g" jako globus, když ona se jmenuje Džerry.)

V lesnatých údolích kolem Svatého Jana už nebylo na FM slyšet nic, tak jsem byl nucen přeladit na střední vlny a našel jsem Rádio Praha. Vysílal se jakýsi žoviální, polozábavný rozhovor s nějakým hercem a jeho dvěma syny (pořad jsem začal poslouchat zrovna ve chvíli, když jeden z obou synů, filmový producent, se zařekl, že bude intenzivně usilovat aby získal Zlatého lva. Napadlo mě, že je to podivná pracovní motivace: umělec by přece svým dílem měl usilovat o poznání, insight, o osvětlení lidské existence z dosud neznámého úhlu pohledu, o magičnost, o numinozitu, o pravdu - nikoliv o získání ceny na jakémsi světském festivalu). A pak následovaly známé řeči o tom, jak je ta nová technika obtížná a nemožná a jak (strašná legrace!) otec rodiny ve snaze naučit se používat mobilní telefon posílá esemesky někomu úplně jinému než zamýšlí. A internet, tomu už vůbec nikdo z interviewovaných herců a producentů nerozuměl a byli na to hrdí. Hlavní osoba rozhovoru vzpomínala, jak seděla "s chirurgy a profesory" v jakési restauraci a "chirurgové a profesoři" chválili internet a hovořili o tom, jak to otevírá mysl a jak to zpřístupňuje informace. Náš herec si mezitím objednal kafe a přinesli mu ho s dvěma miniaturními papírovými pytlíky cukru. Na jednom bylo napsáno, který Číňan kdy vynalezl papír, a na druhém bylo uvedeno, kdy žil Celsius. Tak se známý herec zeptal "chirurgů a profesorů", kdy byl vynalezen papír a kdy žil Celsius. Ač měli přístup k internetu, nevěděli. Herec usoudil (vtip), že daleko lepší pro vzdělání než využívat internetu je často chodit do hospody.

Řeknete mi, že zbytečně přeháním a jsem zbytečně přísný na to, co byl docela milý, nenáročný "pohodový" a žoviální pořad. Jenže odhalil několik věcí: zaprvé onu podivnou, zcela chybnou, středoevropskou představu o tom, co je vzdělání - že jsou to encyklopedické znalosti a la telefonní seznam. Vzdělání a moudrost je však něco jiného: je to schopnost najít si nové informace, uvažovat o nich a dospívat k samostatnému kritickému úsudku. To snad měli na mysli hercovi "profesoři a chirurgové" - že žoviálně vysmívaný internet pěstuje otevřenost mysli. A dále: jak chybné je interviewovat někoho jen proto, že si pan redaktor v rádiu či v televizi rozhodne, že je to celebrita. To, že někdo vystupuje v médiích, neznamená, že je automaticky pomazaný. Mělo by to být obráceně. Rádio by mělo investigativně zpracovávat témata a mělo by k nim interviewovat soubor lidí, o nichž si reportéři a researcheři předem zjistí, že budou schopni říci něco nového a podnětného.

Mezitím jsem nádhernými, sluncem zalitými údolími dojel do vesnice Hostím. Bylo poledne a přilákala mě svou nově omítnutou budovou tamější hospoda U grobiána. "Teplá jídla po celý den" hlásal bílou křídou napsaný nápis na černé ceduli před hospodou. Připevnil jsem zámkem kolo na plot restaurace a rychle jsem vypnul další pořad na stanici Praha - ten jsem už tedy nemohl poslouchat. Byl o tom, že "dívky od deseti až do sedmdesáti let používají rtěnky, ale já jsem si dnes rtěnku náhodou nevzala", přiznala se reportérka. Banální řeči o rtěnkách jsem rychle vypnul a nedověděl jsem se tedy, zda pořad obsahoval informaci, kterou šíří britský antropolog Desmond Morris (nejnověji ve své knize a stejnojmenném televizním seriálu Manwatching), že užívání rtěnky napodobuje erotické vzrušení ženy a prokrvení jejích rtů během pohlavního aktu: vysílá to tedy mužům podvědomý signál, že je žena ochotna se jim sexuálně oddat. Myslím, že to v pořadu stanice Praha asi nebylo, a kdyby to ctihodné matrony, které pořad o rtěnkách připravily, věděly, byly by tím asi poněkud šokovány.

Šel jsem se podívat, co mají v hostinci U grobiána tedy k jídlu. Restaurace byla docela příjemně zařízená, ale nebyl v ní nikdo. Když tedy měli "Teplá jídla po celý den", chtěl jsem pivo a jídelní lístek. Přišla odpověď: "Ale my ještě nevaříme." - "Od kolika tedy vaříte?" - Žádná odpověď. "Tak to byste si měli odstranit zvenku tu ceduli, je to zavádějící, vždyť nemáte ´Teplá jídla po celý den´". Žádná odpověď.

Vedle výčepního pultu byla na zdi historicky vyhlížející tabulka: "Prodej utopenců zde." Zeptal jsem se: "Ty utopence asi nemáte, že to je jen historická relikvie?" - "Máte pravdu, nemáme."

"Dobře, tak já si dám alespoň to pivko."

"Jenže my máme jenom černé."

"Dobře, tak já si dám černé." Dívka otočila pípou, ale tam, kde mělo být černé pivo, začalo téct světlé. Začala volat na kolegu: "Hele, vono to není černé, ale světlé!"

Z trubek se vyvalilo větší množství pěny a asi tři čtvrtě půl litru piva, pak pípa prskla a přestala téct.

"Dobře, tak já si vezmu alespoň tohle," spokojil jsem se.

Cestou z Hostíma serpentinami do kopce na Beroun jsem poslouchal stanici Regina. Interviewovali tam zcela banálně jakousi zpěvačku.

Poobědval jsem v Berouně na náměstí (středočeské vesnice a města jsou, jak se zdá, o víkendu vylidněny, skoro jako by byl nařízen výjimečný stav. Bylo mrtvo: v restauraci vedle mě popíjelo jen pár výrostků, vypadali sotva na patnáct - hulili jak komín) a jel jsem zpět směrem na Karlštejn, Hostím, Bubovice a dál do oblasti, kde mám chatu. Zase jsem poslouchal cestou do kopce lesem do Bubovic stanici Praha: tentokrát pořad "Kdo to byl", jehož brněnští autoři postupně charakterizovali tři různé panovnice (poslouchal jsem pozorněji hlavně až konec, třetí anonymní panovnicí byla britská královna Viktorie) a pak Radiožurnál a celou řadu dalších stanic.

Český rozhlas má, zdá se, tři hlavní tematické okruhy. Prvním je aktuální zpravodajství, které se vyskytuje především na stanici Radiožurnál. Poskytuje základní informace o tom, co se děje doma a ve světě, ale většinou jen povrchním způsobem, který málokdy zvídavě a investigativně zajde pod povrch událostí. Příspěvky na Radiožurnálu jsou, zdá se mi, převážně "news-led" - jsou určovány tím, co se vyskytne ve zpravodajském servisu ČTK anebo tím, jaké zprávy vydá vláda.

Rozhlas sám neurčuje politikům agendu. Nemá, zdá se, tým investigativních novinářů, kteří by sami přicházeli s nápaditými a podvratnými tématy, pro něž by jim dal šéfredaktor čas a peníze, aby je - třeba na prostoru několika týdnů - řádně prozkoumali a udělali z nich podnětný, nezávislý, třeba hodinový pořad. Tedy, aby nebylo mýlky, řádně strukturovaný hodinový pořad, osvětlující určité téma relativně do hloubky a z mnoha úhlů pohledu - náhražkou nemůže být bezbřehá hodinová "diskuse" s českými "intelektuály".

Právě takovéto nezávislé, řádně strukturované analytické pořady mají být hlavní náplní veřejnoprávního vysílání - protože, zdá se, tento typ pořadů v ČRo neexistuje, myslím, že Český rozhlas neplní svou veřejnoprávní funkci.

Zaujalo mě také, do jak velké míry flirtují příspěvky na Radiožurnálu s bulvární zábavností - novináři propadají tendenci prezentovat posluchačům nejrůznější bezvýznamné kuriozity. Je to zase spojeno se středoevropskou, rakousko-uherskou představou, že vzdělání, to jsou encyklopedické znalosti ze všech sfér lidského života, které člověk umí odříkávat jako telefonní seznam. Přirozeně, je to zástupná hloupost. Kuriozity naplňují v rozhlase vysílací čas, který by měl být využit pro něco daleko důležitějšího - pro řešení skutečných problémů obyčejných lidí.

Druhé hlavní téma Českého rozhlasu: Protože chybí investigace společenských problémů, Český rozhlas se obrací zástupně do historie. Jeho redaktoři podnikají razie do encyklopedických publikací, z nich opisují historické informace a jistě docela zábavnou formou je prezentují veřejnosti - tak jako v onom pořadu brněnského rozhlasu na stanici Praha "Kdo to byl" o těch třech historických panovnicích. Uznejme, že určitou osvětovou hodnotu takovéto zábavně kulturní pořady snad mají - je ovšem dost silně oslabena, je-li pořad prezentován jako kvíz: jinými slovy, hovořím půl hodiny o panovnicích, ale posluchači neřeknu, které panovnice to vlastně byly. Jistě jen zlomek posluchačů začne taky listovat encyklopediemi a napíše do rádia, o koho vlastně šlo. Osvětový pořad by měl daleko větší efekt, kdyby byla tajenka na jeho závěr prozrazena. - Jenže prezentace kulturních kuriozit z historie je opět jen únik. Opakuji, že veřejnoprávní rozhlas je tady od toho, aby pomáhal lidem řešit dnešní, aktuální problémy a ne aby unikal pod záminkou zpřístupňování "kulturního dědictví" do historie.

Třetím hlavním okruhem vysílání ČRo jsou neustále rozhovory s "celebritami". Protidemokraticky vytváří, zdá se mi, Český rozhlas dojem, že jenom proto, že jakýsi zpěvák či herec se vyskytuje na televizní obrazovce či ve filmu, z jeho úst se jistě pořinou v rozhlasovém studiu perly moudrosti. Jsou to nadlidi, celebrity, a musíme se jim klanět.

Je to samozřejmě nesmysl a Český rozhlas tak vytváří zase jen virtuální realitu. Vzniká tak pozoruhodně konvenční, stereotypní vidění skutečnosti, obraz reality, který tomu, jak česká společnost žije, vůbec neodpovídá. Znovu opakuji, jak už jsem napsal výše: Rádio by mělo interviewovat jen lidi, o nichž si reportéři a researcheři předem zjistí, že budou schopni říci něco nového a podnětného. Kdo neumí víc než opakovat pohodové banality, měl by mlčet.

Rozbíjení konvenčních stereotypů

Vzpomněl jsem si na Fabiana Golga, když jsem na stanici Praha zaslechl anonci na pořad o "Nejlepší babičku současnosti: pečou dnešní babičky pořád ještě svým vnukům tvarohové buchty, anebo s nimi hrají volejbal"? Posluchači, zejména vnuci, mají posílat Českému rozhlasu své typy na nejlepší babičku roku.

Nevím, ale jaksi mám pocit, že skutečné informace, jaké objevuje v českých rodinách Fabiano Golgo, se v tom pořadu o babičkách asi neobjeví, jako se v pořadu o rtěnkách neobjevila informace, že rtěnka u žen pro chlapy napodobuje fyziologické vzrušení při pohlavním aktu.

Taková informace, která roztříští pečlivě udržovaný, nemyslivý, ale pohodový rozhlasový diskurs, působí pak v pohodovém konvenčním diskursu šokující silou.

Dobrý veřejnoprávní rozhlas by měl šokovat, podněcovat, vést k přemýšlení a přinášet nepříjemné i nepohodlné myšlenky.

Cestou směrem k cíli jsem už to nemohl vydržet a přeladil jsem tedy na anglické vysílání BBC World Service, které ovšem existuje nyní v ČR na VKV jen ve značně zredukované formě. Vysílali zpravodajský pořad Newshour a v něm měli informace, které v českých rozhlasových stanicích nezaznamenal nikdo: že se konal v Zanzibaru v době summitu v Janově vzdorosummit nejchudších 49 zemí světa, které obvinily země skupiny G8, že pokrytecky požadují volný mezinárodní obchod jen tam, kde se jim to hodí kvůli prosazování vlastních zájmů - přitom tvrdě dotují vlastní zemědělskou výrobu, takže chudé země světa nemohou konkurovat. Proč jsem tyto informace neslyšel na Radiožurnálu? Možná jsem jen poslouchal nesprávný pořad.