Dopis z Čech:
O autoritářství, podřizování se moci a o cigaretách za návštěvu kostela
Na Moravě je jaksi přirozené, že ředitel boskovického dětského domova zastává názor, že chodit v neděli na mši je správné. Nikoho na mši chodit nenutí, ale dověděl jsem se, že tam pro chovance dětského domova existuje dohoda: půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety.
Tak tady v České republice máme Cigarety pro Krista... Nabízet ale cigarety za návštěvu v kostele, je zase tak typicky "česká" věc. Dětem v boskovickém dětském domově se nabízí to, co osobně chtějí, pokud budou předstírat, co chce moc.
Jiří Szuta, který přežil 15 let šikanování od matky a od nevlastního otce a skončil v dětském domově poté, co ukradl z jednoho obchodu v Telči žvýkačku, měl prospěch z článků, publikovaných v Britských listech (i když by je někteří čtenáři rádi viděli jen ve Vlastě).
Poté, co byl informován, že bylo vzneseno obvinění ohledně Jirkova zneužívání vychovatelem v předchozím nápravném ústavu, kde Jiří bydlel, a poté, co musel snést návštěvu policie (která případ vyřešila tímto "geniálním" způsobem: zeptala se chlapce, před vychovatele, zda byl sexuálně nebo fyzicky zneužíván... Chlapec to přirozeně popřel, bál se následků, jakmile by policie odešla), ředitel ústavu se rozhodl už víc neriskovat a povolil, aby byl převeden do soukromého ústavu v Boskovicích nedaleko Znojma.
Protože Jirkův otec zemřel, dostává Jirka od státu sociální podporu. Platí těmito penězi za svůj nový ústav.
Ředitel ústavu v Boskovicích je zajímavý člověk, přesný opak Makarenka: snaží se vštípit pocit seberespektu chlapcům a dívkám, které má na starosti. Nezdůrazňuje disciplínu, ale uplatňuje celou řadu zásad, podrobně promyšlených psychology. Jeho postup se velmi podobá seznamu zásad Linky bezpečí - což je vynikající iniciativa Naše děti, která pomáhá nezletilým dětem, které se staly obětí rodičovského týrání. Tady je to jejich desatero:
Dítě, které je nadměrně kritizováno, se naučí odsuzovat.
Dítě, které je bito, se naučí prát.
Dítě, které je vystavováno posměchu, se začne stydět.
Dítě, které je ponižováno, ztrácí sebedůvěru.
Dítě, které se setkává s tolerancí, se snáze naučí trpělivosti.
Dítě, které je chváleno, získá sebedůvěru.
Dítě, s nímž se hraje rovná hra, se naučí spravedlnosti.
Dítě, které je obklopeno přátelstvím, se naučí laskavosti.
Dítě, které prožívá pocit bezpečí, se naučí důvěřovat.
Dítě, které je milováno, je schopno lásky.
Na základě těchto principů jedná s dětmi jako s jednotlivci, nikoliv jako se skupinou. On a jeho manželka věnují zvláštní pozornost specifickým potřebám každého dítěte. Neřídí jen skupiny, což by bylo zjednodušením. Všechno to vyžaduje mnoho přemýšlení a spoustu času.
"Pohodová" výchova dětí vede k tyranii
Všichni víme, že slovo "práce" není v českém prostředí zrovna slovo posvátné (tak, jak tomu je v anglosaských zemích). Jsem svědkem množství konfliktů mezi studenty a učiteli, dětmi a rodiči, civilisty a úřady a jeho zdrojem je česká národní touha po "pohodě": snaha najít méně náročný způsob, jak věci vyřešit.
Rodiče sice nejsou "zaměstnáváni", aby se starali o své děti, ale jsou ve stejné situaci jako například učitelé. A pro rodiče i pro učitele je nejjednodušší vnutit dětem virtuální kód chování (česky řečeno: disciplínu), kterou prostě děti musejí dodržovat, aniž by k tomu měli sami cokoliv co říct, jako v totalitním systému.
Rodiče často volí jen tu nejjednodušší cestu, aby je děti "otravovaly" co nejméně. Poskytují jim základní potřeby (potraviny, školy, místo, kde mohou spát, ale už se nedokážou obětovat tak, aby jim specificky poskytli to, co individuálně potřebují. Předpokládají, že to, co "je pro ně dobré", je založeno na všeobecně přijímaných pravidlech rodičovství v jejich soudobé společnosti.
Tak vznikají umělá pravidla "v kolik hodin budeš chodit spát" a "kolik hodin se budeš dívat na televizi" a proti nim není odvolání. Dobrý rodič poslouchá, co by děti chtěli, a rozhodne pokaždé na základě konkrétních faktů. Ale většina rodičů už je daleko mimo to původní kouzlo začátku rodičovství, kdy si člověk všechno idealizuje. Jakmile začne neustálým brekotem nemluvně v noci rušit spánek otce, který "bude muset jít za pár hodin do práce", jeho pocity vůči dítěti se začínají hroutit.
Rodičovský pud je silný většinou u matek, více než u otců, ale každodenní potřeby dítěte jsou velmi náročné a omezují jejich osobní svobodu. Často pak vznikají antipatie mezi otcem a jeho dětmi.
Za předpokladu, většinou správného, že děti nejsou schopny samy rozhodovat, zmocní se rodiče všech rysů života jeho dítěte. To je zjevně nutné v prvních několika letech života dítěte, ale lidé mají tendenci prodlužovat ten proces, dokud děti žijí u rodičů.
Jednou věcí je rozhodovat o určitém rysu života vašeho dítěte, který se týká jeho bezpečí, a je legitimní snažit se jim předat vaši morálku a vaše názory - tady se ale už člověk může dostat nebezpečně blízko k totalitě, neboť to, co se může zdát přirozené a v mysli rodičů dokonce obligátní, se může radikálně odlišovat od toho, jak se dítě dívá na skutečnost. Fyzické tresty jsou podobné, jako být zmlácen policií za to, že se člověk odváží vyjádřit názor odlišný od názoru státu.
Dítě, tak jako civilní obyvatelstvo státu, jehož se zmocnil nějaký muž s armádou, je tak hozeno do reality, kterou si nevybralo.
Děti ovšem potřebují určité vedení, určitou vládou, tak jako země. Jde o to mít demokratické rodiče (a učitele, vychovatele), tak jako toužíme po demokratické vládě.
Jako antropolog studuji desítky českých rodin a jejich chování. Antropologický výzkum není jako sociologický výzkum, při němž se pomocí dotazníků a dat mapují určité rysy studované společnosti. Já musím pozorovat subjektivní rysy a využívat i psychologických nástrojů a historického kontextu. Je zapotřebí dlouhého pozorování. Proto mám grant na dobu deseti let. Poskytne mi to velké množství informací o českých zvyklostech, postojích a chování.
Když zkoumám rodinné vztahy, existuje tu značná homogennost, což mou práci ulehčuje. Ale je smutné, jak zakořeněný je v českých domácnostech hierarchický a tyranský systém. Rodiče jsou jedinou autoritou, dítě nemá nikde odvolání, celá dospělá společnost to schvaluje.
Ve škole je to taky tak, je to prostě rozšíření rodinných autoritářských norem.
Moji čtyři čeští kolegové studenti na univerzitě ve Spojených státech byli známí tím, že mají vynikající znalosti z oblasti geografie, historie i vědy, takže jsme si my ostatní mysleli, že naši rodiče vyhodili peníze komínem, když nás posílali do soukromých škol, protože jsme ve srovnání s českými studenty znali velmi málo.
Jediným problémem bylo, že čeští studenti neuměli hovořit s profesorem, dávat mu otázky a vstupovat s ním do interakce. Byli zvyklí na systém, kde se zařadíte do třídy, posloucháte učitele, aniž byste s ním vedli dialog. Vychovali je rodiče, kteří se jich nikdy nezeptali na vlastní názor a trestali je, jakmile se stalo něco, co neodpovídalo rodičovskému hodnotovému systému.
Není tedy divu, že čeští studenti neumějí rozhodovat, ani pozvednout svůj hlas.
Slyším velmi často (dokonce i od univerzitních studentů!), že nemají žádnou jinou možnost, než se učit nazpaměť obrovské množství zbytečných informací, a že na univerzitě je jejich úkolem držet pusu a dělat, co se jim nařídí.
"Nebojujeme, dosáhneme toho, co chceme, přece po straně"
Protože jsou pragmatismus, cynismus a oportunismus v Čechách dominantními národními rysy, mladí lidé v ČR dělají to, co i jejich rodiče dělali nejen doma a ve škole, ale i v ostatním životě. Jednají tak, jak se jim nařídí, aby byli v životě úspěšní. Jednají tak, jak se tu žilo za komunismu. A pak, když se nikdo u moci náhodou nedívá, dělají si po straně, co opravdu chtějí.
Sabotáž je v Čechách národní zbraní, takže i mladí lidé využívají tradice nedostat se do konfliktu s mocí (rodičem, učitelem, šéfem, policií, vládou) - a to, co chtějí si prosadí "později", nenápadně, po straně, když je nikdo nekontroluje.
Tento handicap, který pochází z tradičního způsobu výchovy mládeže, nutně zpomaluje český hospodářský a politický vývoj (v podnikání je nedostatek iniciativy naprosto ochromující).
Přiznal se mi bývalý šéf reklamní agentury McCann Eriksonn, že bohužel málokdy najímají do vedení firmy Čechy, protože Češi projevují tendenci nerozhodovat, a jen se pořád snaží zjišťovat, co si asi myslí jejich nadřízený, a jednat pak podle toho.
Usilují daleko víc o to, aby uspokojili šéfa, než o to, aby vykonávali svou práci dobře.
"Půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety"
Ale vraťme se k Jiřímu Szutovi. Jiří Szuta je nyní v dětském domově v Boskovicích. Původně jsem se domníval, že je to instituce, která je sponzorována anebo spojena s katolickou církví. Ale není tomu tak. Dětský domov jen používá budovu, která patřila, nebo možná stále patří katolické církvi. Je to přímo naproti katolickému kostelu a na Moravě je katolictví ještě pořád relativně silné.
Tak je tam jaksi přirozené, že ředitel boskovického ústavu zastává názor, že chodit v neděli na mši je správné. Nikoho na mši chodit nenutí, ale dověděl jsem se, že tam existuje pro chovance dětského domova existuje dohoda: půjdeš-li na mši, dostaneš cigarety.
Je to dost rozporné, rozdávat Kristovým jménem cigarety. Když jsem bydlel v New Yorku, neustále se mě snažil přesvědčit, abych přijal jeho náboženství soused, který patřil k náboženské sektě jménem Židé pro Krista. Tak tady v České republice máme Cigarety pro Krista...
Uvědomuji si ovšem, že je kouření nemoc, narkomanie, tak jako je někdo narkomanem užívajícím heroin, totéž platí o nikotinu. A jestliže jsou tito mladí lidé už nikotinovými narkomany, nikdo nemá právo je nutit přestat kouřit - je to droga, jejíž užívání schvaluje stát.
Nabízet ale cigarety za návštěvu v kostele, je zase tak typicky "česká" věc. Dětem v boskovickém dětském domově se nabízí to, co osobně chtějí, pokud budou předstírat, co chce moc.
Kouření, Česká republika a britští konzervativci
Ať žije strana rakoviny a amputací!
Shrnujeme komentář Catheriny Bennetové, který vyšel v deníku Guardian ve čtvrtek 19. července.
Americká tabáková společnost Philip Morris, která nedávno vysvětila české vládě, že uspoří podstatné finanční částky na sociálním a starobním pojištění v důsledku "předčasné úmrtnosti" mezi kuřáky, asi pevně doufá, aby tento výsledek jejího výzkumu neplatil pro - kouřícího a kouření v rozvojových zemích podporujícího - nového předsedu britské Konzervativní strany Kennethe Clarka.
Byla by to tragédie pro tabákový průmysl, kdyby - ve chvíli, kdy je tento průmysl snad v největším ohrožení ve své historii - měl přijít - jen proto, že jeho vlastní výrobky způsobují smrt - o čelného politického vedoucího představitele, který tabák miluje a je to asi první šéf britské opozice, který zároveň jezdí do rozvojových zemí (nedávno byl za tímto účelem ve Vietnamu, pozn. JČ) jako obchodní cestující pro tabákové firmy.
Je nějaký způsob, jak by mohl být Clarke, náměstek předsedy správní rady podniku British American Tobacco, přesvědčen - tajně, samozřejmě - aby přestal kouřit, a tak se dožil vyššího věku? Jako člen téhož tabákového průmyslu možná Clarke sdílí přesvědčení firmy Philip Morris, že jeho předčasná smrt by představovala určitou finanční úlevu pro stát, avšak měl by zároveň uvážit, jak velkou škodu by jeho předčasný odchod způsobil tabákovému průmyslu, zejména akcionářům podniku British American Tobacco. Pokud bere vůbec vážně osud tabákového průmyslu, který na něho učinil takový dojem už začátkem vlády Margaret Thatcherové, kdy si oblíbil jeho "městské regenerační projekty", opravdu má Clarke povinnost alespoň vůči firmě BAT, když už ne vůči nikomu jinému, pokusit se dál žít.
Co by pomohlo Clarkovi přestat kouřit? I když někteří lékaři považují tabák za tak silnou drogu, jako je heroin, internetové stránky podniku BAT tvrdí něco jiného. "Není nic tak silného na potěšení z kouření, co by mohlo zabránit dostatečně motivovanému kuřákovi, aby přestal kouřit," - tvrdí stránka optimisticky a dodává: "V tabákovém kouři není přítomno nic, co by likvidovalo schopnost lidí přestat kouřit, pokud mají řádnou motivaci."
Takže Clarke vlastně potřebuje jen řádnou motivaci. Kde ji najde? V nebezpečí, že zákazníci firmy BAT předčasně umřou? Jako bývalý ministr zdravotnictví, který jistě navštěvoval nemocnice, plné chronicky nemocných kuřáků, terapie odstrašením asi na Clarka nebude už působit. Leda že, když byl ministrem zdravotnictví, ředitelé nemocnic mu taktně radši neukázovali, jak to vypadá na pokojích s pacienty, kteří mají rakovinu plic.
Je možné, že Clarkovi nikdo neřekl, že kouření lidi usmrcuje? Konec konců pracuje v průmyslu, který popíral, ještě dlouhá desetiletí poté, co to bylo prokázáno, že existuje souvislost mezi rakovinou a kouřením. Asi je pravděpodobnější - jak už to u kuřáků bývá - že se Clarke prostě nedokáže přimět, aby tomu uvěřil.
Pokud tomu tak je, hodně by to vysvětlilo. Vysvětlilo by to, proč v roce 1989 Clarke - jako jediný ministr v Evropské unii - bojoval proti nahrazení přeopatrného varování na krabičkách cigaretm že kouření "možná" ohrožuje zdraví" přesnějším varováním, že "tabák vážně poškozuje zdraví" a že "kouření zabíjí".
Nedávno, když svědčil před parlamentním výborem, oslabil Clarke své přiznání, že je kouření "riziko", poznámkou, že osobně "dělal v životě daleko riskantnější věci, než je kouření." Pokud se nějací konzervativci nyní v posledním kole voleb šéfa Konzervativní strany chystají pro Clarka hlasovat, měli by se ho zeptat, jaké "daleko riskantnější věci" to byly. Je nyní snad součástí jeho melouchů vystupovat jako pomocník házeče nožů anebo jako lidská dělová koule? Jestliže je pravda, jak tvrdí Clarke, že jeho život je daleko víc ohrožován jeho jinými činnostmi, které hrozí ho usmrtit daleko pravděpodobněji než kouření, možná, že by Konzervativní strana takového člověka v ohrožení života neměla volit šéfem své strany.
Ve skutečnosti samozřejmě Clarke nepochybuje, že je prokázáno, že kouření zkracuje život. Firma British American Tobacco to sice moc neinzeruje (nedávno její pobočka, Benson and Hedges, protestovala, že na kriketovém zápase, který sponzorovala, byla viditelně umístěna reklama společnosti poskytující pomoc obětem rakoviny, Macmillan Cancer Relief), ale už to nepopírá. Podnik BAT nyní přiznává, že: "Statistické studie uvádějí velmi silnou souvislost mezi kouřením a rakovinou plic, takže je rozumné připustit, že kouření je závažnou příčinou rakoviny plic." Pokračuje: "Někteří lidé odhadují, (i když se odhady silně různí) že asi 10 procent celoživotních těžkých kuřáků onemocní rakovinou plic a z těch, kdo onemocní rakovinou plic, je 90 procent kuřáků."
Jak ovlivňují tato zdravotní rizika činnost firmy BAT a jejího hlavního obchodního cestujícího Kennethe Clarka? Nijak. Právě proto navštívil na počátku nynějších voleb nového šéfa Konzervativní strany tento bývalý ministr zdravotnictví Vietnam a tam vychvaloval výhody vysoce kvalitních hřebíků do rakve, které vyrábí jeho firma. Neboli, jak vysvětlil později: "Nerozdával jsem osobně cigarety sirotkům na ulicích. Jsou to stejně jen velmi drahé cigarety značky Craven A, které si mohou dovolit jen dospělí, bohatí podnikatelé."
Abychom nebyli vůči Clarkovi neféroví, jeho činnost není tak neobvyklá, když si uvědomíte, jak dlouho jeho Konzervativní strana a tabákový průmysl už spolupracují: v roce 1992 se stala Thatcherová poradkyní podniku Philip Morris (který uspořádal večírek k jejím sedmdesátým narozeninám), bývalý konzervativní poslanec John Carlisle je nyní mluvčím Asociace výrobců tabáku, v roce 1988 dělala skupina poslanců Konzervativní strany reklamu výrobku Skoal Bandits, rakovinotvornému žvýkacímu tabáku. V roce 1990 se konzervativní poslanci stavěli proti direktivě Evropské unie zakazující reklamu tabákových výrobků a argumentovali, že "by to bylo pro nás nevýhodné, kdybychom měli zlikvidovat stav dobré vůle mezi vládou a tabákovým průmyslem tím, že bychom požadovali omezení prodeje tabákových výrobků zranitelným skupinám". Poslanec Stephen Dorrel tvrdil, se vší vážností, že zákaz reklamy na cigarety povede ke zvýšení jejich prodeje.
Je jistě podivné, že tabákové společnosti se jaksi nemají k tomu, aby tuto jeho teorii vyzkoušely. V roce 1992 tabákový průmysl odměnil Konzervativní stranu tím, že jí půjčil své billboardy po dobu volební kampaně. Je dobře, že za vedení Williama Hagua Konzervativní strana tuto politiku ukončila. V roce 1999 zaútočil Gary Streeter na marketingové techniky tabákového průmyslu - a za to ho veřejně kritizovali Kenneth Clarke a John Carlisle. Vzhledem k tomu, že je Clarke dospělý, bohatý podnikatel, bezpochyby, stane-li se nyní šéfem Konzervativní strany, zlikviduje v ní veškeré streeterovské tendence a vrátí Konzervativní straně její tradiční roli jako strany rakoviny plic, emfyzema a amputací.
Znovuobnovení nikotinové strany Konzervativců by nebylo tak deprimující, kdyby i nynější labouristická vláda nyní neustupovala ve věci reklamy na tabákové výrobky. Letos v lednu opakovali labourističtí ministři Yvette Cooper a Alan Milburn, že "Kouření zabíjí" a trvali na tom, že úplný zákaz reklamy na cigarety, který labouristé slibovali ve svém předvolebním manifestu v roce 1997, zachrání 3000 životů ročně. "Tam, kde selhala minulá vláda, to naše vláda nyní napraví," řekl Milburn. "Budeme jednat na ochranu dětí; budeme jednat proti kouření; budeme jednat na záchranu životů."
Ale nejednali. A po letošních všeobecných volbách už to nebylo ani tak naléhavé, že by návrh tohoto zákona ani hrnut do programu prvního roku parlamentu.
Dokud britská vláda nesplní svůj slib omezit reklamu na tabák, bude i nadále, jak vyplývá z výzkumu, v Británii umírat na kouření třináct lidí každou hodinu.
Jistě, není to tak dobrá nabídka, jakou dostali od firmy Philip Morris nedávno Češi, ale i Clarkovi kolegové by museli přiznat, že je to dobrý začátek.
Dopis ze středních Čech
Krásná krajina, banální rádio
Jan Čulík
Mám nedaleko za Prahou, v jedné vesnici směrem na Beroun, letní byt. Vyrazil jsem odtamtud v neděli dopoledne na kole do Českého krasu. Je to podivné, vracet se uprostřed léta na místa, která člověk před mnoha lety, v době svého dospívání, důvěrně znal. Pokud jste mezitím skoro čtvrtstoletí pobývali většinou jinde, dojde k zajímavému jevu: návratem do důvěrně známých míst se jaksi automaticky vrátíte do doby svého dospívání - jako by ono čtvrt století neexistovalo. Tak jsem se díval na okolí Prahy zase očima teenagera - ale možná ne tak úplně.
Ten pocit je tak silný, protože navzdory uplynulé době i politickým změnám (pád komunismu) zůstávají vesnice na západ od Prahy v podstatě úplně stejné, jaké byly v sedmdesátých či v osmdesátých letech. Setrvačnost existuje i nadále. Ve vesnicích je mnohdy stejný nepořádek, jaký tam býval vždycky, tu a tam je pečlivě restaurováno či omítnuto několik domů anebo si pár místních zbohatlíků postavilo několik výstavných vil.
Ale krajina mě vždycky podmaní. Vyjel jsem v horký letní den na kole přes Rudnou po staré plzeňské silnici (skoro ani jedno auto na dohled), dojel jsem do Loděnice a odbočil jsem pak romantickou úzkou silničkou do "klášterní vesnice" pod vápencovými skalami, s jeskyní "poustevníka Ivana" - do Svatého Jana pod Skalou.
Cestou jsem poslouchal, tak jak to dělávám při výletech na bicyklu v Británii, na miniaturním rádiu se sluchátky pod cyklistickou helmou rozhlasové vysílání nejrůznějších českých stanic.
Příroda byla v Českém krasu nádherná. Kontrastovalo to s banalitou rozhlasového vysílání.
Ještě na státní silnici na Beroun jsem vyslechl na Radiožurnálu neobjevný rozhovor jeho italské zpravodajky s jakýmsi římským biskupem, jemuž novinářka dávala stereotypní, otázky a biskup se v nezpochybňovaných odpovědích projevoval jako (téměř komunistický) ideolog toho nejdoktrinářštějšího druhu. Reportérka si zakázala některé otázky - aby biskupa neurazila, tak se ho neodvážila zeptat na jeho plat - tyto informace si však alespoň získala posléze z jiných zdrojů a do reportáže je přijala. Mám z takovýchto pořadů dojem, že někdo rozhodl, že se má zpracovat nějaké téma, a tak ho podřízený tedy zpracuje, odškrtne si, že to bylo uděláno, ale provede to co nejnudněji a nejformálněji.
Jak jsem se vzdaloval Praze, vysílání na VKV bylo hůře slyšitelné a rozhlasový přijímač automaticky přeskakoval na jiné frekvence. Rádio přeskočilo na exkluzivní stanici Vltava - hráli tam pěknou klasickou hudbu, poslouchal jsem, dokud stanice nezmizela. Málem jsem sjel do protisměru, když uvedla hlasatelka na této intelektuální stanici asi kolem půl dvanácté dopoledne, že anglickou sólistkou v jakémsi Mozartově koncertu je Angličanka AnnE (vysloveno s "E" na konci) Sophie ...(příjmení jsem zapomněl). Jméno se samozřejmě vyslovuje "an", nikoliv "ane". Dosud jsem se domníval, že hlasatelé Českého rozhlasu mají aspoň základní povědomí o znalosti cizích jazyků a že to zejména platí o stanici Vltava. No, mýlil jsem se. (Disckjockey jakési komerční stanice pak vyslovoval jméno jedné z britských Spice Girls jako Gerri Halliwell, s "g" jako globus, když ona se jmenuje Džerry.)
V lesnatých údolích kolem Svatého Jana už nebylo na FM slyšet nic, tak jsem byl nucen přeladit na střední vlny a našel jsem Rádio Praha. Vysílal se jakýsi žoviální, polozábavný rozhovor s nějakým hercem a jeho dvěma syny (pořad jsem začal poslouchat zrovna ve chvíli, když jeden z obou synů, filmový producent, se zařekl, že bude intenzivně usilovat aby získal Zlatého lva. Napadlo mě, že je to podivná pracovní motivace: umělec by přece svým dílem měl usilovat o poznání, insight, o osvětlení lidské existence z dosud neznámého úhlu pohledu, o magičnost, o numinozitu, o pravdu - nikoliv o získání ceny na jakémsi světském festivalu). A pak následovaly známé řeči o tom, jak je ta nová technika obtížná a nemožná a jak (strašná legrace!) otec rodiny ve snaze naučit se používat mobilní telefon posílá esemesky někomu úplně jinému než zamýšlí. A internet, tomu už vůbec nikdo z interviewovaných herců a producentů nerozuměl a byli na to hrdí. Hlavní osoba rozhovoru vzpomínala, jak seděla "s chirurgy a profesory" v jakési restauraci a "chirurgové a profesoři" chválili internet a hovořili o tom, jak to otevírá mysl a jak to zpřístupňuje informace. Náš herec si mezitím objednal kafe a přinesli mu ho s dvěma miniaturními papírovými pytlíky cukru. Na jednom bylo napsáno, který Číňan kdy vynalezl papír, a na druhém bylo uvedeno, kdy žil Celsius. Tak se známý herec zeptal "chirurgů a profesorů", kdy byl vynalezen papír a kdy žil Celsius. Ač měli přístup k internetu, nevěděli. Herec usoudil (vtip), že daleko lepší pro vzdělání než využívat internetu je často chodit do hospody.
Řeknete mi, že zbytečně přeháním a jsem zbytečně přísný na to, co byl docela milý, nenáročný "pohodový" a žoviální pořad. Jenže odhalil několik věcí: zaprvé onu podivnou, zcela chybnou, středoevropskou představu o tom, co je vzdělání - že jsou to encyklopedické znalosti a la telefonní seznam. Vzdělání a moudrost je však něco jiného: je to schopnost najít si nové informace, uvažovat o nich a dospívat k samostatnému kritickému úsudku. To snad měli na mysli hercovi "profesoři a chirurgové" - že žoviálně vysmívaný internet pěstuje otevřenost mysli. A dále: jak chybné je interviewovat někoho jen proto, že si pan redaktor v rádiu či v televizi rozhodne, že je to celebrita. To, že někdo vystupuje v médiích, neznamená, že je automaticky pomazaný. Mělo by to být obráceně. Rádio by mělo investigativně zpracovávat témata a mělo by k nim interviewovat soubor lidí, o nichž si reportéři a researcheři předem zjistí, že budou schopni říci něco nového a podnětného.
Mezitím jsem nádhernými, sluncem zalitými údolími dojel do vesnice Hostím. Bylo poledne a přilákala mě svou nově omítnutou budovou tamější hospoda U grobiána. "Teplá jídla po celý den" hlásal bílou křídou napsaný nápis na černé ceduli před hospodou. Připevnil jsem zámkem kolo na plot restaurace a rychle jsem vypnul další pořad na stanici Praha - ten jsem už tedy nemohl poslouchat. Byl o tom, že "dívky od deseti až do sedmdesáti let používají rtěnky, ale já jsem si dnes rtěnku náhodou nevzala", přiznala se reportérka. Banální řeči o rtěnkách jsem rychle vypnul a nedověděl jsem se tedy, zda pořad obsahoval informaci, kterou šíří britský antropolog Desmond Morris (nejnověji ve své knize a stejnojmenném televizním seriálu Manwatching), že užívání rtěnky napodobuje erotické vzrušení ženy a prokrvení jejích rtů během pohlavního aktu: vysílá to tedy mužům podvědomý signál, že je žena ochotna se jim sexuálně oddat. Myslím, že to v pořadu stanice Praha asi nebylo, a kdyby to ctihodné matrony, které pořad o rtěnkách připravily, věděly, byly by tím asi poněkud šokovány.
Šel jsem se podívat, co mají v hostinci U grobiána tedy k jídlu. Restaurace byla docela příjemně zařízená, ale nebyl v ní nikdo. Když tedy měli "Teplá jídla po celý den", chtěl jsem pivo a jídelní lístek. Přišla odpověď: "Ale my ještě nevaříme." - "Od kolika tedy vaříte?" - Žádná odpověď. "Tak to byste si měli odstranit zvenku tu ceduli, je to zavádějící, vždyť nemáte ´Teplá jídla po celý den´". Žádná odpověď.
Vedle výčepního pultu byla na zdi historicky vyhlížející tabulka: "Prodej utopenců zde." Zeptal jsem se: "Ty utopence asi nemáte, že to je jen historická relikvie?" - "Máte pravdu, nemáme."
"Dobře, tak já si dám alespoň to pivko."
"Jenže my máme jenom černé."
"Dobře, tak já si dám černé."
Dívka otočila pípou, ale tam, kde mělo být černé pivo, začalo téct světlé. Začala volat na kolegu: "Hele, vono to není černé, ale světlé!"
Z trubek se vyvalilo větší množství pěny a asi tři čtvrtě půl litru piva, pak pípa prskla a přestala téct.
"Dobře, tak já si vezmu alespoň tohle," spokojil jsem se.
Cestou z Hostíma serpentinami do kopce na Beroun jsem poslouchal stanici Regina. Interviewovali tam zcela banálně jakousi zpěvačku.
Poobědval jsem v Berouně na náměstí (středočeské vesnice a města jsou, jak se zdá, o víkendu vylidněny, skoro jako by byl nařízen výjimečný stav. Bylo mrtvo: v restauraci vedle mě popíjelo jen pár výrostků, vypadali sotva na patnáct - hulili jak komín) a jel jsem zpět směrem na Karlštejn, Hostím, Bubovice a dál do oblasti, kde mám chatu. Zase jsem poslouchal cestou do kopce lesem do Bubovic stanici Praha: tentokrát pořad "Kdo to byl", jehož brněnští autoři postupně charakterizovali tři různé panovnice (poslouchal jsem pozorněji hlavně až konec, třetí anonymní panovnicí byla britská královna Viktorie) a pak Radiožurnál a celou řadu dalších stanic.
Český rozhlas má, zdá se, tři hlavní tematické okruhy. Prvním je aktuální zpravodajství, které se vyskytuje především na stanici Radiožurnál. Poskytuje základní informace o tom, co se děje doma a ve světě, ale většinou jen povrchním způsobem, který málokdy zvídavě a investigativně zajde pod povrch událostí. Příspěvky na Radiožurnálu jsou, zdá se mi, převážně "news-led" - jsou určovány tím, co se vyskytne ve zpravodajském servisu ČTK anebo tím, jaké zprávy vydá vláda.
Rozhlas sám neurčuje politikům agendu. Nemá, zdá se, tým investigativních novinářů, kteří by sami přicházeli s nápaditými a podvratnými tématy, pro něž by jim dal šéfredaktor čas a peníze, aby je - třeba na prostoru několika týdnů - řádně prozkoumali a udělali z nich podnětný, nezávislý, třeba hodinový pořad. Tedy, aby nebylo mýlky, řádně strukturovaný hodinový pořad, osvětlující určité téma relativně do hloubky a z mnoha úhlů pohledu - náhražkou nemůže být bezbřehá hodinová "diskuse" s českými "intelektuály".
Právě takovéto nezávislé, řádně strukturované analytické pořady mají být hlavní náplní veřejnoprávního vysílání - protože, zdá se, tento typ pořadů v ČRo neexistuje, myslím, že Český rozhlas neplní svou veřejnoprávní funkci.
Zaujalo mě také, do jak velké míry flirtují příspěvky na Radiožurnálu s bulvární zábavností - novináři propadají tendenci prezentovat posluchačům nejrůznější bezvýznamné kuriozity. Je to zase spojeno se středoevropskou, rakousko-uherskou představou, že vzdělání, to jsou encyklopedické znalosti ze všech sfér lidského života, které člověk umí odříkávat jako telefonní seznam. Přirozeně, je to zástupná hloupost. Kuriozity naplňují v rozhlase vysílací čas, který by měl být využit pro něco daleko důležitějšího - pro řešení skutečných problémů obyčejných lidí.
Druhé hlavní téma Českého rozhlasu: Protože chybí investigace společenských problémů, Český rozhlas se obrací zástupně do historie. Jeho redaktoři podnikají razie do encyklopedických publikací, z nich opisují historické informace a jistě docela zábavnou formou je prezentují veřejnosti - tak jako v onom pořadu brněnského rozhlasu na stanici Praha "Kdo to byl" o těch třech historických panovnicích. Uznejme, že určitou osvětovou hodnotu takovéto zábavně kulturní pořady snad mají - je ovšem dost silně oslabena, je-li pořad prezentován jako kvíz: jinými slovy, hovořím půl hodiny o panovnicích, ale posluchači neřeknu, které panovnice to vlastně byly. Jistě jen zlomek posluchačů začne taky listovat encyklopediemi a napíše do rádia, o koho vlastně šlo. Osvětový pořad by měl daleko větší efekt, kdyby byla tajenka na jeho závěr prozrazena. - Jenže prezentace kulturních kuriozit z historie je opět jen únik. Opakuji, že veřejnoprávní rozhlas je tady od toho, aby pomáhal lidem řešit dnešní, aktuální problémy a ne aby unikal pod záminkou zpřístupňování "kulturního dědictví" do historie.
Třetím hlavním okruhem vysílání ČRo jsou neustále rozhovory s "celebritami". Protidemokraticky vytváří, zdá se mi, Český rozhlas dojem, že jenom proto, že jakýsi zpěvák či herec se vyskytuje na televizní obrazovce či ve filmu, z jeho úst se jistě pořinou v rozhlasovém studiu perly moudrosti. Jsou to nadlidi, celebrity, a musíme se jim klanět.
Je to samozřejmě nesmysl a Český rozhlas tak vytváří zase jen virtuální realitu. Vzniká tak pozoruhodně konvenční, stereotypní vidění skutečnosti, obraz reality, který tomu, jak česká společnost žije, vůbec neodpovídá. Znovu opakuji, jak už jsem napsal výše: Rádio by mělo interviewovat jen lidi, o nichž si reportéři a researcheři předem zjistí, že budou schopni říci něco nového a podnětného. Kdo neumí víc než opakovat pohodové banality, měl by mlčet.
Rozbíjení konvenčních stereotypů
Fabiano Golgo v současnosti provádí v českých rodinách antropologický výzkum a hovoří s četnými českými babičkami. Ty staré paní jsou ve svých rodinách absolutně izolovány - nikdo s nimi nehovoří, nikdo je nevyslechne a nikdo na ně nemá čas. Jsou proto nesmírně vděčné, že za nimi přišel cizinec, který se jich ptá na jejich životní zkušenosti, zážitky a názory. Svědectví se od nich řine nezadržitelným proudem.
Vzpomněl jsem si na Fabiana Golga, když jsem na stanici Praha zaslechl anonci na pořad o "Nejlepší babičku současnosti: pečou dnešní babičky pořád ještě svým vnukům tvarohové buchty, anebo s nimi hrají volejbal"? Posluchači, zejména vnuci, mají posílat Českému rozhlasu své typy na nejlepší babičku roku.
Nevím, ale jaksi mám pocit, že skutečné informace, jaké objevuje v českých rodinách Fabiano Golgo, se v tom pořadu o babičkách asi neobjeví, jako se v pořadu o rtěnkách neobjevila informace, že rtěnka u žen pro chlapy napodobuje fyziologické vzrušení při pohlavním aktu.
Taková informace, která roztříští pečlivě udržovaný, nemyslivý, ale pohodový rozhlasový diskurs, působí pak v pohodovém konvenčním diskursu šokující silou.
Dobrý veřejnoprávní rozhlas by měl šokovat, podněcovat, vést k přemýšlení a přinášet nepříjemné i nepohodlné myšlenky.
Cestou směrem k cíli jsem už to nemohl vydržet a přeladil jsem tedy na anglické vysílání BBC World Service, které ovšem existuje nyní v ČR na VKV jen ve značně zredukované formě. Vysílali zpravodajský pořad Newshour a v něm měli informace, které v českých rozhlasových stanicích nezaznamenal nikdo: že se konal v Zanzibaru v době summitu v Janově vzdorosummit nejchudších 49 zemí světa, které obvinily země skupiny G8, že pokrytecky požadují volný mezinárodní obchod jen tam, kde se jim to hodí kvůli prosazování vlastních zájmů - přitom tvrdě dotují vlastní zemědělskou výrobu, takže chudé země světa nemohou konkurovat. Proč jsem tyto informace neslyšel na Radiožurnálu? Možná jsem jen poslouchal nesprávný pořad.
V Británii není radno lhát u soudu
Bývalý místopředseda Konzervativní strany Jeffrey Archer odsouzen na čtyři roky do vězení za křivou přísahu
Dramatický pád Jeffrey Archera, spisovatele populárních románů a bývalého čelného politika za Margaret Thatcherové a Johna Majora, dosáhl v pátek nejhlubšího bodu, napsal deník Guardian - ten den totiž Archer nastoupil svůj čtyřletý trest vězení za křivou přísahu. Jde prý o jeden z nejzávažnějších případů křivé přísahy v britské trestní historii.
Archerovi bylo také nařízeno, aby uhradil náklady trestního stíhání ve výši 175 000 liber (9,6 milionů Kč). Také čelí soudnímu příkazu jménem bulvárního deníku The Star, který požaduje od Archera 2,2 milionu liber (121 milionů Kč) na uhrazení svých nákladů a formou odškodného za to, že ho Archer koncem osmdesátých let neprávem žaloval za pomluvu.
Jiný britský bulvární list, News of the World, který otiskl původní zprávu o Archerovi a pak mu zaplatil odškodné ve výši 50 000 liber (2,75 milionů Kč) nyní požaduje zpět 300 000 liber (16,5 milionů liber).
Byly také vzneseny požadavky, aby byl Archerovi odebrán jeho šlechtický titul, a tedy jeho členství v britské Horní sněmovně. Daňový úřad bude vyšetřovat obvinění, že se Archer vyhýbal placení daní.
Porota pěti mužů a šesti žen dospěla po 23 hodinách jednání k jednomyslnému rozsudku, že je Archer vinen. Porota shledala Archera nevinným z menšího trestního činu "zabraňování řádnému průběhu spravedlnosti" a osvobodila Teda Francise, který se na lavici obžalovaných zodpovídal z obvinění z obdobného trestného činu spolu s Archerem.
Prokurátor Archera obvinil, že Archer si získal od Francise falešné alibi ve snaze popřít tvrzení deníku Star, že zaplatil prostitutce Monice Coghlanové 70 liber za "zvrácený sex" a donutil svou osobní asistentku, Angelu Peppiattovou, aby zfalšovala záznam v jeho deníku, na nějž se pak spoléhal u soudu.
Když soudce Archera odsuzoval, konstatoval, že "bylo neobyčejně nepravděpodobné", že by býval vyhrál proces o pomluvu, kdyby býval měl v roce 1987 soud k dispozici jeho skutečný deník. Obvinění vznesená proti Archerovi patřila podle soudce "k nejzávažnějším, s jakými jsem se kdy setkal. Poté, co jsem poslouchal důkazy po mnoho dní, zastávám názor, že tato obvinění představují snad nejzávažnější trestný čin křivé přísahy, s jakým jsem měl kdy zkušenost a jaký byl kdy v právní historii zaznamenán.
Faktem je, že jste se v roce 1987 nepoctivě rozhodl zmanipulovat soudní spor který jste vedl proti deníku Star. Podvodně jste přísahal, že jsou předložené dokumenty pravé, a pak jste svědčil falešně u soudu." Soudce uvedl, že "kdyby v roce 1987 porota znala fakta, je velmi nepravděpodobné, že byste býval byl úspěšný."
Soudce uvedl, že po svém soudním vítězství byl Archer nesmírně úspěšný, pokračoval ve své politické kariéře, byl povýšen do Horní sněmovny a plánoval kandidovat ve volbách na primátora Londýna.
Poté, co byl odsouzen, Archer v tmavěšedivém obleku a černé vázance, poté, co mu minulý týden zemřela matka, byl přímo odveden do vězení.
Archerův právní zástupce konstatoval, že je Archer rozsudkem "šokován a zklamán" a že se odvolá.
Peter Hill, šéfredaktor deníku Daily Star, konstatoval, že je rozsudkem potěšen: "O lordu Archerovi bylo prokázáno, že je to lhář, podvodník a oportunista, člověk tak arogantní, že si myslel, že stojí nad zákonem. Nyní byl konečně po zásluze potrestán."
Bývalý političtí spojenci Archera nepodpořili. Lady Thatcherová se odmítla vyjádřit k uvěznění jejího někdejšího nejoblíbenějšího politika Konzervativní strany, stejně jako William Hague, který před časem podpořil Archerovu kandidaturu na primátora Londýna a uvedl, že je Archer člověkem "vysoké morálky a integrity".
John Major, premiér, který udělil Archerovi jeho šlechtický titul, uvedl: "Je mi opravdu hluboce, hluboce líto, jak to všechno dopadlo. Doufám, že v této těžké době si všichni připomenou také mnoho laskavých a velkomyslných věcí, které Jeffrey udělal."
Bohužel, na rozdíl od Vás, Uhla či Havla nemám možnost být pokrytec, abych se ve skrytu za zdí schovával před většinou cikánů- zdůrazňuji většinou, nikoliv před všemi - za vysokou zdí a hlásal o kráse bydlení v jejich sousedství.
Přestože hrůzostrašný komunistický režim měl tisíc a jednu chybu, nedá se upřít relativní klid od kriminality. A pouze z jednoduché příčiny! Evidence osob byla důsledná, na rozdíl ode dneška, kdy Ukrajinská mafie si tady společně s jinými zakládá družbu ve velkém. A nic na tom nemění fakt,že to bylo hrubě zneužito!! Vám se možná zdá správné, že banda nezkrotitelných cikánů v severních Čechách přinutila v čele s Uhlem vystěhovat pokojné obyvatele. A přitom Uhl za to nebyl soudně vůbec obviněn, natož potrestán!
A ještě podobný typ pisálků Vašeho ražení(i když k této akci Váš osobní postoj neznám), z protihlukové zdi udělal reklamu a vymyslel název ghetto. A slušný občan zapláče a navíc, dnes po tom neštěkne pes.
Nejsem z těch, který se nechá masírovat politiky a hromadnými sdělovacími prostředky a jednoznačně podporuji Britskou vládu.
Závěrem dvě připomínky. Chyba je ve štědrosti britské vlády a i některých jiných vlád.
A věřte, že od části Romů vím, jak to mají těžké. Je mi jich líto a je třeba do jejich dětí třeba i násilně vnutit vzdělání přiměřené k jejich mentalitě a způsobům jejich života.
Ale mentalitou se nedá nazývat zlodějna ani u bílých ani u černých! A nikdo z nich nemá právo mě obtěžovat hlukem, nepořádkem ani krádežemi v mém soukromém životě!!
Takže Vás žádám: ukončete pokrytectví a otevřete třeba sejfy svým "přátelům", aby nás neokrádali!!!
Já naprosto chápu strach britských občanů i jejich vlády a jednoznačně je podporuji i když koneckonců bych mohl být rád, že se odstěhují. A hlavně si vážím toho, že nepoužívají špinavou přetvářku, jako většina z nás, kteří si bůhvíproč říkáme slušní!
Mezinárodní ocenění Adama Komerse
Vedoucí regionálního zpravodajství ČT Adam Komers získal cenu novinářské nadace Knight International Press Fellowship (jedna z největších a nejprestižnějších organizací v USA, která se zabývá problémy žurnalistiky) za své postoje během prosincové krize v ČT. Nominaci navrhla Rebeka Lipkinová (televize ABC), která několik měsíců působila v ČR.
David Anable (president KIPF): "Pan Komers letos získal tuto cenu, protože vystoupil na obranu nezávislé a kvalitní žurnalistiky v ČT. Své kolegy vedl v boji proti zvyšující se politické kontrole nad televizí a snažil se zabránit, aby byla pohřbena její nezávislost."
Adam Komers: "Já to chápu jako ocenění většiny zaměstnanců ČT, mých kolegyň a kolegů, dále celé řady významných českých osobností a také statisíců koncesionářů, kteří se proti politickému ovládnutí této instituce veřejné služby velmi nahlas postavili."
Po Daniele Drtinové, která obdržela tuzemskou cenu K. H. Borovského, se tak dostalo i mezinárodní uznání jednomu z vedoucích představitelů krize v ČT. Panu Komersovi blahopřeju, radost však skrývám do doby, kdy bude jasné, zda mu cena u současného vedení ČT prospěje či uškodí.
Poznámka JČ: :)
Hloupost zahraničních novinářů neorientujících se v cizím prostředí opravdu nezná mezí. Navrhovatelka ceny si alespoň mohla připomenout ze školy (už to jistě ve svém naivním nadšení pro vzbouřence zapomněla!), že novináři nesmějí vystupovat na veřejnosti ve své věci, ale musejí i od svých zájmů udržovat profesionální odstup. (Rychle by ji z ABC vyrazili, kdyby udělala revoluci proti řediteli a začala vysílat pořady ve své věci! :)
Hned po loňském televizním prosincovém vzbouření přesně definoval Andrew Stroehlein v týdeníku Central Europe Review zmatek a neprofesionalitu některých zahraničních pozorovatelů. Postavili se podle něho na stranu vzbouřenců
1. protože nerozumějí česky a nebyli schopni se rozebrat ve složité situaci v České televizi.,
2. z profesní zaujatosti (bojují-li "naši kolegové" za "svobodu slova", musíme je podpořit),
3. z absolutní neznalosti kontextu (myslíte si, že člověk, který označil Komerse za "vynikajícího novináře" viděl někdy nějakou jeho práci z doby před vzbouřením na záchranu svých zaměstnání,
4. z arogance vůči východní Evropě ("ti ubozí Východoevropané, na rozdíl od nás, zralých občanů Západu, musejí pořád bojovat za svobodu slova").
Naštěstí je vzbouření v České televizi poraženo a většina špatných novinářů, kteří se vzbouřili ve věci svých sinekur (i těch, s "cenami", od naivních cizinců :)) či od zaujatých českých organizací :) bude muset odejít. Zda se novému vedení zpravodajství ČT skutečně podaří vytvořit neúplatné, kritické, profesionální samostatné zpravodajství a publicistiku, bez zásahů politiků, je ovšem otázka. Cena pro Komerse :) v tom nebude hrát příliš významnou roli.
Optimistické letní variace
Probouzím se pozdě, je léto a venku skoro třicet stupňů. Otvírám oči. Můj pohled padá na kalendář - je 22. července 2006.
Měl bych zapnout počítač a pustit se do práce, ale už řadu měsíců pochybuji o tom, že v této zemi má povolání novináře nějaký smysl. Aspoň že už nechodí policie tak často na namátkové domovní prohlídky! Vím sice, jak data ukrýt, aby je nenašli (šifrování je v této zemi již několik let zakázáno, ale umím zákaz obejít), jenže vždycky nejméně na týden zabavili počítač, aby znalec prověřil, zda neobsahuje protirežimní (oficiálním jazykem: protidemokratické) informace.
Lidé už vlastně ani nemají na čtení novin náladu: v zemi je skoro 25 procent nezaměstnaných, životní úroveň klesá (oficiální čísla se sice nezveřejňují, ale málokdo pochybuje, že je tomu tak) a každý si hledí svého.
Přemýšlím, kdy ta mizerie začala. Přelomový byl rok 2002. Parlamentní volby skončily patem a opakovaly se na podzim znovu. ODS, KSČM a ČSSD se dohodly na urychlené změně volebního zákona a prosadily desetiprocentní klauzuli s příslušným násobkem pro koalice. Ve sněmovně pak zůstaly právě jen tyto tři strany, které posléze uzavřely tzv. Trojdohodu, podle níž se měla trojice vzájemně podporovat a vládnout měla vždy ta ze stran, která získá nejvíc hlasů ve volbách. Ale ani to už neplatí, další volby se konaly většinovým systémem a strany šly do nich společně jako Duhová unie. Jak se dalo předpokládat, při pětiprocentní volební účasti získaly devadesát tři procent hlasů. Ano, země je apatická, kdo by se dnes zajímal o politiku...
Volební program ODS, vítěze z roku 2002, se jmenoval Modrá cesta. Miroslav Macek, jeho hlavní autor, vyšel z principu "Co si zaplatíš, to budeš mít", a v programu navrhl radikální privatizaci školství, zdravotnictví a důchodového systému a zjednodušený daňový systém založený na rovné dani. Lidé mu nejprve tleskali (jaký komfort, ušetřit za zdravotní a sociální pojištění!), ale později se velmi podivovali, proč mají najednou platit za něco, na co celý život přispívali. Nakonec jim nezbylo než se s novým systémem smířit: budoucnost patří mladým a staří musejí něco obětovat pro národní prosperitu, vysvětloval tehdy Václav Klaus.
Následovaly přesuny na mediální scéně. Veřejnoprávní televize a rozhlas šly zčásti do privatizace, zčásti byly jejich frekvence přiděleny novým stanicím podřízeným vládě. Dnes vysílá už jen nízkorozpočtová Česká státní televize, Nova 1, Nova 2, erotická SuperNova (bývalá regionální Galaxie, která zkrachovala) a Prima; veřejnoprávní rozhlasové stanice zanikly téměř úplně, zůstal malý zpravodajský Státní rozhlas a regionální, "hejtmanské" stanice.
I noviny vypadají dnes jinak: všechny jsou barevné, bulvární a zpravidla zcela provládní. Vycházejí vlastně už jen tři deníky, Právo, Dnes a Super, ostatní padly, když vláda zavedla zvláštní daň z informací. Dnešní novináři vědí přesně, o čem a jak mají psát a co a jak točit, a tak vlastně za posledních několik let nebyly žádné mediální skandály. I můj případ tehdy v roce 2002 dopadl vcelku dobře: za pomluvu policie jsem dostal podmínku a na rok zákaz publikování. Dnes by mě nic takového nenapadlo, články o policii je ostatně i podle zákona nutno konzultovat předem s příslušným oddělením ministerstva vnitra; už nehrozí, že by novinář udělal takovou chybu jako já před lety... Vlastně ještě jeden malér mě potkal, to když jsem v roce 2004 neopatrně použil slovní spojení "participativní demokracie" - předvolali mě na policii, dali mi za článek pokutu a musel jsem podepsat poučení, ve kterém stálo, že demokracie je jen jedna, bez přívlastku.
V zahraniční politice znamenal přelom rok 2003. Protievropská rétorika prezidenta Klause a ministra zahraničí Zahradila způsobily, že EU ohlásila definitivní ukončení rozhovorů o vstupu České republiky do Unie. To se ihned projevilo přijetím řady nových zákonů. Nový zákon např. uzavřel obchodní rejstřík a katastr nemovitostí, takže novináři - kdyby snad měli odvahu pokoušet se o to - se už nedostali k údajům o tom, co kdo vlastní. Další zákon posílil pravomoci policie, uzákonil odposlechy bez soudního příkazu a stanovil, že osoby, které v minulosti projevovaly protidemokratické názory, mohou být vzaty až na šedesát dnů do preventivní vazby. Velmi rychle se tak podařilo zlikvidovat levicovou "extremistickou" scénu: než trávit týdny ve vězení, kdykoli se konala akce, proti níž by snad chtěli demonstrovat, radikálové raději ukončili politickou činnost nebo odešli do emigrace.
Zhruba ve stejné době západoevropské země zlomily nad Českou republikou hůl definitivně a aby čelily přívalu běženců, zavedly pro její občany vízovou povinnost. Romská otázka, která působila v 90. letech napětí ve vztazích mezi Evropou a Českou republikou, byla vyřešena zřízením "zvláštních obytných zón", uzavřených území, kam byly přesídlovány romské rodiny, které místní úřad označil za asociální. Opouštět je obyvatelé smějí jen krátkodobě, na propustku. Centra mnoha měst se tak zcela vylidnila, ale kriminalita poklesla na úroveň před rokem 1989. Uzavření hranic působilo příznivě i na obchod s drogami; ten v zemi prakticky zanikl.
Přece jen zapínám počítač a prohlížím si ranní vydání novin. Opět tam ale není nic zajímavého, většinou jen medailony politiků, rozhovory s herci a pár článků z komunální politiky. O důležitých tématech se v novinách nepíše a televize o nich nevysílají, lidé jsou frustrovaní, chtějí se bavit a nestarají se o věci kolem sebe. Čtu komentář Jana Patočky určený mládeži. Pochybuji, že by našel adresáta: mladí se zpravidla pokoušejí dostat "ven" hned po střední škole (studium na privátních univerzitách si většina z nich nemůže dovolit) a stát tento exodus podporuje, aby se tak co nejrychleji zbavil potenciálních kritiků režimu. Kdo zůstal, ten většinou na Západě neuspěl a stává se mezi místními terčem posměchu. Nenadchne mě ani mentorský "Sloupek z Lán" od prezidenta Václava Klause.
Otevírám Britské listy. Vycházejí pravidelně již desátým rokem, ale ani ony už nepíší nic zajímavého. Otupěly, ztratily motivaci a neumějí oslovit moderního čtenáře, který se nezajímá o složité souvislosti a vztahy mezi jevy ve společnosti.
Mnu si oči. Jsem unavený, je mi čtyřicet, ale cítím se na šedesát. Má smysl psát články pro čtenáře, kteří nepřemýšlejí?
Asi bych měl jít do penze...
