Sex, lži a svoboda sdělovacích prostředků
Dvě nejmocnější země světa - Spojené státy a Německo, nejvlivnější stát Evropské unie - se octly za poslední týden uprostřed obdobné kontroverze. Jak na to upozornil včera týdeník Observer, závažné politické a ekonomické otázky byly zastíněny skandály ohledně soukromého života politiků - tedy, otevřeně řečeno, ohledně sexu.
Případ amerického kongresmana Garyho Condita a bývalého německého kancléře Helmuta Kohla ilustrují podle Observeru "sílu sexuálního pudu a vyvolávají otázky o hranicích soukromí".
Kohl zuří ohledně toho, co se mu stalo, a Condit si rozhněvaně stěžoval, proč ho ve sdělovacích prostředcích skandalizují, když detektor lži, jemuž se Condit (soukromě) podrobil, dokázal, že Condit nelže, když tvrdí, že zmizelé dívce Chandře Levyové nic zlého neudělal. Namísto bědování by měl Condit uvažovat: kdy se stává osobní život politikou a kdy se soukromé záležitosti stávají záležitostmi veřejnými?
Chandra Levyová zmizela před jedenácti týdny. Pracovala u Condita jako jeho asistentka. Condita vyslýchala policie. Popřel, že ví o jejím zmizení a také (je jí, nebo bylo jí 24 let, jemu je nad padesát a je ženatý), že by spolu něco měli.
Nyní Condit přiznává, že byli s Chandrou milenci. Washingtonská policie tvrdí, že nalezla v Conditově bytě krvavé skrvrny.
Bývalý německý kancléř Kohl se mezitím účastnil pohřbu své manželky, Hannelore Kohlové, která spáchala sebevraždu, údajně proto, že byla v depresi v důsledku nezvyklé alergie na světlo, jíž trpěla. Avšak týdeník Stern zveřejnil informaci, že prý měl Kohl dlouhodobý milostný poměr s Julianou Weberovou, ředitelkou své kanceláře. Vyplynulo z toho, že zřejmě tento milostný poměr byl skutečným důvodem zoufalství paní Kohlové.
V obou případech přinesly sdělovací prostředky informace o něčem, co začalo jako soukromá záležitost. V obou případech jsou oba muži přesvědčeni, že to začalo narušením jejich práva na soukromí, v obou případech je to složitější.
V ideálním světě by soukromí a veřejný život měly být odděleny: politikové, kteří mají mimomanželský milostný poměr a vedou ho způsobem, který neporušuje zákon, anebo veřejně nevyvolává skandál, by měli být necháni na pokoji.
Ale svět není ideální. Sex nás fascinuje všechny, argumentuje Observer, a sex a politika jsou neoddělitelně spojeny od počátků organizované lidské společnosti.
V historii bylo mnoho královských milenek a milenek politiků a nikdo si nestěžoval, pokud se to dělo diskrétně.
Politikové si nemohou stěžovat na upadající úroveň sdělovacích prostředků. Máme totiž nyní veřejné osobnosti, které samy odhalují svůj vlastní soukromý život - a pak si stěžují na to, že se to stává tématem sdělovacích prostředků.
Jestliže dojde k sebevraždě manželky bývalého německého kancléře, mělo by se zamlčovat, že k ní možná došlo v důsledku jeho nevěry?
A co se týče Condita, ukazuje to, jak nebezpečné je "poskytnout politikům jejich soukromí". Když byly vzneseny otázky ohledně jeho milostného poměru, Conditův právník reagoval: "Tohle je přece pod důstojnost deníku Washington Post." A jeho tiskový mluvčí obvinil Washington Post z bulvárnosti. Avšak pokud někdy nastala situace, kdy by měl být legitimně zkoumán život určitého člověka, byla to právě tato situace.
Ukazuje se, že americké sdělovací prostředky byly poslední dobou v takovýchto záležitostech velmi krotké. Před třemi lety vedli republikáni jako Newt Gingrich, Henry Hyde a Dan Burto útok na Billa Clintona ohledně jeho poměru s Monikou Lewinskou. Pak se ukázalo, že tito přísní konzervativní státníci byli také nadšenými cizoložníky. Od té doby republikáni už raději příliš nevyužívají sexuálních skandálů svých politických odpůrců.
Po skandálu Clinton-Lewinská si americké sdělovací prostředky uvědomily, že to přehnaly a v důsledku špatného svědomí přestaly vyšetřovat soukromý život amerických politiků. Listy jako Washington Post (nyní přiznávají), že příliš dlouho se odmítaly začít zabývat Conditovou vyhýbavostí.
Je možné, že s brutálnějším přístupem sdělovacích prostředků už mohla být Chandra Levyová nalezena.
Je pravda, že veřejnost se často chová voajeristicky a sdělovací prostředky krutě porušují soukromí. Ale právě výše zmíněné dva případy jsou důvodem dospět k závěru, že když se politikové vymlouvají, že mají právo na soukromí, je to často humbuk.
