Proč nemůže rodina Majida Majeda dostat v ČR trvalý pobyt
Toto je přepis Radiofóra, které se vysílalo na stanici Radiožurnál ve středu 11. července 2001 v 17.10
Martin Veselovský, moderátor:
Dobré odpoledne, vítám vás u středečního Radiofóra. U mikrofonu je Martin Veselovský.
Dnes budeme mluvit o vztahu České republiky k cizincům, kteří v naší zemi chtějí, nebo jsou nuceni dlouhodobě žít. Jaké mají možnosti, jaké mají povinnosti a jak se stát chová ve chvíli, kdy se k nim jejich rodná země obrací zády. V roce 1992, respektive 1993 přicestovala do České republiky z Iráku rodina pana Waleda Bahnama, od té doby tady žijí, mají zavedenou restauraci, platí daně, nemají potíže se zákonem a jejich děti navštěvují české školy. Ve chvíli, kdy nastal problém mezi Bahnamovými a iráckou ambasádou, nastal také problém mezi nimi a českým státem. Hosty dnešního Radiofóra jsou syn pana Bahnama, pan Majid Majed.
Majid Majed: Dobrý den.
Martin Veselovský: Vedoucí skupiny povolování vstupu a pobytu Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, pan doktor Miroslav Chára.
Miroslav Chára, vedoucí skupiny povolování vstupu a pobytu Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ČR: Dobrý den.
Martin Veselovský: A redaktor internetového deníku Britské listy Tomáš Pecina.
Tomáš Pecina:: Dobré odpoledne.
Martin Veselovský: Dobré odpoledne. Majide, můžete pro začátek stručně uvést důvody vašeho odchodu z Iráku?
Majid Majed: Důvody našeho odchodu z Iráku byly takovéto. Irák celou dobu, celých těch ... takhle, já osobně jsem v Iráku žil třináct let, osm let jsem z toho se účastnil osmileté války mezi Irákem a Íránem, pak byla dva roky pauza, pak přišla irácká invaze do Kuvajtu a v roce 1993 jsme opustili Irák. To znamená, že jsem asi tři roky jsem věděl, co to znamená mír, jedenáct let jsem žil ve válce, embargu a tak dále. Opustili jsme Irák hlavně z těchto důvodů. Rodiče pro nás chtěli najít bezpečný domov.
Martin Veselovský: Můžu jenom, že přerušuji, můžu se zeptat, jaké v devadesátých letech byly vztahy vaší rodiny a irácké ambasády tady u nás?
Majid Majed: Myslíte v roce 1993?
Martin Veselovský: Ano.
Majid Majed: Jako rodiče byli nuceni ... mně ještě nebylo patnáct let, takže jsem v podstatě byl dítě, takže na hodně věcí jsem nemohl říct svůj názor, takže rodiče museli poslouchat konkrétně iráckou ambasádu, jinak by v podstatě ohrožovali naši bezpečnost, to znamená, že by riskovali. Pak by jim ambasáda ohrožovala nějakým způsobem pasy a tak dále. Jako rodiče jsou ... žili v Iráku, takže jsou ještě vychovaní v irácké tradici. Já díky tomu, že jsem vyrůstal nějakou dobu tady, takže prostě jsem zvyklý vyjádřit svůj názor svobodně a upřímně.
Martin Veselovský: Rozumím.
Majid Majed: Pak když jsem začal chápat, že ambasáda dělá všechno možné, aby nás nějakým způsobem, nechci říct zničili, ale výhrůžky a tak dále. Já jsem byl postaven na nohy ... pak jeden člověk, to je pan Shákar, napadl maminku u nás v kuchyni ...
Martin Veselovský: Jenom, pardon, dostaneme se ... k tomuhle momentu se ještě rozhodně dostaneme. V říjnu 1999 vaše rodina žádala o povolení k trvalému pobytu v České republice z humanitárních důvodů. Tato žádost byla zamítnuta. Pane doktore Cháro, zkuste mi nastínit humanitární důvody, které by vedly jaksi k nezamítnutí takové žádosti.
Miroslav Chára: Samozřejmě každý ten humanitární důvod je jiný, u každé rodiny jsou ty důvody jiné. Já bych chtěl říct, že tato žádost byla posuzována ještě podle starého zákona, čili podle zákona 123 z roku 1992, a podle příslušného ustanovení. Jestliže hovoříme o humanitárních důvodech, které cizinecká policie uznávala, můžeme například jmenovat černobylskou havárii, kdy jsme z humanitárních důvodů povolovali trvalé pobyty. Co se týče bývalých občanů České republiky, co se týče přestárlých osob, co se týče osob, které u nás byly zaměstnány a měly úrazy ze zaměstnání a podobně.
Martin Veselovský: Jak jsem to pochopil tak, v případě rodiny Bahnamových ta situace nebyla taková.
Miroslav Chára: V případě rodiny Bahnamů správní orgán posoudil, že jejich dlouhodobý pobyt je dostačující pro jejich pobyt na území České republiky, a neuznal uvedené důvody za humanitární.
Tomáš Pecina: Pardon ...
Martin Veselovský:
Teď mluvčí pan Tomáš Pecina.
Tomáš Pecina: Pane doktore, domníváte se, že pokud se rodina dokázala během sedmi, osmi let svého pobytu v podstatě dokonale integrovat do místní společnosti, že to není důvod, aby jí byl umožněn státními orgány pobyt - aby ta rodina dostala popřípadě české státní občanství?
Miroslav Chára: Já bych chtěl říct, že trošku směšujete české státní občanství s trvalým pobytem. Čili, aby někdo dostal české státní občanství, musí nejprve splnit podmínky pětiletého trvalého pobytu a potom pokud žádá o občanství, žádá podle zákona číslo 40 z roku 1993 o nabývání a pozbývání občanství. Samozřejmě v současné době je již platný nový cizinecký zákon a podle zásad tohoto zákona je běžné, aby každý cizinec žádal o trvalý pobyt až po deseti letech.
Tomáš Pecina: Je tam ovšem speciální ustanovení, že v případě, že zákon příslušné země tomu cizinci neumožňuje, aby se vyvázal ze státního svazku, že tato lhůta se zkracuje na pět let. To v současné době nastalo v případě této rodiny.
Martin Veselovský: Pane doktore?
Miroslav Chára: Ano, tento zákon umožňuje, aby jedna podmínka nebyla splněna. Ty podmínky pro občanství jsou, jak jsem říkal, je to dle zákona, trvalý pobyt pět let, vyvázání se z domovského svazku, bezúhonnost a znalost češtiny. A samozřejmě ten správní orgán, v tomto případě je to civilně-správní orgán, může jednu z těch podmínek prominout.
Martin Veselovský: Jestli se úplně nepletu, tak se tak nestalo, takže tento stav, který teď je, asi neodpovídá úplně přesně tomu, co jste teď líčil.
Miroslav Chára: Takže asi si nerozumíme. O české občanství nikdy zažádáno nebylo, protože pan Waled Bahnam trvalý pobyt neobdržel. A pokud někdo, cizinec, neobdrží trvalý pobyt, nemůže žádat o české občanství. Řeší to ... každou tuto záležitost řeší jiný zákon a vede se o této záležitosti jiné řízení.
Martin Veselovský:Pane Pecino, jestli vás mohu přerušit, vy jste v květnu tohoto roku poslal otevřený dopis ministru vnitra Grossovi. Vyjádřil jste tam jaksi přesvědčení, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení trvalého pobytu bylo nekompetentní a odporující veřejnému zájmu. Proč?
Tomáš Pecina: Ten důvod je velmi jednoduchý. Tato rodina se integrovala do české společnosti a naprosto bez problémů, bez konfliktu se zákonem tady žije, dokonce podniká, dokonce zaměstnává jednoho nebo dva zaměstnance. To znamená, samozřejmě v každé evropské zemi, která ctí zásady demokracie, by taková rodina bez jakýchkoliv problémů mohla v té zemi žít dál. Já se domnívám, že takzvaný institut správního uvážení, pro posluchače přiblížím, že v určitých případech má orgán státní správy možnost rozhodnout na základě vlastní úvahy, to se nazývá správní uvážení - v tomto případě se domnívám, že to správní uvážení bylo nesprávné, protože nerespektovalo účel zákona o pobytu cizinců. Pane doktore Cháro, když spolu půjdeme na Václavské náměstí, když spolu půjdeme ke Kotvě, uvidíme tam velký počet dealerů drog. Mnozí z těchto dealerů drog jsou z arabských zemí, podobně jako pan Majed, ten ovšem není dealerem drog, ten je studentem Fakulty elektrotechniky Českého vysokého učení technického. Proč, prosím vás, tato rodina má takové problémy s pobytovým režimem, kdežto ti dealeři drog z arabských zemí tyto problémy zjevně nemají?
Martin Veselovský: Pan doktor Chára.
Miroslav Chára: Já bych řekl, že se nedomnívám, že rodina má problémy pobytové, protože jak již bylo na začátku řečeno, jsou tady od roku 1993. Každý rok jim byl prodlužován dlouhodobý pobyt, je jim prodlužován do dneška, do dneška mají všichni platné povolení k pobytu. Dnes již to není dlouhodobý pobyt, ale vízum k pobytu nad devadesát dnů. Nevím, co máte na mysli, že dealeři drog mají v pořádku svůj pobyt a příslušníci rodiny nemají.
Martin Veselovský: Tam zůstává ...
Tomáš Pecina: Abych byl konkrétní. Minimálně mají trvalý pobyt, nebo někteří z nich mají dokonce i české občanství a nemají české manželky a tak dále.
Martin Veselovský: Ne, já se ...
Tomáš Pecina: V čem je ten rozdíl? Kde je to kritérium?
Martin Veselovský: Obávám se, že tady teď mluvíme o něčem, k čemu asi můžeme těžko přinést důkazy, že všichni jaksi dealeři drog na Václavském náměstí disponují naprosto ...
Tomáš Pecina: Můžeme o tomhle problému ovšem hovořit naprosto obecně. Skutečně když se podíváme na statistiku, jak veřejnost vnímá korupci - protože korupce jako taková není přesně objektivně měřitelná - když se podíváme na statistiku, jak je korupce vnímána u veřejnosti, Česká republika si stojí velice špatně. A potom je asi legitimní se ptát, není důvodem, že ti Arabové, kteří prodávají drogy, zde bez problémů žijí a tato rodina má tyto administrativní problémy - nejmenuje se ten důvod - úplatek?
Martin Veselovský: Pan doktor Chára.
Miroslav Chára: Já se domnívám, že tady trošku spekulujete, protože vy říkáte, že každý Arab na Václavském náměstí má trvalý pobyt. Já samozřejmě jsem přesvědčen, že tomu tak není, že se tady občas plete pojem trvalý pobyt a přechodný pobyt a podobně. A toto, co říkáte, nemůžeme zobecnit. Kdybychom chtěli něco zobecňovat, museli bychom si to podložit statistikami. Kdybyste řekl, abych přinesl statistiku osob například Iráku, které jsou na území České republiky, kolik jich je zde, kolik jich má vízum nad devadesát dnů, kolik jich má trvalý pobyt, a některé arabské státy, tak potom bychom to mohli zobecňovat, ale takto to nelze.
Tomáš Pecina: Ovšem proč tady jsou? Přece není ve veřejném zájmu, není ve státním zájmu České republiky, aby tito lidé, kteří se dopouštějí závažné trestné činnosti, aby mohli beztrestně pobývat na území České republiky, aby jim tady byl umožňován dlouhodobý pobyt, trvalý pobyt, případně i občanství.
Martin Veselovský: Já se obávám, že pravděpodobně teď půjdu, pane Pecino, proti vám, ale měli bychom to mít podloženo nějakými fakty. Bohužel v tuto chvíli ta fakta po ruce nemáme, abychom je mohli citovat a tak dále. Majide, kdy vyprší povolení, to vízum k pobytu nad devadesát dní?
Majid Majed: Já myslím, že ho mám do 14. nebo 16. září, sestra, otec a starší bratr, myslím, ho mají do 30. srpna, myslím i maminka, ale ...
Martin Veselovský: Můžete zažádat o jeho prodloužení?
Majid Majed: Jako podle zákona samozřejmě můžeme, ale problém je v tom, že nám skončí pasy. A podle zákona oni mají právo dát pobyt jako čtyři měsíce před ukončením pasu, to znamená, jako české úřady to udělaly tak, že prostě nám daly do září a mně končí pas v prosinci. Takže ...
Martin Veselovský: Já mám pocit, že tady se dostáváme, přímo tady u tohoto jednoho případu, jaksi k meritu věci, to je platnost vašich pasů. V jakém jste vztahu s iráckou ambasádou, která by pravděpodobně měla za normálních okolností vám tu platnost prodloužit?
Majid Majed: Takhle, s iráckou ambasádou už žádná komunikace neexistuje.
Martin Veselovský: Proč?
Majid Majed: Proč? Z jednoduchého důvodu. Já osobně ... myslím, že je to názor celé rodiny, my s nimi už nic společného nechceme mít, protože ti lidé, co jsou na ambasádě, například pan Muhama Bahal-Dín nebo pan Shákar, to nejsou slušní lidé, nechovali se k nám slušně. Dokonce pan Shákar osobně napadl maminku v restauraci, začal jí vyhrožovat kvůli ... jak jsme my dělali tu hostinu v červenci roku 2000 ...
Martin Veselovský: Hostinu pro iráckou ambasádu.
Majid Majed: Samozřejmě pro iráckou ambasádu. Bylo to pro dvě stě až tři sta lidí. Maminka v červnu byla hospitalizována v nemocnici, má už dlouhou dobu nemoc s vysokým tlakem a srdcem, dokonce teďka nedávno jí objevili, že má i cukrovku.
Martin Veselovský: Majide, rozumím důvodům, proč přerušit jaksi vztahy s iráckou ambasádou. Tímto se samozřejmě odstřiháváte od jaksi možnosti disponovat platnými pasy, tak co s tím? Je to poněkud asi patová situace, protože bez pasů s největší pravděpodobností se jaksi odbor cizinecké policie s vámi příliš bavit nebude, abych to tak řekl. Pane doktore Cháro.
Majid Majed: Samozřejmě podle zákonů to je takhle, ale já bych ještě ujasnil, to je vždycky, oni to zdůvodní tak, že to je podle zákona, podle zákona. Ale prosím vás, já jsem člověk, který ... prožil jsem válku a jsou někdy situace, kdy člověk ... jako nevíte, jestli druhý den ... já nevím, jestli tady pan doktor prožil, co to je válka, ale nevíte, jestli druhý den budete vzhůru nebo uvidíte své přátele a příbuzné a tak dále. Teď mluvíme trošku o lidských právech, jde tady prostě o životy šesti lidí. Prostě oni můžou to, že to je podle českého zákona, já samozřejmě respektuji tyto zákony, a proto už téměř deset let s nimi nemám problémy, ale tady ať berou v úvahu, že tady jde o život šesti lidí. Ale každý zákon má výjimku. Mluvíme o lidských právech, ta země bojovala padesát let proti bývalému režimu, někteří lidé obětovali svůj život, například pan prezident byl ve vězení, že jo, kvůli svobodě.
Martin Veselovský: Pardon, pane doktore Cháro, máte v zákoně nějakou výjimku, která by například upravovala vztah k cizincům, kteří z objektivních příčin nedisponují platným cestovním pasem?
Miroslav Chára: Takže já bych chtěl reagovat na tato slova, co byla předchozí. Za prvé tedy není pravda, že všichni, vaše celá rodina máte problémy s pasy ...
Majid Majed: Já jsem říkal ...
Miroslav Chára: Například vaše matka má státní cestovní doklad do 2003. Za další bych chtěl říct, že v roce 1997 vám všem, jestli se nemýlím, vydávala zdejší ambasáda v Praze cestovní doklady, čili s ní spolupracujete. Za další bych chtěl říct, že zákon, čili zákon o pobytu cizinců 326 ve znění novely číslo 140 z roku 2001, skutečně říká, že cizinec na našem území smí pobývat pouze s platným cestovním dokladem opatřeným vízem, pokud mezinárodní dohoda nestanoví jinak. Ale samozřejmě jsou pro to i výjimky, na kterou jste se ptal. To znamená, že v případě, že cizinec doloží, že nemůže z objektivních důvodů doložit cestovní pas, může například zažádat o vízum za účelem strpení. V případě, že získá trvalý pobyt, může zažádat o cizinecký pas. V případě, že se jedná o cizince, který se domnívá, že by mu mohl být udělen azyl, může požádat o azyl. Čili je zde několik možností, jak tu situaci řešit. Na závěr bych chtěl říct, že se nedomnívám, a máme informace chargé d´affaires irácké ambasády, a máme tyto informace písemně, že nebude dělat vaší rodině žádné problémy při prodlužování pasů, toto máme písemně od chargé d´affaires ...
Tomáš Pecina: Pane doktore, v Iráku je diktatura ...
Martin Veselovský: Pan Pecina.
Tomáš Pecina: V Iráku je diktatura. Domníváte se, že pro cizineckou policii je partnerem chargé d´affaires iráckého velvyslanectví? Představte si tutéž situaci transponovánu zpět do osmdesátých let. Představte si, že byste vy nebo já vycestoval do zahraničí, že byste chtěl emigrovat a v Německu, v Rakousku, v Anglii by vás poslali na československou komunistickou ambasádu. Vždyť je to skandální, co jste právě řekl!
Martin Veselovský: Pane doktore Cháro?
Miroslav Chára: Pokud my jsme žádali o stanovisko, zda udělí, nebo neudělí prodloužení pasů uvedené rodině, já osobně nemám důvod se domnívat, že to, co nám písemně sdělili, že by nechtěla ambasáda dodržet. Samozřejmě pokud vy máte jinou zkušenost, a nehledě na to, jak už jsem předeslal, že už s iráckou ambasádou zde bylo spolupracováno v roce 1997 a bez problémů ty pasy vydali, nemám důvod se domnívat, že nyní, když písemně potvrdili, že prodlouží doklady, že toto neučiní.
Tomáš Pecina: Takže závěr je: irácká ambasáda je důvěryhodným partnerem, ano?
Majid Majed: Třeba já ...
Miroslav Chára: Závěrem je, pane Pecino, že máme oficiální stanovisko irácké ambasády, že je bez problémů prodlouží. Nemáme důvod tomu nevěřit.
Martin Veselovský: Dovolíte mi, pardon, dovolíte mi poslední otázku před krátkými zprávami. Proč není pro vás a pro vaší rodinu řešením azyl?
Majid Majed: Jako, prosím vás, azyl je v podstatě jedno z těch řešení, ale ptám se všech, co tady sedí a co nás poslouchají. Je to správné, rodina žije tady téměř deset let, dá se říct bez problémů, můžu to dokázat, je to správné, že pak skončíme jako uprchlíci? Já se na tuto otázku ptám. Jako azyl je ... prosím vás, to jsou jako uprchlíci. O tuto možnost jsme mohli žádat od první chvíle, když jsme udělali první krok tady v České republice, tohle jsme nechtěli, chtěli jsme žít normálně. Ale jak tady říkal pan doktor, že v roce 1997 jsme žádali o prodloužení pasů, ano, stalo se to, ale to žádali rodiče a ne tehdy já. Jako rodiče museli přes ty výhrůžky a tak dále udělat všechno podle jejich rozkazu.
Martin Veselovský: Já si myslím, že, řekněme, k etické stránce věci se ještě dostaneme, byť pan doktor Chára mluví čistě řečí zákonů, asi tak jak je pravděpodobně z jeho funkce nutno. Pro vás, posluchače Radiofóra, jsou tu dvě telefonní čísla, 02/21552155, to druhé je 02/21552255. Teď je čas na krátké zprávy.
Ještě jednou dvě telefonní čísla pro vás, posluchače Radiofóra, 02/21552155 a 02/21552255. Mluvíme o vztahu cizinecké policie k cizincům, kteří žijí dlouhodobě na území České republiky. Před malou chvílí jsme se v podstatě dostali, řekněme, k etickému problému celé věci, kterým je to, zda bráti iráckou ambasádu jako hodnověrného partnera v celém problému rodiny Bahnamových či ne. Tak máme prvního posluchače na telefonu, dobré odpoledne.
Posluchač: Dobrý večer, Štyrch. Prosím vás, měl bych dvě věci, jednak jeden dotaz a jednu pak obecnou připomínku. Neslyšel jsem vaší besedu celou, přišel jsem až v průběhu, zaznělo tam něco v tom smyslu, že bude jakousi podmínkou pro trvalý pobyt zde dobrá znalost češtiny. Chci se zeptat, co to znamená, protože každou chvíli vidíte v televizi, jak celníci udělají zátah na Vietnamce a on "nerozumí česky". Jak je tedy možné, že když má podmínku umět dobře česky, trvalý pobyt a tak dále. A druhá věc, co jste se bavili tam o těch dealerech drog, o korupci a tak dále, mě to totiž vůbec nepřekvapuje, protože podle mého názoru, opakuji, podle mého názoru je tato země naprosto prolezlá korupcí, naprosto prolezlá korupcí a za šňůrky dění tahá organizovaný zločin, to spolu velice souvisí. A ve státním zájmu vůbec není s tím cokoliv dělat, protože za tím jsou tak obrovské prachy, že se nám o tom ani nezdá. Na shledanou.
Martin Veselovský: Děkujeme za váš telefonát. Druhý telefonát, dobré odpoledne.
Posluchač:
Dobrý večer, posluchač ze severní Moravy. Já bych se pána chtěl zeptat, z toho Iráku, on si představuje, že my jsme tady čtyřicet roků po stromech chodili nebo co? Koho si stát chce vzít, toho si vezme, a koho nechce, toho nevezme. Děkuji.
Martin Veselovský: Děkuji, na shledanou. Máme dalšího posluchače, dobré odpoledne.
Posluchač:
Dobrý den, Petr Brynych. Prosím vás, já jsem slyšel, že opravdu je velmi špatné jednání s cizineckou policií. Když jsem tam já sám několikrát volal, tak se tvářili velmi arogantně, odmítali se mnou komunikovat po telefonu, čísla na lidi, které jsem potřeboval oslovit, mi nesdělili, řekli, že jsou tajná. Ten pán, který ji zastupuje ve vašem pořadu, se chová taky velmi arogantně. Já myslím, že to už svědčí o tom, že tam neprobíhají ty procesy regulérně a že tam skutečně jako i z toho jednání vyplývá určitý pocit moci a nadřazenosti a nikoliv služby, tak jak by to mělo být. Jako já bych se ho rád zeptal, jestli opravdu zvažuje i morální důvody toho, co tam dělají, a jestli se zamýšlí nad tím, co vlastně říká, protože ten dopad je drtivý a ta jeho slova, ten suchý výklad zákona, to nenápadné zkreslování faktů jako vedou spíš k tomu, že tam není snaha vyhovět a jít k meritu věci, ale snaha poškodit ty osoby a vymáhat z nich ty úplatky jako. Je to taková atmosféra, která rozhodně nevzbuzuje důvěru, kterou tam navodil. Děkuji.
Martin Veselovský: Děkujeme, na shledanou.
Posluchač: Dobrý den, posluchač z Moravy. Chtěl jsem k pánovi z cizinecké policie. Mám zkušenosti s cizineckou policií a můžu vám říct, že ta korupce je opravdu veliká, takže bych se trochu zastal těch, co tam mluvili o tom, že na tom Václavském náměstí se tady toto děje, je to opravdu prolezlý stát tady tou korupcí. Díky, na shledanou.
Martin Veselovský: Na shledanou. Máme ještě jednoho posluchače, dobré odpoledne.
Posluchačka: Dobré odpoledne, tady je posluchačka Jana Pešlová z Hradce Králové. Já poslouchám se zaujetím váš pořad a jsem velice rozhořčená postupem našich orgánů. Sami jsme se pokoušeli získat občanství v Německu, bylo to těsně před revolucí a neměli jsme žádné problémy s jednáním s úřady v té době. Velice mě to rozhořčuje.
Martin Veselovský: Dobře, děkujeme za váš příspěvek, na shledanou.
Posluchačka: Na shledanou.
Martin Veselovský:
Posluchač:
Kadlečík z Liberce. Prosím vás, já jsem jako Slovák tady pracoval od roku 1988 a potvrzuji, že jsem měl hrozné problémy s tím, abych dostal trvalý pobyt. Takže souhlasím s tím, že ...
Martin Veselovský: Z čeho ty problémy pramenily, pane Kadlečíku?
Posluchač: Ano. Z toho pramenily, že prostě stačí dlouhodobý pobyt, to není ve státním zájmu a tak dále. Podle mě je to tak, že ten úředník řekne: "To je moje dobrá vůle, když chci, tak to udělám, když nechci, tak ne."
Martin Veselovský: Tak děkujeme, pane Kadlečíku za váš telefonát. Stále posloucháte Radiofórum, jak to vezmeme, pánové, vezmeme to odzadu? Máme to ještě v čerstvé paměti, pan Kadlečík měl problémy s cizineckou policií. Vyslovil tam takovou kouzelnou formulku, která, myslím, se občas užívá - není to ve státním zájmu. V podstatě si myslím, že podobným hlasem mluvily poslední tři telefonáty, velká korupce, lidé jsou rozhořčeni postupem státních orgánů, mají jiné zkušenosti, například z Německa. Co vy na to, pane Cháro, jako policejní úředník z cizinecké policie?
Miroslav Chára: Já chci na to říct, že samozřejmě ty případy, které jsou toho charakteru humanitárního, a je jich spousta, tak těm je vyhověno. Samozřejmě každý ten případ je individuální a je těžko zobecňovat podle jednotlivých zkušeností celou práci cizinecké policie.
Martin Veselovský: Z jakého důvodu máte dojem, že ... když to budeme brát jako drobný sociologický vzorek, tyto volající posluchače, tam vždy zaznělo slovo korupce.
Miroslav Chára: Samozřejmě z médií se denně setkáváme s tím, že korupce je, není samozřejmě jenom u policie, u policie je samozřejmě také, loučíme se se spoustou policistů, kteří podlehli, ale to neznamená, že celá policie je špatná, že špatně pracuje a že neplní tu službu, jak má. Samozřejmě, že má i další problémy, které s tím souvisí, jak bylo řečeno, co se týče nevyřizování dotazů a podobně, že se potýkáme s ...
Tomáš Pecina: Možná než kdybychom hovořili takhle obecně, že ...
Martin Veselovský: Pan Tomáš Pecina.
Tomáš Pecina: Že by zajímalo posluchače, kolik pracovníků cizinecké policie například v minulém nebo v posledním roce muselo svá místa opustit z důvodu korupce. To vy budete vědět.
Miroslav Chára: Já to teda nevím, protože jsem na takovouto otázku nebyl připraven. Samozřejmě kdybychom předem si domluvili nějaké okruhy, tak jsme mohli zde říct i nějaké statistiky, nejen jako kolik lidí opustilo místa, ale taky kolika lidem bylo ...
Tomáš Pecina: Neznáte alespoň konkrétní případ tedy člověka z cizinecké policie, kterému byla prokázána korupce a musel odejít?
Miroslav Chára: Já jsem z ředitelství cizinecké policie a v posledním období neznám žádný případ, kdy by z našeho ředitelství pro tento delikt někdo odešel.
Martin Veselovský: Pojďme dál. Jeden z posluchačů, mám dojem, že pan Brynych, zmínil jaksi morální aspekt celé věci, to, jestli, řekněme, suchá řeč zákonů dokáže vše vyřešit, jestli vůbec uvažuje cizinecká policie v intencích jakýchsi momentálních jaksi morálních nebo etických situací.
Miroslav Chára: Samozřejmě, že někdy je ta řeč zákonů suchá, ale vidíte, že v těch zákonech se objevují, nejen objevují, ale jsou důvody humanitární. V těch případech, kdy se zamítá pobyt, je stanoveno zákonem, aby se přihlédlo k povaze, k rodině a k dalším zřetele hodným důvodům, které by měly vliv na to rozhodnutí. Je to stanoveno přímo v zákoně.
Martin Veselovský: Když se vrátím zpátky k příkladu rodiny Bahnamových, dokážete, teď se vás ptám čistě jako pana doktora Cháry a ne jako policejního úředníka, dokážete pochopit vůbec, řekněme, jejich nechuť diskutovat s iráckou ambasádou s jejich zkušenostmi a jejich, řekněme, nechuť například k azylu? Být po osmi, necelých devíti letech života v republice, být de facto uprchlíkem?
Miroslav Chára: Já se domnívám, že bych toto dokázal pochopit, ale nemám vlastní zkušenost, jestli tomu skutečně při tom jednání s těmi pracovníky té jejich ambasády tak je, nebo není.
Martin Veselovský: Poslední dotaz, jestli jsem dobře zachytil, první posluchač Štyrch, se ptal, že zaslechl cosi o dobré znalosti češtiny, jestli je to podmínkou k udělení jakékoliv formy pobytu.
Miroslav Chára: Tato podmínka není k pobytu, tato podmínka je stanovena k získání občanství a jak jsem již řekl, je obsažena v zákonu číslo 40 z roku 1993 o nabývání a pozbývání občanství.
Martin Veselovský: Pojďme se teď ještě vrátit k vašemu dopisu, pane Pecino, panu ministru vnitra Grossovi. On po dvou měsících, myslím téměř po dvou měsících, odpověděl, jak jste spokojen s tou odpovědí, nebo jak se vyjádřil v podstatě jaksi nejvyšší nadřízený orgán pana doktora Cháry k celé věci?
Tomáš Pecina: Tu odpověď si posluchači můžou přečíst v plném znění na internetových Britských listech. Dá se říci, že ta odpověď mě neuspokojila, protože pan Hanzl, což je vedoucí sekretariátu pana Grosse, se v té odpovědi vůbec nezabývá tou základní otázkou, kterou já mu kladu, to znamená, jak je možné, že Česká republika uplatnila takováto měřítka na tuto rodinu. Jak je prostě možné, že došlo k takovéto chybě.
Martin Veselovský: Majide, až části vaší rodiny jaksi vyprší platnost víza k pobytu nad devadesát dní, tak máte připraveno nějaké řešení té situace?
Majid Majed: Jako víte, já nejsem na tahu, na tahu jsou cizinecká policie a ministerstvo vnitra, oni koneckonců mohou ten problém de facto prostě řešit. To je otázka podepsat papír s tím, že: "Ano, můžete tady žít a dostanete třeba české občanství." Jako my tady nežádáme nic nemožného, já dokonce ... máme i tady dokonce příbuzné, já mám českou sestřenici, takže jako není náhoda, že jsme si vybrali Českou republiku, konkrétně Prahu. Takže já mám pocit, že oni jsou na tahu.
Martin Veselovský: Pane doktore Cháro, máte pocit, že jste na tahu?
Miroslav Chára:Já se domnívám, že my bychom vám velice rádi chtěli pomoci, ale nedomnívám se, že jsme na tahu my, neboť samozřejmě obstarat si cestovní doklady by mělo být starostí cizince a teprve potom, když to nejde, tak vy potom požádáte, a máte právo požádat, jak jsem již říkal, například o vízum za účelem strpení, protože ten doklad nemůžete získat. Ale teď se stále bavíme a vracíme k tomu, že není prokázáno, zda můžete, či nemůžete od své ambasády ty doklady získat a prodloužit.
Tomáš Pecina: Jak by měl vypadat ten ...
Martin Veselovský:
Pan Pecina.
Tomáš Pecina: Jak by měl vypadat důkaz, který by uspokojil cizineckou policii?
Miroslav Chára: U jiných státních příslušníků je to například tak, že ten cizinec podá žádost u ambasády, podá žádost písemně, nám předloží tu kopii té žádosti a podací lístek a v případě, že obdrží písemnou odpověď, nebo neobdrží žádnou odpověď, je možné již tímto se zabývat a brát to například za ty důvody objektivní, za kterých nemůžete ten doklad získat.
Majid Majed:
Dobře. Já jsem před dvěma roky žádal na irácké ambasádě o trestní rejstřík z Iráku, až doteď mi nic nepřišlo. Takže to berete jako důkaz? A mám ještě důkazy, že ten pan Shákar napadl maminku v restauraci. Já ... prosím vás, jsou tady Češi, kteří to mohou dokázat, takže prostě ... a ještě víte, že Irák ... jako můžete se zeptat na Amnesty International, jak vypadá situace v Iráku od počátku až doteď. Takže myslím, že těch důkazů máte až dost a nemusím vás vysvětlovat, že ambasáda v roce 1990 střílela na ulici do lidí, kteří protestovali kvůli invazi do Kuvajtu. Jeden zdrhnul a druhý ... teďka nedávno jeden konzul byl vyhoštěn kvůli jeho nevhodné prostě diplomatické ... brali ho jako špióna, místo aby byl konzul, takže já nevidím žádné jiné důkazy než ty, které vám můžu poskytnout. Myslím, že ty důkazy máte, ale tady hrajete, že prostě to nemáte. A jako nezlobte se na mě, já nemám co říct.
Miroslav Chára: My určitě nechceme zlehčovat situaci v Iráku, to v žádném případě, ale na další stranu to, že měla vaše matka konflikt z někým z irácké ambasády v Praze, nedává důkaz k tomu, že vám ty doklady neprodlouží.
Majid Majed: On to říkal jasně, že prostě budeme mít problémy, takže ...
Martin Veselovský: Je tato situace ... myslím, že se situaci podařilo nastínit velice pečlivě a plasticky. Majide, mám dojem, že je několik možností, z nichž jedna je jaksi to vyhnat do extrému a druhá je jaksi zůstat tady žít za určitých podmínek. O těch podmínkách si kdokoliv může cokoliv myslet, ale jestli se nepletu, tak zjevně asi bude potřeba něco udělat, jednu z těch možností, o kterých mluvil pan doktor Chára. Uděláte to?
Majid Majed: Jako víte, stále mi přijde, jako proč ... já jsem řekl, že ty zákony já respektuji, já vím, že tady pánové musí jednat podle zákonů, ale tady hrají roli lidská práva. Já pořád na to hraji jako ...
Tomáš Pecina: Já panu Majedovi naprosto rozumím, protože zase je tady ta prostá transpozice. Pane Veselovský, v osmdesátých letech, kdybyste byl emigrantem, šel byste v tom Londýně na československou ambasádu žádat o potvrzení, že například vám prodlouží pas?
Martin Veselovský: Tak ...
Tomáš Pecina: A to byl sice opresivní režim, ale ten režim byl daleko humánnější než to, co je dnes v Iráku. Protože v Iráku, prosím vás, každý rok desítky, stovky, tisíce lidí jsou popravovány z politických důvodů, ten režim je diktaturou, pane!
Miroslav Chára: Ale já jsem toto nezpochybnil, já pouze chci nalézt cestu, jak bychom získali oficiálně prodloužení těch dokladů. Jestli tam nemůže osobně, já nevím, jestli je možné tam ten doklad zaslat poštou, aby ho prodloužili, nevím, jestli tam nemůže zajít nějaká jiná osoba, to já přesně nevím, tyto podmínky, jak postupuje zdejší pracovník ambasády irácké v Praze.
Majid Majed: Ale, prosím vás ...
Miroslav Chára: Ale každopádně bych chtěl, aby se toto zkusilo, abychom měli teda jasno, že to jde, nebo nejde. Ale není možné říct, že to nejde, když to nikdo nezkusil.
Majid Majed: Prosím vás, myslíte, že oni budou psát písemně: "My jim to nedáme." Logicky, myslíte si, že oni píšou písemně, že s těmi lidmi ... samozřejmě, že tady i bývalý režim tady taky, když Západ ho označil, že je to diktatura, tak on řekl, že ne, tady nebyly popravy a žádné takové věci neexistovaly dřív. Ale oni to nemohou dát písemně, to je proti jejich cti, jako logicky.
Martin Veselovský: Vzhledem k tomu, že čas se nachýlil, tak i přesto, že celá situace vypadá velice patově a, řekněme, bezvýchodně, tak s největší pravděpodobností asi východisko bude muset být nalezeno. Hosty dnešního Radiofóra byli pan Majid Majed, děkuji.
Majid Majed: Děkuji.
Martin Veselovský:
Pane Tomáš Pecina, děkuji.
Tomáš Pecina:
Taky děkuji.
Martin Veselovský:
A doktor Miroslav Chára, děkuji.
Miroslav Chára: Děkuji.
Martin Veselovský: Samozřejmě i vám přeji příjemný večer a hezký den a za zhruba deset minut, v osmnáct hodin, vás čekají Ozvěny dne. Na shledanou.
Povede globalizace k "revoluci?"
Kniha nastiňující novou globalizační teorii se stala ve Spojených státech bestsellerem
Nová kniha levicového univerzitního učitele a italského vězně "Empire","Impérium", se stala neočekávaně ve Spojených státech bestsellerem. Kniha argumentuje, že není pravda, že globalizace zlikvidovala komunismus, ale že je globalizace nástrojem pro nové, mocné formy protestu. Světoví vedoucí představitelé by si tuto knihu měli přečíst před odjezdem na nadcházející vrcholnou schůzku v Janově, argumentoval včera týdeník Observer. Shrnujeme.
Jak často se děje, že je nově vydaná kniha tak beznadějně vyprodaná, že nemůžete nikde v New Yorku najít ani jeden její výtisk? Na výtisky této knihy v newyorské ústřední knihovně se čeká v dlouhé frontě na záznam. Kniha není k dostání nikde. Je vyprodána, dotiskuje se a připravuje se paperback.
Takový intenzivní zájem je podivný, neboť "Impérium" není lidovou četbou, je to obtížný, pětisestránkový svazek, jehož autorem je jeden vězněný italský revolucionář a dosud neznámý americký univerzitní učitel jménem Michal Hardt.
Je to podivné také proto, že tato kniha rehabilituje slovo komunismus - nikoliv navzdory pádu Berlínské zdi, ale právě v důsledku jejího pádu.
Je to všechno duchem doby, argumentuje včerejší Observer. Hardt, se svým spoluautorem Antoniem Negrim, politickým disidentem v Itálii sedmdesátých let, se stal bezděky hlavním inspirátorem (a kritikem) hnutí, které vzniklo na základě demonstrací v Seattle, v Praze a v Goteborgu, a napsal knihu na téma, o němž se neustále hovoří - na téma globalizace.
Avšak Hardt učinil víc. Minulý týden citoval deník New York Times významné univerzitní profesory, kteří charakterizovali jeho knihu jako "komunistický manifest pro naši dobu" a jako "první velkou novou teoretickou syntézu pro nové tisíciletí".
"Impérium" je obsáhlá historie humanistické filozofie, marxismu a modernosti, keerá dochází k zásadnímu politickému závěru: že jsou lidé tvůrčí a osvícena rasa a že je lidská historie historií pokroku vůči odebrání moci těm, kteří moc vykořisťují.
Hardt a Negri zahájili debatu, "nikoliv proti hnutí po Seattle, ale uvnitř tohoto hnutí". Prohlašují celou řadu kacířských myšlenek, včetně obrany modernosti a včetně argumentu, že globalizovaná ekonomika představuje větší příležitost než kdy předtím pro humanistickou a dokonce i pro "komunistickou" revoluci.
"Impérium" činí tři věci: zkoumá globální ekonomiku, tedy ono "impérium", a zjišťuje, že jako internet, neexistuje v ní žádné ústředí - globální ekonomika je jev, který není omezen na žádné konkrétní "místo". Neboli, jak uvedl Hardt v rozhovoru: "Už neexistuje žádný Zimní palác." (Na nějž zaútočili bolševici v roce 1917).
Zadruhé, kniha nově definuje to, čemu se dosud říkalo "proletariát" jako "nové, rozrůzněné a mocné ´Množství´".
Za třetí - a to je snad nejdůležitější - Hardt a jeho kolegové pohrdají úpadkem marxistické levice, k němuž došlo za poslední dvě desetiletí. Tvrdí, že "postmodernizovaná globální ekonomika" vůbec není všemocná, ale obsahuje v sobě sémě vlastní zkázy. Politické klima nebylo nikdy příznivější pro povstání "komunismu, který je marxistický, ale větší než Marx."
Krátce řečeno, úpadek impéria už začal a revoluce proti němu byla už zahájena.
Michael Hardt je neformálně vystupující, tiše hovořící a skromný muž. Narodil se v roce 1960 a vyrostl na předměstí Washingtonu. Je synem sovětologa, specializujícího se v knihovně amerického Kongresu na ekonomiku.
Hardt se v roce 1983 přestěhoval do Seattle, kde získal doktorát ze srovnávací literatury. Pak se vydal do Paříže psát dizertaci o Itálii během sedmdesátých let, pod vedením aktivistického levicového filozofa na útěku Negriho.
Mezi ním a Negrim - který měl v sedmdesátých letech kontakty na italskou teroristickou skupinu Rudé brigády a po čtrnácti letech exilu ve Francii je nyní v Itálii ve (fešáckém) vězení - došlo okamžitě k názorové shodě.
Ve stejné době se začal Hardt zajímat o americké "špinavé války", vedené v osmdesátých letech ve střední Americe. Pracoval v Guatemale a v El Salvador pro křesťanské azylové hnutí Sanctuary Movement, které poskytovalo ve Spojených státech v kostelech úkryt pro uprchlíky, často lidi, kteří prchali před popravčími četami, vycvičenými CIA, a kteří byli označeni v USA za ilegální přistěhovalce.
V roce 1994 mu byla nabídnuta profesura literatury na Duke University v Severní Karolíně. Tehdy začal psát knihu Empire. Po jejím úspěšném vydání dostal - o rok dříve, než to očekával - definitivu. Kniha byla přeložena do deseti jazyků a Hardt se stal hvězdou na více než 20 mezinárodních konferencích.
Hartovou "novou myšlenkou" bylo aplikovat závěry současné fyziky a "poststrukturalismus" neboli "dekonstrukci" francouzských filozofů, jako je Jacques Derrida či Michel Foucault v aréně konkrétní politiky. Derridova představa, že tradiční pojmy jako "pravda", "střed" a "základ" musejí být v postmoderním světě zpochybňovány, byla interpretována jako ústup od politiky. Stal se terčem útoků, zprava i zleva, že se chová antipoliticky a nihilisticky.
Avšak jeden Derridův žák, Thomas Keenan, napsal teoretického předchůdce knize Empire, který se jmenuje Fables of Responsibility, Historky odpovědnosti. Argumentuje v něm, že je tomu opačně. Má-li být politika nově definována, musíme přestat záviset na "středu" či o "základu". Právě, když je základ nejistý, je nutno činit politická rozhodnutí. Zbavíme-li se "základu", teprve objevíme křehké hodnoty jako svoboda, práva a odpovědnost lidského tvůrčího talentu.
V knize Empire sledují Hardt a Negri Keenanovu premisu celou historií, od starověkého Říma až po nepokoje v Los Angeles. Někdy je ta kniha téměř náboženská nebo až chiliastická: svatý František je vzorem militantního bojovníka, američtí syndikalisté začátku dvacátého století jsou "augustiniánští". Styl knihy je odvážný a ikonoklastický: autoři píší o "radosti a lehkosti bytí komunistou" a proti "mizérii moci" kladou "radost existence".
Oba autoři se často odchylují od levicové ortodoxie. Například, podle tradičních levicových názorů jsou centrem globální ekonomiky Spojené státy a ovládá ji Světová banka, Mezinárodní měnový fond a skupina korporací. Hardt argumentuje, že žádné mocenské centrum neexistuje, a popisuje to jako "hladký prostor ... je zároveň všude i nikde. Impérium ... není definováno místně."
V rozhovoru to srovnává s internetem: "Organizační princip je obdobný principu internetu - spojuje to internetový věk s tím, jak funguje moc v distribuční síti."
Ani rozdělení světa na Sever a Jih neeistuje - "třetí svět je i v prvním světě a první svět je v třetím světě - Brazílie je typickým příkladem."
Hardt byl ostře kritizován za to, že odmítá charakterizovat Spojené státy jako zemi, která m,á na světě příliš privilegované postavení. "Avšak," dodává, "jednou z prvotních otázek, s nimiž jsme museli začít, byla nespokojenost s tzv. ´americkým imperialismem´". Hardt nadšeně podporuje americkou ústavu, která prosazuje univerzální lidská práva - "a dá se vystopovat, jak se tato ústava v různých bodech americké historie úspěšně prosadila."
Podle Hardta a Negriho se proletariát stal globálním davem. "Myslím na pracovníky firmy McDonalds po celém světě," říká Hardt, kteří nosí placku s nápisem: "Obsluhujte s úsměvem." Ale v tomto globálním davu začíná vznikat znepokojení, které přesahuje tento pojem služby.
I když je dnešní impérium daleko obtížněji definovatelný systém vykořisťování, konstatuje Hardt, také zároveň vytváří daleko větší potenciál pro širší spolupráci a kontakty mezi lidmi, což jsou podmínky pro vznik osvobozeneckých hnutí."
A tak, argumentuje Hardt, druhou stránkou globalizace je to, že ti, které globalizace vykořisťuje, "mají větší potenciál pro to, aby se dali dohromady. Globální masy si uvědomí svou moc, jakmile si uvědomí, že mají jako lidi mnoho co společného. Globální kapitál to umožňuje stejným způsobem, jakým průmyslový kapitál umožnil organizaci průmyslové dělnické třídy.
Informační ghetta: internet a demokratická debata
Cass Sunstein: "republic.com", Princeton University Press, 224 stran, 12 liber 95, ISBN 0 691 07025 3
V recenzi této knihy, publikované v deníku Guardian a v London Review of Books, hodnotí Thomas Nagel tvrzení, že internet ohrožuje demokracii. Shrnujeme.
Jedním z nejpozoruhodnějších důsledků internetu je, že umožňuje neomezenou specializaci kontaktů a informací. Hledáte-li dávno vyprodanou knihu na esoterické téma, můžete okamžitě zjistit, kde jsou k dispozici antikvární výtisky, od Islandu až po Austrálii, během několika vteřin máte možnost porovnat si ceny a knihu objednat. Můžete si přečíst, co píší lidé z celého světa na téma, které vás zajímá, podílet se na diskusi s lidmi, kteří sdílejí tento zájem, a komunikovat vlastní myšlenky roztroušené komunitě odborníků, dokonce i v nesmírně specializovaném oboru. Taková komunita by těžko mohla existovat bez možnosti elektronické identifikace a bez elektronického vyjadřování. Specializované sítě vznikají ve všech oborech.
Cass Sunstein, čelný americký ústavní právník, oceňuje všechny tyto možnosti, ale zároveň volá na poplach ohledně jiných důsledků internetu. Argumentuje, že moc internetu poskytuje každému z nás možnost úmyslně kontrolovat, jakým informacím a jakým názorům jsme vystaveni, a že vytvářet si komunikační svět podle předem daných zájmů a přesvědčení - je hrozbou demokracii.
Hrozbou je, že soubor těchto individuálních voleb, učiněných jednotlivými občany, celkově vyvolává fragmentaci společnosti, která je tak hluboká, že veřejná sféra prý přestane existovat. Nadále budou existovat jen četné izolované skupinky lidí, kteří budou komunikovat jen s těmi členy své skupiny, s nimiž souhlasí, a nikdy s lidmi, s nimiž nesouhlasí, a kteří budou také vždy vystavováni jen těm názorům, jaké chtějí slyšet.
Kdyby k tomu došlo, bylo by to hrozbou demokracii, protože podle republikánského konceptu demokracie, založeného na diskusi, který Sunstein zastává, nefunguje demokracie pouze tak, že shromáždí jednotlivé dílčí soukromé preference všech členů ve společnosti. Od demokracie se očekává, že donutí občany, aby dospěli ke kolektivnímu rozhodnutí prostřednictvím veřejné debaty, která částečně probíhá i prostřednictvím jejich zvolených zástupců. Motorem této debaty je potřeba přesvědčit se navzájem anebo alespoň dospět k oboustranně přijatelným kompromisům.
Sunstein se obává, že bez veřejného prostoru, který poskytuje tisk s velkým nákladem, časopisy a televize, už nebude existovat prostor, kde by se takovéto debaty mohly konat a byly zároveň aktivně sledovány voliči. Nebude existovat žádná společná veřejná debata, které by se lidé nemohli vyhnout - nebudou vystaveni ničemu než tomu, co si předem vyberou.
Sunstein argumentuje, že jde o rozpor mezi dvěma pojmy hodnoty svobody projevu: jeden tento pojem je založen na suverenitě spotřebitele, která je individualistická, druhý je založen na politické suverenitě, která je veřejná. Spotřebitelská suverenita chrání právo každého jednotlivce říci a slyšet, co si přeje, ale neposkytuje nikomu právo, aby byl slyšen.
Politická suverenita, v demokracii, která je založena na diskusi, vyžaduje existenci práva společného přístupu na veřejné fórum, i když by to mělo znamenat, že je pozornosti jiných lidí nutno vnucovat projevy, přednášené na veřejných prostranstvích anebo rozdávat jim na chodníku letáky.
Podle Sunsteina je základním jádrem svobody projevu ochrana veřejných politických projevů - je to nezbytná základní podmínka demokracie.
Je oprávněný tento strach z fragmentace společnosti? Znamená rozšíření možností individuální selekce, kterou poskytuje internet, že občané v moderní demokracii budou spolu navzájem hovořit méně než nyní - opustí i nynější omezenou politickou debatu, které se přece jen jakž takž účastní?
Neměnným životním faktem je skutečnost, že množství času, které je lidem k dispozici, zůstává stejné. Věnujeme-li více své pozornosti individuálním a specializovaným zájmům, budeme mít méně času na to, co je společné. Sunstein však trochu přehání, když hovoří o záporném vlivu specializace a individuální volby.
Sám Sunstein poukazuje na to, že už před příchodem internetu se lidé - např. prostřednictvím specializovaných časopisů nebo tzv. talk radio - snažili vyhýbat se názorům, které nechtějí slyšet. Cituje hluboké psychologické studie, které se statistickou přesností dokazují skutečnost zcela banální, že diskuse mezi lidmi s protikladnými názory vede k posunu názorů účastníků diskuse směrem do centra, kdežto diskuse, jíž se účastní jen lidé s jediným názorem podporuje ještě větší oddálení těchto názorů od opačných názorů.
Říká se tomu "skupinová polarizace" a je to zjevné na internetových diskusních skupinách, kam píší rasisté, fanatičtí zastánci práva vlastnit zbraň, šiřitelé receptů na stavbu bomb, a tak dále. Internet skutečně pomohl těmto lidem, aby se navzájem našli, tak jak pomohl sběratelům cínových vojáčků nebo specializovaných knih.
Avšak růst takovýchto možností neznamená, že vzniklá specializace spotřebuje veškerou naši pozornost. Specializace je skutečně v současnosti přesnější a jednodušší, ale není důvodu se domnívat, že to nahradí naši touhu být si vědom toho, čeho si je vědoma většina lidí, a vědět něco o tom, co si obyčejně lidi myslí.
Vážnější než Sunsteinova obava z fragmentace je problém, jak vybírat ony společné znalosti a důležitý sortiment názorů, které vyplňují nutně omezený veřejný prostor. Čím je k dispozici více informací - čím více různých objevů a kulturních inovací je k dispozici - tím silnější existuje konkurence, neboť nahoře, kam většina lidí soustřeďuje svou pozornost určenou veřejné doméně, je jen omezené místo. Informací je stále více a všechno z minulosti je také archivováno a je to okamžitě k dispozici (například historie filmu), a tak se problém výběru stává skutečně vážným problémem.
Co se budou muset naučit naši vnuci, aby se mohli stát součástí jednotného, civilizovaného společenství? Na jaké instituce se můžeme my sami spolehnout, že nám vyberou pro naši pozornost to, co je skutečně důležité?
Před čtyřmi sty lety byl přístup k informacím nesmírně obtížný, ale výběr nikoliv. Vzdělaný člověk mohl přečíst všechno, k čemu získal přístup. Dnes je už jen vlna publikací, filmů a televizních pořadů naprosto ochromující, a internet zmnohonásobuje materiál, který je k dispozici, ještě mnohokrát víc. Moc zprostředkovatelů, na něž je upnuta pozornost velké části veřejnosti, je obrovská.
V každé moderní demokracii činí o tom, co se má zveřejnit, selektivní rozhodnutí jen hrstka čelných denních listů, a tato rozhodnutí mají obrovský vliv na to, co se vzdělaní občané vlastně dovídají (pomyslete jen na to, jak důležité je, zda se v novinách objeví či neobjeví recenze na určitou knihu).
Televize je v obdobné situaci a obrovský boj o to, co je pro vysílání v televizi důležité, se během času může jen zhoršit. Chceme být informováni o tom, o čem je informována většina lidí, ale to vyžaduje konvergenci u určitého zdroje, který funguje jako koordinátor. Jeho činnost je ovšem riziková, protože je nutně arbitrární.
Zatím, navzdory obrovským úsporám při výrobě a distribuci, nenahradily elektronické noviny a časopisy dosud tisk. Lidé nejsou ochotni platit za tisk na internetu a tisk na internetu nemá dostatečné množství reklamy na to, aby tím mohl vydělávat.
Ale i kdyby nakonec tisková média přestala existovat, požadavek na "centrální informace", o nichž víme, že jsou k dispozici i velkému počtu jiných lidí, bude i nadále existovat - prostě proto, že to vytváří veřejné vědomí, takový požadavek bude existovat i nadále. Většina lidí se nechce úmyslně izolovat od nevítaných fakt či názorů, tato fakta i názory se i nadále budou snažit zaplnit veřejný prostor a spotřebitelská poptávka bude i nadále takový prostor vytvářet, protože lidé chtějí být alespoň po určitou část doby tam, kde jsou i ostatní lidé. Částečně je to v důsledku samotného politického systému.
To si myslím já, píše Thomas Nagel. Avšak Sunstein je přesvědčen, že dominantním důsledkem internetu bude fragmentace a skupinová polarizace a že je nutno učinit proti tomu podstatné kroky.
Americké zákony docela těžce zápolily s otázkou, jak daleko rozšířit právo lidí vyjadřovat se na veřejném fóru. Pokus donutit noviny, aby měly povinnost tisknout nejrůznější názory, pevně odmítl americký Nejvyšší soud. V sedmdesátých letech, kdy existovalo jen málo televizních okruhů, poskytl americký Nejvyšší soud vládě pravomoc, aby přinutila televizní stanice, že v otázkách veřejného zájmu musejí vždycky dát prostor k vyjádření i opačné straně. Ukázalo se, že to vedlo ke vzniku nudného televizního vysílání: televizní stanice reagovaly tím, že se začaly vyhýbat kontroverzním tématům, aby nemusely do studia zvát druhou stranu.
V současnosti už existuje velké množství televizních stanic, a tak tyto předpisy, že musí být slyšet i druhá strana, byly rozvolněny: nadále existuje jen požadavek, že poskytovatelé kabelových televizních služeb musejí věnovat určitý počet televizních frekvencí vzdělávacím a místním televizním stanicím.
Sunstein argumentuje, že by bylo dobré, kdyby internetové stránky, prezentující určitý politický názor, automaticky obsahovaly linky na stránky opačného politického obsahu - skupiny, zasazující se za práva homosexuálů by měly mít linky na stránky náboženských fundamentalistů, a opačně. "V ideálním případě," píše Sunstein, " by se tyto linky poskytovaly dobrovolně. Stálo by zato také uvažovat, zda zavést zákony, které by zajistily přítomnost takovýchto linků z hlediska nezávislého pohledu na dané téma."
Jistě existuje nebezpečí - jde o životní prostředí, růst populace nebo závody ve zbrojení - kdy lidé racionálně usilují o realizaci svých individuálních zájmů, ale celkově to má pro ně pro všechny záporný dopad. Avšak Sunstein obviňuje z této tendence i nynější všeobecný růst spotřebitelské moci, argumentuje, že lidé se individuálně musejí neustále snažit držet krok s technologickým vývojem, kupovat si nové a nové verze počítačů, televizních přijímačů, atd., přitom nejsou proto o nic šťastnější.
Ovšem co má "pocit štěstí" mít co společného s nákupem elektronické technologie? Pokud mají lidé dostatečné množství prostředků, aby mohli normálně žít, a pokud nejsou tvrdě pronásledováni, budou zastávat standardní sortiment názorů na život, podle toho, jak se jim bude jevit v souvislosti s alternativami, které jim jsou k dispozici. Hodnotou technologických inovací není to, zda nás činí šťastnějšími, ale že nám umožňují dělat více, že obohacují a rozšiřují naše možnost. Rozšiřují také naše možnosti pro úzkostné stavy, selhání, závist, i znalosti ohledně toho, co nám chybí - no a co? Je vždycky lepší být nespokojeným Sokratem než spokojeným prasetem. Štěstí je vynikající, pokud ho můžeme dosáhnout, ale není to jedné dobro. Dlouhověkost vás také pravděpodobně neučiní šťastným, ale je to lepší než zemřít mladý.
Když jde o svobodu projevu a o svobodu volby, jakým názorům druhých má být člověk vystaven, kolektivní hodnoty demokracie, založené na diskusi, a členství ve společném světě jsou nesmírně důležité, jak říká Sunstein. Neměli bychom se uzavírat do soukromých informačních ulit. Ale většina lidí chce směsici soukromé a veřejné existence. Skutečným problémem s elektronickou informační explozí, problémem, který existoval ještě před ní, je to, jak budou splněny požadavky na vytvoření veřejného fóra, a kdo bude činit ona stále drakoničtější rozhodnutí, co se na veřejné fórum má dostat.
Hlavním teoretickým nedostatkem Sunsteinova přístupu je, že Sunstein podceňuje obrovský význam individuální svobody - a znásobil internet. Svoboda projevu a svoboda číst a slyšet, co člověk chce, jsou rysy individuální suverenity nad vlastní osobou, které jsou součástí samého jádra moderního liberalismu - je to něco, nad čímž nemá kolektiv žádné právo kontroly.
Je to součástí představy omezené vlády, podle níž nepředáváme veškerou moc státu za to abychom mohli klidně a spořádaně a v míru žít. Zachování svobody při využívání stále nových výrobků, služeb i příležitostí, jaké stát umožňuje prostřednictvím právního pořádku, který dává prostor technologickému rozvoji a ochraňuje jeho výrobky, je právě tak důležité jako podpora veřejné sféry, kde má docházet k demokratické diskusi. Sunstein je příliš pesimistický, když si myslí, že první tato hodnota ohrožuje hodnotu druhou.
Je zbytecna. Divaky jeji stara forma nezaujme. Je treba najit novou formu.
Kdo si ale te kritiky mozna vsima vic nez divaci je jeji adresat. Pozornost, ktere se mu dostava, mu dodava silu. Byt by to byla pozornost negativni. Snazi se udrzet si ji za kazdou cenu.
Sigmund Freud prohlasoval, ze prave uporna vytrvalost jeho kritiku mu dava za pravdu. Motivovalo ho to k dalsimu rozvijeni sve teorie.
Priklad z hodne jine skatulky. Hitlera nedonutila k sebevrazde vysoka a dlouha vlna kritiky tech nejvyznacnejsich predstavitelu zapadni Inteligence. Ale fyzicka porazka jaho vojsk. (Doufam ze je jasne, ze se nesnazim srovnavat Freudovu teorii sexualni a agresivni motivace lidskeho jednani s nacismem...)
Nejlepsi cesta jak odstranit tyto osobnosti z verejneho zivota by byla jejich dusledna ignorace. Nelze je zranit vice, nez tim ze jim nebudete venovat pozornost. Ani jim, ani jejich produktum. At je to zabavne visilani, nebo politicka strana.
Ale ma vubec cenu se zabyvat psychopaty? Nebylo by lepsi diskutovat o pozitivnich prikladech ?
Sice to s medialni oblasti nesouvisi, ale uz dlouhou dobu mi imponuje bangladessky projekt financni instituce pro rozvojovou zemi Grameen bank, viz
Professor Muhammad Yunus, the founder of "Grameen Bank" and its Managing Director, reasoned that if financial resources can be made available to the poor people on terms and conditions that are appropriate and reasonable, "these millions of small people with their millions of small pursuits can add up to create the biggest development wonder."
At GB, credit is a cost effective weapon to fight poverty and it serves as a catalyst in the over all development of socio-economic conditions of the poor who have been kept outside the banking orbit on the ground that they are poor and hence not bankable.
GB is the largest rural finance institution in the country (Bangladesh). It has more than 2.3 million borrowers, 94 percent of whom are women. With 1,128 branches, GB provides services in 38,951 villages, covering more than half of the total villages in Bangladesh. The repayment of its loans, which average US $ 160, is over 95%.
Profesor Muhammad Yunus, zakladatel banky "Grameen Bank" a její ředitel, argumentoval, že pokud budou chudým lidem zpřístupněny finanční prostředky vhodně přístupným způsob em, "tyto miliony malých lidí s miliony malých podnikatelských aktivit mohou vytvořit ten největší ekonomický zázrak".
V bance "Grameen Bank" je poskytování úvěrů finančně efektivní nástroj v boji roti chudobě a slouží jako katalyzátor při celkovém rozvoji sociálních a hospodářských podmínek chudých lidí, kteří bývali dosud vylučování z bankovního světa, protože jsou chudí a tedy finančnicky nevyužitelní.
"Grameen Bank" je největší venkovská finanční instituce v Bangladéši. Poskytla půjčky více než 2,3 milionům osob, 94 procent z nichž jsou ženy. Banka má 1 128 poboček a poskytuje služby v 38 951 vesnicích, což je více než polovina vesnic v Bangladéši. Regulérní splácení půjček, jejichž výše je v průměry 160 amerických dolarů, probíhá v 95 procentech případů.
Predevsim si uvedomuji, ze vas nekolika radky nepresvedcim o svem nazoru. V podstate se jen snazim upozornit na souvislosti.
Ne, ceske stanice nesleduji. Ale ne proto, ze by bylo obtizne vyladit jejich streamovane vysilani na Internetu. Nebo si koupit satelitni prijimac a prislusny cip. Stejne tak snadno dostupnych oficialnich ceskych tistenych medii si vsimam jen okrajove. Kdyz se mi zasteskne po materstine.
Problem ceskych medii spociva v malem poctu zakazniku - ctenaru - divaku, mezi kterymi je jedina cilova skupina smysluplna z hospodarskeho hlediska - manualne pracujici a nizsi urednici. Vsechna media pak soutezi o prizen teto nenarocne skupiny, vcetne verejnopravnich.
Ale to je pochopitelne. Intelektualove nejsou dostatecne velika skupina na to, aby meli narok na sva media. Jejich produkce a distribuce by nebyla hospodarsky zajimava.
Nemecko ma podobnou strukturu medii, ale diky vetsimu poctu obyvatel se zde najde take dostatecny pocet zakazniku z vrstev vyssi inteligence, coz cini rentabilnim vydavani medii zamerenych prave na tuto narocnejsi cilovou skupinu.
Na vlastni televizni vysilani jich ale neni dost ani zde. Ale je to zpusobeno i tim, sledovani televize neni v radach inteligence vyzadovanou zabavou.
K tematu TV Nova jsem se uz za leta, co se mu Blisty venuji nekolikrat obsirneji vyjadril. Stojim na strane pragmatiku, kteri povazuji licencovany projekt CET21 za nesmyslny a obvinuji politiky ne z toho, ze nevyzaduji jeho plneni, ale z toho, ze vynosnou licenci na vysilani komercni televize udelili nejprve zdarma a posleze jen za nizky poplatek. A zpusobili tak statni pokladne miliardove skody. Nema cenu zachazet ted do podrobnosti.
Ale prece jen k poradu Volejte rediteli: V. Zelezny nabidl divakum urcity typ poradu, a oni ho sleduji. Tento porad by uz davno neexistoval, kdyby o nej nikdo nemel zajem. Mozna dokonce plni spolecenskou objednavku - obliba typu osobnosti pana Zelezneho, Klause, Zemana v Cesku je pozoruhodna.
Znovu odkazuji na podobnost s Italii, Berlusconi mel, nevim zda jeste ma, podobny porad.
Jeste jednen aspekt tu hraje roli - kdyby v Nemecku clovek v Zelezneho postaveni cinil to co on, zcela by se izoloval od intelektualnich vrstev, ktere si za leta ziskaly vysoky spolecensky vliv. V Cesku takove vrstvy chybi a s nimi i motivace k spravnemu jednani.
Ceska inteligence je po letech potlacovani velmi slaba, navic dezorientovana. Tak se bohuzel muze nekdy zdat, ze jejimi celnymi predstaviteli jsou prave vyse zminene typy.
Zatim se stale nejlepe prosazuje za socialusmu nacvicena vypocitavost, ale pravdepodobne si ceska inteligence casem najde cestu k moralce podobne te krestanske, tak jako v jinych evropskych zemich.
Srovnavani sledovani televizniho poradu s duchovnim cvicenim, byt nanesene, povazuji za vymluvu podobnou te, se kterou jsem jako maly kluk zduvodnoval caste sledovani televize osvojovanim si novych znalosti :-)
Doporucuji vam, abyste sel osobnim prikladem, a ignoroval vysilani, se kterym nesouhlasite. Mozna se vam tak podari ovlivnit vic lidi, nez psanim prispevku do Blisty, kterymi takovy hloupy porad jen propagujete. Lide v Cesku ( i v Nemecku) sice radi poslouchaji recicky, ale neridi se jimi. Spise se ridi tim, co inteligence opravdu cini.
Melwin L. Defleur a kol: Teorie masove komunikace. Karolinum 1996.
Jerry Mander: Ctyri duvody pro zruseni televize. Doplnek 2000.
Michael Kunczik Zaklady masove komunikace. Karolinum 1995.