Chabá kritika globalizace
Kniha Noreeny Hertzové, nová kritika korporativního státu, se dostala do ohniska zájmu sdělovacích prostředků. Podle názoru Martina Wolfa, hlavního ekonomického komentátora deníku Financial Times, je tato práce intelektuálně nesmírně chabá. Psal o tom v angličtině v měsíčníku Prospect.
Autorem nové knihy, The Silent Takeover, Tiché převzetí moci, je Noreena Hertzová, univerzitní pracovnice v Judge Institute na Cambridge University. Co se nám snaží sdělit? "Mlčenlivé převzetí moci" začalo, píše, s Margaret Thatcherovou v roce 1979. Předtím byly prý globální korporace neviditelné a neměly vliv. Ale kapitalismus nyní ovládl svět. Ruce vlád jsou svázány a stále více jsou závislé na korporacích. Důsledkem je, že klesá objem vybíraných daní a rozkládají se veřejné služby, jak "naši zvolení zástupci poklonkují před korporacemi".
Hertzová tvrdí, že není proti kapitalismu, protože "kapitalismus je zjevně nejlepším systémem, který dokáže plodit bohatství". Je "otevřeně pro lidi, pro demokracii a pro spravedlnost". To, přirozeně, ji odlišuje od jejích odpůrců, kteří jsou otevřeně proti lidem, proti demokracii a proti spravedlnosti. Jejím základním znepokojením je: "Jak byznys rozšířil svou roli, podařilo se mu určovat definici toho, co je veřejná sféra… Vlády, které ani veřejně neuznaly, že došlo k mlčenlivému převzetí moci korporacemi, riskují, že rozbijí implicitní dohodu, která existuje mezi státem a občanem, která je základem demokratické společnosti. Pak by začalo být stále atraktivnější odmítání voleb a podpora pro netradiční formy politické činnosti."
Nová kapitalistická ekonomika, tvrdí Hertzová, ochromila prosperitu nekvalifikovaných lidí v průmyslově rozvinutých zemích a snížila tam sociální jistoty. Nová kapitalistická ekonomika nepomáhá chudým a nerovnost se zintenzivňuje. Tím, že hrozí, že se přesunou do zahraničí, nutí firmy vlády, aby snižovaly daně a rozvolňovaly regulační předpisy. "Vybírání daní … nejzákladnější právo národního státu a potenciální nástroj pro nápravu nerovnosti, je ochromováno nátlakem velkých podniků."
Zájmy podniků diktují vládám, co musejí dělat, takže je nemožné provádět etickou zahraniční politiku. Světová organizace pro obchod (WTO) ohrožuje naše zdraví. Naše politika je prodávána tomu, kdo za ni zaplatí nejvíc. Sdělovací prostředky se staly monopolem. "Mnoho lidí prostě ztratilo víru v politiku."
A pak, najednou, se ukazuje, že všechny ty všemocné korporace vlastně nejsou všemocné. Kampaň firmy Monsanto za geneticky modifikované potraviny zlikvidovala hysterie, živená sdělovacími prostředky. Firma Shell se vzdala svých plánů postavit v Atlantiku platformu Brent Spar. Kampaně spotřebitelů jsou schopny donutit firmy, aby změnily svou politiku. Vznikají idealističtí podnikatelé, jako George Soros, a hnutí za podnikatelskou sociální odpovědnost.
Avšak podnikatelská sociální odpovědnost nedostačuje, protože "podniky nikdy nedají přednost službě zákazníkům, etickému obchodování a sociálním investicím, když se to dostane do rozporu s vyděláváním peněz". A protesty, ať jsou jakkoliv atraktivní, "neposkytují dlouhodobé řešení pro mlčenlivé převzetí moci korporacemi," neboť vzniká riziko, že "většinu připraví o moc hlučná menšina". Protest se musí stát katalyzátorem změn. Řádným cílem je "znovu vytvořit vládu jako demokratické fórum, v jehož rámci jsou zvažovány všechny různé sociální potřeby, a všechno se při tom neredukuje ani na zájmy korporace, ani na zájem jednotlivce."
Hertzová dochází k závěru, že "máme-li se vyhnout trvalé marginalizaci rozhodnutí, která utvářejí naše životy, musíme nyní začít jednat." Ale co máme dělat? "Jako občané musíme dát najevo vládám, že pokud se politika nezaměří na lidi stejně jako na podniky … budeme i nadále pohrdat zastupitelskou demokracií a rozhodneme se raději nakupovat a protestovat než hlasovat. Dokud si nás stát nevezme zpět, nebudeme brát vážně stát."
Potud argumentace Noreeny Hertzové. Otázkou není, co je na tom špatného, ale co je na tom všem vůbec správně. Vzhledem k omezenému prostoru se soustředím jen na čtyři rysy: na argument, že korporace vládnou světu, na tezi, že daně a regulační předpisy jsou ochromovány, na představu, že zahraniční investice vedou k chudobě občanů zemí, které je dostávají, a nakonec, že jediné, co potřebujeme, je revitalizace demokracie. Nechávám stranou další otázky: Povrchní analýzu Hertzové, zabývající se dopadem globalizace na nerovnost, to, že si spletla liberalismus a merkantilismus, a to, že nechápe, jak funguje Světová organizace pro obchod.
Dominují korporace světu? Na podporu tohoto tvrzení cituje Hertzová analýzu, podle níž "51 ze 100 největších světových ekonomik jsou nyní korporace. Objem odbytu firem General Motors a Ford je větší než hrubý národní produkt celé subsaharské Afriky." To je hrubé zkreslení statistik. Tato studie hodnotí velikost firem podle objemu jejich odbytu. Ale velikost národních ekonomik se měří podle hrubého národního produktu. HDP je míra přidané hodnoty, a tu je nutno srovnávat s přidanou hodnotou firem, což je rozdíl mezi hodnotou objemu jejich odbytu a náklady na vstupy, které si firmy kupují od dodavatelů. Loni dosáhla hodnota odbytu firmy General Motors 185 miliard dolarů, což se rovná HDP Dánska. Jenže přidaná hodnota firmy General Motors byla jen pětinou její hodnoty odbytu. Takže "ekonomika" této firmy není podle velikosti 23. na světě, ale 55., je za Ukrajinou.
Ale srovnávání mezi ekonomikou korporací a národní ekonomikou je samou podstatou absurdní. Navzájem se odlišují asi tak silně jako jablka a artičoky. Korporace musí přilákat pracovní síly a kapitál z trhů, na nichž vládne konkurence. Její schopnost přežít závisí na zisku, jaký nabídne těm, kteří mohou jít jinam. Zemím vládne donucovací územní moc. Státy zdaňují a regulují, podniky kupují a prodávají.
Kromě toho, podnikatelský sektor nikdy nebyl všemocnou silou pro hospodářský liberalismus. Je rozhádaný, slabý a intelektuálně líný. Ti lidé, kteří požadují ekologickou či pracovní regulaci, často přemohli v těchto věcech odpor korporací. Hertzová poskytuje několik příkladů.
Klesají daně? Ne. V letech 1980 - 1999 stoupl průměrný poměr daní vůči HDP v zemích OECD o pět procent. Od roku 1965 (to byla zlatá doba keynesianismu, kterou Hertzová obdivuje) do roku 1999 stoupl tento poměr z 26 na 37 procent. Představa, že stát odumírá, je absurdní.
Hertzová píše o tom, jaké obtíže má Německo při vybírání podnikatelských daní. Nezmiňuje se ale o tom, že Německo má už dlouho nesmírně neefektivní systém podnikatelských daní. Jako procento celkového daňového zatížení podnikatelské daně v zemích OECD stouply, ze 7.6 procent v roce 1980 na 8.9 procent v roce 1999. Německé podnikatelské daně klesly z 5.5 procent na 4.4. procenta. Srovnejte to s Británii, která je daleko více otevřená přímým zahraničním investicím a tedy zranitelná vůči tlaku, který Hertzová popisuje. V roce 1980 tvořily podnikatelské daně 8.4 procent celkového britského daňového příjmu a do roku 1998 stouply na 11.8 procent.
Také existují obrovské rozdíly v celkovém daňovém zatížení. V roce 1999 bylo celkové daňové zatížení méně než 30 procent HDP v Austrálii, v Japonsku a ve Spojených státech, a 52 procent ve Švédsku. Obdobně radikálně se lišil podíl podnikatelských daní na celkovém objemu daní: v roce 1998 od německých 4,4 procent až k australským 15 procentům. Neexistuje tedy žádná ekonomická síla, která by bránila ekonomikám, i silně závislým na mezinárodních trzích, aby zvyšovaly daně. Ta překážka je politická. Není to zločinný kapitalismus, který brání zemím zvyšovat daně, jak by to Hertzová chtěla, ale způsobuje to demokracie, kterou Hertzová miluje. Po dlouhodobém zvyšování státních výdajů po dobu padesáti let voliči nyní řekli dost.
Totéž se v podstatě týká regulace. Za posledních dvacet let vlády po světě zprivatizovaly mnoho státních podniků. Nebylo to v důsledku tlaku z podnikatelské sféry, ale proto, že předchozí politika byla hrubě neefektivní. Ekologické a bezpečnostní předpisy však byly většinou zpřísněny. Historie regulace pracovního trhu je rozmanitější, ale Británie právě ukázala, že vláda, které chce zvýšit regulaci pracovního trhu, to může lehce učinit.
Neexistují žádné přesvědčivé důkazy, že kapitalismus všeobecně ochromuje regulaci. Hertzová otevřeně tvrdí, že "vznikají oblasti těžkého ekologického znečištění v důsledku toho, že je dovolováno provádět ekologicky nepřátelskou politiku a porušovat lidská práva, jen aby bylo možno přilákat zahraniční investice." Ale tomuto výroku protiřečí důkazy, které Hertzová cituje sama ve svých poznámkách pod čarou. V roce 1999 připlynuly tři čtvrtiny veškerých zahraničních přímých investic do zemí s vysokými příjmy, nikoliv do zemí s levnou pracovní silou a chabými ekologickými zákony.
Jaký mají tedy dopad zahraniční investice na chudé země? Zahraniční investoři v rozvojových zemích skoro vždycky nabízejí vyšší platy a lepší podmínky než místní zaměstnavatelé. Ve srovnání s podmínkami mnoha krátkodobých pracovních sil je zaměstnání u zahraniční společnosti jako vstup do ráje. Nedávná studie Indonésie, kterou provedlo National Bureau of Economic Research ve Spojených státech, ukázala, že příliv zahraničních investic vede k zvyšování platů nejen v podnicích, vlastněných ze zahraničí, ale i v místních podnicích.
Rozmazlení obyvatelé Západu, šokovaní podmínkami zaměstnanců v chudých zemích, nesrovnávají tyto podmínky s domácími alternativami - srovnávají je se svými vlastními podmínkami. Ale pokud mají mít občané chudých zemí možnost využívat stejných příležitostí jako občané bohatých zemí, muselo by se jim buď dovolit, aby se svobodně přistěhovali do bohatých zemí - a tomu zabraňuje demokracie, po níž touží Hertzová - anebo musejí dostat kapitál a know-how, aby mohli zvýšit své výkony na západní úroveň. Vzhledem k tomu, že západní voliči nechtějí - zase, demokracie - aby jejich vlády poskytovaly chudým zemím podstatnější hospodářskou pomoc, jedinou alternativou je soukromý kapitál a soukromý know-how. To musí znamenat velké množství přímých zahraničních investic, jak si to většina rozvojových zemí nyní uvědomuje.
A nakonec, Hertzová, jak se zdá, nezná obrovské množství literatury vysvětlující, proč je neomezená demokracie nebezpečná. Hovoří o "nás", o "lidu", jako by byla ta naivní kolektivistická představa neproblematická. Ale my víme, že ti, kdo jsou ochotni věnovat svůj čas i své peníze politice, to nedělají vždy ve veřejném zájmu. Mnoho voličů skoro vůbec nic racionálně neví o otázkách, které mají řešit, protože zisk ze získání takových znalostí je tak malý. Zajímavou otázkou je nikoliv, proč se lidé neúčastní voleb, ale proč se jich účastní, vzhledem k tomu, jak malá je pravděpodobnost, že ovlivní výsledek. A co je důležitější, nemáme důvod předpokládat, že ti, kteří řídí stát, budou nutně nesobečtí služebníci veřejného dobra.
Kniha, jejímž hlavním tématem je význam podřízení trhu politice a korporací politikům, by měla projevit alespoň určité povědomí o těchto problémech. Pak by bývala byla schopna poskytnout koherentní pohled na to, jakou rovnováhu je nutno vytvořit mezi trhem a politikou. Hertzová však naproti tomu nabízí klasický sebeklam populismu - argumentuje, že zájmy "lidu" jsou jasné a že tyto zájmy budou sloužit státu, který mají ovládat.
Dnešní svět není žádná utopie. Regulace integrující se globální ekonomiky, zejména finančního sektoru, je velkou výzvou - složitým a obtížným úkolem. Jiným složitým úkolem je, jak pomoci neúspěšným rozvojovým zemím zlepšit svou výkonnost. Dalším je, jak zajistit ochranu globálního veřejného majetku. Avšak řešení takovýchto problémů vyžaduje efektivnější mezinárodní instituce, a to nutně vyvolá otázky ohledně politické legitimity.
Tato kniha přispívá k těmto složitým debatám asi tolik, jako idioti, kteří házejí kamením na schůzkách Světové organizace pro obchod. Nabízí prostoduchý příběh o korporacích, které dominují politice, ničí schopnost státu jednat a ožebračují chudé. Proti tomu staví stejně prostoduchou odpověď: obnovme demokracii. Bohužel, právě tato prostoduchost bude zdrojem její atraktivity. Umožní intelektuálně líným a emocionálně samolibým lidem, aby uvěřili, že mají všechny odpovědi. Že by někdo, kdo pracuje na jedné z největších světových univerzit, mohl vyprodukovat takto nekvalitní práci, je tak deprimující, že se to nedá ani vyjádřit slovy.
