Chabá kritika globalizace
Kniha Noreeny Hertzové, nová kritika korporativního státu, se dostala do ohniska zájmu sdělovacích prostředků. Podle názoru Martina Wolfa, hlavního ekonomického komentátora deníku Financial Times, je tato práce intelektuálně nesmírně chabá. Psal o tom v angličtině v měsíčníku Prospect.
Autorem nové knihy, The Silent Takeover, Tiché převzetí moci, je Noreena Hertzová, univerzitní pracovnice v Judge Institute na Cambridge University. Co se nám snaží sdělit? "Mlčenlivé převzetí moci" začalo, píše, s Margaret Thatcherovou v roce 1979. Předtím byly prý globální korporace neviditelné a neměly vliv. Ale kapitalismus nyní ovládl svět. Ruce vlád jsou svázány a stále více jsou závislé na korporacích. Důsledkem je, že klesá objem vybíraných daní a rozkládají se veřejné služby, jak "naši zvolení zástupci poklonkují před korporacemi".
Hertzová tvrdí, že není proti kapitalismu, protože "kapitalismus je zjevně nejlepším systémem, který dokáže plodit bohatství". Je "otevřeně pro lidi, pro demokracii a pro spravedlnost". To, přirozeně, ji odlišuje od jejích odpůrců, kteří jsou otevřeně proti lidem, proti demokracii a proti spravedlnosti. Jejím základním znepokojením je: "Jak byznys rozšířil svou roli, podařilo se mu určovat definici toho, co je veřejná sféra… Vlády, které ani veřejně neuznaly, že došlo k mlčenlivému převzetí moci korporacemi, riskují, že rozbijí implicitní dohodu, která existuje mezi státem a občanem, která je základem demokratické společnosti. Pak by začalo být stále atraktivnější odmítání voleb a podpora pro netradiční formy politické činnosti."
Nová kapitalistická ekonomika, tvrdí Hertzová, ochromila prosperitu nekvalifikovaných lidí v průmyslově rozvinutých zemích a snížila tam sociální jistoty. Nová kapitalistická ekonomika nepomáhá chudým a nerovnost se zintenzivňuje. Tím, že hrozí, že se přesunou do zahraničí, nutí firmy vlády, aby snižovaly daně a rozvolňovaly regulační předpisy. "Vybírání daní … nejzákladnější právo národního státu a potenciální nástroj pro nápravu nerovnosti, je ochromováno nátlakem velkých podniků."
Zájmy podniků diktují vládám, co musejí dělat, takže je nemožné provádět etickou zahraniční politiku. Světová organizace pro obchod (WTO) ohrožuje naše zdraví. Naše politika je prodávána tomu, kdo za ni zaplatí nejvíc. Sdělovací prostředky se staly monopolem. "Mnoho lidí prostě ztratilo víru v politiku."
A pak, najednou, se ukazuje, že všechny ty všemocné korporace vlastně nejsou všemocné. Kampaň firmy Monsanto za geneticky modifikované potraviny zlikvidovala hysterie, živená sdělovacími prostředky. Firma Shell se vzdala svých plánů postavit v Atlantiku platformu Brent Spar. Kampaně spotřebitelů jsou schopny donutit firmy, aby změnily svou politiku. Vznikají idealističtí podnikatelé, jako George Soros, a hnutí za podnikatelskou sociální odpovědnost.
Avšak podnikatelská sociální odpovědnost nedostačuje, protože "podniky nikdy nedají přednost službě zákazníkům, etickému obchodování a sociálním investicím, když se to dostane do rozporu s vyděláváním peněz". A protesty, ať jsou jakkoliv atraktivní, "neposkytují dlouhodobé řešení pro mlčenlivé převzetí moci korporacemi," neboť vzniká riziko, že "většinu připraví o moc hlučná menšina". Protest se musí stát katalyzátorem změn. Řádným cílem je "znovu vytvořit vládu jako demokratické fórum, v jehož rámci jsou zvažovány všechny různé sociální potřeby, a všechno se při tom neredukuje ani na zájmy korporace, ani na zájem jednotlivce."
Hertzová dochází k závěru, že "máme-li se vyhnout trvalé marginalizaci rozhodnutí, která utvářejí naše životy, musíme nyní začít jednat." Ale co máme dělat? "Jako občané musíme dát najevo vládám, že pokud se politika nezaměří na lidi stejně jako na podniky … budeme i nadále pohrdat zastupitelskou demokracií a rozhodneme se raději nakupovat a protestovat než hlasovat. Dokud si nás stát nevezme zpět, nebudeme brát vážně stát."
Potud argumentace Noreeny Hertzové. Otázkou není, co je na tom špatného, ale co je na tom všem vůbec správně. Vzhledem k omezenému prostoru se soustředím jen na čtyři rysy: na argument, že korporace vládnou světu, na tezi, že daně a regulační předpisy jsou ochromovány, na představu, že zahraniční investice vedou k chudobě občanů zemí, které je dostávají, a nakonec, že jediné, co potřebujeme, je revitalizace demokracie. Nechávám stranou další otázky: Povrchní analýzu Hertzové, zabývající se dopadem globalizace na nerovnost, to, že si spletla liberalismus a merkantilismus, a to, že nechápe, jak funguje Světová organizace pro obchod.
Dominují korporace světu? Na podporu tohoto tvrzení cituje Hertzová analýzu, podle níž "51 ze 100 největších světových ekonomik jsou nyní korporace. Objem odbytu firem General Motors a Ford je větší než hrubý národní produkt celé subsaharské Afriky." To je hrubé zkreslení statistik. Tato studie hodnotí velikost firem podle objemu jejich odbytu. Ale velikost národních ekonomik se měří podle hrubého národního produktu. HDP je míra přidané hodnoty, a tu je nutno srovnávat s přidanou hodnotou firem, což je rozdíl mezi hodnotou objemu jejich odbytu a náklady na vstupy, které si firmy kupují od dodavatelů. Loni dosáhla hodnota odbytu firmy General Motors 185 miliard dolarů, což se rovná HDP Dánska. Jenže přidaná hodnota firmy General Motors byla jen pětinou její hodnoty odbytu. Takže "ekonomika" této firmy není podle velikosti 23. na světě, ale 55., je za Ukrajinou.
Ale srovnávání mezi ekonomikou korporací a národní ekonomikou je samou podstatou absurdní. Navzájem se odlišují asi tak silně jako jablka a artičoky. Korporace musí přilákat pracovní síly a kapitál z trhů, na nichž vládne konkurence. Její schopnost přežít závisí na zisku, jaký nabídne těm, kteří mohou jít jinam. Zemím vládne donucovací územní moc. Státy zdaňují a regulují, podniky kupují a prodávají.
Kromě toho, podnikatelský sektor nikdy nebyl všemocnou silou pro hospodářský liberalismus. Je rozhádaný, slabý a intelektuálně líný. Ti lidé, kteří požadují ekologickou či pracovní regulaci, často přemohli v těchto věcech odpor korporací. Hertzová poskytuje několik příkladů.
Klesají daně? Ne. V letech 1980 - 1999 stoupl průměrný poměr daní vůči HDP v zemích OECD o pět procent. Od roku 1965 (to byla zlatá doba keynesianismu, kterou Hertzová obdivuje) do roku 1999 stoupl tento poměr z 26 na 37 procent. Představa, že stát odumírá, je absurdní.
Hertzová píše o tom, jaké obtíže má Německo při vybírání podnikatelských daní. Nezmiňuje se ale o tom, že Německo má už dlouho nesmírně neefektivní systém podnikatelských daní. Jako procento celkového daňového zatížení podnikatelské daně v zemích OECD stouply, ze 7.6 procent v roce 1980 na 8.9 procent v roce 1999. Německé podnikatelské daně klesly z 5.5 procent na 4.4. procenta. Srovnejte to s Británii, která je daleko více otevřená přímým zahraničním investicím a tedy zranitelná vůči tlaku, který Hertzová popisuje. V roce 1980 tvořily podnikatelské daně 8.4 procent celkového britského daňového příjmu a do roku 1998 stouply na 11.8 procent.
Také existují obrovské rozdíly v celkovém daňovém zatížení. V roce 1999 bylo celkové daňové zatížení méně než 30 procent HDP v Austrálii, v Japonsku a ve Spojených státech, a 52 procent ve Švédsku. Obdobně radikálně se lišil podíl podnikatelských daní na celkovém objemu daní: v roce 1998 od německých 4,4 procent až k australským 15 procentům. Neexistuje tedy žádná ekonomická síla, která by bránila ekonomikám, i silně závislým na mezinárodních trzích, aby zvyšovaly daně. Ta překážka je politická. Není to zločinný kapitalismus, který brání zemím zvyšovat daně, jak by to Hertzová chtěla, ale způsobuje to demokracie, kterou Hertzová miluje. Po dlouhodobém zvyšování státních výdajů po dobu padesáti let voliči nyní řekli dost.
Totéž se v podstatě týká regulace. Za posledních dvacet let vlády po světě zprivatizovaly mnoho státních podniků. Nebylo to v důsledku tlaku z podnikatelské sféry, ale proto, že předchozí politika byla hrubě neefektivní. Ekologické a bezpečnostní předpisy však byly většinou zpřísněny. Historie regulace pracovního trhu je rozmanitější, ale Británie právě ukázala, že vláda, které chce zvýšit regulaci pracovního trhu, to může lehce učinit.
Neexistují žádné přesvědčivé důkazy, že kapitalismus všeobecně ochromuje regulaci. Hertzová otevřeně tvrdí, že "vznikají oblasti těžkého ekologického znečištění v důsledku toho, že je dovolováno provádět ekologicky nepřátelskou politiku a porušovat lidská práva, jen aby bylo možno přilákat zahraniční investice." Ale tomuto výroku protiřečí důkazy, které Hertzová cituje sama ve svých poznámkách pod čarou. V roce 1999 připlynuly tři čtvrtiny veškerých zahraničních přímých investic do zemí s vysokými příjmy, nikoliv do zemí s levnou pracovní silou a chabými ekologickými zákony.
Jaký mají tedy dopad zahraniční investice na chudé země? Zahraniční investoři v rozvojových zemích skoro vždycky nabízejí vyšší platy a lepší podmínky než místní zaměstnavatelé. Ve srovnání s podmínkami mnoha krátkodobých pracovních sil je zaměstnání u zahraniční společnosti jako vstup do ráje. Nedávná studie Indonésie, kterou provedlo National Bureau of Economic Research ve Spojených státech, ukázala, že příliv zahraničních investic vede k zvyšování platů nejen v podnicích, vlastněných ze zahraničí, ale i v místních podnicích.
Rozmazlení obyvatelé Západu, šokovaní podmínkami zaměstnanců v chudých zemích, nesrovnávají tyto podmínky s domácími alternativami - srovnávají je se svými vlastními podmínkami. Ale pokud mají mít občané chudých zemí možnost využívat stejných příležitostí jako občané bohatých zemí, muselo by se jim buď dovolit, aby se svobodně přistěhovali do bohatých zemí - a tomu zabraňuje demokracie, po níž touží Hertzová - anebo musejí dostat kapitál a know-how, aby mohli zvýšit své výkony na západní úroveň. Vzhledem k tomu, že západní voliči nechtějí - zase, demokracie - aby jejich vlády poskytovaly chudým zemím podstatnější hospodářskou pomoc, jedinou alternativou je soukromý kapitál a soukromý know-how. To musí znamenat velké množství přímých zahraničních investic, jak si to většina rozvojových zemí nyní uvědomuje.
A nakonec, Hertzová, jak se zdá, nezná obrovské množství literatury vysvětlující, proč je neomezená demokracie nebezpečná. Hovoří o "nás", o "lidu", jako by byla ta naivní kolektivistická představa neproblematická. Ale my víme, že ti, kdo jsou ochotni věnovat svůj čas i své peníze politice, to nedělají vždy ve veřejném zájmu. Mnoho voličů skoro vůbec nic racionálně neví o otázkách, které mají řešit, protože zisk ze získání takových znalostí je tak malý. Zajímavou otázkou je nikoliv, proč se lidé neúčastní voleb, ale proč se jich účastní, vzhledem k tomu, jak malá je pravděpodobnost, že ovlivní výsledek. A co je důležitější, nemáme důvod předpokládat, že ti, kteří řídí stát, budou nutně nesobečtí služebníci veřejného dobra.
Kniha, jejímž hlavním tématem je význam podřízení trhu politice a korporací politikům, by měla projevit alespoň určité povědomí o těchto problémech. Pak by bývala byla schopna poskytnout koherentní pohled na to, jakou rovnováhu je nutno vytvořit mezi trhem a politikou. Hertzová však naproti tomu nabízí klasický sebeklam populismu - argumentuje, že zájmy "lidu" jsou jasné a že tyto zájmy budou sloužit státu, který mají ovládat.
Dnešní svět není žádná utopie. Regulace integrující se globální ekonomiky, zejména finančního sektoru, je velkou výzvou - složitým a obtížným úkolem. Jiným složitým úkolem je, jak pomoci neúspěšným rozvojovým zemím zlepšit svou výkonnost. Dalším je, jak zajistit ochranu globálního veřejného majetku. Avšak řešení takovýchto problémů vyžaduje efektivnější mezinárodní instituce, a to nutně vyvolá otázky ohledně politické legitimity.
Tato kniha přispívá k těmto složitým debatám asi tolik, jako idioti, kteří házejí kamením na schůzkách Světové organizace pro obchod. Nabízí prostoduchý příběh o korporacích, které dominují politice, ničí schopnost státu jednat a ožebračují chudé. Proti tomu staví stejně prostoduchou odpověď: obnovme demokracii. Bohužel, právě tato prostoduchost bude zdrojem její atraktivity. Umožní intelektuálně líným a emocionálně samolibým lidem, aby uvěřili, že mají všechny odpovědi. Že by někdo, kdo pracuje na jedné z největších světových univerzit, mohl vyprodukovat takto nekvalitní práci, je tak deprimující, že se to nedá ani vyjádřit slovy.
Spojené státy nebudou pronásledovat Brazílii za výrobu levných léků proti AIDS
Spojené státy stáhly svou stížnost proti Brazílii za to, že dovoluje na svém území výrobu levných kopií amerických léků proti nemoci AIDS.
Bushova vláda to oznámila v době zahájení třídenní mimořádné konference OSN, týkající se nemoci AIDS, která se koná v New Yorku.
Zástupce Spojených států pro obchodní vztahy Robert Zoellick uvedl, že Spojené státy a Brazílie si vytvořily nový mechanismus, který určuje, kde se budou vyrábět které léky proti AIDS.
Spojené státy si stěžovaly Světové organizaci pro obchod na Brazílii letos v únoru. Vadil jim brazilský zákon, který dovoluje místní firmě vyrábět výrobek zahraniční společnosti, pokud zahraniční firma sama do tří let nezahájí jeho výrobu v Brazílii.
Spojené státy si stěžovaly, že tento brazilský zákon diskriminuje dovážené zboží a je ochranářským opatřením.
Brazílie naopak obvinila Bushovu vládu, že zaútočila na úspěšný program brazilské vlády proti nemoci AIDS. Dodala, že farmaceutický průmysl příliš silně ovlivňuje Washington.
Brazílie zdůraznila, že její zákon, který dovoluje výrobu kopií západních léků proti AIDS je "důležitým nástrojem" v boji proti HIV/AIDS. V důsledku toho, že se v Brazílii od roku 1995 šíří v Brazílii vyrobené léky proti AIDS zadarmo, došlo k poklesu úmrtí na chorobu AIDS o padesát procent.
Brazilský prezident Fernando Henrique Cardoso energicky obhajoval praxi své země, která ignoruje patenty na léky proti chorobě AIDS.
Charitativní organizace Medicins Sans Frontiers uvedla, že projekt brazilské vlády umožnil nabídnout zdarma léčbu proti chorobě AIDS více než 90 000 pacientům.
Není to poprvé, co se Spojené státy staly terčem kritiky ohledně svých protestů, že chudé země vyrábějí levné kopie léků proti nemoci AIDS. Většina kontroverze se soustřeďuje na Afriku, kde si nemůže většina lidí dovolit ani levné kopie těchto léků.
V dubnu podpořil Výbor OSN pro lidská práva drtivou většinou brazilskou rezoluci, která požadovala, aby vznikla všeobecná celosvětová léčebná kampaň pro lidi s HIV a AIDS.
OSN konstatuje, že AIDS usmrtilo 22 milionů lidí a 13 milionů dětí přišlo o rodiče. Každým dnem je v současnosti infikováno 15 000 osob virem HIV, 5 milionů lidí ročně a 36 milionů lidí má virus.
Zasedání OSN o AIDS je k ničemu
Bez skutečného útoku na chudobu je fond OSN pro AIDS na nic
Tak argumentoval ve včerejším Guardianu Mark Curtis z charitativní organizace Christian Aid. Shrnujeme.
Hlavním tématem nynějšího zasedání OSN v New Yorku je vytvoření nového globálního fondu proti AIDS. Až ve středu večer jednání činitelů OSN skončí, do té doby v Africe zemře na AIDS dalších 18 000 lidí. Podle názoru organizace Christian Aid nesníží globální fond v budoucnosti tyto počty a debata o něm odvádí pozornost od skutečného merita věci.
Generální tajemník OSN Kofi Annan požádal o vytvoření fondu ve výší 7 až 10 miliard dolarů na boj proti AIDS. Neuvěřitelnou skutečností je, že v reakci na tuto žádost rozhodla skupina bezprecedentně bohatých zemí, že založí globální fond, který nebude mít více než 1 miliardu dolarů. Přitom 23 nejchudších zemí světa bude bohatým zemím splácet jen letos dvojnásobek této částky.
Ještě více šokující je skutečnost, že část těchto peněz vůbec není nová. Tak například Británie přispěje 75 milionů liber, které už dnes poskytuje na rozvojovou pomoc - prostě je přesune na jiný účel.
Ale celý projekt globálního fondu pro AIDS je chybný. Zaprvé by peníze musely být distribuovány prostřednictvím nové, rozsáhlé globální byrokracie. Klíčem k boji proti AIDS v chudých zemích je začít odspodu, nikoliv seshora.
V některých částech Afriky je nakaženo virem HIV až pětadvacet procent obyvatelstva. Právě přímo v těchto komunitách je zapotřebí akce. Mnoho lidí tiše bojuje proti chorobě - vzdělávají lidi, mění jejich postoje, rozdávají potraviny vdovám po mužích, zemřelých na AIDS a organizují pomoc pro sirotky. Tato práce není technicky vyspělá a není nákladná. Kdyby bylo k dispozici víc peněz, více takovéto komunální činnosti by si efektivněji poradilo s kořeny krize.
Zadruhé, globální fond odvede pozornost od chudoby, v jejímž důsledku se šíří nemoc AIDS. Tam, kde jsou ženy tak chudé, že se musejí prodávat, aby uživily rodinu, kde dělníci musejí cestovat za prací přes půl kontinentu a kde si lidi nemohou dovolit zaplatit ani za jednoduchý test na AIDS, se bude nemoc dál šířit. V Africe se vydává na jednoho obyvatele na zdravotnictví jen 10 dolarů ročně - základní péče, školství i veřejné služby v chudých zemích mají zoufalý nedostatek peněz.
Avšak OSN chce aby většina peněz z fondu AIDS byla vydána na "zboží", jako jsou sítě proti moskytům a léky proti AIDS, nikoliv na odstranění dlouhodobé chudoby.
Státní zdravotnictví v mnoha zemích je na pokraji kolapsu - nepomáhá mu, že Světová banka vyžaduje škrty ve veřejných výdajích. Titíž dárci, kteří prosazují tuto politiku, nyní chtějí zakládat fond pro AIDS.
Zatřetí, kdyby se dárci skutečně zajímali o boj proti AIDS, podstatně by zvýšili celkovou finanční pomoc těmto zemím. Ale dárci snížili svou zahraniční pomoc 49 nejméně rozvinutým zemím od roku 1990 po odečtení inflace o 45 procent. Právě během této doby zakořenila AIDS v Africe i jinde.
Namísto nového globálního fondu by měly vlády zreformovat dosavadní pomocné programy a zajistit, aby bylo zvýšené financování zaměřeno na místní iniciativy a na posílení státních zdravotnických systémů - to by zajistilo efektivní boj proti nemoci AIDS a dalo by to moc těm, kteří jsou jí postiženi.
Před třiceti lety učinili bohatí členové OSN slib - jsou to tytéž země, které se k jednání o AIDS sešly nyní. Slíbily, že budou poskytovat 0,7 procent svého HDP chudým zemím. Pokud by ten slib bývaly splnily, krize nemoci AIDS by tyto země zřejmě nepostihla tak tvrdě.
Od té doby tyto země neustále tento příslib opakují, ale dosud ho splnilo jen 5 z 22 zemí, které jsou toho schopny. Je ostudné, že mocné země skupiny G 7 v současnosti přispívají v průměru 0,19 procenty. Velká Británie dává 0,31 procent - ještě nedosáhla ani poloviny svého slibu.
Americký kreslený film, který je výsměchem firmě Disney
Shrek: Navždy šťastně příšerami: antipohádka, která zešílela
Tuto recenzi nového amerického počítačového velkofilmu "Shrek", kterou napsal Eric Metaxas, autor knížek pro děti, zveřejnil časopis Christianity Today.
Když v roce 1995 přišel do kin Disneyho animovaný film Pocahantas, New York Times uveřejnil parodii pod názvem Mohandas. Pocahantas byl typický disneyovský film, nevýrazný a přeslazený, a tak Mohandas se pokusila recenzovat obdobně disneyfikovaný anomovaný životopsi Gándhího.
Jednou částí této parodie bylo čisté bláznění pro radost: argumentace, že zloduch ve fiktivním filmu Mohandas byl podezřele podobný Jeffu Katzenbergovi, bývalému řediteli firmy Disney pro animované filmy, jehož Michael Eisner, jak je dobře známo, nejmenoval zástupcem generálního ředitele, a tak se Katzenberg urazil a založil se Stevenem Spielbergem a Davidem Geffenem vzdoropodnik Dreamworks.
Ve filmu Pocahantas však nebylo nic, co by bylo přímým odrazem tohoto slavného konfliktu, protože tehdy teprve začínal a přece žádný šéf mediální společnosti není tak malicherný, aby promítal své osobní antipatie do celovečerního filmu? Chyba. O šest let později spor dozrál a zplodil konkurenční ovoce celovečerním filmem Shrek podniku Dreamworks.
Shrek je nejnovějším útokem firmy Dreamworks proti podniku Disney. Film je volně založen na knize od Williama Steiga, je to zvrácená pohádka o zelené příšeře, která se jmenuje Shrek (má skotský přízvuk herce Mika Myerse) a žije v bažině, šťastně a sám, do té doby, než zlý lord Farquaad zažene všechny ostatní pohádkové bytosti - od Sněhurky až po různé čarodějnice a jednorožce - do Shrekovy bažiny. Shrek se dohodne s Farquaadem: Jestliže se mu podaří zachránit krásnou princeznu Fionu z hradu, který hlídá drak, a dá ji k dispozici Farquaadovi, aby se s ní oženil a mohl se stát legitimním králem, Farquaad dostane svou bažinu zpět. Až na to, že když groteskní Shrek organizuje získání Fiony, zamiluje se do ní a ona do něho.
Jak vám sdělí většina recenzentů, Shrek je digitálně animovaným výsměchem Disney Corporation. Obsahuje množství výsměšných odkazů na dřívější Disneyho filmy a zbabělý lord Farquaad se prý podobá Michaelu Eisnerovi. Celý hloupý spor mezi podniky Dreamworks a Disney je v tom filmu vidět všude. Avšak ve snaze ironizovat disneyovské přeslazené verze různých pohádek to firma Dreamworks fatálně přehnala, jako kdyby Katzenberg, který chtěl dát Eisnerovi pěstí, si nakonec dal ránu sám sobě. Shrek totiž nepodvrací jen přeslazenou verzi Disneyových pohádek, ale vysmívá se slavné a záhadné a vznešené tradici samotného žánru pohádky.
Zaprvé je Shrek neobyčejně únavný tím, že se všemu neustále vysmívá a všechno ironizuje. Jakmile se chvíle naplní smyslem a krásou, už cítíte, že se připravují jehlice z klobouku, aby dojem zničily. Je to jako kdyby se Mona Lisa usmála, tak jí Katzenberg přimaluje knír, a jdeme k další scéně. Když sedm trpaslíků přinese Sněhurku ve skleněné rakvi do Shrekova domu, Shrek vykřikne: "Dejte tu kurvu pryč z toho stolu!" Pro děti je to teda dost nevhodné. Idiotsky znějící hlasatel říká o Sněhurce: "I když žije se sedmi muži, není to lehká ženská!" Později, když Shrek vidí obrovskou věž hradu malého Farquaada, ptá se: "Nemyslíš, že si něco kompenzuje?" Je to tak sotva na hranici komičnosti, ale jsou falické vtipy ve filmu pro děti opravdu nutné? Taky je v tom filmu spousta vtipů o vypouštění větrů, jako kdyby nejmodernější animovací zařízení a rozpočet ve výši 100 milionů dolarů jaksi upadly do rukou kluků z páté třídy.
Později se náhodou Fiona a Shrek setkají s Robinem Hoodem, posedlým sexem, a jeho družina zpívá píseň o tom, co má vlastně Robin Hood pořád na mysli. Obsahuje to "vtipy" o tom, jak rád souloží. Je pozoruhodné, že tvůrcům filmu nepřišlo na mysl, že to bude asi rodičům dětí vadit. A pak znovu se dovídáme, že Farquaadova vysoká cimbuří "něco kompenzují", jako bychom tento freudovský klenot neslyšeli už předtím.
Ale nejhorším příkladem neustálého ironizování všeho nejsou sprosté či dětinské vtipy. Dochází k tomu v situaci, kdy vítá probouzející princezna Fiona ráno tím, že zpívá, autenticky dojemnou píseň. Přidá se k ní skřivan, který s ní pak zpívá společně, pokusí se o zvlášť vysokou notu, nafoukne se a exploduje. Zůstanou po něm na větvi jen dva ohořelé pařáty. Je to šokující a ošklivý moment, na který je divák zcela nepřipraven. Ale pak je to ještě horší. Fiona vidí, že pták po sobě zanechal hnízdo se třemi vajíčky. Díváme se na hnízdo spolu s ní, a uvažujeme, co se asi s nebohými sirotky stane, a pak se tento dojemný obraz prolne do záběru tří vajíček, smažících se na pánvi. Ha! Další vtip! A Shrek a jeho oslík jedí vajíčka k snídani. Publikum v kině, kde jsem byl já, nesouhlasně zahučelo - ti lidi byli zjevně šokováni. Kdyby bývali věděli, že to byla ostrá, brilantní parodie scény z Disneyova filmu Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1938, v níž zpívá taky slavík. Chudáci nevědomci!
Poté, co se do sebe Shrek a Fiona zamilují, dovídáme se, že v noci se Fiona také proměňuje v příšeru. Ale až políbí svou pravou lásku, kouzlo bude zrušeno a bude navždy krásná, jako během dne. Předpokládáme, že se to stane, až políbí Shreka - a ten se přece taky promění a budou žít navždy šťastně. Ale to jsme zřejmě beznadějně staromódní, neboť tak to vůbec nedopadne. Shrek zachrání Fionu z Farquaadových spárů a konečně dojde mezi nimi k polibku. Je zrovna příšerou, ale ani ona, ani Shrek se nepromění v krásné lidi. Odjíždějí směrem k západu slunce, navždy zůstanou příšerami.
Zjevně představa, že vnitřní krása hrdiny bude odhalena vnějšímu světu, je pro staromódní blbce. Nová morálka, kterou si máme odnést domů, je něco jako "nezáleží na to, jak kdo nebo co vypadá", anebo možná "přijmi sám sebe, jaký jsi". Co se děje? Jsou krása a vznešenost a nevinnost tak středověkými pojmy, že je pohádky nemohou vylíčit pozitivně? Musí zůstat navždy ošklivý nejen Shrek, ale také Fiona? Má ošklivé kačátko přijmout, jak vypadá, a všechny labutě se promění v ošklivé kačátko, aby se nikdo neurazil? Zůstane žabí princ navždy žábou a princezna se taky musí proměnit v žábu a skočit s ním do bažiny? A proč? A proč to celé působí tak násilně? Je to proto, že má legitimní očekávání byla podvrácena povrchně módním přístupem? Snaží se Shrek dát najevo, že ctnosti z pohádek neexistují, anebo jsou relativní, anebo nesmyslné? Připomíná mi to šedivé komunisty, jak křičí, že Bůh neexistuje, a jediné, co lidi potřebují, je chleba a vodka a betonová sídliště. Věřil tomu někdo někdy?
Staré pohádky tvrdí něco jiného: že to, o čemž každý ve svém srdci ví, že je to pravda, je pravda, že existuje dobro, krása a pravda - a i když jsou na tomto světě často skryté a někdy se vůbec neprojeví, přijde doba, kdy pravda vyjde najevo, draci budou poraženi a očarovaní vězni budou navždy propuštěni na svobodu. To je skutečně pravda, a dokud nebudou tyto příběhy vyprávěny znovu, nebudu si vybírat mezi přeslazenými nabídkami, vyrobenými podle výsledků marketingových průzkumů ani podvracením prostřednictvím pubertálních vtipů. Budu si půjčovat stará videa a čekat.
V jednom ze dvou zminenych pripadu jde o klasicky "dopisovy podvod",jehoz
smyslem je vylakat par vsivych tisic dolaru za prevedeni nekolika milionu.
Jsem prekvapen pouze skromnosti protihracu. Zadaji za zaslani 15 milionu USD
pouhych 2.700 USD. Nebyli prilis vynalezavi. Pouzili pouze pozmeneny
hlavickovy papir banky a chteli, abych penize poslal v hotovosti na soukromou
adresu "tajemnika".Teď strasne placi a rvou si vlasy, ze nezaplacenim te
smesne castky borím jejich celozivotni usili, atd. Az na tu nizkou castku
standardni vyvoj.Jsem zvedav, zda to "zabali" nebo se pokusi jet dal a
pprimet me k placeni pozdeji.
Jeste vetsim prekvapenim je pripad "bohate vdovy". V tomto pripade se zatim
zda, ze nejde o podvod, ale o vydesene uprchliky, kteri se chtěji dostat co
nejdale od mist, kde byli zmasakrovani dva clenove jejich rodiny. Jejich unik
do bezpeci bude velmi obtizny. Prisli o doklady a boji se jednat s mistnimi
urady,aby od nich neunikla informace o miste jejich pobytu k nepratelum v
sousedni zemi. Chapu,ze hledaji cizince,ktery by usporadal jejich majetkove
zalezitosti. Nejsem si ale jist, zda to, co zadaji, bude proveditelne. Za
nejvetsi prekazku jejich zameru na presidleni vsak povazuji to, ze nemaji
patrne zadne doklady, natoz pasy. Me ocekavani,ze budou zadat, abych vyplatil
jejich "poklad" se nesplnilo. Navic jednaji otevrene az do te miry, ze
poslali i osobni data a pasove fotografie.
Vi nekdo z tech, k nimz se dostanou tyto radky,jak tem nestastnikum pomoci k
bezeneckemu pasu ?
Pochybné architektonické kroky:
Hurástyl ve Zlíně
Zlínské noviny uveřejnily před čtyřmi měsíci anketu s názory obyvatel k nedostavěnému supermarketu na Čepkově. Přespolní účastníci se shodují na nezbytnosti dostavby komplexu, domácí se vyjadřují rezervovaněji. Jedni dostavbu připouští, jiní ji odmítají. Výsledky průzkumu naznačují směr vývoje veřejného mínění.
Zatím co uspěchané schvalovací řízení komentované politickou vůlí radnice probíhalo bez většího zájmu veřejnosti, případně v nadějných očekáváních její konzumní části, pak s ročním odstupem si začíná významná část obyvatel uvědomovat, jaký zásah do dopravní, obchodní společenské struktury města se tu chystá. Tomuto posunu napomohla jistě prohlubující se přímá zkušenost s účinky megacenter, ale i osvětová činnost tisku, neboť se jedná o celostátní problém tunelování měst supermarkety. Charakteristický je nejen posun veřejného mínění, ale také rozdíl v názorech obchodních turistů a obyvatel města.
Obchodní centrum Čepkov není typickým zařízením tohoto druhu, nýbrž příkladem ojedinělým, výjimečným, nemajícím u nás ani v kolébce tohoto stavebního druhu obdoby pro svou polohu ve městě, respektive vzdálenost 400 m od jeho středu. Právě tím se negativní vliv na město násobí. S ohledem na další osudy sídla je nutno se k Čepkovu vracet a hledat na jeho příkladu poučení pro budoucnost, neboť věříme, že v zárodku současného záměru nestála zlá vůle.
Zlínské meziválečné období dostavby města lze charakterizovat jako rychlý přechod od konceptního urbanismu k improvizovanému samopohybu. Někdejší autority jsou bez vlivu,územní plán slouží jako nástroje vůle Strany. Mezi několik nejvýraznějších příkladů plánovací zvůle minulého období paří budova pošty na náměstí Míru a obchodní dům Prior na Čepkově - torzo bývalého záměru tripolárního centra příčícího se obecným pravidlům vývoje městských sídel. Je velkým nedorozuměním, ba ironií osudu, že těžký defekt územního plánování komunistické éry byl spojen s populistickou proklamací na jeho konečné řešení.
Diletanti v oboru nás učí, že utváření města je diktátem peněz, průmětem peněžních toků do území. Zůstává-li však město místem pro život, pak musí být investiční výdaje usměrněny jasnou vizí, plánem. Dvacátá a třicátá léta historie Zlína dokazují, že nesrovnatelně větší proud investic do území lze a je nezbytné regulovat plánem, jenž tehdy prakticky uskutečňoval nejnovější poznatky teorie rozvoje průmyslových sídel. F.L. Gahura nebyl autorem teorie zahradního města, ani volného způsobu zastavění. Ovládl je však a dokázal je využít pro místní situaci. Teoretická zaostalost, izolacionismus dávají prostor pro improvizovaná, populistická řešení typu Čepkova. Absence teoretického základu dává prostor hurástylu, kterému jsme uvykli z minula, kdy územní plán sloužil pasivnímu zkreslování vytčených cílů. Je tedy nanejvýš potřebné, aby se odbor územního plánu Magistrátu začal aktivně zabývat teorií oboru, jehož název má napsán na dveřích, začal shromažďovat nejnovější teoretické koncepce i praktické příklady sídel, která prošla obdobným vývojem. Peníze jsou jen nezbytným, zdaleka však ne postačujícím předpokladem vývoje města.
Čepkov je rovněž příkladem investiční akce, kdy územní a stavební odbory Magistrátu byly úkolovány k rychlé legalizaci zadání odhlasovaného politickými i odbornými orgány města. Tato zdánlivě bezchybná technologie výkonu moci má trhlinu v položené otázce: "Dostavět či nedostavět torzo obchodního domu na Čepkově do podoby supermarketu" (volně parafrázováno)? Politikové ať hlasují o politických otázkách, odborníci mají hlasovat o odborných otázkách. Složitý urbanistický detail nelze řešit ve Stavební komisi způsobem "ano-ne". Územní rozhodnutí s jeho dodatky bylo vydáno v době, kdy koncept obchodního centra byl beze zbytku hotov a tudíž nebyla ani vůle v souladu s ! 39 Stavebního zákona vyžadovat podmínky k zajištění "urbanistických a architektonických hodnot v území". Tomu odpovídá i nízká úroveň návrhu, která by nejspíše vynikla při srovnání s přístupem jiného autora.
Manipulace veřejným míněním je dalším charakterovým rysem kampaně kolem Čepkova. Pozornost byla soustředěna na výsledky řízení E.I.A., které posuzuje tak zvaně komplexní vliv stavby na okolní prostředí. Průkaznost tohoto šetření je dána skutečností, že se omezuje na hodnoty, které je možno kvantifikovat, změřit a porovnat s povolenými limity. Úskalí spočívá v tom, že některé hodnoty, jako například vlivy budoucího automobilového provozuje nutno předpokládat, matematicky simulovat,upravit tak, aby limitní hodnoty nebyly překročeny. Výsledky územního řízení obsahující reakci stavebního úřadu na konkrétní návrh stavby určené široké veřejnosti jsou oproti tomu ze zákona nedostupné.
Cílem tohoto textu je znovu upozornit na hlavní škodlivé vlivy, se kterými je záměr na dostavbu Čepkova spojen. Jedná se zejména o vliv nákupní turistiky na střed města. Pozoruhodné šetření Útvaru hlavního architekta Magistrátu města Brna týkající se účinku velkých nákupních center v místě zaznamenalo výrazný nárůst dopravní frekvence na přilehlém úseku dálnice, jakož i frekvence na okružním systému, který umožňuje obchvat středu města. Převaha brněnských obchodních center je totiž soustředěna v jižním sektoru předměstí mezi městem a dálnicí. Že nelze situaci velkého města přirovnat ke Zlínu? Potíž Zlína spočívá v tom, že jeho topografická situace vylučuje zřízení klasického radiálně okružního dopravního schematu, jak je známe z Brna, Kroměříže, Olomouce, Opavy, převážné většiny měst ležících na rovině. Z tohoto důvodu je téměř veškerý každodenní motorový provoz veden středem města, územím o rozloze 400x200 m. Jen tento provoz spěje v důsledku dlouhodobě užívané improvizační metody územního plánování k dopravnímu kolapsu. Je to dostatečný důvod k urychlené orientaci v oboru a soustavné aplikaci poznatků z přestaveb postindustriálních měst? Nebo snad je jen potřeba zvětšit propustnost středu města zlepšením parametrů křižovatek, přidáním jízdních pruhů?
Podlomení obchodního živlu v sousedství supermarketů, ztráta konkurenceschopnosti a ochuzení atmosféry veřejného prostoru jsou další průvodní jevy záliby radnice v jejich koncentraci. Avšak zřízení obchodních a zábavních center v těsné blízkosti obou náměstí, s fakticky stejnou náplní jako mají budovy na náměstí Práce a náměstí Míru, mění tyto partie města na divadelní kulisy.
Dosažený stav Čepkova je ten, že k reliktu komunistického způsobu plánování přibyl relikt přestavbového období. Dnes není Magistrátu, který vydal potřebné doklady ke stavební činnosti, známo, zda nebo v jaké podobě bude objekt dostavěn. Nabízí se hypotéza, že provozovatelé obchodních řetězců jsou lepší urbanisté než mistři plánovači a zavčasu rozpoznali úskalí záměru, kde volnému přístupu potřebného počtu vozidel brání hned celé město. Důležité je to, co hodlá radnice s objektem, stojícím na soukromém pozemku, podniknout. Domnívám se, že i obchodní zařízení polovičního rozsahu, se svými nároky na automobilovou dopravu, by bylo neúměrnou zátěží pro dopravní síť centrální části města. Pracovních příležitostí nebo ubytovacích možností bude ve středu města potřeba jistě dost. Pokud je hlavním problémem solidní investor, pak je chyba opět na naší straně, neboť podbízení a neprůhlednost procesu odrazuje solidní investory.
Napříště, třeba v případě náměstí Míru, by bylo žádoucí nabízet městský pozemek do vlastnictví nebo pronájmu formou konkurzu více uchazečů, který by zahrnoval zřetelnou architektonickou představu o budoucím způsobu využití a včlenění do městského organizmu. Konkurz, pokud se uskuteční, zjistí reálný zájem v daném okamžiku, vyloučí se pouhé modifikace developerských podkladů do výsledné podoby, oddělí se spekulativní a skutečný zájem a stanoví reálná cena místa v čase. Věřím, že budoucí polemika na toto téma nebude vedena jen z pozic obrany proti jedincům, kteří maří naši společnou dobrou Věc.
