Poznámka na okraj dialogu o Vaculíkovi
Falešná hra o čtenáře či diváka
Adorovaný Vaculík není sám, kdo ztratil - i podle mého mínění - "kontakt" s dobou a podlehl manipulativnosti mediálního prostředí v ČR po listopadu. Osobně jsem byl velmi zklamán tendenčností a povrchností celé řady do té doby vynikajících autorů, totálně se vytrail ten filosofující symbolismus, který byl vynikajícím českým příspěvkem k odkazu 60. a 70. let jak v literatuře, tak i v kinematografii. Totálně se vytratil pod nánosem "tvůrčí naléhavosti" a "opojení ze svobody" ten tvůrčí nadhled, který z okrajových námětů dělal vynikajícím zpracováním a hluboko posazenými "vše-lidskými" symboly špičková díla. Dnešek je poznamenán větší atraktivitou reality než jejích tvůrčích uchopení. Pokusím se tuto tristní situaci vysvětlit na srozumitelných a aktuálních případech - na filmech, které většina čtenářů někdy viděla.
Pokud srovnám např. Hru o jablko V. Chytilové či její (podle mého) nejlepší film Praha, neklidné srdce Evropy s Kopytem sem, kopytem tam, tak je Kopyto ubohost třetího řádu a odvar z odvaru - jako by to točil Hanák či bratři Cabanové.
Nejvíce je vidět všeobecnou tvůrčí krizi v poezii a filmové a televizní tvorbě. "Mediální tlačenka" Tmavomodrý svět už sice sklouzává (bráno měřítky filmovosti, nikoliv angažovanosti) od polit-agitky do romantismu, je to ale stále prvoplánové klukovské okouzlení mýty - kýč.
Nicméně, i post-klukovská romantika či válečné hrdinství se dá zvládnout jako vrcholné umělecké dílo (Roland, Saint-Exupery - Válečný pilot, Remarque - Na západní frontě klid, Malaparte - Kůže, Fellini - Amarcord či český Procházka - Kočár do Vídně, Svoboda - Zánik samoty Berghof).
Potlesk a ovace, který provází tento film na cestě od premiéry, není ani kritický ani profesionální. Spíše je "kolegiální".
"Veřejnoprávní" společenství "osobností a přátel" předvádí, co umí. Celá kompozice filmu přitom rozbředává do tří, navzájem velmi nepropojených a cizorodých rovin - mýtů. Jeden je romantické nadšení nad nad letadýlky spojené s modelářským okouzlením, druhý, (nejautentičtější, i když ne-reálný ve své neprokreslenosti a schematičnosti postav) je "heroismus" hrdinů-pilotů (vyhovující budované "tradici" Armády ČR a veteránským spolkům), třetí a nejméně organický ve filmu je mýtus "gulagu" + relativizace "německé" otázky (zcela nekolidující s komerčními zájmy při případném prodeji do SRN).
Tento poslední mýtus je jakoby volným pokračováním "agitkového" televizního seriálu Zdivočelé země, jeho logika je logikou komiksu, nikoliv dramatu.
Propojení těchto tří sdělení navzájem způsobem, jakým to je učiněno v Tmavomodrém světě by nesneslo ani měřítko reklamního spotu. Pokud se dělá propaganda profesionálně, nesmí být poznat... Pokud se dělá film, musí být vyjádřen filmovými prostředky - jazykem kamery - obrazu, herectví - autentičnosti charakterů a děje, logiky - režie. Pokud se píše román, musí být o čem. Pokud někdo tvoří román z povídky či z dědečkových senilnějících vzpomínek bez sebemenšího zaváhání a kritického odstupu, film z takto kolážovaných témat, působí jako celek pokaždé neorganicky, uměle, falešně. Nejprofesionálnější byly nakonec střih a triková část filmu (letadýlka a spol.), která alespoň zachraňuje "exotičností" diváckou úspěšnost a rychlostí střihu "dramatičnost" a spád jinak chudého děje.
Křečovitá "angažovanost" pro "odkazy sametové revoluce a x-tého odboje" i někdy naopak demonstrativní "anti-angažovanost" hraničící s nihilismem morálním i tvůrčím (charakterizující současnou "tvrdohlavou" barrandovskou vlnu) mi nabízí paralelu s počátkem polit-realismu padesátých let a socialistickým romantismem let šedesátých, který se projevil u části tvůrců po roce 68 tápáním. Budeme si muset zřejmě počkat dvacet let, než se "prach usadí" a "impulsy doby" se promění v tvůrčí nadhled. Do té doby mnohé, mimo populárních pohádek pro děti působí jako laciné agitky.
