a glosa Tomáše Peciny, z úvodníku Britských listů ze dne 4.6.2001. Jestliže Jakub Jirsa na řadě příkladů uvažuje o tom co již není seriozní tisk, v „obavách“ a s jasným odkazem na poslední podobu Lidových novin, Tomáš Pecina se ještě s jistým úžasem dočítá v těchto novinách zprávu, že začíná „celonárodní oslava“ 75.narozenin Ludvíka Vaculíka. „Zarazilo mě, že oslava umělcových narozenin by měla být celonárodní“, píše Pecina a zdůrazňuje, že mnozí příznivci Vaculíka jsou toho názoru, že již dvacet let nic kloudného nenapsal. Svoji glosu končí s povzdechem, že velikost umělce je tak opět - stejně jako v minulém režimu - dána především správností jeho politických názorů, kvalita a význam jeho díla jsou podružné. Toto pravidlo ovšem platí i v případě bulvárních médií, kde je příslušnost k politickým názorům nahrazena příslušností k domnělé elitě.
Ludvík Vaculík nasbíral hodně bodů ve velké vánoční televizní vzpouře, což dalo zapomenout jeho letité rozpačité tvůrčí činnosti. V této souvislosti se Jan Čulík ve stejném úvodníku ptá: „Mají disidenští spisovatelé sedmdesátých až osmdesátých let, kteří se před rokem 1968 snažili podvracet a humanizovat komunismus, ještě dnešním lidem v ČR co říci?“ a současně si odpovídá : „Dokázal to částečně snad jen Bohumil Hrabal - Ludvík Vaculík patří bezpečně k těm autorům, kteří životu v postkomunistických Čechách už vůbec neporozuměli“.
To ovšem nevadí a dřívější legenda dnes stanula díky své společenské angažovanosti, v předním šiku mediálně presentovaných umělců. Musí ale počkat, v Lidovkách (2.6.2001) je před ním ještě desetibojař Roman Šebrle, s fotografií přes celou stránku a žádané téma „fenomén nahatých sportovců“.
Lidovky tak začínají nenápadně ale přece „vychytávat“ žádaná témata, jak o tom píše Jakub Jirsa : „Ve snaze zalíbit se publiku a stát se atraktivnější či elegantnější (když už nic jiného) noviny přešly ke zpravodajství, ve kterém seriózní zprávy stále častěji ustupují tématům společensky "chtěným" a "líbivým." Sobotní vzorek LN z 2.6.2001 který jsem zakoupil, také potvrzuje Jirsův názor na bulvár: „..líbivý styl, rychlé odpočinkové zprávy, které jsou doprovázeny množstvím hezkých, barevných fotografií. Kromě palcových titulků jsou to právě fotografie a jejich barevnost, která se snaží nalákat kupujícího.
Více papíru, méně podstatných informací (Děti stále chtějí, aby je někdo měl rád. Jak získat auto nebo dvě? Spolupracovník Rádia Svobodná Evropa odsouzen jako pedofil. Dinosauři. Byla Marylin Monroe opravdu jen naivka? Beatles a teď zas každý sám. Tvář na Marsu je obyčejná hora a Zedníček jako Richard III). Roman Šebrle, je v prvním odstavci svého rozhovoru uváděn jako sex symbol číslo 1, samozřejmě jak jinak - prostřednictvím „mnohých dam, které se nechaly slyšet“. Proběhl jako playboy i cílovou páskou Lidových novin, když stejně dobře boduje ve společenských časopisech.
Jiří Sopko: „Nemám na kliku u dveří za deset tisíc!“
Stejně dobře je možné sledovat „popularizaci“ „Lidovek“ v prezentaci trhu s uměním. „Neškodné“ výtvarné recenze sice nic tradičně nesdělují, ale zkreslené informace v této oblasti jsou základní stigmata, určující jejich bulvárnost.Magazín Pátek č.20 například přinesl zprávu, v níž sděluje, za která umělecká jména se u nás nejvíce platí.Článek uvádí, že odborníci se v malé anketě shodli na třech jménech, jejichž díla se prodávají v řádu statisíců. Jmenovitě Jiří Načeradský(61), Karel Nepraš(69) a Jiří Sopko (59), jehož menší práce byla údajně vydražena v minulém roce za 160 tisíc korun. LN se ani neobtěžují čtenářům sdělit, jací odborníci se k otázce vyslovili a kde jsou takové částky dosahovány. Přitom jediným měřítkem skutečného zájmu trhu o umělce jsou aukce, které indikují poptávku a sdělují dosažené ceny. Informace o soukromých prodejích v galeriích či sběratelům nelze brát vážně. Nemají totiž žádnou vypovídací hodnotu, neboť jdou obtížně ověřit. Slušní galeristé je neradi sdělují, protože jsou obchodní povahy, a neseriozní galeristé to zase s úspěšností prodeje svých umělců naopak přehánějí. Každý autor má také většinou „své“ stálé sběratele, což ještě nic nevypovídá o stálém zájmu či dokonce vzrůstajícím trendu poptávky po tom kterém umělci.
Je nepochybné, že Nepraš, Načeradský a Sopko patří mezi přední autory, pevně zařazené v kontextu českého umění. Informace, že Sopkův obrázek byl vydražen za oněch 160 tisíc, je ale jen bulvární kachna, protože v přehledech dosažených cen na českých aukcích o tom není nikde zmínka. Nejdražším Sopkovým obrazem, který byl dosud na aukci prodán, jsou Jezdci, které vydražil v říjnu 1995 za vyvolávací cenu 26 500 Kč pražský Vltavín. Ten Sopka občas prodává, ale jsou to především pastely a akvarely, v cenách okolo 3 000 korun. Podobně je na tom i Jiří Načeradský, kterého zřejmě autor článku za Sopka zaměnil. Načeradského raný obraz Bezhlavá totiž prodala galerie Peron v dubnu 1999 právě za vyvolávací cenu 160 tisíc. Prodávat ale za „statisícové částky“, jak píší LN, znamená prodávat na aukcích stále a nikoliv jen občas.
Sopkovy menší práce nabízí také Jana Reichová ve své galerii Nový svět a „jdou“ prý se střídavým úspěchem maximálně za desetitisíce. Podle ní článek v LN neodpovídá realitě a pochybuje o tom i sám autor, kterému údajně takováto reklama jen komplikuje život. Co se týká aukčních prodejů Karla Nepraše, ani on na tom není nijak dobře a podle dražebních přehledů prodává na aukcích (za tisícovky) hlavně kresby. Jeho plastiky se na trhu podle dostupných informací nikdy nepřehouply přes hranici 100 000 korun. Aby bylo možné seriozně tvrdit, že jmenovaní autoři prodávají svá díla za statisíce, opakovaná poptávka a prodeje v aukcích by to musely potvrdit. Na těch zahraničních se navíc neobjevují ani jejich kresby.
Ostře sledované koně
Jakub Jirsa píše, že o Lidových novinách jako o „intelektuálním bulváru“ se již hovoří delší dobu. Pravděpodobně proto nazvaly Lidovky svůj seriál exkluzivních rozhovorů „Ostře sledovaní lidé“ a nikoliv „Ostře sledované celebrity“. Výsledek je ale stejný: Ne příliš složité a čtenáři očekávané otázky pro ty, kteří patří do vrstvy společensky a hlavně mediálně úspěšných spoluobčanů. A kdo jiný se ocitá v první linii než Milan Knížák „který by s Klausem na pivo nešel“, „první dáma“ Dagmar Havlová, či dokonce „umělec-vizionář“ Karel Gott? Ty tam jsou doby, kdy Gott kvůli Lidovkám málem nejel do Hannoveru, když ho v nich Zdeněk Lukeš označil za zombieho. Je záhadou, v čem spatřují Lidové noviny otázku exkluzivity svých rozhovorů. Z důvodu nikdy nezodpovězených otázek, které tázaní doposud sveřepě odmítali médiím sdělit? A nebo snad jen proto, že jsou dlouhé?
Kam ale zmizela ta proklamovaná „ostrost“ Lidových novin ve sledování populárních osobností, když novináři se například takto ptají Romana Šebrleho? „Jste ješitný? Jste skromný? Jaké vlastnosti na sobě nenávidíte? Nejste štvanec žen? Jste pověrčivý? Máte v Rychnově svůj fanklub? Počítáte s rodinou? Zajímáte se o politiku? Jaká byla odezva na to, že jste se nechal fotit v rouše Adamově?“ Nevím zda se Ludvík Vaculík také nechal fotit jako naháč mezi známými spisovateli (Ano, nechal, měl doma fotku, jak leží nahý na hrobě, a tu mu zkonfiskovala Stb a na jaře roku 1977 ji publikovala v Dikobraze jako "důkaz degenerace disidenta", pozn. JČ), každopádně utržil v Lidovkách i tuto otázku: „A není pro Vás už unavující mít pořád na něco názor?“ Titulek rozhovoru s Vaculíkem totiž zní: „Názory, ty mě jdou samy“. Rozhovor nepřináší také nic objevného a jen poletuje kolem známých fakt Vaculíkovi minulosti i současnosti. Ta je v Lidovkách „prodána“ skutečně rafinovaně, neboť v úvodním sloupci k rozhovoru se v jeho závěru dočteme, že podle „jarní“ ankety Lidových novin (rozuměj po televizní krizi, v níž se L.Vaculík angažoval na straně vzbouřenců), ho lidé řadí do první desítky osobností, které nejvíc ovlivňují myšlení lidí v České republice! Vskutku „intelektuální bulvár“, hodný toho jména.
Celý rozhovor je zastřešen hlavičkou Orientace a čtenáře nechává jen tušit, o čem ten název asi je. Orientace čí, kam a na co? Lze proto souhlasit s Jakubem Jirsou, když píše, že po odchodu silné komentátorské skupiny se sekce názorů a komentářů z tohoto "odlivu mozků" nevzpamatovala a Lidové noviny tak ztratily linii názoru, který by chtěly prezentovat. Na místo toho současné Lidovky hlásají již na přední straně v úvodním titulku: „Ostře sledovaní lidé, seriál exkluzivních rozhovorů - sledujte LN každý den!
Ano, doporučuji, aby Blesk a Super sledoval Lidovky každý den, útočí totiž čím dál tím silněji.
