Britské listy

Jana Dědečková se nám svěřuje, že jako „jedinou formu lidské existence“ vidí parlamentní demokracii. Chápu to jako snahu sdělit nám, že režim parlamentní demokracie je pro ni jednoznačně a bezkonkurenčně nejlepší - lepší, než všechny ostatní myslitelné formy uspořádání. Jakkoli je tento názor velice rozšířený, bohužel příliš zavání rigidním dogmatismem. Toto tvrzení totiž neobstojí při porovnávání parlamentní (či prezidentské) - tedy zastupitelské - demokracie například s reálně fungující demokracií přímou (omezme se na „civilizovaný“ svět), a ještě méně s ohledem na budoucnost - jde o velmi odvážnou a ztěží obhajitelnou předpověď. Je bláhové (a v dnešní situaci snad i znakem nevnímavosti) domnívat se, že jsme „už konečně“ vymysleli definitivní a všeřešící společensko-politickou teorii.

Hodnotit samostatně nějaký režim dost dobře nelze, vždy je potřeba ho definovat na základě toho, co vnímáme jako jeho výhody a nevýhody oproti režimům jiným. Ostatně, principem pohybu dějin není dosažení jakéhosi finálního stavu, ale reakce na aktuální problémy. Jana Dědečková a většina české populace má zkušenost s režimem vlády jediné správné strany a po takové zkušenosti je parlamentní demokracie jistě obrovské vítězství. Ještě více bychom její výhody možná ocenili po zkušenosti s nevolnictvím či otrokářstvím - pokud bysme v nich ovšem nepatřili k privilegovaným vrstvám. Pokud v nás ale převládne pocit finálního dovršení, jakéhosi „konce dějin“, začíná se náš výdobytek nebezpečně přibližovat myšlence jediné správné strany. Hodně věcí nasvědčuje tomu, že jsme přijali za svou myšlenku „jediného správného režimu“ - parlamentní demokracie.

Nebezpečí tohoto přístupu tkví v tom, že si nebudeme ochotni připustit systémový původ některých vrstvících se problémů a nebudeme je tudíž schopni řešit. Zde lze jmenovat například upadající možnost občana mít vliv na veřejné rozhodování, rozmach klientelismu a korupce, nekontrolovatelné posilování státu (vůči občanské společnosti), postavení menšin, globální problémy ekonomického, ekologického a sociálního rázu či v rovině etické například vztah člověka a ostatní přírody. Parlamentní demokracii můžeme hájit pouze jako prostředek k dosažení žádoucího statusu. Cílem je však tento status, nikoli forma organizace k jeho dosažení. Pokud si tento prostředek zbožštíme a zaměníme ho za cíl, snadno se nám pak stane, že při měnících se vnějších i vnitřních podmínkách nebudeme schopni adekvátně reagovat změnou strategie.

Toto uzavřené mikroklima posvátné myšlenky pak produkuje obranné mechanismy, které brání statickou ideu před dynamickým okolím. Jeden takový předvedla právě Jana Dědečková, když tvrdila: „Klíčovým principem demokracie, a to si dodnes není ochotna připustit i velká část našich intelektuálů, je respekt vůči názoru většiny, jak se projevil ve výsledcích parlamentních voleb. Skutečné umění demokracie není umět vyhrát, ale umět respektovat, že zvítězil jiný názor než ten můj. To samozřejmě neznamená, že se nebudu při každé příležitosti pokoušet přesvědčit většinu o své pravdě a prosadit ji legálními prostředky.“

Její tvrzení o klíčovém principu demokracie je polopravda, která se ve svém důsledku rovná lživé propagandě. Stejně tak klíčovým principem demokracie je totiž právě respekt většiny vůči názoru menšiny. Představa demokracie v podání Jany Dědečkové (a nejen jí) totiž implikuje legální diktaturu většiny, tedy situaci, kdy (mírně vyhroceno) 51 procent občanů není povinováno brát zřetel na názor zbývajících 49 procent. Postoj „dělejte, co vám říkáme a neodmlouvejte, dokud někoho z nás nepřetáhnete na svou stranu“ naplňuje pojem demokracie vskutku zvláštním obsahem. Vybereme-li si dobrovolně takovýto režim, je to samozřejmě možné, neschovávejme se při tom ale za pojem demokracie, evokující účast každého jednotlivce na rozhodování. Už sám institut zastupitelství princip demokracie částečně vyprazdňuje, spolu s vysokou centralizací a případnou snahou o většinový volební systém (v naší praxi v podstatě možnost vybrat si jednou za čtyři roky jednu ze dvou až tří koncepcí a dost) je pak odklon od „vlády lidu“ ještě markantnější.

Jiný logický skok se Janě Dědečkové povedl ve chvíli, kdy se v jeden moment vysmívá „jakémusi ‘duchu’ zákona“, aby později použila morálku jako měřítko pro srovnávání lidí (věřící katolík versus Paluska a Svěrák). Jsem rád, že Dědečková alespoň tímto způsobem připustila víru v nějaký mravní zákon, který dnes mnoho lidí považuje pouze za nadbytečné omezování individuální svobody. Vysmívání se duchu zákona a operování striktním výkladem jeho litery (já jsem nic špatného neudělal, jednal jsem přece podle zákona, nemůžu za to, že je v něm evidentní díra) je pokrytectvím velmi hrubého zrna. Je s podivem, že má Jana Dědečková naprosté jasno ve vztahu umělce a morálky: „Každý skutečný umělecký tvůrce vytváří nutně své dílo s úmyslem mravního kladu.“ (hodně tenký led, řekl bych), zatím co vztah zákona a morálky je pro ni krajina neprozkoumaná. Právě mravní zákon je přitom jedním (avšak nikoli jediným a nikoli svrchovaným) z kořenů našeho práva. Víra v to, že chovat se výhradně podle aktuální litery zákona je správné a hlavně dostačující, je dalším znakem vnitřní záměny cíle a prostředku. Cílem zde přece není chovat se podle zákona, cílem je určitý status a zákon (a jeho dodržování) je prostředkem k jeho dosahování.

Na závěr nám Jana Dědečková poradila rozparcelovat sebe sama: „Učte se v životě především samostatně myslet na základě věcných argumentů a emocím podléhejte pouze v lásce.“ Striktní oddělování rozumu a citu je pro dnešní dobu symptomatické (spolu se zbožštěním rozumu z zavržením citu) a jsme tomu učeni odmala, takže nám to ani nepřijde. Rozum je ten správný rádce, cit je vrtošivý hlupák. Je však s podivem, jak často si rozumem zdůvodňujeme, proč „musíme“ spáchat nějakou odpornost, před kterou se náš cit bouří. Mám-li tedy zakončit alespoň stejně efektně, jako Jana Dědečková, říkám: chceme-li sami sebe dělit na rozum a cit, nikdy neodkládejme ani jedno, ani druhé.