Saddám Husajn jako plachý romantický spisovatel
Tragický román o manželství bez lásky, o znásilnění a o smrti vyvolal pozdvižení v Iráku a v CIA. Že by byl nejmenovaným autorem sám Saddám Husajn, spekuloval v sobotu list Guardian.
Sto šedesátistránkový paperback "Zabibah wal Malik" (Zabibah a král) je - prý - nyní v Iráku nejoblíbenější četbou. Výtisky knihy jsou ve všech veřejných knihovnách a pokud lze věřit iráckému tisku, živě se prý o knize diskutuje mezi iráckou inteligencí.
Navzdory nesouvislému, žvanivému a přehnanému stylu a křiklavým ilustracím chválí všechna irácká média tuto knihu jako "novátorský jev v historii románu" a tisknou o ní nadšené recenze. Nikdo v Iráku proti ní nezašeptal ani jediné kritické slovo.
Loni začátkem roku poznamenal Saddám Husajn, že zamýšlí napsat román. Jenže kniha, která teď vyšla, neuvádí, kdo ji napsal, kromě kryptické poznámky, že je to "román od svého autora". Uvnitř je vysvětlení, že si autor "nepřál uvést své jméno ze skromnosti, tak jako synové Iráku, kteří běžně obětují své životy i své cennosti a nikdy nehovoří o svých velkých činech".
CIA si opatřila výtisk knihy v Londýně a strávila tři měsíce analýzou jejího jazyka. "Saddámův styl, větná struktura i jeho výrazy jsou jasně v románu přítomny," napsal New York Times.
Kniha začíná touto větou: "Co je podivuhodnější a potěšitelnější než hrdinky a míra velkých činů, ano, i zázraků v Iráku!" a tak si můžeme být jisti, že autorem nebyl Shakespeare, míní Guardian.
Avšak CIA pochybuje, že by Saddám napsal knihu celou. Spíš je pravděpodobné, že dohlížel na to, jak ji psali profesionální spisovatelé.
Připomíná to proces, k němuž došlo před několika měsíci, kdy požadoval Saddám novou státní hymnu. Pozval si skupinu čelných básníků, dal jim pár vlastních veršů - "Sláva mučedníkům … sláva matkám … pryč s váháním a poraženectvím … sláva národu a vlasti" a nařídil jim, aby už dopsali zbytek.
Saddám Husajn je druhý vedoucí arabský představitel, který se dal na literaturu. V roce 1998 vydal libyjský plukovník Muamar Gaddáfí knihu povídek z názvem Útěk do pekla. Nejlepší část té knihy napsal Pierre Salinger, bývalý tiskový tajemník prezidenta Johna Kennedyho. Touto nejlepší částí je úvod, který je vynikající v tom smyslu, že zní vysoce pochvalně, aniž by cokoliv pochvalného řekl.
CIA je celá nadšená, že Zabibah wal Malik, i když ji do značné míry zřejmě napsali lidé, kteří se chtěli Saddámovi zavděčit, možná poskytuje informace o nejdůvěrnějších Saddámových myšlenkách a obavách.
Příběh je silně alegorický. Podle CIA představuje krásná hrdinka Zabibah irácký lid. Mocný král je - no, však víte kdo - a Zabibah, s níž její manžel zachází krutě, se do něho zamiluje.
V celé řadě dlouhých, ale cudných setkání, otevírá mocný král Zabibah své srdce a - a to je právě pro CIA zajímavé - odhaluje své pocity nejistoty. Jednoho dne, když se Zabibah vrací z paláce, je unesena do lesa a znásilněna. Zabibah i její nemilovaný manžel jsou usmrceni 17. ledna - v den výročí operace Pouštní bouře.
Král založí parlament, ale zjistí, že všichni jeho členové jsou nečestní lidé. Jeden, aristokrat jménem Nouri Chalabí, je dokonalou ukázkou dekadence a poklonkování před cizinci. Prý je to karikatura Ahmada Chalabího, šéfa exilové opoziční skupiny Irácký národní kongres.
Poslanci se v parlamentu hádají, a hlasatel oznamuje, že král zemřel. Tím román podivně končí. Po pohřbu, tak slavnostním, jak se sluší na Saddáma, volají poslanci: "Ať žije Zabibah! Ať žije lid! Ať žije armáda!" Ale nikdo se nezmiňuje o novém králi.
Na dotaz, zda se román dobře prodává v Británii, odpovědělo knihkupectví Saqi Books, jedno z čelných arabských knihkupectví v Londýně: "Prodali jsme toho až dost."
