Ano, tak se to dá říct.
Pan profesor se opět zlobil kvůli České televizi
Zřejmá ochota některých aktérů zimní "televizní vzpoury" vyvolat veřejná vystoupení k "umravnění" poslanecké sněmovny, pokud by se při volbě nové televizní rady chovala jinak, než si "povstalci" přejí, přiměla Václava Klause k známému rozhořčenému vystoupení. Jeho postoj v podstatě sdílím. Uznávám, že pět miliard korun v rozpočtu ČT je vydatný proud peněz, jehož přiškrcení nebo rozdělování podle nějakého nového klíče je noční můrou všech, kdo žijí přisáti na televizní penězovody. Chápu,že ohrožení tohoto zdroje a přístupu k němu je neodolatelnou záminkou k zahájení boje za svobodu slova a nezávislost ČT na politice. Přesto nemohu přijmout opanování obrazovky lidmi bez mandátu od koncesionářů či ústavních orgánů a její využití k vyvolávání masových akcí na podporu jejich skupinových zájmů. Stejně tak považuji za nezodpovědné a hanebné úsilí některých politiků přiživit se na vystoupení "televizních povstalců" , sehrát líbivou roli jediných opravdových obránců svobody slova a nezávislosti ČT a tím získat výhodu v předvolebním usilování o hlasy voličů. Potud jsem tedy s panem profesorem zajedno.
Nemohu si však odpustit vyjádřit názor, že náchylnost veřejnosti nechat se strhnout k masové podpoře téměř jakéhokoli projevu nespokojenosti se způsobem, jakým je tato země spravována, je spravedlivou odměnou za chování parlamentních politických stran a jejich zástupců na všech stupních veřejné správy, na kterou má spravedlivý nárok především ODS a osobně pan profesor. Parlamentní strany a neformální uskupení kolem prezidenta vytvořili uzavřený klub několika málo desítek tisíc občanů,jakousi novodobou "národní frontu". V něm se zformovala velmi úzká vrstva profesionálů, kteří skutečně vládnou. Denně jsme svědky toho, že jsou přijímána pochybná nebo vysloveně špatná rozhodnutí, přičemž důvody k tomu vedoucí nejsou výrazem neutuchající péče stran o blaho společnosti, ale vyhověním sobeckým potřebám různých vlivných zájmových skupin. Vládnoucí vrstva většinu občanů nepotřebuje k ničemu, než aby jí ve stanovených intervalech svým hlasem umožnili usednutí do křesel, přinášejících moc. ODS a osobně Václav Klaus navíc vehementně prosazují většinový volební systém s cílem zjednodušení politického spektra na dva u vesel a koryt v pohodě se střídající většinové názorové proudy. Kdo se k žádnému z nich nepřidá, má smůlu: v marxistických seminářích nás přece učili, že svoboda je správně pochopená nutnost. Měli bychom si to konečně zapamatovat. Pokud by se podařilo většinový volební systém prosadit, vládnutí by bylo zdánlivě jednodušší. V krajním případě by většinová strana mohla vládnout dle svého uvážení, aniž by přihlížela k mínění opozice a blahu národa. Bylo by to daleko pohodlnější než vést únavná koaliční jednání. Z hlediska techniky uplatňování moci je potud vše v pořádku.
Ve skutečnosti náš součastný ústavní systém, zejména při způsobu, jakým je aplikován, prakticky vylučuje většinu občanů z účasti na tvorbě, výkonu a kontrole politiky. Neexistují institucionální cesty, jimiž by se uplatnily menšinové názory. Volební zákon podstatně omezuje možnost mimoparlamentních stran prolomit mocenský monopol "národní fronty." Neprostupnost politického systému pro nezávislé postoje nezmírňují ani sdělovací prostředky. Ty jsou plně ve službách "národní fronty" a svých zahraničních majitelů a pečlivě filtrují nepatřičné názory, popřípadě se aktivně účastní "masáží" vědomí občanů cílenými vlivovými kampaněmi. Tento stav jako celem především vede k lhostejnosti občanů vůči dění ve státě. Člověk, který se opakovaně přesvědčí, že nemá možnost změnit nic z toho, co mu vadí, časem upadne do apatie. Nezájem o věci veřejné odvádí nejen od aktivní účasti na veřejném dění, ale také od získávání věcných poznatků o záležitostech, jimiž se politika právě zabývá. Občané pak jsou nejen pasivní, ale navíc ztrácejí způsobilost věci posuzovat. Současně se ve společnosti vytváří pocit nespokojenosti s děním ve státě, jenž může mít obecný, neuvědomělý, neadresný charakter. Může se však stát, že impuls k nespokojenosti se zasáhne cíl a utajovaná nespokojenost se projeví veřejným vystoupením davů.
Pokud se tedy náš politický systém nerozvine směrem k uvolnění prostoru pro uplatnění menšinových názorů, budou se opakovat situace, podobné televiznímu "puči", kdy třeba i z iracionálních příčin a zcela nepředvídaně dojde k masovým protestním akcím. Ty, které proběhly dosud, nebyly namířeny proti demokratickým základům státu. To však neznamená, že tomu tak bude vždy i budoucnosti. Má-li se odstranit napětí mezi mlčící většinou a vládnoucí menšínou, je nutné vytvořit cesty, jimiž se uvolní nenásilně a aniž by napáchalo škody. Dávají-li občané najevo, že jim jídelníček ze čtyř parlamentních stran nestačí, je nutné uvolnit prostor pro uplatnění mimoparlamentních stran a hnutí a v některých případech vtáhnout národ do rozhodování zavedením referenda a přímé volby některých veřejných činitelů. Sestavení vlády bude za těchto okolností obtížnější a cesta k poslaneckým a jiným mandátům bude podstatně tvrdší, kladouc vyšší nároky na uchazeče o jakékoli křeslo. Ale tato země se stane příjemnějším místem k životu pro ty, kteří se z jakýchkoli důvodů nemohou nebo nechtějí připojit k většinovému stádu. Samozřejmě se sníží nebezpečí mimozákonných útoků nespokojených občanů proti rozhodnutím státních orgánů. Předseda vlády se bude potit při koaličních jednáních o sestavení vlády, ale na druhé straně se nebude muset vyrovnávat s nemilým zjištěním, že v ulicích proti jeho politice manifestují statisíce lidí, kteří by mu nejraději viděli záda.
Velká Británie - služby jako v třetím světě
Tento komentář Willa Huttona vyšel včera v týdeníku Observer. Podobnost s Českou republikou je čistě náhodná.
Německý zpravodajský týdeník Stern věnoval minulý týden dvanáct stránek tomu, čemu nyní Němci už běžně říkají "anglický pacient". V jeho reportáži o Británii to byla země, jejíž chudí žijí v podmínkách třetího světa, pětina jejíž obyvatel je negramotná, veřejné služby v Británii jsou třetího řádu, ročně zbytečně umírá 25 000 lidí na rakovinu a o životní prostředí se nikdo pořádně nestará. Reportáž byla tak drastická, že ji většina britských čtenářů odmítla jako přehnanou - stejně ostře kritickou reportáž by bylo možno napsat o Německu, usoudili britští žurnalisté.
Avšak je nutno podívat se tváří v tvář pravdě. Existují oblasti, kde je Británie výborná, ale celkově vzato Británie tvrdě prohrává. Naše veřejné služby opravdu jsou třetího řádu. A je výmluvné, že podobné skrblictví, nepořádnost a přijímání nízkého standardu se projevuje i v soukromém sektoru. Pozoruhodný je i růst rozdílu v produktivitě Británie ve srovnání s ostatní Evropou, ale hlubším měřítkem je kulturní stoicismus, s nímž trpíme druhořadost. I kdybychom se o tom mohli snažit, nemůžeme zaútočit na Němce stejným způsobem. V jejich zemi existují také chyby, ale celkově funguje.
Britské přímořské hotely jsou jedním z výmluvných barometrů nenapravidelné britské druhořadosti. Můj hotelový pokoj v přímořském letovisku Hove během loňské výroční konference Labouristické strany měl třepící se koberec se špinavými skvrnami, levné záclony, sprchu, která stříkala po celém stropě, odkud pak voda kapala na hnijící koberec v koupelně, polorozpadlou skříň bez ramínek a zdi tak tenké, že bylo slyšet, jak se myjí další hosté. Nemá majitel toho hotelu pocit hanby? Proč je nám trapně, když bychom mu měli říct rovnou do očí, že jeho hotel je strašlivý?
Zkuste srovnatelný trojhvězdičkový hotel v obdobném letovisku v Německu a vejdete do jiného světa, kde se považují investice, kvalita a služba za něco samozřejmého - existují instituce i kultura, které to podporují. Tamější hotely si vypůjčily na investice z místních spořitelen a hypotéčních bank, jejichž úkolem je podporovat místní podnikatelské investice a do hotelu byly investovány skutečné peníze, takže má pořádné zdi a fungující kohoutky v koupelně, vybavené pracovními silami s řádnou profesní kvalifikací z místních, státem financovaných škol. A němečtí hosté by si velmi energicky stěžovali, kdyby úroveň služeb poklesla pod to, co očekávají, že mají dostat.
To je ta potíž. Británie neinvestuje dostatečné množství peněz. Zdá se, že je Británie neschopná zacházet se svými pracovními silami lidsky a tvůrčím způsobem, a taky je neschopná požadovat, aby měli vysokou kvalifikaci. Británie zachází se svými zákazníky s arogantním nezájmem. A lidé nahoře mají zájem jen o to, aby si dali astronomické platy.
Jen se podívejme na čísla. Německé pracovní síly mají k ruce investováno o 70 procent více kapitálu na každou odpracovanou hodinu, ve srovnání se svými britskými protějšky. Součinnost jejich vysoké kvalifikace a vysokých investic znamená, že produkují za každou hodinu práce o 29 procent více než britské pracovní síly - což jim dovoluje, aby každoročně pracovali o 175 hodin méně než Britové. Během devadesátých let rostla zaměstnanost v Německu o 0.3 procenta ročně - v Británii to byly 0.4 procenta ročně, navzdory slavnému britskému "pružnému pracovnímu trhu". Kdyby nemělo Německo obrovské břemeno modernizace NDR, vzniklo by v něm stejně tolik nových pracovních příležitostí jako v Británii.
Dvacet let se nám vysvětluje, že máme-li zvýšit svou produktivitu, musíme rozbít odbory, omezit sociální stát a nabídnout lidem co nejnižší daně jako pobídky ředitelům i obyčejným pracovním silám. Poměr platů ředitelů britských firem vůči průměrnému platu dělníků je nyní dvojnásobný než v Německu. Sociální podpora v Británii je poloviční ve srovnání s Německem, britské daně jsou celkově nižší. Británie je daleko nerovnější společnost než Německo, přesně jak nám konzervativci vysvětlovali, že to musíme být, abychom byli produktivnější. Ale namísto toho se rozdíl mezi produktivitou britských a německých pracovních sil stále rozšiřuje a rozdíl mezi kvalitou britských a německých veřejných služeb se stal propastí.
Je velmi důležité, že Německo si totiž uvědomuje, že instituce, které podporují jeho ekonomiku a společnost - ať je to školství, věda, či bankovnictví - musejí být nejvyšší kvality a musejí podporovat veřejný zájem. Článek 14 německé ústavy otevřeně deklaruje, že "vlastnictví uvaluje na vlastníka povinnosti. Užívání vlastnictví musí být ve prospěch veřejného zájmu". V Británii je představa, že majetková práva jsou doprovázena povinnostmi, tak slabá, že soukromá firma jako Railtrack, Železniční komunikace, si myslí, že je úplně normální vyplácet akcionářům dividendy a zároveň žádat vládu o další státní dotace. A názor firmy Railtrack se odráží v mnoha dalších podnicích po celé Británii: podniky jsou přesvědčeny, že jejich prvotní odpovědnost je vůči akcionářům.
Británie se musí starat stejně dobře o strukturu a hodnoty svých klíčových institucí, ať jsou ve veřejném nebo v soukromém sektoru - a musí najít způsob, jak učinit usilování o nejvyšší kvalitu základní normou. Musí se stát naprosto nepřijatelným postavit dálnici tak špatně, že zúžení na ní vytvářejí pravidelné zácpy, jako musí být nepřijatelné pro soukromý sektor stavět domy, hotely a byty, které jsou hlučné a téměř neobyvatelné.
Jinými slovy: nikdy nebudeme mít vysoce kvalitní veřejné služby, pokud nebudeme ochotni regulovat a vytvářet instituce, které nám poskytnou vysoce kvalitní soukromý sektor.
Saddám Husajn jako plachý romantický spisovatel
Tragický román o manželství bez lásky, o znásilnění a o smrti vyvolal pozdvižení v Iráku a v CIA. Že by byl nejmenovaným autorem sám Saddám Husajn, spekuloval v sobotu list Guardian.
Sto šedesátistránkový paperback "Zabibah wal Malik" (Zabibah a král) je - prý - nyní v Iráku nejoblíbenější četbou. Výtisky knihy jsou ve všech veřejných knihovnách a pokud lze věřit iráckému tisku, živě se prý o knize diskutuje mezi iráckou inteligencí.
Navzdory nesouvislému, žvanivému a přehnanému stylu a křiklavým ilustracím chválí všechna irácká média tuto knihu jako "novátorský jev v historii románu" a tisknou o ní nadšené recenze. Nikdo v Iráku proti ní nezašeptal ani jediné kritické slovo.
Loni začátkem roku poznamenal Saddám Husajn, že zamýšlí napsat román. Jenže kniha, která teď vyšla, neuvádí, kdo ji napsal, kromě kryptické poznámky, že je to "román od svého autora". Uvnitř je vysvětlení, že si autor "nepřál uvést své jméno ze skromnosti, tak jako synové Iráku, kteří běžně obětují své životy i své cennosti a nikdy nehovoří o svých velkých činech".
CIA si opatřila výtisk knihy v Londýně a strávila tři měsíce analýzou jejího jazyka. "Saddámův styl, větná struktura i jeho výrazy jsou jasně v románu přítomny," napsal New York Times.
Kniha začíná touto větou: "Co je podivuhodnější a potěšitelnější než hrdinky a míra velkých činů, ano, i zázraků v Iráku!" a tak si můžeme být jisti, že autorem nebyl Shakespeare, míní Guardian.
Avšak CIA pochybuje, že by Saddám napsal knihu celou. Spíš je pravděpodobné, že dohlížel na to, jak ji psali profesionální spisovatelé.
Připomíná to proces, k němuž došlo před několika měsíci, kdy požadoval Saddám novou státní hymnu. Pozval si skupinu čelných básníků, dal jim pár vlastních veršů - "Sláva mučedníkům … sláva matkám … pryč s váháním a poraženectvím … sláva národu a vlasti" a nařídil jim, aby už dopsali zbytek.
Saddám Husajn je druhý vedoucí arabský představitel, který se dal na literaturu. V roce 1998 vydal libyjský plukovník Muamar Gaddáfí knihu povídek z názvem Útěk do pekla. Nejlepší část té knihy napsal Pierre Salinger, bývalý tiskový tajemník prezidenta Johna Kennedyho. Touto nejlepší částí je úvod, který je vynikající v tom smyslu, že zní vysoce pochvalně, aniž by cokoliv pochvalného řekl.
CIA je celá nadšená, že Zabibah wal Malik, i když ji do značné míry zřejmě napsali lidé, kteří se chtěli Saddámovi zavděčit, možná poskytuje informace o nejdůvěrnějších Saddámových myšlenkách a obavách.
Příběh je silně alegorický. Podle CIA představuje krásná hrdinka Zabibah irácký lid. Mocný král je - no, však víte kdo - a Zabibah, s níž její manžel zachází krutě, se do něho zamiluje.
V celé řadě dlouhých, ale cudných setkání, otevírá mocný král Zabibah své srdce a - a to je právě pro CIA zajímavé - odhaluje své pocity nejistoty. Jednoho dne, když se Zabibah vrací z paláce, je unesena do lesa a znásilněna. Zabibah i její nemilovaný manžel jsou usmrceni 17. ledna - v den výročí operace Pouštní bouře.
Král založí parlament, ale zjistí, že všichni jeho členové jsou nečestní lidé. Jeden, aristokrat jménem Nouri Chalabí, je dokonalou ukázkou dekadence a poklonkování před cizinci. Prý je to karikatura Ahmada Chalabího, šéfa exilové opoziční skupiny Irácký národní kongres.
Poslanci se v parlamentu hádají, a hlasatel oznamuje, že král zemřel. Tím román podivně končí. Po pohřbu, tak slavnostním, jak se sluší na Saddáma, volají poslanci: "Ať žije Zabibah! Ať žije lid! Ať žije armáda!" Ale nikdo se nezmiňuje o novém králi.
Na dotaz, zda se román dobře prodává v Británii, odpovědělo knihkupectví Saqi Books, jedno z čelných arabských knihkupectví v Londýně: "Prodali jsme toho až dost."
Ženy v Británii "mají dostat viagru na předpis"
Ženy v Británii by měly dostat viagru na lékařský předpis ve státním zdravotnictví, poté, co první vědecké zkoušky ukázaly, že tento lék odstraňuje i ženské sexuální dysfunkce, napsal včera týdeník Observer.
Vzhledem k tomu, že téměř padesát procent žen konstatuje, že nedosahují sexuálního uspokojení, zdá se, že zpřístupnění viagry ženám bude mít daleko větší pozitivní vliv na všeobecný milostný život než její zpřístupnění mužům.
Poté, co začalo být známo, že viagra má pozitivní efekt na mužskou erekci, začalo s ní experimentovat několik žen. Kim Cattralová, která hraje v seriálu Sex ve městě sexuálně aktivní Samanthu, byla jednou z mála žen, které se přiznaly, že zkoušela viagru, a konstatovala, že jí viagra způsobovala mnohonásobný orgasmus.
Avšak tyto informace byly dosud jen nesystematické. Poslední vydání časopisu British Journal of Obstetrics and Gynaecology přináší informace o rigorózních klinických zkouškách, z nichž poprvé vyplývá, že ženy se sexuální dysfunkcí, jimž byla podávána viagra, mají více sexuálních představ, častěji souloží, mají z toho častěji potěšení a mají daleko více orgasmů. Po ukončení klinických zkoušek požadovaly téměř všechny ženy, které se zkoušek účastnily, aby mohly brát viagru i nadále.
Těchto klinických zkoušek, které provedlo Středisko sexuologických studií na Univerzitě v Catanii v Itálii, se účastnilo 53 žen mladších čtyřiceti let. Všechny měly problémy se vzrušivostí a nedosahovaly orgasmu, ale žily v jinak uspokojujícím dlouhodobém heterosexuálním vztahu.
Ženám bylo podáváno po dobu tří týdnů hodinu před sexuálním stykem buď placebo nebo střední nebo silná dávka viagry. Frekvence erotických představ se zvýšila z nuly na několikrát týdně. Frekvence soulože se zvýšila z průměru jednou týdně na několikrát týdně a frekvence orgasmu vzrostla na jednou až dvakrát denně. Důsledkem studie ve Velké Británii je, že viagru budou lékaři předepisovat v rámci státního zdravotnictví nejen mužům, ale i ženám.
"www.ceskatelevize.cz" anebo "www.czech-tv.cz"?
O snobském zneužívání angličtiny v českém jazykovém kontextu
Jestliže napíšete www.ceskatelevize.cz, dostanete se přirozeně na stránky … České televize. Takže jestliže má tato veřejnoprávní instituce stránky, jejichž URL mohou lehce rozumět všichni diváci, proč se vždycky uvádí internetová adresa ČT ve vysílání také jako www.czech-tv.cz?
Nechci, abych připomínal své francouzské prarodiče, kteří by chtěli vyhnat cizí (přesně řečeno americký) vliv ze své země. Ale existují určité hranice, založené na zdravém rozumu.
Dokážu pochopit, že si Česká televize zaregistrovala doménu www.czech-tv.cz pro zvědavce zvenčí, kteří se - ať už z jakýchkoliv důvodů (třeba z důvodů vánočního "puče" či "rebelie", nebo jak už to nazvete) chtějí podívat na její stránky. Ale to jde o minimální, irelevantní klientelu (a v tom případě by stejně URL mělo končit na "com" nebo "org", ne "cz"). Vzhledem k tomu, že česká verze URL vás dovede na úplně stejné stránky jako anglická, proč používat angličtinu?
Před čtrnácti dny jsem četl v New York Times článek o tom, že se "v Brazílii mluví příliš mnoho anglicky". List si povšiml, že je v Brazílii všude vidět amerikanizaci života. Vzhledem k tomu, že jsem z Brazílie, vím, o čem je řeč. Ten jev má ale vysvětlení.
Brazílie byla osvobozena od neschopné vojenské diktatury v roce 1985 a od té doby vzhlíží ke Spojeným státům jako k svému vzoru. O deset let později už byla Brazílie sedmým největším trhem na světě, stala se zemí s největším množství zahraničních investic na celé planetě Zemi. A během tohoto procesu měli všichni pocit, od podnikatelů až po řidiče autobusů, že americký způsob života je lepší, že naše vlastní formule pro život selhala.
Průměrný člověk z ulice se cítí daleko důležitěji, když do věty včlení anglické slovo. Před nedávnem se v brazilské televizi o tom vysílala satira, postavy užívaly množství amerických výrazů, ale špatně. V každém případě, způsob, jak místní lidi anglická slova vyslovují, je pro rodilého anglického mluvčího stejně nesrozumitelný.
Brazílie je země, kde společenský status znamená všechno a vládne tam mínění, že Spojené státy jsou lepší, a tak bychom je měli napodobovat. To vede i k jazykovým výpůjčkám.
Bohatí se v Brazílii snaží ostentativně ukazovat, že jsou bohatí. Ti, kdo nejsou příliš bohatí, se taky snaží vytvořit dojem, že jsou bohatí. Střední vrstvy kupují výlučně zboží, které vypadá "z dovozu", aby daly najevo, že nepatří mezi chudinu. Příslušníci chudiny, kteří kradou, většinou nekradou potraviny v supermarketech, ale vyhledávají oběti, které mají boty od firmy Niké anebo Corvettes (ty jsou červené, pro zbohatlíky, abyste si jich povšimli).
Když jsem byl naposledy v Brazílii, během dvaceti dní mě okradli třikrát. Jak je při tom běžné, nic moc mi neudělali. Přijde k vám chlapec nebo skupina chlapců a řekne vám, co chtějí. Když odmítnete, zbijí vás nebo vás zabijí. Když neodmítnete, mohou se chovat i přátelsky (jeden z nich mě odvezl na motorce domů, když jsem protestoval, že bez kalhot nebudu moct nastoupit do autobusu, ani neseženu taxíka).
Třikrát mě okradli nikoliv o peníze, ale o kus oděvu, nějakou slavnou značku. Poprvé mi odebrali mé tenisky značky Ivan Lendl (našel jsem je v historické skříni u matky, pocházely z doby, než mi bylo dvacet), přišel jsem také o hodinky Casio (nic zvláštního, ale v televizi na ně běží reklama, tak…) Podruhé, když jsem byl přepaden, vzali mi levné tričko, ale byl na něm nápis anglicky. Měl jsem na sobě sandály Olympicus, vyrobené v Brazílii, tak ty nechtěl. Ale odebral mi bermudy z nějakého vietnamského trhu, protože na nich bylo napsáno něco anglicky, tvářily se jako známá mezinárodní značka. (Právě při této příležitosti mě odvezli domů. Málem mě pozvali na pivo.)
Když jsem byl přepaden potřetí, dvakrát do mě kopli, na protest, že jsem měl na nohou neznačkové boty a neměl jsem hodinky. Peníze mi ukradli jen při první příležitosti, ale jen dolary, ne místní brazilskou měnu.
V Brazílii žije asi 90 milionů lidí s normální nebo velmi vysokou životní úrovní, ale dalších asi 80 milionů žije v chudobě. Z minimální mzdy si každý může denně koupit kuře, jak asi před deseti lety vyhlašoval náš prezident Fernando Henrique Cardoso, když stál v čele hospodářského plánu, který Brazílii vyvedl z třetího světa. Málokdy krade někdo, kdo je chudý, protože hladoví: tropy mají stromy, které produkují ovoce v obrovském množství a půda je velmi úrodná pro pěstování zeleniny. Někteří hladoví, ale to jsou výjimky. V zemi existuje průmyslové odvětví vykrádání bank, průmyslové odvětví vykrádání domovů a průmyslové odvětví únosů osob. A kriminalita spojená s užíváním drog. Avšak malé pouliční krádeže, které obtěžují život každého Brazilce a každého turisty, to je důsledkem národní mentality, vychvalování statusu. Hledají předměty, které jim dají pocit, že "jsou úspěšní".
Brazílie má zastřený kastovnický systém jako Indie. Lidé se hodnotí podle předků a podle toho, kolik mají peněz. Vypadáte-li bohatě, je to klíčem ke všem dveřím ve společnosti. Chudí napodobují bohaté, jejichž mentalita je propagována všemi sdělovacími prostředky (které přirozeně patří bohatým).
Co do počtu případů plastické chirurgie je Brazílie druhou zemí na světě. Ale to není proto, že by byli Brazilci ošklivější než jiné národy. Je to pro to, že nechat si udělat plastickou chirurgii, je známkou, že jste bohatý, a to vám poskytuje status. Hovoří se pak o tom na večírcích a recepcích.
Má sedmnáctiletá sestra vyhrála v roce 1999 jakousi školní soutěž o královnu krásy. O dva měsíce později si nechala udělat nový nos. Moje druhá sestra, jíž je teď jednadvacet, a která je neustále obtěžována na ulici pískáním mužů, což je znamením, že je dost atraktivní, si nechala udělat nová prsa. Myslel jsem, že po operaci uvidím Pamelu Andersonovou, ale neviděl jsem nic. Žádný rozdíl jsem nezaznamenal. Pak mi vysvětlila, že to bylo jen trochu silikonu, "aby prsa držela nahoru" (mimochodem, tyto silikonové implantáty jsou teď v západní Evropě označovány za nebezpečné, protože se stávají zdrojem těžkých infekcí, pozn. JČ)
Protože se moje sestra hodně směje, příští rok plánuje, že si nechá napíchat silikonové injekce kolem pusy, aby jí to zakrylo vrásky (které ve věku jednadvaceti let nemá!) Tyto injekce působí asi půl roku, pak se to musí opakovat - takže o tom zase můžete mluvit i o tom, kolik to stálo. (Kam pak ten silikon mizí, to jsem se neptal.)
V sedmdesátých letech bylo pro ženu ostudné, když si nechala udělat plastickou chirurgii. Znamenalo to, že nebyla dokonalá. Pro muže to bylo víc než ostuda: bylo to prohlášení homosexuality. Teď se o tom hovoří na večírcích, je to známkou vysokého společenského postavení.
Když jsem viděl film Brazil, o kafkovsko-orwellovské diktatuře, nechápal jsem, proč si Terry Gilliam vybral ten titul, protože ve filmu nebylo nic, co by se týkalo mé země. Posléze jsem se dočetl, že nemohl přijít na žádný titul, a tak ho převzal ze jména hlavní skladby ve filmu, známé bossa novy. Dnes, když se na ten film dívám znovu, napadá mi, že byl vlastně prorocký. Když kvůli ničemu jinému, je tam slavná scéna s jednou dámou, která si nechává roztáhnout obličej, jako by byl z gumy, pomýšlí na svou příští plastickou chirurgii.
Jako obvykle jsem se dostal velmi daleko od začátku tohoto článku: Česká televize a její anglický název internetové domény. Výše uvedená všeobecná fakta však ukazují, jak absurdním se člověk může stát, když má komplex méněcennosti a opičí se po jiných kulturách.
Češi mají iritující zvyk přesvědčovat mě, že má láska k české kultuře je chyba, že jsem měl raději jet studovat antropologické zvyky v Kanadě. Málokdy (leda když se hraje hokej) má Čech pocit, že je vítěz. Bezpochyby jsou hlavním důvodem stovky let útlaku od cizinců.
Ale když vidím, kolik hitů ze sedmdesátých a osmdesátých let byly jen přeložené písně z Ameriky, z Británie a z Francie, anebo že dnes druhořadé americké seriály mají větší sledovanost než české pořady, anebo že - nevysvětlitelně - dává Česká televize přednost anglickému názvu než existujícímu českému - mám strach, že postoj veřejné televize povede jen k tomu, že tenhle komplex méněcennosti ještě více zakoření.
25. 5. 2001:
Nejnovější události
v Radiu Pacifica
Počátkem května byl celonárodní program Pacificy Democracy Now! stažen z vysílání v WBAI v New Yorku, kde se program připravuje. Posluchačům nebylo poskytnuto žádné oficiální vysvětlení, ale ti, kteří do stanice zatelefonovali, se dozvěděli, že program Democracy Now! nebude v průběhu této nátlakové akce, který může trvat až 4 týdny, v WBAI vůbec vysílán.
K této události došlo poté, co moderátorka Amy Goodman obdržela dopis od skupiny pracovníků stanice KPFK z Los Angeles, ve kterém byla žádána, aby přestala každý den ve znělce odkazovat na vyhazovy a cenzuru na stanici WBAI. Činí tak od té doby, co výkonný ředitel Utrice Leid v rámci takzvané "vánoční rány" propustil její kolegy Bernarda Whita, Janice K. Bryant, Mimi Rosenberg a Kena Nashe a Sharan Harpera. Od té doby se seznam "vyhozených a zakázaných" rozrostl o "dědu" Al Lewise a Amy a spoluuvaděč ranní show Robert Knight byli zbaveni svých pozic v programu.
V cenzurovaném vydání "Democracy Now" den poté četla Amy výňatek z článku ve Washington Post, který pojednával o slyšení o pacifické krizi v Kongresu. Stažení Democracy Now! z vysílání v WBAI se jeví jako odvetný krok.
Stejně tak bylo Democracy Now! staženo z vysílání KPFK, kde vedení místo něj pustilo staré záznamy a ve vysílání nepravdivě uvedlo, že Amy odmítla pracovat na fundraisingové kampani rádia.
Posledním událostem předcházely dramatické události právě okolo pořadu Democracy Now! - jeho spoluuvaděč Juan Gonzalez rezignoval přímo ve vysílání na protest proti rostoucí cenzuře ze strany vedení Pacifica a útokům na Amy Goodman a další zaměstnance zachovávající původní poslání Pacificy.
Juan a Dan Coughlin, bývalý ředitel Pacifica Network News, který byl propuštěn za odvysílání půlminutového "příběhu" o jednodenním bojkotu Pacificy množstvím spřátelených stanic, vytvořili organizaci "Pacifica Campaign" a vyzvali k celonárodnímu bojkotu snahy Pacifica získat peníze, dokud neodstoupí současné, nelegálně ustavené, vedení.
Počátkem května však kampaň posluchačů přinesla první ovoce. Odstoupil člen správní rady Michael Palmer, developer v oblasti nemovitostí specializovaný na výstavbu megamarketů a továren v americko-mexickém pohraničí (maqiladoras). Možná si vzpomínáte, že Palmer byl autorem memoranda, ve kterém se zasazoval o prodej jedné nebo více stanic z Pacificy. Soudí se, že Palmer odstoupil částečně důsledkem účinné protestní strategie kampaně Pacificy, která se zaměřila proti kancelářím Palmerova zaměstnavatele, CB Richard Ellise. Palmer odstoupil den poté, co delegace protestujících navštívila nejvyšší představitele firmy s dopisy požadujícími odstoupení Palmera z Rady.
Demonstrace pokračovaly v kancelářích dalšího člena správní rady Pacificy, Johna Murdocha, společníka právnické firmy Epstein, Becker a Green, proslulé svým zeměřením na boj proti odborům (což dokonce uvádějí na své internetové stránce). Murdoch je autorem návrhu revize statutu Pacificy, ve kterém se objevuje i ustanovení, které by umožnilo správní radě prodat vpodstatě všechen majetek Pacificy.
Tři žaloby proti Radě Pacificy mají na soudech se střídavé úspěchy - ale hmatatelné výsledky. Tři "odpadlí" členové správní rady nyní podali čtvrtou žalobu a v Houstonu, Los Angeles a New Yorku sílí hnutí posluchačů, která se domáhají přímé volby posluchačských poradních rad.
Masová a dlouhodobá kampaň posluchačů Pacifiky proti postupnému ovládnutí rádia velkými korporacemi je dobře organizovaná a používá různých metod - od nesouhlasných telefonátů do vysílání i jednotlivým členům vedení, protestních dopisů, faxů a e-mailů po demonstrace a blokády vytipovaných strategických míst a podporu nezávislým rádiím přebírajícím program stávkujících zaměstnanců Pacificy. V pondělí (21.5.) a ve čtvrtek (24.5.) proběhly na různých místech (zejména v Los Angeles a New Yorku) demonstrace proti útokům na pořad Democracy Now! a za svobodu slova vůbec.
Aktivisté z Pacifica Campaign jsou nyní dost optimističtí a věří, že kampaň aktivních posluchačů a sympatizantů zvítězí a že se povede Pacificu zachránit ve své původní podobě založené na myšlenkách veřejnoprávnosti, otevřenosti a nezávislosti.
Pro vydání v Britských listech vybrala a připravila Helena Svatošová, Praha
Přeložil Jan Rausch, Helena Svatošová
Zdroje: (angl.):
Radio Pacifica
Democracy now!
IMC - Indymedia
Pozn. ŠK: Tato mediální kauza, která už zasáhla i americký Kongres, nabízí srovnání s obdobnou kauzou v ČR - našimi televizními vzbouřenci. Je ale rozdíl mezi lidmi, kteří věnovali svůj čas a schopnosti udržení "veřejného" mediálního prostoru a mezi mediálními manipulátory, kteří zneužili, stále zneužívají ( a nadále hodlají zneužívat) své postavení k udržení "kšeftu" a "mediální proslulosti" pro sebe a své kamarády. Je tedy zásadní rozdíl mezi redaktory Radia Pacifica a redaktory zpravodajství ČT. Ač obě kauzy mají řadu stejných rysů - souboj dvou koncepcí - občanského principu a občanské společnosti proti byrokraticko-politickému establishmentu, je mezi nimi jeden velmi výzmamný rozdíl. Jedna je upřímná, druhá je manipulativní. V Radiu Pacifica se hájí autentický svět veřejnoprávní služby, v České televizi je "boj za demokracii" svérázně kreativní politickou předvolební kampaní, sloužící některým ekonomicko-politickým bratrstvům. A je jedno, jedná-li se o chameleona, který se jednou tváří jako
hnutí, jenou jako
politická strana a jednou zase jako
eseróčko. Na konci vždy vykukuje hlavička, vypadající jako silueta hradu... Na pozadí Občanské ligy, SOS, Děkujeme odejděte a dalších chapadélek této hydry není boj o svobodu slova - o princip, ale boj o svobody slova pro někoho, a za něco.
V Rádiu Pacifica jde o myšlenku a lidi, v České televizi o prachy a politickou moc.
Vynikající kvalita Daniely Drtinové během vzbouřeneckého vysílání ČT po zásluze oceněna
V ČR se udělují dvě novinářské ceny - cena Ferdinanda Peroutky a cena K.H. Borovského. Druhou cenu udělovala Nadace Český literární fond ve čtvrtek v Havl. Brodě (přímo v bytě, odkud rakouská policie odvezla KHB do Brixenu).
Prestižní cenu získala Daniela Drtinová, redaktorka ČT, za “mimořádně kvalitní zpravodajskou a analytickou žurnalistiku”. D. Drtinová skromně podotkla, že cena patří celé ČT za postoje, které redaktoři zastávali v době krize.
Další ceny, novinářské křepelky pro mladé redaktory do 33 let, získali B. Blažková z Českého rozhlasu - rádia Svobodná Evropa a M. Balaštík - šéfredaktor literárního časopisu Host.
Poznámka JČ: :)
(Obávám se, že více než o novinářských kvalitách Daniely Drtinové vypovídá "prestižní cena", kterou Drtinová obdržela, o kvalitách právě té ceny a lidí, kteří o jejím udělení rozhodovali... a buď měli pro udělení ceny dobré politické důvody, anebo nikdy neviděli žádný normální televizní zpravodajský pořad - myslím mimo Českou republiku. - Spíše než udělovat ceny pracovníkům aktivistického Rádia Svobodná Evropa by se měla porota ptát, jak je možné, že Český rozhlas hostí a spolufinancuje hybrid - soukromou stanici s vlastní licencí. Kde to má oporu v zákoně?)
