Krev, voda a symbolika F-16
Jeden palestinský bombový válečník si to rozdal 18. května s obchodním domem v Netaji a izraelští letci na kovových ptácích F-16 si to na oplátku rozdali s policejními stanicemi v Nábulusu a v Ramalláhu a s objektem v pásmu Gazy. Nikoho příliš nevyvedlo z míry, že zase někde sebou výbušně bouchl palestinský terorista, ale oficiální svět třeští oči nad tím, že na oplátku byly napadeny palestinské objekty stíhacími bombardéry F-16.
Přes všechnu tzv. inteligenci a vyspělost, modernost a kdo ví co všechno, reakce na dění na Blízkém východě vychází z tzv. primitivního chápání světa jako světa symbolů, které nahrazují nepoznanou (zahalenou, nepochopenou) skutečnost. V tomto světě symbolů žijí teroristé i politici (nejen arabští, ale i zemí EU-světa). Žijeme ve věku symbolismu, který se vydává za realismus. V tomto prostoru se extremismu dobře daří a vrcholem umění kamuflovat extremismus je zuřivé (a výběrové) prosazování "někdelidských" práv.
Situace je komplikovaná tím, že blízkovýchodní extremisté nejsou výstřelkem, ale integrální součástí kultury v tamní oblasti. Mluvím o Arabech i o Židech. Na obou stranách jsou lidé příliš identifikováni se svým národem, náboženstvím a mikroregionem, v němž žijí, takže jsou schopni ho obhájit do krajních možností.
Vrátíme-li se o něco zpět, vlekoucí se tempo jednání OOP a Izraele o mírových dohodách před rokem 1995 nebylo zcela neproblematické. Neboť odpůrci míru na obou stranách, tedy především militantní část židovských osadníků a palestinští fundamentalisté, kteří se svým základním nemilosrdným postojem psychologicky tolik neliší, chtěli pomalejší tempo jednání pochopit jako ústupek svým požadavkům. Izraelský premiér Jicchak Rabin tuto iluzi zmařil a protesty osadníků označil za "směšné provokace". Byl to moudrý postoj. Rabin věděl, že nesmí se žádat jen od Arafata, aby držel radikály na uzdě. Podobnou povinnost mají i Izraelci. Vleklá jednání korunovala dohoda o míru (“příměří”?) uzavřená Rabinem v roce 1995.
Že jeden z těchto "směšných", o kterých hovořil Rabin, Rabina zavraždil je celkem logické. Totéž mohlo potkat kdykoli i Arafata. Toho totéž nepostihlo dílem náhodou a dílem i díky jeho veřejným postojům: Jistě není problém sestavit z Arafatových výroků za poslední rok katalog štvavých frází, které pronesl, byť je podepsán pod mírovými dohodami. Možná v soukromí upřímně doufá, že toulaví psi roznesou kosti všech židovských dětí po polopoušti, ale není důležité co řekl, natož co si myslí. Důležité je, aby bylo prostřednictvím jeho administrativy vykonáno to, co zaručuje dýchatelnou budoucnost pro obě strany: Palestince i Izraelce. Proto je partie s Arafatem stále rozehrána.
A proto zápas s extremismem není zápasem diplomatickým, ale pragmatickým. Slova neznamenají nic, výsledky všechno. Důležité je např. to, že od roku 1973 nebyla do dnešního dne žádná válka v oblasti vedena klasickými prostředky. Opotřebovací válka je sice nepříjemná, ale nesrovnatelná s devastacemi, ke kterým dochází při klasické válce.
Bohužel, ať má vůči extremistům Izrael jakoukoli politiku, extremisté zůstávají stálicí. A jejich pravda se posiluje z generace na generaci na arabské i židovské straně.
Co s tím? Zbývá nejradikálnější řešení?
Je rozehraná strašlivá hra
Fundamentalisté, resp. extremisté, vědí: sebevražedný výbuch v Izraeli bude provázen odvetou. To zaručuje mrtvé i na palestinské straně. Nenávist a hysterie se tím udrží na provozní teplotě… Izraelci vědí, že další fanatik je již někde na cestě. Pečlivě sestavují a aktualizují seznam důležitých cílů. Každý atentát je důvodem k úderu na citlivá místa. Sebevrah vraždí náhodně, Izrael vrací úder na cílená místa. Cílený úder poškozuje palestinskou administrativu bez ohledu na to, zda akce je provedena se souhlasem palestinského vedení nebo ne.
Izrael trestá dvakrát: působí materiální škody a ztráty na lidech a narušuje zázemí palestinské samosprávy, která si neumí - nechce poradit s teroristy.
Extremisté také trestají dvakrát: Arafatovu samosprávu, že se paktuje s Židy, a Židy, že jsou tam, kde jsou. Extremisté vítězí nad samosprávou Palestiny kromě toho ještě jinak: oznamují, že mír nebude, protože samospráva ho nemůže zaručit, i kdyby chtěla, protože by musela zlikvidovat nejen pěšáky, ale i část svých vlastních lidí ve vedoucích funkcích. A Izraelci neuvěří samosprávě, že není spojitost mezi samosprávou a extremisty, neboť ti mají své přívržence všude.
Co následuje?
Útok F-16 na palestinské policejní budovy se jeví jako logický. Pokud za teroristické akce nastupují neméně tvrdé akce, které hrozí rozvrácením administrativního a výkonného systému Palestinců, je to pragmatičtější, účinnější a zdůvodnitelnější, než kdyby extremističtí Izraelci nechali Palestincům vychutnat bombu v jejich nákupním středisku, aby poznali, jak podobné atentáty voní v Izraeli.
Nálety F-16 pokračovaly v rozrušování problémových administrativní a výkonné struktury Palestinců, protože dnes se neoddělitelně proplétá vlastní správa území s plánováním a podporou teroristických útoků, byť na neformální úrovni.
Cílem útoků Izraele je narušit problematické články správy Arafatovy Palestiny, aby Palestinci pochopili, že mohou vytvořit fungující správní a výkonný systém jen v případě, že zlikvidují terorismus, byť s ním sympatizují: Takto racionálně se v minulosti již zachovalo Jordánsko, kdy jordánská armáda vystřílela z Jordánska Palestince, aby z jejich území nemohli provádět teroristické útoky na Izrael, protože odvetnými akcemi trpěla jordánská infrastruktura. Palestinci se přesunuli do Libanonu a udělali z něho nejnešťastnější zemi na Blízkém východě.
Humanismus předstírající politici vyjadřovali "znepokojení" nad použitím F-16. Reagovali na symbol, protože F-16 je symbolem složité vojenské techniky, mohutné síly, nadvlády. Toto "monstrum" se sneslo na budovy policistů vyzbrojených kalašnikovy a kulomety. Za jednoho pěšáka - bombonosiče vzlétly válečné stroje. Ze symbolického hlediska je cítit nadřazenost izraelské síly, nesmlouvavou tvrdost a veřejné nepokryté využití převahy ve vojenské síle. Evropští politici jsou "zděšeni" tímto poselstvím, protože si s ním nevědí rady.
Psychologický dopad bojového letu F-16 je též v symbolickém komentáři: použijeme všech dostupných prostředků k odvetě, dokud neskončíte s terorem.
Let kovových ptáků také vzbudit pozornost, protože výbuchy nastražených bomb a bomb - sebevrahů se opakují, jsou běžné, let F-16 ale byl výjimečný. Politické reakce zastiňovaly podstatu leteckého útoku - odvetu za výbuch uprostřed nevinných lidí s nákupními taškami a dětskými kočárky. Lety F-16 byly směřovány na vybrané policejně - vojenské cíle. Byl to akt řízené, pečlivě promyšlené odvety: bezpečné přenesení přesných střel do blízkosti cíle, aby došlo pouze k zásahu objektu vybraného za cíl odvety.
Exkurz do života extrémistů
Většina požadavků Palestinců by byla splněna, a ale ti se snaží o absolutní zisk: zmrazení či likvidaci židovských osad a návrat běženců zpět do Izraele.
Tyto palestinské požadavky jsou logické, protože s jídlem roste chuť a každý sní tolik, kolik se mu dovolí sníst… Obžerství individuální i politické je součástí lidské přirozenosti. Kolik Izrael povolí, tolik Palestinci vyzískají. Proto také již od října je pořádán teroristicko-povstalecký happening.
Vymanit se z toho nebude lehké, protože extremisté na obou stranách barikády se neustále posilují a dokazují si svou nezastupitelnost v dějinách oblasti. Typickým příkladem je následující příběh:
Vůdce izraelské strany Kach Meir Kahane, zastřelený 5. listopadu 1990 v New Yorku, byl pro vystěhování všech Arabů z Izraele: "Araba si nelze koupit tím, že zvýšíte jeho životní úroveň a vzdělání. Arab je hrdý pouze na své hodnoty. Když někteří Židé říkají Arabům: "Podívejte se, co jsme pro vás udělali. Vzdělali jsme zde poušť a přeměnili ji v zahradu." Co odpoví Arab? "Máte možná pravdu, ale tohle byla moje poušť a teď je z ní vaše zahrada." Proto byl Kahane pro vystěhování Arabů z Izraele: Kteří by neodešli dobrovolně, byli by přinuceni zbraněmi. Kahane řekl "pozoruhodnou" větu: Bible zakazuje vraždit, ne zabíjet."
Strana Kach založená Meirem Kahanem asi před 25 lety je v Izraeli oficiálně zakázaná coby teroristická organizace od roku 1994, kdy jeden ze stranických aktivistů Baruch Goldstein zastřelil v Hebronu 29 modlících se Palestinců. Meir Kahane se stal známým v šedesátých letech, když v USA založil Ligu na obranu Židů. Po emigraci do Izraele byl zvolen do parlamentu za platformu, jež žádala od vlády, aby nabídla izraelským Arabům finanční kompenzaci za emigraci.
Tím ale příběh nekončí.
Palestinští ozbrojenci 31. 12. 2000 ostřelovali jedoucí auto s izraelskou osadnickou rodinou na západním břehu Jordánu: přitom byl zabit Benjamin Kahane, syn zakladatele ultrapravicové protiarabské strany Kach Meira Kahaneho, a jeho manželka a bylo zraněno a později zemřelo pět jejich dětí. K útoku se přihlásila jedna z radikálních palestinských ozbrojených skupin. V prohlášení faxovaném bejrútské odbočce agentury Reuters palestinská skupina Mučedníci od Al-Aksá (pozn.: mešita v Jeruzalému) - Intifáda oznámila, že příslušníci jednoho z jejích oddílů nastražili léčku na izraelské okupanty u osady Ofra severně od Ramalláhu a když kolem projíždělo auto s osadníky a zahájili střelbu...
K řezničině došlo den poté, co hnutí Fatah, které tvoří základ Organizace pro osvobození Palestiny, odmítlo návrhy prezidenta Clintona na řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci a vyzvalo k vystupňování palestinského povstání proti Izraeli.
Po otcově násilné smrti Benjamin Kahane založil hnutí Kahane Chaj, které bylo ale také postaveno mimo zákon. Kahane mladší byl izraelskými soudy několikrát odsouzen do vězení za své militantní protiarabské aktivity.
Při pohřbu, téhož dne, kdy ostřelovači poslali rabínovu rodinu do nebe, volal Banjaminův bratr Baruch v rytmu modlitby, že Palestinci musí být vystěhováni z vesnice Ajn Jabrúd, u níž se stal incident, a že tam bude založena židovská osada. Účastníci pohřbu házeli kamení na přihlížející Palestince, ale nebyla hlášena žádná zranění.
Osud těchto židovských extrémistů dotvrzuje, že subkultura extremismu se na obou stranách neustále posiluje, dává si za pravdu recipročním festivalem násilí.
Dalším příkladem klasického extremismu je Rabinův vrah Amir, který se po atentátu 4. listopadu 1995 k činu okamžitě přiznal a tvrdil, že chtěl z "Boží vůle" zneškodnit premiéra a zastavit tak mírové urovnání s Palestinci. "Nechtěl jsem udělat to, co učinil (Baruch) Goldstein," řekl Amir ve zmínce o židovském fanatikovi, který v roce 1994 v Hebronu v mešitě postřílel 29 modlících se Palestinců. "Nejsem s to zabíjet nevinné lidi. Nechtěl jsem ho (Rabina) zabít. Zneškodnit ho stačilo. Proto jsem nestřílel do hlavy, ale namířil jsem do zad."
Amin tvrdil, že se mu dostalo rabínského souhlasu k usmrcení Rabina kvůli tom, že premiér chtěl předat "biblická území" Palestincům. Amir se údajně nebál celoživotního vězení: "Mám ve vězení co dělat. Mám co studovat do konce svého života," řekl. Z tohoto pohledu pro fanatika není nic nemožné.
Nedívám se na blízkovýchodní smrtonosnou ruletu optimisticky, protože subkultura extremistů by musela být potlačena jako mšice v zahradnictví (na obou stranách), aby mohli tzv. umírnění podstatněji ovlivňovat tamní politiku. Ti, kteří se mohou i nenávidět, ale vědí, že nenávidět se mohou i v míru, tzn. vydělávat si (pro rodinu) dostatek peněz a o nenávisti psát eseje a vést soudní spory u nějakého mezinárodního soudu…
Nebezpečí únavy
Rozpačitý mír posledního desetiletí se projevil i na stavu izraelské armády. Na jedné straně aktivní vojáci, kteří i nadále vidí jaké nebezpečí pro Izrael představuje arabský svět, ztrácejí jistotu, jak bude dále vypadat bezpečnostní situace, protože vše je v pohybu. Na druhé straně mladí lidé, kteří mají představu, že se po nich vyžaduje něco, co je již zbytečné. Proto generál Aharon Doron ve výroční zprávě pro parlament již v roce 1996 se značnou dávkou lítosti konstatoval, že postavení armády v izraelské společnosti upadá.
Izraelští vojáci trpí ztrátou motivace a ve stále větším počtu vyhledávají pomoc psychologů. Doron uvádí, že obdržel od mužů povolaných do vojenské služby tisíce stížností, které se často týkají problémů s nadřízenými. V mnoha případech na tom mají vinu vojáci, kterým "schází motivace jak pro vojenskou službu, tak pro službu v jednotce či pro jejich specifické úkoly", soudí generál.
Nynější mírové hovory představují předčasně naději, že mír je již zde a vše ostatní vyřeší speciální jednotky policie. Nebezpečí mělo dříve daleko ostřejší kontury. Dnes je plíživé.
V Izraeli vzrůstá únava a sílí mírového hnutí typu "za každou cenu", ne nepodobné mírovému hnutí v USA v době galantní slavnosti ve Vietnamu. Nedivím se tomu, protože únava z čekání podporovaná dojmem možné lehkosti dosažení míru, pokud se splní požadavky Palestinců, vábí k jednoduchému řešení. Obdobně jednoduché řešení našli Izraelci při jednání s Abdullou v roce 1949, kterému postoupili v tichosti západní břeh Jordánu výměnou za klid zbraní na jordánské frontě a tím byl pohřben uvažovaný palestinský stát.
Únava je patrná i z reakcí v izraelských novinách - viz ČTK:
"Jediot Achronot v úvodníku … napsal, že "páteční rozhodnutí bombardovat západní břeh Jordánu vojenskými letouny F-16, poprvé od arabsko-izraelské války v roce 1967, bylo zbytečné a hloupé". Komentáře ostatních izraelských deníků se nesou ve stejném duchu.
Bylo by zajímavé se dozvědět, zda skutečně hlavní izraelské deníky referovaly pouze v tomto duchu…
Rok 2001 a sudičky
Někteří perverzníci měli orgastické stavy z toho, že se objevilo v kalendáři číslo roku 2001 a podle kalendáře máme třetí tisíciletí po Kristu. Málo kdo si ale vzpomíná, že v ten den Palestinci slavili 36. výročí založení Fatahu, militantní organizace pod vedením Jásira Arafata. Co s tím dnem bylo spojeno?
Např.: jednoho Palestince zabili časně ráno židovští osadníci z jedoucího automobilu na západním břehu Jordánu. Palestinci svolali protestní demonstrace do měst západního břehu a pásma Gazy spojené s připomenutím 36. výročí založení organizace. Členové vedení této hlavní palestinské osvobozenské skupiny chtěli, aby Arafat nepřistoupil na podmínky mírového plánu navrhovaného americkým prezidentem Clintonem, mezi něž patří ústupek v otázce návratu Palestinců z diaspory - viz Moravcová z 21.5.
Židé nemají zemi, ale pevnost
Třetina Židů na této planetě žije v Izraeli. Izrael se nestal zemí zaslíbenou, ale zemí zkoušenou. Zemí, která se udrží při životě v dohledné době jen efektivně distribuovaným násilím. Přitom Židé jsou prapůvodními obyvateli (z hlediska dějin před 2000 lety) a jejich návrat je legitimní, ale způsob návratu a boje o udržení tohoto práva byl a je shodou okolností nejnešťastnější z nešťastných vinou všech, kteří v té oblasti žijí.
Židé již nemají svoji zemi Izrael, spíše svoji pevnost Izrael. Musí se smířit s tím, že doma musejí být tam, kde žijí. V Praze, v New Yorku, v Moskvě. A třeba i v Izraeli. Bezpečnostně i demograficky dosahuje Izrael již svých limitů.
Krásná vize návratu ke kořenům, do stínu biblických zřícenin, skončila nutností smrtelně únavné ostražitosti. Davidova hvězda na strojích F-16, F-15, F-4 a dalších kovových ptácích krouží nad hnízdem, kde zatím udávají tón spíše extrémisté, než prostí lidé. Extremismus všechno přebarvuje. Palestinci v tom cítí svou šanci. Opotřebovávací válka pokračuje.
Kdo je bez viny, hoď raketou…
