Nové důkazy na základě studia DNA:
Nevěra má biologickou podstatu
Většina z nás se snaží o monogamii, avšak, argumentoval v sobotu v deníku Guardian psycholog a zoolog David P. Barash, nový vědecký výzkum dokazuje, že celá příroda, včetně člověka, je založena na polygamních vztazích. Níže uvedený text je výňatkem z knihy Davida P. Barasche: The Myth of Monogamy: Fidelity and Infidelity in Animals and People (Mýtus monogamie: věrnost a nevěra u zvířat a u lidí), nakladatelství W. H. Freeman, cena 18.99 liber.
Antropoložka Margaret Meadová jednou konstatovala, že monogamie je nejobtížnějším poutem lidského manželského svazku. Je to také velmi vzácně se vyskytující pouto. I dlouhodobě monogamní, dlouholetí věrní manželé praktikují monogamii jako novou záležitost, ať už si to uvědomují nebo nikoliv.
Ve snaze udržovat společenské a sexuální pouto, které se výlučně skládá ze vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou, jdou aspirující monogamisté proti nejhlubším evolučním pudům, jimiž příroda vybavila většinu biologických druhů, včetně druhu Homo sapiens. Existují nyní přesvědčivé důkazy, že lidé nejsou "přirozeně" monogamní, stejně jako důkazy, že mnoho zvířat, o nichž jsme si mysleli, že jsou monogamní, monogamní nejsou.
Co se týče savců, je o nich dávno známo, že je u nich monogamie výjimkou. Z 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen několik desítek druhů - pár druhů netopýrů, lišky, opice-kosmani, několik druhů myší a krys, obří jihoamerická vydra, severský bobr, několik druhů tuleňů a dva druhy malých afrických antilop - jenže v mnoha případech je obtížné spolehlivě určit tyto vztahy jako monogamní, protože společenský a sexuální život savců se odehrává vskrytu. Naproti tomu vypovídají ptáci daleko více o původu monogamie, neboť projevují v tomto směru alespoň tendence a také mají tendenci, že se o mláďata starají oba rodiče.
Když byli dva jednotlivci sociálně monogamní - když spolu žili, hnízdili spolu, lovili spolu a měli spolu sexuální styk, biologové také donedávna předpokládali, že spolu také mísili své geny: že potomstvo, které vychovávali, je výlučně jejich. Podle vysoce uznávané knihy Ecological Adaptations for Breeding in Birds (Ekologická přizpůsobivost při rozmnožování ptactva, Methuen, 1968) od Davida Lacka je 92 procent druhů ptactva monogamních.
Jenže díky technologii, která nyní umožňuje získávat individuální profily DNA, nyní víme, že i když je tento údaj sociálně stále platný, sexuálně je chybný. Když jde o rozmnožování, je nyní zjevné, že i ty druhy ptactva jako husy a orli - které byly dlouho považovány za vzor sociální monogamie, podnikají sexuální dobrodružství. Když byli chyceni migrující ptáci a byla vypláchnuta a prozkoumána kloaka samic, zjistilo se, že 25 procent z nich už obsahuje spermata, a to ještě před tím, než doletěly do oblastí, kde se tyto druhy ptactva tradičně rozmnožují.
Víme nyní, že otcem 10 - 40 procent potomstva "monogamního" ptactva je jiný samec, než je člen "monogamního" páru. Např. pěnice a vlaštovky se normálně považují za monogamní druhy, když byla ale provedena genetická analýza u šesti různých potomků u těchto druhů ptactva, bylo zjištěno, že otcem bylo pět různých samců.
Stále častěji tisknou za posledních deset let časopisy, věnované biologii, články jako "Mnohonásobné otcovství v populaci divokých kachen." Jednou dokonce vyšel i článek s tímto oxymoronickým titulem: "Promiskuita u monogamních ptáků."
V knize Civilizace a její nespokojenci argumentoval Sigmund Freud, že je civilizace založena na potlačování pudů lidstva. Nyní víme, že jedním z těchto pudů je sexuální promiskuita.
Ať už je naše přirozená náklonnost jakákoliv, není pochyb, že lidé jsou biologicky i psychologicky schopni mít sexuální styk s více než jedním partnerem, a to často v rychlém sledu. Existují také přesvědčivé důkazy, že je člověk schopen nejen se fyzicky milovat více než s jedním partnerem, ale i být zamilován do více než jedné osoby najednou. Sociálně je to ale tabu.
Vynikajícím úspěchem člověka je jeho obrovský mozek. Tento pozoruhodný orgán umožňuje lidem uvažovat o svých náklonnostech a rozhodnout se třeba jednat proti nim. V Mozartově opeře Figarova svatba se nám radí: "Pijte, když nemáte žízeň, milujte, kdy nechcete - tím se odlišujeme od zvířat." A co rozhodnutí nemilovat, když chceme? Možná neexistuje jiný způsob, jak potvrdit naše lidství, než odmítnout silné pudové nutkání, zejména když nás mozek varuje, že takové pudové jednání může přivodit problémy nám nebo jiným.
Pro lidi má sex tři významné funkce: rozmnožovací, vztahovou a rekreační. První funkce je zjevná. Druhá funkce hovoří o hlubokém poutu, které často vzniká mezi milenci a které - alespoň podle západní tradice - by mělo předcházet sexuálním stykům mezi lidmi. Třetí funkce sexu, rekreační, je bezpochyby nejspornější. Ale faktem je, že sex bývá sám osobně mocným rekreačním nutkáním.
Ve svém díle Ars Amatoria ospravedlňuje básník Ovidius snad nejslavnější a ve svých důsledcích nejkatastrofálnější případ cizoložství: Heleninu pletku s Parisem, která vedla k trojské válce a v jejímž důsledku "vyplulo tisíc lodí". Zdá se, že Helenin manžel Meneláos byl mimo domov: "V obavě z noční samoty, manžel pryč/ ležela Helena v bezpečném náručí svého hosta./ Od Meneláa to byla hloupost vydat se na cestu /a nechat doma manželku s přítelem. / Bez viny je Helena i její přítel: / Udělali, co byste učinili i vy a každý z nás."
Jestliže je pravda, jak jednou konstatoval Ezra Pound, že "umělci jsou anténou lidské rasy", tyto antény se zabývají nevěrou už dlouho. Pokud je literatura odrazem toho, co zajimá lidi, nevěra je už dlouhá staletí jedním z jejích nejatraktivnějších témat, a bylo tomu tak dlouho předtím, než se k věci jakkoliv mohli vyslovit biologové. Každá literární tradice reflektuje hlubokou fascinaci se selháním monogamie: Anna Kareninová, Madame Bovaryová, Milenec lady Chatterleyové, Šarlatové písmeno.
¨Podle historika Denise de Rougemonta "existuje na západě nevyhnutelný konflikt mezi manželstvím a vášnivou láskou": Naše civilizace musí přiznat, argumentuje de Rougemont, že "manželství, na němž jsou založeny její sociální struktury, je daleko serióznější než láska, kterou manželství kultivuje, a že manželství nemůže být založeno na vášnivém citu."
Základním problémem je podle de Rougemonta nebezpečí vášnivé lásky: vášnivá láska je pro nás nesmírně atraktivní a jsme jí fascinováni. Podle de Rougemonta máme dokonce zvrácenou touhu přivodit si neštěstí, dosáhnout tragiky: "Západního člověka přitahuje to, co ničí ´štěstí manželské dvojice´ alespoň tak silně jako to, co to štěstí zajišťuje. Odkud pochází tento rozpor? Jestliže dochází k rozpadu manželství jen v důsledku toho, že zakázané je lákavé, stále není jasné, proč toužíme po tom být nešťastný a jakou představu lásky - jaké tajemství naší existence, lidské mysli, možná lidské historie - tato touha navozuje."
Alexander Dumas mladší napsal, že "řetězy manželství jsou tak těžké, že jsou na to, aby je bylo možno unést, potřeba dva a někdy tři". Jestliže je manželství v jistém smyslu kolébkou cizoložství, je tedy také nutně hrobem lásky? Vůbec ne, alespoň nikoliv nutně. Jak to napsal filozof Benedetto Croce, manželství je "hrobem divošské lásky". Někteří občas znovu a znovu hledají oheň divošské lásky, mimo manželství. Jak na to poukázal Freud v Úvodu do psychoanalýzy, erotické sny se málokdy týkají vlastního manžela či manželky: skoro každý si vědomě přestavuje sexuální styk s někým jiným.
Pojem cizoložství s sebou nese tak silný emocionální náboj, že se to musí zdát podivné každému, kdo nepohlíží na lidské způsoby z biologické perspektivy. Během známých Kinseyho sexuálních studií byla například hlavním důvodem, proč se jich lidé odmítali účastnit, otázka o mimomanželském sexu.
Společenský zákaz mnohonásobných sexuálních styků je mocný a v dlouhodobé perspektivě obyčejně zvítězí, i když nikoliv bez boje a nikoliv bez krátkodobých porážek. A ten boj - který se projevuje občasnými mimomanželskými dobrodružstvími, jen na noc nebo jen na víkend, dlouhými mimomanželskými vztahy, které trvají měsíce nebo i roky - anebo jen představami - bývají zdrojem nejsložitějších, nejintenzivnějších a nejzmatenějších emocí, jaké člověk kdy zažil.
Často se hovoří o tom, že profese psychologa bývá redukována na funkci leukoplasti: psycholog pomáhá lidem přizpůsobit se nemocné společnosti a často se při tom odklání energie a pozornost od oblastí, kde je jí nejvíce zapotřebí: při odstraňování společenských nedostatků. Možná že je lidské úsilí přizpůsobit se monogamii také takové. Možná že bychom měli pozměnit své ideály týkající se monogamního manželství tak, aby to vyhovovalo lidským tendencím.
Možná že namísto toho, abychom brali monogamii jako normu, což vede k tomu, že nás nevěra "šokuje" - bychom měli začít považovat nevěru za výchozí stav věcí a z tohoto hlediska bychom pak měli neemocionálně zkoumat monogamii jako vzácnost - protože skutečně je vzácností.
To by ovšem předpokládalo, že pro lidi vznikne lepší alternativa: například, že by se lidi cítili šťastnější, kdyby mohli mít otevřené, nestrukturované a nerestriktivní sexuální vztahy. Není důvodu předpokládat, že by tomu tak skutečně bylo. Mnoho "utopických" sociálních experimentů selhalo právě proto, že začaly vznikat překážky ve formě majetnického pocitu v mezilidských vztazích, a to vždycky rozbilo idealizovaný sen sociálního a sexuálního sdílení. Žádné jiné uspořádání sexuálních vztahů mezi muži a ženami - polygamie, polyandrie, skupinové manželství, "otevřené" manželství - nefungovalo lépe než monogamie. Nicméně monogamie nefunguje dokonale a během historie byli lidé opakovaně fascinováni a šokováni monogamií a jejím porušováním - naplňování energií i zoufalstvím. Možná je to, celkem vzato asi tak, jako to, jak Winston Churchill charakterizoval demokracii: je to nejhorší možný systém, dokud nezačnete uvažovat o alternativách.
