pondělí 21. května O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Opak České televize? Inovativnost komerčně-veřejnoprávní televizní stanice Channel Four jako recept pro revitalizaci sektoru státních služeb Osud zneužívaných dětí: "Zavolám policii, že vyslovujete podezření, že tu existuje šikana" - Nikdo z ústavů pro postižené děti se s námi nechtěl bavit(Fabiano Golgo) Demokracie v ČR: Proč je velmi vážné, předvolává-li policie novináře k výslechu za "kritický článek" (Tomáš Pecina, JČ) Věda: Nové důkazy na základě studia DNA: Nevěra má biologickou podstatu Ochrana osobních údajů: Sčítání lidu v Británii "byla fraška" Fotoreportáž: Praha, jak ji asi neznáte (Štěpán Kotrba, Tomáš Pecina) Česká sekce BBC: Zahrňme chválou moderátora Václava Moravce (Václav Pinkava) Názor: Kavan chce dovršit dílo zkázy (Petr Jánský) Ekologie: Česká republika patří k nejvíce kontaminovaným územím dioxinovými látkami v Evropě Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Takže já bych měl teď psát pro Vlastu! (Nejhorší je, že tu Vlastu ani neznám, znám jedině Vlastu ze Starých pověstí českých.) Ale asi bych měl věřit panu Paulovi. Konec konců, jako bývalý pracovník jedné z těch institucí pro děti, které kritizuju, je nejspolehlivějším zdrojem pro to, aby nás přesvědčil, že tato místa jsou pro odmítané děti rájem.

Zároveň s tím, jak říká, že se můj článek hodil jen tak nejlíp pro Vlastu - protože byl "neobjektivní" a díval se na věc příliš "angažovaně" - přichází s ódou na určitého Matouše, Řeznu, což byl jeho idol z Výchovného ústavu pro mládež z dob komunismu. Tento muž, jehož pan Paul nazývá legendárním, měl způsob, jak zvládnout "své" chlapce. Dál jim najevo, že: "Nejsi tu proto, abychom tě litovali, protože když už tady jsi a cokoliv pozitivního uděláš, děláš pro sebe a nikoliv pro nás." Hloubka této osvícené věty mě okouzlila. No vida!

S takovým dobrým ředitelem bych i já chtěl být v jedné takové instituci. Možná, že bych si osvojil všechnu tu disciplínu.

Makarenka v praxi, říkával! A pan Paul píše, že Matouš nebyl "opravdový", ale jen "papírový bolševik". Osobně moc nedůvěřuju ani ruským metodám výchovy, ani papírovým bolševikům.

Ale pan Paul se mě snaží "velmi objektivně" přesvědčit, že tenhle chlapec - a všichni ostatní, s obdobnými příběhy - se stal prostitutem, protože si to sám zvolil, je odpovědný za svůj vlastní osud. Argumentuje, že si kluk mohl najít nějaké manuální zaměstnání, mohl prodávat noviny, mohl i žebrat. Samozřejmě.

Velmi mladě vypadající chlapec bez občanky určitě dostane zaměstnání! Zdá se mi, že se pan Paul díval na příliš mnoho amerických filmů, kde ti kluci vyvolávají v ulicích "Extra! Extra!" a prodávají noviny. Jediné noviny, které vidím, že se v ulicích Prahy prodávají - a prodávají je dospělí, nikdy to nejsou děti - je Večerník Praha. A jsem si jist, že nebudou chtít zaměstnat chlapce na útěku, bez průkazu totožnosti. Žebrat? Ano, samozřejmě, policie by se nezajímala o hubeného blonďatého chlapce, žebrajícího o peníze.

Pan Paul píše, že si Jirka zvolil nejlehčí cestu: stát se prostitutem. Nevím, jaký postoj k tomu má pan Paul, ale pro mě by byla možnost stát se prostitutem tou nejobtížnější cestou.

Mám návrh: udělejme z toho sázku: Pan Paul mi odevzdá svou občanku a pak bude čtrnáct dní žít na ulici. Rád bych chtěl vidět, jak přežije. Jaké použije techniky. Velice jednoduché je o tom mluvit, ale ukázat to v praxi, to je trochu něco jiného.

S jednou věcí, kterou pan Paul napsal, souhlasím, totiž s tím, že jeho argument zní dost cynicky. Pan Paul, tak jako většina lidí, kteří dělají něco systematicky, přišel o citlivost vůči hanebnostem, s nimiž se musejí někteří tito chlapci v životě potýkat. Naučil ho to jeho hrdina, soudruh Matouš. Neangažovat se citově na osobní úrovni. Nestarat se o  předchozí utrpení těchto lidských bytostí (jako kdyby zmizelo jen proto, protože se o něm nemluví). Pošlete je na prázdné místo, ať vaří, ať myjí nádobí, atd. To je magický recept! Není nad starou dobrou disciplínu. To přesně ti kluci potřebují. Proč jim věnovat pozornost, naslouchat jejich úzkostem, slyšet, čeho se stali obětí a nechápat to pořádně. Ne, pošlete je do trestného tábora! Velmi správné.

Pan Paul si asi nepovšiml, že já kritizuju přesně tuto formuli. Neosobní odtažitost při zacházení s těmito dětmi. Úřednické jednání s autentickými lidskými bytostmi - ne je to ještě horší - mladí lidé, ubití v duši! (Pane Paule, asi mi napíšete, že tato poslední věta patří do Vlasty, nikoliv do Britských listů.)

Očekávat ode mne, že budu psát bez emocí, je víc než cynické. Nevyplňuju o životě toho chlapce formulář. I na reportéra může zapůsobit pláč toho dítěte (další věta pro Vlastu…)

Přirozeně jsem se zděsil nad sadismem určitých podrobností tohoto konkrétního příběhu. Ale příběhy dětí z polepšovny jsem slyšel už přesně 67krát, protože s kolegou antropologem Timothy McCage Hallem studujeme scénu homosexuální prostituce a zneužívání dětí v České republice už čtyři roky. Mc Cage Hall píše o české sexualitě - tato oblast patří k jeho studijnímu zájmu - a já sbírám informace o všech identifikovatelných a přístupných českých "kmenech", jaké existují v české kultuře - včetně homosexuálních prostitutů a dospělých, kteří zneužívají anebo šikanují děti.

Takže určitou zkušenost s touto problematikou mám.

Ne, nikdy jsem v instituci pro takovéto děti nepracoval. A nemyslím si, že osoba, která v ní pracovala, je nejlépe kvalifikována pro to, svědčit v jejich prospěch.

A kromě toho - myslí si skutečně snad někdo, že v těchto institucích nedochází k sexuálnímu a jinému zneužívání dětí?

Pan Paul opakoval mé jméno tolikrát, že mám z toho dojem, že je mnou posedlý. Dokonce "velmi objektivně" potvrdil, že jsem měl "dětinský vstup na českou mediální scénu účelovým textem o údajné manipulaci Vladimíra Železného s diváckými ohlasy". Nejsem si jist, kde viděl to dětinství, vzhledem k tomu, že mě mezitím kritizoval deník Super a ostatní z Železného okruhu, že mám prý na cizince příliš složitý způsob vyjadřování.

Pan Paul si asi myslí, že dotknout se Železného integrity je dalším dokladem mé "divoké jihoamerické představivosti". Potud opět objektivita. Proč si myslí, že má moje představivost charakteristické jihoamerické rysy? (asi divoké, jako Amazonky?)

Pokud byl můj článek příliš emocionální, jak nazvat jeho článek? V jeho článku jsem charakterizován adjektivy, které je obtížné objektivně dokázat.

Čím jsem se pana Paula tolik dotkl? Šlo o památku jeho "legendárního" ředitele Řezníčka? Člověka, který podle pana Paula "své svěřence nekompromisně nárokoval, nic jim neodpustil, ´nezajímal´ ho jejich často trpký úděl, nelitoval je." Báječný vychovatel!

Pan Paul píše, že "není bez zajímavosti, že ihned po revoluci byl odvolán jako ředitel, který používal nestandardní postupy". Ano, komunisti věděli líp, jak se starat o tyhle děti! Neféroví postkomunističtí vedoucí představitelé se zbavili někoho, kdo užíval "neobvyklých" metod.

Pan Paul konstatuje, že ne, děti, které procházejí těmito institucemi, nejsou ztraumatizovány. Má dokonce pro to "důkaz": "řada bývalých svěřenců Klíčova má své rodiny a žije ´spořádaným´ životem". Takže on sleduje životní cestu Řeznových dětí? Ví, jak jsou šťastni, co si o nich myslí jejich manželky a děti… Velmi objektivní.

Pan Paul ukazuje, že si můj článek nepřečetl pozorně, protože píše "Jirka ´nemusel´ ukrást žvýkačku, aby na svůj případ upozornil, existovala reálná řada jiných možností. Proč čekal na následky výprasku za ukradené žvýkačky s nadějí, že si toho ve škole všimnou?"

Nikdy jsem nenapsal, že ukradl žvýkačku, aby ho chytli. Napsal jsem jen, že díky Bohu, protože ukradl žvýkačky, chytili ho (a izolovali ho od jeho sadistických rodičů. A napsat, že byli sadističtí, není, pane Paule, neobjektivní, protože to, co mu dělali, této charakteristice zcela odpovídá.)

Ptá se, jestli měli psychologové, soudce a sociální pracovníci rozhodnout "proti vůli dítěte"? Ano, tito profesionálové přece mají dělat, co jim řeknou děti, namísto toho, aby situaci pečlivěji analyzovali. Všechny rozhodovací pravomoci dětem!

Vzhledem k tomu, že otec strávil tři měsíce ve vězení, asi existovaly dost silné důkazy, že dítě mučil a ponižoval. Pak přijde o několik měsíců později sám chlapec a řekne: "Ne, nic mi nedělal" - a to se stane důvodem pro zrušení předchozího, doufám odpovědného soudního rozhodnutí otce poslat do vězení?

Pan Paul si také myslí, že je pochybné, že by lidé v Telči byli v této věci zticha. Nebudu se vracet až do dnů Protektorátu, abych připomněl, že, ano, lidé častokrát tváří v tvář mnoha absurditám mlčí.

Pan Paul mnohokrát naznačil, že chlapec měl dělat lepší rozhodnutí.. Byl sotva na začátku dospívání, když musel činit tato rozhodnutí. Mně je jednatřicet a nejsem často schopen udělat správné rozhodnutí, co si myslíte o mně, o sobě, o jakémkoliv chlapci ve věku 13, 15 nebo 17 let!

Zdá se mi, že se pan Paul prostě chce ospravedlnit, že pracoval v instituci, jaké kritizuju. Miloš Jakeš je také přesvědčen, že Češi potřebovali disciplínu a že jeho režim nebyl tak špatný, jak ho kritizují ti dnešní anarchisti. Dokáže pseudologickým způsobem taky vysvětlit, že byla velmi nízká zločinnost, v politice nevládla korupce, život byl ideální…

Jsem obviňován, že jsem nenechal promluvit druhou stranu. Rodiče se k věci odmítli jakkoliv vyjádřit. Spojil jsem se se všemi institucemi, o nichž je v Jirkově životopise zmínka. Reakcí byly odpovědi jako: "Nejste jeho příbuzný, tak vám nic neřekneme" anebo "Kdo jste? O vašem podezření budu informovat policii." Anebo "Proč bych měl mluvit s novinářem?" Já a můj kolega jsme byli v intenzivním a neustálém styku s JUDr. Marií Vodičkovou z Fondu ohrožených dětí. Takzvaná "druhá strana" - samozřejmě - popřela všechno. Druhý článek hovoří o tom, jak jsme se spojili s policií, o tom, jak na to reagoval ředitel, o panu Kusém z ministerstva školství…

Byl jsem naivní, že jsem Jirkovi věřil? Možná ano. V tom případě ale pak ten kluk zasluhuje Oskara, ale ne za to, jak hrál ve filmech Z pekla štěstí 1 a 2.

Poznámka JČ: Britská komerční televize ITV vysílala minulý pátek pořad o zajímavé psychologickém experimentu. Instruovala různé lidi, aby se svalili na zem na frekventované ulici britského velkoměsta, svíjeli se bolestí a volali o pomoc. Natáčela to skrytou kamerou. Kolem chodilo množství lidí, nepomohl nikdo.