Poučením z televize Channel Four je to, že investice do prvotřídně kvalitních lidí a zařízení jsou nesmírně důležité. Avšak představa, která nyní převládá v některých částech Labouristické strany, že by šlo zlepšit veřejné služby prostě tím, že by se na ně vrhlo jen víc peněz, je naivní.
Příběh televize Channel Four ukazuje, že přítomnost konkurence, platy tak vysoké, jak to určí trh, nová organizační struktura, partnerství se soukromým sektorem, kultura neustálých inovací a tolerance dobře míněných selhání jsou také nesmírně důležité.
Vládní politika hrála kritickou úlohu při vzniku prostředí, v němž dnes Channel Four funguje. Chceme-li lepší školy, nemocnice a policii, musíme je umístit do nového prostředí, které bude podporovat inovace, nestačí jen do nich investovat další peníze.
Sektor veřejných služeb nepotřebuje jen další investice, ale i nové myšlenky, inovativní služby a vznik značek, které zaujmou imaginaci veřejnosti. Toho všeho se podařilo stanici Channel Four dosáhnout a je to velmi dobrým důvodem, proč by tato stanice měla zůstat ve veřejné sféře.
Pamatujte, chcete-li více takových komiků, jako je Ali G, hlasujte pro labouristy.
S takovým dobrým ředitelem bych i já chtěl být v jedné takové instituci. Možná, že bych si osvojil všechnu tu disciplínu.
Makarenka v praxi, říkával! A pan Paul píše, že Matouš nebyl "opravdový", ale jen "papírový bolševik". Osobně moc nedůvěřuju ani ruským metodám výchovy, ani papírovým bolševikům.
Ale pan Paul se mě snaží "velmi objektivně" přesvědčit, že tenhle chlapec - a všichni ostatní, s obdobnými příběhy - se stal prostitutem, protože si to sám zvolil, je odpovědný za svůj vlastní osud. Argumentuje, že si kluk mohl najít nějaké manuální zaměstnání, mohl prodávat noviny, mohl i žebrat. Samozřejmě.
Velmi mladě vypadající chlapec bez občanky určitě dostane zaměstnání! Zdá se mi, že se pan Paul díval na příliš mnoho amerických filmů, kde ti kluci vyvolávají v ulicích "Extra! Extra!" a prodávají noviny. Jediné noviny, které vidím, že se v ulicích Prahy prodávají - a prodávají je dospělí, nikdy to nejsou děti - je Večerník Praha. A jsem si jist, že nebudou chtít zaměstnat chlapce na útěku, bez průkazu totožnosti. Žebrat? Ano, samozřejmě, policie by se nezajímala o hubeného blonďatého chlapce, žebrajícího o peníze.
Pan Paul píše, že si Jirka zvolil nejlehčí cestu: stát se prostitutem. Nevím, jaký postoj k tomu má pan Paul, ale pro mě by byla možnost stát se prostitutem tou nejobtížnější cestou.
Mám návrh: udělejme z toho sázku: Pan Paul mi odevzdá svou občanku a pak bude čtrnáct dní žít na ulici. Rád bych chtěl vidět, jak přežije. Jaké použije techniky. Velice jednoduché je o tom mluvit, ale ukázat to v praxi, to je trochu něco jiného.
S jednou věcí, kterou pan Paul napsal, souhlasím, totiž s tím, že jeho argument zní dost cynicky. Pan Paul, tak jako většina lidí, kteří dělají něco systematicky, přišel o citlivost vůči hanebnostem, s nimiž se musejí někteří tito chlapci v životě potýkat. Naučil ho to jeho hrdina, soudruh Matouš. Neangažovat se citově na osobní úrovni. Nestarat se o předchozí utrpení těchto lidských bytostí (jako kdyby zmizelo jen proto, protože se o něm nemluví). Pošlete je na prázdné místo, ať vaří, ať myjí nádobí, atd. To je magický recept! Není nad starou dobrou disciplínu. To přesně ti kluci potřebují. Proč jim věnovat pozornost, naslouchat jejich úzkostem, slyšet, čeho se stali obětí a nechápat to pořádně. Ne, pošlete je do trestného tábora! Velmi správné.
Pan Paul si asi nepovšiml, že já kritizuju přesně tuto formuli. Neosobní odtažitost při zacházení s těmito dětmi. Úřednické jednání s autentickými lidskými bytostmi - ne je to ještě horší - mladí lidé, ubití v duši! (Pane Paule, asi mi napíšete, že tato poslední věta patří do Vlasty, nikoliv do Britských listů.)
Očekávat ode mne, že budu psát bez emocí, je víc než cynické. Nevyplňuju o životě toho chlapce formulář. I na reportéra může zapůsobit pláč toho dítěte (další věta pro Vlastu…)
Přirozeně jsem se zděsil nad sadismem určitých podrobností tohoto konkrétního příběhu. Ale příběhy dětí z polepšovny jsem slyšel už přesně 67krát, protože s kolegou antropologem Timothy McCage Hallem studujeme scénu homosexuální prostituce a zneužívání dětí v České republice už čtyři roky. Mc Cage Hall píše o české sexualitě - tato oblast patří k jeho studijnímu zájmu - a já sbírám informace o všech identifikovatelných a přístupných českých "kmenech", jaké existují v české kultuře - včetně homosexuálních prostitutů a dospělých, kteří zneužívají anebo šikanují děti.
Ne, nikdy jsem v instituci pro takovéto děti nepracoval. A nemyslím si, že osoba, která v ní pracovala, je nejlépe kvalifikována pro to, svědčit v jejich prospěch.
A kromě toho - myslí si skutečně snad někdo, že v těchto institucích nedochází k sexuálnímu a jinému zneužívání dětí?
Pan Paul opakoval mé jméno tolikrát, že mám z toho dojem, že je mnou posedlý. Dokonce "velmi objektivně" potvrdil, že jsem měl "dětinský vstup na českou mediální scénu účelovým textem o údajné manipulaci Vladimíra Železného s diváckými ohlasy". Nejsem si jist, kde viděl to dětinství, vzhledem k tomu, že mě mezitím kritizoval deník Super a ostatní z Železného okruhu, že mám prý na cizince příliš složitý způsob vyjadřování.
Pan Paul si asi myslí, že dotknout se Železného integrity je dalším dokladem mé "divoké jihoamerické představivosti". Potud opět objektivita. Proč si myslí, že má moje představivost charakteristické jihoamerické rysy? (asi divoké, jako Amazonky?)
Pokud byl můj článek příliš emocionální, jak nazvat jeho článek? V jeho článku jsem charakterizován adjektivy, které je obtížné objektivně dokázat.
Čím jsem se pana Paula tolik dotkl? Šlo o památku jeho "legendárního" ředitele Řezníčka? Člověka, který podle pana Paula "své svěřence nekompromisně nárokoval, nic jim neodpustil, ´nezajímal´ ho jejich často trpký úděl, nelitoval je." Báječný vychovatel!
Pan Paul píše, že "není bez zajímavosti, že ihned po revoluci byl odvolán jako ředitel, který používal nestandardní postupy". Ano, komunisti věděli líp, jak se starat o tyhle děti! Neféroví postkomunističtí vedoucí představitelé se zbavili někoho, kdo užíval "neobvyklých" metod.
Pan Paul konstatuje, že ne, děti, které procházejí těmito institucemi, nejsou ztraumatizovány. Má dokonce pro to "důkaz": "řada bývalých svěřenců Klíčova má své rodiny a žije ´spořádaným´ životem". Takže on sleduje životní cestu Řeznových dětí? Ví, jak jsou šťastni, co si o nich myslí jejich manželky a děti… Velmi objektivní.
Pan Paul ukazuje, že si můj článek nepřečetl pozorně, protože píše "Jirka ´nemusel´ ukrást žvýkačku, aby na svůj případ upozornil, existovala reálná řada jiných možností. Proč čekal na následky výprasku za ukradené žvýkačky s nadějí, že si toho ve škole všimnou?"
Nikdy jsem nenapsal, že ukradl žvýkačku, aby ho chytli. Napsal jsem jen, že díky Bohu, protože ukradl žvýkačky, chytili ho (a izolovali ho od jeho sadistických rodičů. A napsat, že byli sadističtí, není, pane Paule, neobjektivní, protože to, co mu dělali, této charakteristice zcela odpovídá.)
Ptá se, jestli měli psychologové, soudce a sociální pracovníci rozhodnout "proti vůli dítěte"? Ano, tito profesionálové přece mají dělat, co jim řeknou děti, namísto toho, aby situaci pečlivěji analyzovali. Všechny rozhodovací pravomoci dětem!
Vzhledem k tomu, že otec strávil tři měsíce ve vězení, asi existovaly dost silné důkazy, že dítě mučil a ponižoval. Pak přijde o několik měsíců později sám chlapec a řekne: "Ne, nic mi nedělal" - a to se stane důvodem pro zrušení předchozího, doufám odpovědného soudního rozhodnutí otce poslat do vězení?
Pan Paul si také myslí, že je pochybné, že by lidé v Telči byli v této věci zticha. Nebudu se vracet až do dnů Protektorátu, abych připomněl, že, ano, lidé častokrát tváří v tvář mnoha absurditám mlčí.
Pan Paul mnohokrát naznačil, že chlapec měl dělat lepší rozhodnutí.. Byl sotva na začátku dospívání, když musel činit tato rozhodnutí. Mně je jednatřicet a nejsem často schopen udělat správné rozhodnutí, co si myslíte o mně, o sobě, o jakémkoliv chlapci ve věku 13, 15 nebo 17 let!
Zdá se mi, že se pan Paul prostě chce ospravedlnit, že pracoval v instituci, jaké kritizuju. Miloš Jakeš je také přesvědčen, že Češi potřebovali disciplínu a že jeho režim nebyl tak špatný, jak ho kritizují ti dnešní anarchisti. Dokáže pseudologickým způsobem taky vysvětlit, že byla velmi nízká zločinnost, v politice nevládla korupce, život byl ideální…
Jsem obviňován, že jsem nenechal promluvit druhou stranu. Rodiče se k věci odmítli jakkoliv vyjádřit. Spojil jsem se se všemi institucemi, o nichž je v Jirkově životopise zmínka. Reakcí byly odpovědi jako: "Nejste jeho příbuzný, tak vám nic neřekneme" anebo "Kdo jste? O vašem podezření budu informovat policii." Anebo "Proč bych měl mluvit s novinářem?" Já a můj kolega jsme byli v intenzivním a neustálém styku s JUDr. Marií Vodičkovou z Fondu ohrožených dětí. Takzvaná "druhá strana" - samozřejmě - popřela všechno. Druhý článek hovoří o tom, jak jsme se spojili s policií, o tom, jak na to reagoval ředitel, o panu Kusém z ministerstva školství…
Byl jsem naivní, že jsem Jirkovi věřil? Možná ano. V tom případě ale pak ten kluk zasluhuje Oskara, ale ne za to, jak hrál ve filmech Z pekla štěstí 1 a 2.
Proč je velmi vážné, předvolává-li policie novináře k výslechu za "kritický článek"
V té věci nejde o izolovaný případ jednoho konkrétního novináře (který ostatně nemá z policie strach a nelze ho umlčet jinak, než že ho justice skutečně pošle od vězení), ale o posun v postavení represivního aparátu v rámci politického uspořádání.
I za předchozích ministrů vnitra docházelo ze strany policie k porušování zákona, k voluntaristickým zásahům, k vybíjení agresivity policistů na nevinných lidech atd., ale tyto jevy nikdy neměly podporu vedení resortu a zdálo se, že dlouhodobě ustávají.
Jan Ruml byl bezesporu slabý ministr vnitra, avšak za jeho působení ve funkci nedošlo ani v jednom případě k tak masivnímu porušování zákona policisty, jako v případě loňského zasedání MMF/SB. Policie také nebyla nikdy restrukturalizována jako nástroj potenciálního budoucího politického boje, jak je to patrné v rostoucí míře nyní (s tím souvisí jak pořizování rozsáhlého "alba extremistů" - rozuměj nekonformních občanů, tak řada pokusů zastrašit novináře trestním stíháním jejich kolegů: Smrček, Kubík a Slonková, Kučerová, nejnověji Pecina). Množí se případy policejní zvůle a útvar, který má na policisty dohlížet (Inspekce ministra vnitra), pokročil ve shovívavosti do té míry, že nyní kryje i velmi závažné trestné činy - připomeňme, že IMV opět "přes veškeré úsilí" nezjistila prakticky žádné porušení zákona na služebnách, kde policisté v září bili a mučili zadržované antiglobalizační aktivisty.
Nástup Stanislava Grosse a jeho PR týmu, který byl provázen úspěchem při zářijových událostech v Praze, dal policii opět po jedenácti letech pocit všemocnosti: ať se policista dopustí sebevětšího prohřešku, nic to neznamená, protože o tom, co napíší noviny a co odvysílá televize, rozhoduje ministr - nejpopulárnější politik - který umí zařídit jak pozitivní publicitu (viz smyšlené zprávy o prudce klesající kriminalitě), tak potlačit kritiku.
Bylo by jistě přehnané hovořit o náběhu na policejní stát nebo o nebezpečí státního převratu, ale bylo by dobře, kdyby si veřejnost jevy, které se od Grossova nástupu na ministerstvu a kolem něj odehrávají, uvědomila a vyvodila z nich patřičné závěry.
Poznámka JČ: Znovu se tady dostáváme do střetu mezi hodnotami české postkomunistické a (snad) normálnější "západní" společnosti. V demokracii je naprosto nepřípustné, aby byl novinář povoláván k výslechu na policii pro zveřejnění kritického článku - to okamžitě vyvolá varovné signály a palcové titulky - v ČR ovšem ne, tam to nikomu ani nepřipadne jako něco mimořádného. - Jistě, těžko mohou v českém kontetu Britské listy usilovat o dodržování svobody projevu, když samotný pojem svobody projevu zdiskreditovali vzbouřenci z České televize, kteří ho proměnili v pašalík osobních existenčních zájmů: obdobně si mohou zmatenější čtenáři myslet, že voláním na poplach, že je novinář v ČR předvoláván na policii za publikaci kritického článku, si Britské listy přihřívají nějakou osobní polívčičku - mnoho lidí v ČR nakonec vůbec nechápe, že někdo jako BL může jednat neúplatně. (Jeden čtenář BL říkal, nedávno, zmaten, druhému: "Tak jak čtu ty Britské listy, tak pořád nemůžu zjistit, za koho ten Čulík vlastně kope...?")
(Jak často dostáváme dopisy, že něco chválíme či kritizujeme, protože člověk, spojený s daným jevem, je prý náš nepřítel nebo kamarád!) - Navzdory tomuto zmatení myslí nemůžeme ustoupit od dodržování normálních principů zavedené demokratické společnosti ani pluralitního, svobodného myšlení a budeme se jich přidržovat tak, jako během dosavadní pětileté existence BL - i když to jistě může i nadále v některých myslích působit v ČR zmatek.
Nové důkazy na základě studia DNA:
Nevěra má biologickou podstatu
Většina z nás se snaží o monogamii, avšak, argumentoval v sobotu v deníku Guardian psycholog a zoolog David P. Barash, nový vědecký výzkum dokazuje, že celá příroda, včetně člověka, je založena na polygamních vztazích. Níže uvedený text je výňatkem z knihy Davida P. Barasche: The Myth of Monogamy: Fidelity and Infidelity in Animals and People (Mýtus monogamie: věrnost a nevěra u zvířat a u lidí), nakladatelství W. H. Freeman, cena 18.99 liber.
Antropoložka Margaret Meadová jednou konstatovala, že monogamie je nejobtížnějším poutem lidského manželského svazku. Je to také velmi vzácně se vyskytující pouto. I dlouhodobě monogamní, dlouholetí věrní manželé praktikují monogamii jako novou záležitost, ať už si to uvědomují nebo nikoliv.
Ve snaze udržovat společenské a sexuální pouto, které se výlučně skládá ze vztahu mezi jedním mužem a jednou ženou, jdou aspirující monogamisté proti nejhlubším evolučním pudům, jimiž příroda vybavila většinu biologických druhů, včetně druhu Homo sapiens. Existují nyní přesvědčivé důkazy, že lidé nejsou "přirozeně" monogamní, stejně jako důkazy, že mnoho zvířat, o nichž jsme si mysleli, že jsou monogamní, monogamní nejsou.
Co se týče savců, je o nich dávno známo, že je u nich monogamie výjimkou. Z 4000 druhů savců vytváří trvalejší dvojice jen několik desítek druhů - pár druhů netopýrů, lišky, opice-kosmani, několik druhů myší a krys, obří jihoamerická vydra, severský bobr, několik druhů tuleňů a dva druhy malých afrických antilop - jenže v mnoha případech je obtížné spolehlivě určit tyto vztahy jako monogamní, protože společenský a sexuální život savců se odehrává vskrytu. Naproti tomu vypovídají ptáci daleko více o původu monogamie, neboť projevují v tomto směru alespoň tendence a také mají tendenci, že se o mláďata starají oba rodiče.
Když byli dva jednotlivci sociálně monogamní - když spolu žili, hnízdili spolu, lovili spolu a měli spolu sexuální styk, biologové také donedávna předpokládali, že spolu také mísili své geny: že potomstvo, které vychovávali, je výlučně jejich. Podle vysoce uznávané knihy Ecological Adaptations for Breeding in Birds (Ekologická přizpůsobivost při rozmnožování ptactva, Methuen, 1968) od Davida Lacka je 92 procent druhů ptactva monogamních.
Jenže díky technologii, která nyní umožňuje získávat individuální profily DNA, nyní víme, že i když je tento údaj sociálně stále platný, sexuálně je chybný. Když jde o rozmnožování, je nyní zjevné, že i ty druhy ptactva jako husy a orli - které byly dlouho považovány za vzor sociální monogamie, podnikají sexuální dobrodružství. Když byli chyceni migrující ptáci a byla vypláchnuta a prozkoumána kloaka samic, zjistilo se, že 25 procent z nich už obsahuje spermata, a to ještě před tím, než doletěly do oblastí, kde se tyto druhy ptactva tradičně rozmnožují.
Víme nyní, že otcem 10 - 40 procent potomstva "monogamního" ptactva je jiný samec, než je člen "monogamního" páru. Např. pěnice a vlaštovky se normálně považují za monogamní druhy, když byla ale provedena genetická analýza u šesti různých potomků u těchto druhů ptactva, bylo zjištěno, že otcem bylo pět různých samců.
Stále častěji tisknou za posledních deset let časopisy, věnované biologii, články jako "Mnohonásobné otcovství v populaci divokých kachen." Jednou dokonce vyšel i článek s tímto oxymoronickým titulem: "Promiskuita u monogamních ptáků."
V knize Civilizace a její nespokojenci argumentoval Sigmund Freud, že je civilizace založena na potlačování pudů lidstva. Nyní víme, že jedním z těchto pudů je sexuální promiskuita.
Ať už je naše přirozená náklonnost jakákoliv, není pochyb, že lidé jsou biologicky i psychologicky schopni mít sexuální styk s více než jedním partnerem, a to často v rychlém sledu. Existují také přesvědčivé důkazy, že je člověk schopen nejen se fyzicky milovat více než s jedním partnerem, ale i být zamilován do více než jedné osoby najednou. Sociálně je to ale tabu.
Vynikajícím úspěchem člověka je jeho obrovský mozek. Tento pozoruhodný orgán umožňuje lidem uvažovat o svých náklonnostech a rozhodnout se třeba jednat proti nim. V Mozartově opeře Figarova svatba se nám radí: "Pijte, když nemáte žízeň, milujte, kdy nechcete - tím se odlišujeme od zvířat." A co rozhodnutí nemilovat, když chceme? Možná neexistuje jiný způsob, jak potvrdit naše lidství, než odmítnout silné pudové nutkání, zejména když nás mozek varuje, že takové pudové jednání může přivodit problémy nám nebo jiným.
Pro lidi má sex tři významné funkce: rozmnožovací, vztahovou a rekreační. První funkce je zjevná. Druhá funkce hovoří o hlubokém poutu, které často vzniká mezi milenci a které - alespoň podle západní tradice - by mělo předcházet sexuálním stykům mezi lidmi. Třetí funkce sexu, rekreační, je bezpochyby nejspornější. Ale faktem je, že sex bývá sám osobně mocným rekreačním nutkáním.
Ve svém díle Ars Amatoria ospravedlňuje básník Ovidius snad nejslavnější a ve svých důsledcích nejkatastrofálnější případ cizoložství: Heleninu pletku s Parisem, která vedla k trojské válce a v jejímž důsledku "vyplulo tisíc lodí". Zdá se, že Helenin manžel Meneláos byl mimo domov: "V obavě z noční samoty, manžel pryč/ ležela Helena v bezpečném náručí svého hosta./ Od Meneláa to byla hloupost vydat se na cestu /a nechat doma manželku s přítelem. / Bez viny je Helena i její přítel: / Udělali, co byste učinili i vy a každý z nás."
Jestliže je pravda, jak jednou konstatoval Ezra Pound, že "umělci jsou anténou lidské rasy", tyto antény se zabývají nevěrou už dlouho. Pokud je literatura odrazem toho, co zajimá lidi, nevěra je už dlouhá staletí jedním z jejích nejatraktivnějších témat, a bylo tomu tak dlouho předtím, než se k věci jakkoliv mohli vyslovit biologové. Každá literární tradice reflektuje hlubokou fascinaci se selháním monogamie: Anna Kareninová, Madame Bovaryová, Milenec lady Chatterleyové, Šarlatové písmeno.
¨Podle historika Denise de Rougemonta "existuje na západě nevyhnutelný konflikt mezi manželstvím a vášnivou láskou": Naše civilizace musí přiznat, argumentuje de Rougemont, že "manželství, na němž jsou založeny její sociální struktury, je daleko serióznější než láska, kterou manželství kultivuje, a že manželství nemůže být založeno na vášnivém citu."
Základním problémem je podle de Rougemonta nebezpečí vášnivé lásky: vášnivá láska je pro nás nesmírně atraktivní a jsme jí fascinováni. Podle de Rougemonta máme dokonce zvrácenou touhu přivodit si neštěstí, dosáhnout tragiky: "Západního člověka přitahuje to, co ničí ´štěstí manželské dvojice´ alespoň tak silně jako to, co to štěstí zajišťuje. Odkud pochází tento rozpor? Jestliže dochází k rozpadu manželství jen v důsledku toho, že zakázané je lákavé, stále není jasné, proč toužíme po tom být nešťastný a jakou představu lásky - jaké tajemství naší existence, lidské mysli, možná lidské historie - tato touha navozuje."
Alexander Dumas mladší napsal, že "řetězy manželství jsou tak těžké, že jsou na to, aby je bylo možno unést, potřeba dva a někdy tři". Jestliže je manželství v jistém smyslu kolébkou cizoložství, je tedy také nutně hrobem lásky? Vůbec ne, alespoň nikoliv nutně. Jak to napsal filozof Benedetto Croce, manželství je "hrobem divošské lásky". Někteří občas znovu a znovu hledají oheň divošské lásky, mimo manželství. Jak na to poukázal Freud v Úvodu do psychoanalýzy, erotické sny se málokdy týkají vlastního manžela či manželky: skoro každý si vědomě přestavuje sexuální styk s někým jiným.
Pojem cizoložství s sebou nese tak silný emocionální náboj, že se to musí zdát podivné každému, kdo nepohlíží na lidské způsoby z biologické perspektivy. Během známých Kinseyho sexuálních studií byla například hlavním důvodem, proč se jich lidé odmítali účastnit, otázka o mimomanželském sexu.
Společenský zákaz mnohonásobných sexuálních styků je mocný a v dlouhodobé perspektivě obyčejně zvítězí, i když nikoliv bez boje a nikoliv bez krátkodobých porážek. A ten boj - který se projevuje občasnými mimomanželskými dobrodružstvími, jen na noc nebo jen na víkend, dlouhými mimomanželskými vztahy, které trvají měsíce nebo i roky - anebo jen představami - bývají zdrojem nejsložitějších, nejintenzivnějších a nejzmatenějších emocí, jaké člověk kdy zažil.
Často se hovoří o tom, že profese psychologa bývá redukována na funkci leukoplasti: psycholog pomáhá lidem přizpůsobit se nemocné společnosti a často se při tom odklání energie a pozornost od oblastí, kde je jí nejvíce zapotřebí: při odstraňování společenských nedostatků. Možná že je lidské úsilí přizpůsobit se monogamii také takové. Možná že bychom měli pozměnit své ideály týkající se monogamního manželství tak, aby to vyhovovalo lidským tendencím.
Možná že namísto toho, abychom brali monogamii jako normu, což vede k tomu, že nás nevěra "šokuje" - bychom měli začít považovat nevěru za výchozí stav věcí a z tohoto hlediska bychom pak měli neemocionálně zkoumat monogamii jako vzácnost - protože skutečně je vzácností.
To by ovšem předpokládalo, že pro lidi vznikne lepší alternativa: například, že by se lidi cítili šťastnější, kdyby mohli mít otevřené, nestrukturované a nerestriktivní sexuální vztahy. Není důvodu předpokládat, že by tomu tak skutečně bylo. Mnoho "utopických" sociálních experimentů selhalo právě proto, že začaly vznikat překážky ve formě majetnického pocitu v mezilidských vztazích, a to vždycky rozbilo idealizovaný sen sociálního a sexuálního sdílení. Žádné jiné uspořádání sexuálních vztahů mezi muži a ženami - polygamie, polyandrie, skupinové manželství, "otevřené" manželství - nefungovalo lépe než monogamie. Nicméně monogamie nefunguje dokonale a během historie byli lidé opakovaně fascinováni a šokováni monogamií a jejím porušováním - naplňování energií i zoufalstvím. Možná je to, celkem vzato asi tak, jako to, jak Winston Churchill charakterizoval demokracii: je to nejhorší možný systém, dokud nezačnete uvažovat o alternativách.