Pane, uslyš
Petr Uherka
(Glosa ke koncertu Košlerova Pražského smíšeného sboru
na závěr cyklu Hudba pražských chrámů)
I když nemá loňský cyklus Hudba pražských chrámů v programové nabídce Pražského jara 2001 přímého pokračovatele, připomeňme si - snad jako přípravu na některé motivy Janáčkovy Glagolské mše, která bude letos uvedena Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu - atmosféru koncertu, který byl věnován hudbě pravoslavných církví.
Pod vedením Miroslava Košlera tehdy Pražský smíšený sbor obhájil pověst předního pražského amatérského souboru, když v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje provedl reprezentativní výbor z mešních skladeb Petra Iljiče Čajkovského, Pavla Česnokova, Michaila Novochockého, Michaila Smarského, Sergeje Rachmaninova, Dmitrije Stěpanoviče Bortnjanského a Petra Miroljubova.
Podle pravoslavné tradice nemá být liturgický zpěv ničím jiným než modlitbou, v níž se snoubí náboženská poesie a duchovní hudba, v pravoslaví ovšem za důsledného vyloučení hudebních nástrojů. Hned první píseń, tropárion Mnohá léta, uplatnila v sólu Milana Bürgera zvukovou plnost a výjimečnou, sametovou barvu jeho hlasu, která byla jakoby frázována bohatým, temným pozadím sboru. Spíše než chmurné výpovědi o bídě lidského údělu působí v ještě nepřipravené, teprve usebírané mysli pokoj a jednotu, která pohlcuje všechny zbytky všednosti, jež si s sebou přinášíme.
Do ticha vstupuje hlas Radovana Lukavského v přednesu staroslověnského textu Proglasu, Předzpěvu Konstantina - Cyrila k evangeliu. Je patrné, proč byli řečtí církevní spisovatelé chápáni jako melodoí, skladatelé, komponisté: vždyť psali tak, že melodie považovali za důležitější než texty jakkoli výborné, tak, že nové texty přijímali starší melodickou formu. Podobně jako v úvodním tropárion zakoušíme, nyní však ve slově mluveném, jemný půvab přirozeného členění a důrazů, které nevyčerpávají dech, abychom mohli být s textem ve stejném rytmu a proto plynuleji a důsažněji.
Čajkovského Třikrát svatý z Liturgie sv. Jana Zlatoústého, op. 41 má pak usnadněnu práci: stoupáme v sólovém zpěvu a klesáme se sborem, aniž bychom si uvědomili možnost zastavit se a nepokleknout, chybí možnost být vzpurný a jen naslouchat bez účasti. Ve zpěvech Pavla Česnokova je, v duchu obnovy tradice původního jednohlasu nepřerušovaného pomlkami a nerušeného diskantem, hlavní part svěřen sólistovi, jemuž sbor sekunduje, tentokráte harmonicky, v přednesu žalmu Blažený muž, podobně jako později v Úrada věčná a Zachraň Bože.
Novochockého úprava Modlitby Páně je střídmá, ne k útěše, nýbrž k naději a síle zaměřená - sbor je veden čistě a pevně, občas ztrácíme a zase nabýváme vědomí vícehlasu. Podobně tvar hymnu Tobě pějeme od Michaila Smarského se rozevírá a opět slučuje přirozeným, nemensurovaným rytmem.
V roztroušeném nářku Česnokovovy skladby Nyní propouštíš očekává sbor krátká, až nezvykle úsečná sóla, aby se co chvíli prolomil do očištěné naděje. Ta pak předznamenává další recitaci Proglasu.
Rachmaninov, přísný v Pojďme, pokloňme se, nechává sólistu plnit místy snad pomocnou úlohu. Když sbor začne vrstvit různé úrovně skladby, odhodlává se Milan Bürger jakoby ukazovat ještě nevyplněné prostory, do nichž ho sbor následuje, aniž by ovšem opouštěl prostory předchozí. Přitom však zůstává dojem jakoby tichého díla i když celý sbor je zapojen do krásných, promyšlených figur a “okupací”.
Bortňanského Pane, uslyš je dílo zápasivé, s patrným vlivem italské hudby sklonku 18. století. Lze se přistihnout u pocitu libosti, ač vlastně důvod pro zalíbení schází, protože jsme svědky až klasické vyrovnanosti, která se v kontextu pravoslavné liturgické hudby příliš neuplatní.
Syrové, čisté výstupy a umírněné, odměřované sestupy sboru v závěrečných Česnokovových textech Zachraň Bože a Oběť večerní připravují poslední část velebného Proglasu, pojatou jako recitace se zvony. Amen již patří všem přítomným a také Miroslavu Košlerovi za výtečné úpravy mešních textů. Podržely totiž tajemství okamžiku, kdy se Boží hlas dotýká lidské duše právě tak jako onoho podvečera.
