Podrobnější informace a celé znění zprávy Amnesty International z března 2001 (Arbitrary detention and police ill-treatment following September 2000 protests) jsou k dispozici na internetu na www.amnesty.org nebo v naší pražské kanceláři na tel.: 02/2494 6993 nebo emailu amnesty@amnesty.cz . Shrnutí této zprávy v češtině je v Britských listech z 12. března 2001 zde. Informace o zprávě Výboru OSN proti mučení a diskuse, které jí předcházely, najdete na www.ohchr.ch. Otázky Vám ráda zodpoví Lenka Adamová na telefonu 0604/972 177 nebo tisková kancelář Amnesty International na tel. čísle 0044/20 7413 5566.
"We urge the Czech authorities to implement the Committee's recommendations as a matter of urgency," the organization added.
In March 2001 Amnesty International called on the Czech authorities to take steps to ensure that law enforcement officials respect the rights of people deprived of their liberty and to put in place a system for the prompt and impartial investigation of all complaints of torture and ill-treatment.
At the time, the Czech Minister of the Interior declined Amnesty International's invitation to discuss its concerns that Czech police might have violated the rights of hundreds of people detained in Prague following protests against the IMF/World Bank meeting in September 2000. Two months later, the organization has still not received any official acknowledgement from the Czech authorities that they are seriously considering its report.
"We hope that, in the light of the Committee's conclusions, the Czech authorities will finally give serious consideration to our concerns about allegations of torture and ill-treatment and their apparent failure to thoroughly investigate them," Amnesty International said.
In its recommendations -- adopted on 14 May after considering the second report submitted by the Czech Republic -- the Committee instructed the Czech authorities to:
- ensure the independence and thoroughness of investigations of all allegations of ill- treatment in general, and in connection with the IMF/World Bank meeting in September 2001 in particular, and to include in their next periodic report to the Committee information on the findings and measures taken, including prosecutions and compensation to victims;
- ensure the independence of investigations into offences committed by law enforcement officials by introducing external control mechanisms;
- ensure that all persons deprived of their liberty be guaranteed the right to notify a close relative or third party of their choice, to have immediate access to a lawyer of their choice, and to have access to a doctor of their choice in addition to any medical examination carried out by police authorities;
- instances of racism and xenophobia in society, including the increase in racially motivated violence against minority groups, as well as the increase in groups advocating such conduct;
- continuing incidents of discrimination against Roma, including by local officials, and particularly about reports of degrading treatment by the police of members of minority groups, and continuing reports of violent attacks against Roma;
- the alleged failure on the part of police and judicial authorities to provide adequate protection to the victims and to investigate and prosecute racially motivated crimes;
- the lack of legal regulation of external inspections of the prison system, and in particular about the legal provisions on civil inspection having been rescinded without replacement during the period under review, and the lack of effective mechanisms for processing prisoners' complaints;
- inter-prisoner violence and bullying in various institutions -- including prisons, the army and educational institutions -- as well as the presence of male guards in women's prisons where this may lead to an abuse of their authority.
For more information concerning Amnesty International=s recent concerns in the Czech Republic please see Arbitrary detention and police ill-treatment following September 2000 protests (AI Index: EUR 71/001/2001).
For more information please call Amnesty International's press office in London, UK, on +44 20 7413 5566
Amnesty International, 1 Easton St., London WC1X 0DW web : http://www.amnesty.org
Brutální, ilegální zásah Městské policie Praha proti petiční akci
odhalující praktiky firmy NIKE
Zatčením pěti aktivistů skončil v sobotu brutální zásah policistů
proti petiční akci
proti praktikám firmy NIKE v pasáži Světozor v Praze, kterou pořádala
Socialistická organizace pracujících.
Na sbírání podpisů pod petici proti využívání dětské
práci, zakazování
odborů, ponižování zaměstnanců a dalším praktikám nadnárodní
korporace NIKE
se sešlo asi 20 aktivistů. "Firma NIKE těží své pohádkové
zisky z práce
dvanáctiletých dětí v zemích jako je Čína či Indonésie,
placených v přepočtu
mzdou 4 Kč za hodinu."
Právě na to měla petice spojená s rozdáváním
letáků
upozornit veřejnost. Akce nevyzývala k bojkotu zboží NIKE, nebránila
zákazníkům ve vstupu do prodejny, ani se nestavěla proti zaměstnancům
obchodu NIKE.
Přesto byla na aktivisty zavolána státní policie, která však
nenašla žádný
právní důvod k zásahu. Teprve s příjezdem městské policie
se situace
vyhrotila. Aktivistům bylo vyhrožováno zásahem, načež se policie
rozhodla
tyto hrozby splnit a brutálním způsobem zasáhla. Kolemjdoucí a
zákazníci
cukrárny v pasáži byli svědky kroucení rukou a nohou, kopu do
hlavy, klečení
na hlavě a krku.
Pět aktivistů bylo zatčeno a v poutech odvlečeno do policejních
aut a
odvezeno na stanici. Zde byli drženi a vyslýcháni téměř do 3
hodin ráno.
Čtyřem bylo sděleno obvinění z napadení veřejného činitele,
jednomu
přestupek výtržnictví. Zadržení aktivisté již na policii
podali protest a
trestní oznámení. Celý zásah byl aktivisty zdokumentován videozáznamem.
čtěte: http://sop-lrki.webpark.cz"
Protest do MFDnes
Informovali jste nepravdivě o pokojném pražském protestu proti firmě NIKE
Vážení,
jako účastník petiční akce proti NIKE musím protestovat proti způsobu, jak o této akci informoval váš deník. Nejednalo se o demonstraci (ostatně v pasáži by to bylo absurdní), nedošlo k porušení žádného zákona, nedošlo ani k záboru pozemku, neboť podpisy na petici byly sbírány ručně, ani bránění zákazníkům v nákupu a občanům v průchodu pasáží. Dokonce jsme ani nevyzývali k bojkotu zboží NIKE.
To, že není žádných zákonných prostředků, jak nás "vystrnadit", uznala i přivolaná hlídka státní policie. Teprve po přivolání agresivních příslušníků městské policie, kteří nám řekli, že prostor vyklidí a že si klidně můžeme stěžovat, došlo k vyhrocení situace. Policie zasáhla bez výzvy jménem zákona (natož aby sdělila, jaký zákon porušujeme), a to velmi brutálně. Aktivisté kladli pouze pasivní odpor. Jeden aktivista kousl policistku, když mu její ruka bránila v dýchání, jeden policista se bodl o tužku, kterou aktivista nestihl upustit při náhlém napadení policisty. V tom tedy měla spočívat "agresivita" "demonstrantů". O tom, jak si policisté způsobili další tři údajná zranění nemáme další informace.
Bylo zřejmé, že se policie rozhodla zasáhnout i za cenu toho, že poruší zákon, zřejmě s ohledem na to, jak efektivně Inspekce Ministerstva vnitra (ne)vyšetřuje podobné případy přestupků policistů. Každý, kdo byl na místě a přečetl si zprávu uveřejněnou v MF Dnes nabyl dojmu, že se policie rozhodla k taktice nejlepší obrana je útok. V očekávání řady trestních oznámení na policisty se rozhodla obvinit aktivisty, kteří nedělali nic jiného, než že využívali svých ústavou garantovaných demokratických práv, aby upozornili na zneužívání dětské práce, potírání odborů a ponižování zaměstnanců, vynucování si nesnesitelně dlouhé pracovní doby, apod.
Libor Bláha, odpůrce praktik firmy Nike
Policie protiprávně fotografuje účastníky veřejných shromáždění
To, že policie (nejen) v průběhu konání veřejných shromáždění obchází §13 Zákona o Policii ČR, který hovoří o tom, za jakých okolností může policista po občanovi požadovat prokázání totožnosti, je věc poměrně známá. Policisté tento zákon nejčastěji obcházejí tím, že prohlásí, že se legitimovaná osoba podobá osobě hledané. Na prvomájové demonstraci, kterou pořádala Československá anarchistická federace a Československé anarchistické sdružení, tomu nebylo jinak:
Policista: Ukaž mi občanku!
Já: Z jakého důvodu?
Policista: Požaduji vysvětlení.
Já: Ono zde došlo ke spáchání trestného činu, přestupku nebo k nějaké dopravní nehodě …?
Policista: No, zatím ne, ale ty odpovídáš popisu hledané osoby.
Já: Jaké osoby?
Policista: Na služebně visí na nástěnce, nějakej pan Vocásek, exhibicionista, vypadá jako ty!
Rezignoval jsem a vytáhl doklady. Toto, co jsem právě popsal, je jev naprosto běžný. Policie však od 1.5. tento postup obohatila o další položku: protiprávní fotografování. Poté, co si policisté opsali moje údaje, ke mně přistoupil jeden s fotoaparátem:
Policista s fotoaparátem: Tak si ještě stoupni tamhle a já tě vyfotim a pak můžeš jít.
Já: Na základě čeho mě bude fotografovat?
Policista s fotoaparátem: Paragraf 47, Zákon o Policii ČR.
Já: Tam se říká něco o fotografování?
Policista s fotoaparátem: Moc nedržkuj, já tě vyfotim a půjdeš.
Já: Pokud vím, tak mě můžete fotografovat jedině v případě, že není možno zjistit mou totožnost a nebo v případě, že bych se dopustil porušení zákona.
O tom, že jsou si policisté vědomi skutečnosti, že na takové fotografování nemají právo, svědčí i fakt, že když jsem řekl, že se fotografovat nebudu, policisté rezignovaně pokrčili rameny a nepokusili se mě při odchodu zadržet, jak by jim velel zákon v momentě, kdy bych neuposlechl jejich (oprávněnou) výzvu. Stejný postu zvolila k řada dalších lidí.
Na vzpomínkové akci k uctění památky obětí nacismu, kterou pořádala Antifašistická akce 6.5., kdy asi padesát lidí položilo věnec k pamětní desce u budovy Českého rozhlasu na Vinohradské ulici, se ale policisté ze svých nezdarů poučili. Osobně jsem se vzpomínkové akce nezúčastnil, ale podle svědectví účastníků po obligátní šaškárně s hledanou osobou postupovala policie tímto způsobem: když se legitimovaný odmítl nechat fotografovat, tak ho obestoupili policisté v protiúderových oblecích ze Stálé pořádkové jednotky a bylo mu řečeno, že pokud se nenechá vyfotografovat, tak že ho naloží do auta a potom, slovy policistů, " už bude pozdě litovat, že ses fotit nechtěl".
Poznámka TP: Zde je - pro pobavení - § 47 zákona o policii:
§ 47
(1) Policejní útvary jsou oprávněny při plnění úkolů
požadovat od státních orgánů, orgánů obcí, právnických a fyzických
osob pomoc při plnění svých úkolů, zejména potřebné podklady
a informace. Ustanovení § 12 odst. 3 až 5 platí přiměřeně.
(2) Orgány a osoby uvedené v odstavci 1 jsou povinny
požadovanou pomoc poskytnout, pokud jim v tom nebrání plnění nebo
dodržování povinností podle jiných obecně závazných právních
předpisů.
(3) Policejní útvary upozorňují orgány a osoby uvedené
v odstavci 1 na skutečnosti, které se dotýkají jejich činnosti
a mohou vést k ohrožení nebo porušení veřejného pořádku anebo
ohrožení bezpečnosti osob nebo majetku.
Berlusconi - co je zač?
Když se stal Silvio Berlusconi poprvé italským premiérem v roce 1994, účastnil se tehdy v Neapoli mezinárodní konference OSN o organizovaném zločinu. Během konference byl hostitel mezinárodních politiků obžalován z korupce.
Letos v červenci bude Silvio Berlusconi vystupovat v Janově jako hostitel konference sedmi nejprůmyslovějších zemí světa. Vzhledem k jeho problémům s právníky je téma konference pro Berlusconiho dosti aktuální: podpora demokracie a boj proti chudobě, napsal včera deník Guardian.
Berlusconi, nyní vedoucí politický představitel šesté největší průmyslové ekonomiky, byl obviněn, že rozmělňuje demokracii tím, že kandidoval na italského premiéra poté, co nashromáždil kontroverzní majetek ve výši 9 miliard liber a poté, co přímo ovlivňuje italské veřejné mínění mediálním impériem, jehož součástí jsou tři hlavní italské televizní stanice.
Berlusconi byl obviněn z praní špinavých peněz, z vyhýbání se daním, z korupce a ze spolupráce s mafií. Ve třech soudních procesech, týkajících se korupce, byl shledán vinným. Rozsudky byly posléze zrušeny z technických důvodů. Berlusconi stále ještě čelí čtyřem dalším žalobám.
Berlusconiho ostře sleduje čelný investigativní soudce ve Španělsku Baltasar Garzon si přeje, aby evropský parlament zbavil Berlusconiho imunity, aby mohl být vyšetřován v souvislosti s finančními záležitostmi, týkající se španělské televizní stanice Telecinco, kterou Berlusconi částečně vlastnil.
Není vyloučeno, že kdyby Berlusconi cestoval do Španělska, mohl by tam být zatčen. Baltasar Garzon je španělský soudce, který se pokusil dosáhnout toho, aby byl z Británie do Španělska vydán chilský diktátor Augusto Pinochet.
Jiná bitva by se mohla odehrávat u soudů v Londýně, pokud Berlusconi splní svou výhrůžku a bude žalovat týdeník Economist, který nedávno varoval na titulní straně, že Berlusconi není vhodnou osobou, která by měla vládnout Itálii, a publikoval seznam jeho trestných činů.
Berlusconi je obviňován, že si vybudoval své impérium prostřednictvím korupční sítě, která existuje už třicet let. Jeho holdingová společnost, Fininvest, má podíly v televizi, ve fotbale a v nemovitostech.
Navzdory tomu, že byl Berlusconi shledán už ve třech případech vinným, ve vězení nebyl. Itálie má totiž nesmírně pomalý odvolací systém a dva rozsudky - za nezákonné financování politických stran a za úplatkářství - byly promlčeny. Rozsudek, podle něhož byl Berlusconi shledán vinným z falešných daňových přiznání, byl zrušen u odvolacího soudu.
Berlusconi se ještě bude muset u soudu zodpovídat ve čtyřech dalších záležitostech - z falešného účetnictví, z podplácení soudců, z daňových podvodů a z rozbití antitrustových zákonů.
Čtyřiašedesátiletý Berlusconi důrazně odmítá tyto žaloby a hájí se, že je prý obětí levicově zaujatých soudců.
V šedesátých letech vstoupil tento syn bankovního úředníka na kvetoucí trh s nemovitostmi v Miláně tím, že postavil zahradní čtvrť. Její hodnota stoupla, poté, co byly nevysvětlitelně odkloněny lety z místního letiště Linate. Asi 11 milionů liber pro tento projekt dodaly firmy ze Švýcarska. Italská národní banka podezírala Berlusconiho, že je sám vlastníkem těchto švýcarských firem, což by bylo porušením zákona, neboť italští občané nesměli vlastnit kapitál v zahraničí, aniž by o tom informovali úřady.
Finanční policie se však rozhodla Berlusconiho nestíhat. Její vyšetřovatel, Massimo Berruti, finanční policii opustil a začal pracovat pro Berlusconiho jako právník. Nyní je Berruti poslancem za Berlusconiho stranu Forza Italia.
Začátkem osmdesátých let se vyskytlo podezření, že peníze, plynoucí do nového Berlusconiho televizního impéria, pochází od mafie. Italská národní banka to v roce 1997 vyšetřovala a její zpráva zjistila, jak napsal Economist, že je firma Fininvest tajnůstkářskou sítí 22 podniků, které neustále přesunují finanční prostředky mezi sebou dokola, bez zjevného důvodu.
Jedna z těchto společností, Palina, neměla vůbec žádné účetnictví a jejím šéfem byl pětasedmdesátiletý muž po infakrtu. Bettino Craxi, šéf italských socialistů a v osmdesátých letech italský premiér, podepsal zákon, jímž poskytl v podstatě Berlusconimu monopol v oblasti soukromého televizního vysílání.
V letech 1991 - 1992 vyplatila Berlusconiho firma All Iberian, součást Fininvestu, Craximu na zahraniční konta 7 milionů liber. Craxi zemřel loni v Tunisku, kam se uchýlil před soudním stíháním za korupci.
Berlusconi byl také obviněn, že v roce 1991 zaplatil 140 000 liber soudci odvolacího soudu Vittoriu Mettovi, aby se mu podařilo získat vlastnictví největšího italského nakladatelství Mondadori. Z téhož byl obžalován i Cesare Previti, Berlusconiho přítel a ministr obrany v jeho vládě v roce 1994. Soud tuto žalobu loni odmítl pro nedostatek důkazů. Žalobci se odvolali.
V roce 1986 prý Berlusconi podplatil soudce, aby zablokovali převzetí potravinářské firmy SME podnikatelským soupeřem Carlem De Benedetti.
Příslušníci mafie, kteří spolupracovali s prokurátory, tvrdili, že v roce 1996 udržoval Berlusconi a jeho přítel Mercello Dell´Utri přímý kontakt s jedním šéfem mafie. Dvojí vyšetřování bylo zastaveno pro nedostatek důkazů.
V současnosti probíhá soudní proces, při němž je obžalován Dell´Utri, působící nyní jako jeden z ředitelů podniku Fininvest, že pomáhal mafii. Dell´Utri zařídil, aby odsouzený člen mafie Vittorio Mangano dostal po dva roky v sedmdesátých letech práci ve stájích Berlusconiho milánského panství. Skutečnou náplní Manganovy práce bylo odrazovat únosce, aby nepřipravovali únos Berlusconiho dětí.
Delirium deníku Super:
Že by mé články psal za mě Michal Donath?
Jedna senzační věc, když se člověk přátelí s novináři, že to, že oni rádi mluví. Novinařina je obor lidské činnosti, který přitahuje lidi, kteří si rádi vyměňují různé informace anebo chtějí napravovat společnost (anebo obojí). Celé své dětství jsem v důsledku toho dělal potíže. No, nepřestal jsem, ale to je jiná historka.
Protože novináři rádi povídají, co se kde děje, dostávám od kolegů spoustu zajímavých informací. Poté, co o mně napsal deník Super, že mě hledá policie (ještě tentýž týden přiznali, že se spletli, protože otiskli můj text, kde to obvinění popírám) mně začali informovat reportéři, kteří znají lidi z deníku Super, a dokonce i dva zaměstnanci deníku Super o přípravách další akce, která mě prý má zdiskreditovat (neboli, lépe řečeno: pomstít Vladimíra Železného).
První verze připravovaného článku měla tvrdit, že mě finančně podporuje vydavatel časopisů Antonín Herbeck. V deníku Super nechápali, jak je možné, že se mám tak dobře, když píšu pro brazilské noviny (zapomněli, anebo to nikdy nevěděli, že Brazílie je sedmý největší trh na světě, a nejméně 80 milionů z jejích 172 milionů obyvatel má normální západní životní úroveň, takže časopis či noviny mají velké množství čtenářů a to odrážejí ceny reklamy i platy novinářů; kromě toho mám grant jako antropolog, který dělá výzkum o Češích). No, tak se zdá, že ten článek zase zahodili, protože se obávali, že se jim nepodaří dokázat nic.
A potom - nejnovější verze, a nejhorší je, že oni tomu skutečně věří - chtějí tvrdit, že mé články ve skutečnosti píše Michal Donath, onen právník, který vešel ve známost svým angažmá v kauzách proti Železnému Spasiteli. Nechci vypadat jak ty bulvární noviny, které tu kritizuju, ale nemohu tu napsat, od koho konkrétně tyto informace mám, protože by bu´d přišli o zaměstnání anebo o přátele. Klidně si mi tedy nevěřte, ale podle těch mých známých novinářů, kteří rádi tolik mluví, si jsou ti lidi z deníku Super prý skutečně stoprocentně jisti, že tomu tak je, že mé články píše Donath!
Docela mě to uráží, protože to vypadá, že nechápou, jak je možné, že by mé texty mohly být takto stylisticky i argumentačně složité. Asi jim pořád nedošlo, že píšu portugalsky, anglicky, nebo jinými jazyky, které znám, podle toho, jaký překladatel je k dispozici.
Nedávno jsem se pokusil psát pro Britské listy česky, ale trvalo mi to dvě dlouhé noci a stokrát jsem se musel dívat do slovníku. Jan Čulík je přirozeně pak opravil. (Byly to články - též zde - o brutalitě a šikanování Jiřího Szuty; potřebná redakční úprava byla však minimální, pozn. JČ) Oba tyto texty byly zprávy, nebyla v nich složitá argumentace, a tak jsem to mohl napsal česky. Když potřebuju vyjádřit něco složitěji, vracím se k svému rodnému jazyku.
A tak to bylo i s oním slavným článkem "Volejte spasiteli", který vyšel v Lidových novinách 3. března jako Úhel pohledu. Napsal jsem ho portugalsky a pan Ivan Henn ho vynikajícím způsobem přeložil do češtiny. Michal Musil pak udělal konečnou redakci, aby se to vešlo do daného místa (Železný měl štěstí, že z toho Musil pár věcí vyškrtl, protože jsem měl ještě několik dalších jmen a faktů, jimiž bylo možno terorizovat jeho sebevědomí.) Ale ti lidé v deníku Super jsou takoví amatéři, že 1. nevědí ani, jak zabránit tomu, aby jim z redakce neunikaly informace, 2. nejsou schopni uhodnout naprosto zjevné věci.
Existuje argument, že přece neumím dost česky na to, abych mohl analyzovat televizi Nova. Už jsem napsal, že to je chybný názor a může pocházet jen od někoho, kdo se nikdy neučil cizí jazyk. Rozumět, mluvit, číst a psát, to jsou všechno rozdílné procesy. Někteří lidé umějí jedno dřív než druhé. Ve svém případě jsem se nejprve naučil číst, pak jsem začal rozumět a teď se snažím o tom psát. Co se týče mluvení česky, no - závisí to na situaci. Často si lidi uvědomí, že nemluvím česky plynně, teprve až za mnoho minut, kdy použiju špatnou koncovku anebo špatně vyslovím "ř".
Ti lidé v deníku Super mohli posoudit, jak mluvím česky, jen z videopásku, který jsem poslal Železnému poté, co (mezi řádky) pochyboval o mé existenci. Bylo to z televizního pořadu, kde jsem byl interviewován. Udělal jsem tam asi pět chyb, protože jsem byl před kamerou trochu nervózní. Petr Link (to je jméno, podepsané pod článkem o tom, jak mě údajně hledá policie) ani David Soukup se se mnou v životě nesetkali a nepromluvili se mnou ani slovo. Nemohou tedy vědět, jak mluvím či nemluvím česky.
Co se týče Michala Donatha, mluvil jsem s ním poprvé v životě minulý týden. Náhodou jsme se potkali před divadelním představením, a protože se oba zajímáme o Železného, chvíli jsme spolu česky hovořili. Ani nemám jeho telefon. A myslím, že umím psát daleko lépe než on, ale on je zase daleko lepší právník než já.
Představovat si, že ti lidé, kteří hájí Ronalda Laudera (je to člověk, pro něhož nemám žádné sympatie - ten přece přinesl do České republiky tu hroznou formuli na televizi Nova) se jaksi exoticky rozhodli psát pod jménem nějakého Brazilce, se mi zdá dost podivné. Kromě toho si nemyslím, že stovky článků, které jsem napsal pro Jornal de Brasil, Zero Hora, ABC, Correio do Povo a další časopisy v mé rodné zemi (lehce si to můžete ověřit na internetu) napsal dr. Donath. Anebo ty články, které píšu pro Britské listy.
Musím říct, že ta celá věc - protigolgovské úsilí v deníku Super - je opravdu docela zábavná. Je to, jako když se díváte na zoufalý hmyz, který vás chce vší mocí štípnout - a nechápe, že je mezi vámi a ním skleněné okno.
(S výjimkou dvou článků o Jiřím Szutovi, které napsal Fabiano Golgo česky, byly všechny jeho původní články pro Britské listy napsány anglicky - český překlad Jan Čulík.)
Pane, uslyš
Petr Uherka
(Glosa ke koncertu Košlerova Pražského smíšeného sboru
na závěr cyklu Hudba pražských chrámů)
I když nemá loňský cyklus Hudba pražských chrámů v programové nabídce Pražského jara 2001 přímého pokračovatele, připomeňme si - snad jako přípravu na některé motivy Janáčkovy Glagolské mše, která bude letos uvedena Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu - atmosféru koncertu, který byl věnován hudbě pravoslavných církví.
Pod vedením Miroslava Košlera tehdy Pražský smíšený sbor obhájil pověst předního pražského amatérského souboru, když v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje provedl reprezentativní výbor z mešních skladeb Petra Iljiče Čajkovského, Pavla Česnokova, Michaila Novochockého, Michaila Smarského, Sergeje Rachmaninova, Dmitrije Stěpanoviče Bortnjanského a Petra Miroljubova.
Podle pravoslavné tradice nemá být liturgický zpěv ničím jiným než modlitbou, v níž se snoubí náboženská poesie a duchovní hudba, v pravoslaví ovšem za důsledného vyloučení hudebních nástrojů. Hned první píseń, tropárion Mnohá léta, uplatnila v sólu Milana Bürgera zvukovou plnost a výjimečnou, sametovou barvu jeho hlasu, která byla jakoby frázována bohatým, temným pozadím sboru. Spíše než chmurné výpovědi o bídě lidského údělu působí v ještě nepřipravené, teprve usebírané mysli pokoj a jednotu, která pohlcuje všechny zbytky všednosti, jež si s sebou přinášíme.
Do ticha vstupuje hlas Radovana Lukavského v přednesu staroslověnského textu Proglasu, Předzpěvu Konstantina - Cyrila k evangeliu. Je patrné, proč byli řečtí církevní spisovatelé chápáni jako melodoí, skladatelé, komponisté: vždyť psali tak, že melodie považovali za důležitější než texty jakkoli výborné, tak, že nové texty přijímali starší melodickou formu. Podobně jako v úvodním tropárion zakoušíme, nyní však ve slově mluveném, jemný půvab přirozeného členění a důrazů, které nevyčerpávají dech, abychom mohli být s textem ve stejném rytmu a proto plynuleji a důsažněji.
Čajkovského Třikrát svatý z Liturgie sv. Jana Zlatoústého, op. 41 má pak usnadněnu práci: stoupáme v sólovém zpěvu a klesáme se sborem, aniž bychom si uvědomili možnost zastavit se a nepokleknout, chybí možnost být vzpurný a jen naslouchat bez účasti. Ve zpěvech Pavla Česnokova je, v duchu obnovy tradice původního jednohlasu nepřerušovaného pomlkami a nerušeného diskantem, hlavní part svěřen sólistovi, jemuž sbor sekunduje, tentokráte harmonicky, v přednesu žalmu Blažený muž, podobně jako později v Úrada věčná a Zachraň Bože.
Novochockého úprava Modlitby Páně je střídmá, ne k útěše, nýbrž k naději a síle zaměřená - sbor je veden čistě a pevně, občas ztrácíme a zase nabýváme vědomí vícehlasu. Podobně tvar hymnu Tobě pějeme od Michaila Smarského se rozevírá a opět slučuje přirozeným, nemensurovaným rytmem.
V roztroušeném nářku Česnokovovy skladby Nyní propouštíš očekává sbor krátká, až nezvykle úsečná sóla, aby se co chvíli prolomil do očištěné naděje. Ta pak předznamenává další recitaci Proglasu.
Rachmaninov, přísný v Pojďme, pokloňme se, nechává sólistu plnit místy snad pomocnou úlohu. Když sbor začne vrstvit různé úrovně skladby, odhodlává se Milan Bürger jakoby ukazovat ještě nevyplněné prostory, do nichž ho sbor následuje, aniž by ovšem opouštěl prostory předchozí. Přitom však zůstává dojem jakoby tichého díla i když celý sbor je zapojen do krásných, promyšlených figur a “okupací”.
Bortňanského Pane, uslyš je dílo zápasivé, s patrným vlivem italské hudby sklonku 18. století. Lze se přistihnout u pocitu libosti, ač vlastně důvod pro zalíbení schází, protože jsme svědky až klasické vyrovnanosti, která se v kontextu pravoslavné liturgické hudby příliš neuplatní.
Syrové, čisté výstupy a umírněné, odměřované sestupy sboru v závěrečných Česnokovových textech Zachraň Bože a Oběť večerní připravují poslední část velebného Proglasu, pojatou jako recitace se zvony. Amen již patří všem přítomným a také Miroslavu Košlerovi za výtečné úpravy mešních textů. Podržely totiž tajemství okamžiku, kdy se Boží hlas dotýká lidské duše právě tak jako onoho podvečera.
Hokej, armáda, politika a společnost:
Češi - prostě to nejlepší
(broukat na melodii k reklamě Hellmans)
Již jsme si zvykli na příjemné pocity Mistrů. Jsme na vrcholu sportovní slávy a popularity.
Ó - kéž by tomu tak bylo i v jemnějších světech snů a představ. Nemáme svazující respekt z hokejových týmů Ruska či USA, přestože mají mnohem více obyvatel a v případě USA i kvalitnější možnosti a zázemí. V čem tedy spočívá fenomén umění našich hokejových mistrů?
Hlasitě voláme: „Češi, do toho, do toho…!“ - umíme dobře fandit a snad právě proto se naše touhy po vítězství sečetly a telepaticky tak podpořily vůli a schopnosti hokejistů porazit i velmi zkušené protihráče. Což takhle se pokusit o jiný kousek? Vytvořit převelmi dobré silové pole idejí, které promění negativní nálady, jež se často kdekoliv na světě objevují?
Můžeme být stejně dobří na hřišti vysoké světové politiky stejně jako na tom ledovém?
A jak zní správná odpověď? A kdeže ji můžeme najít?
* * *
Myslím, že každý zná svůj vnitřní pocit, který má, dotkne-li se tématu politiky, odzbrojení a jiných vážných otázek. Tento pocit je smělostí ducha a nalezené (sebe)důvěry. Je snad lehčí dopravit gumový puk za záda soupeřova gólmana, než vytvořit v sobě představu, že již pro naši generaci může existovat přátelský svět beze zbraní?
Budoucí svět se skládá z jednotlivých pocitů, které máme - my všichni - právě teď, právě nyní. Budoucnost se skládá z toho, co podvědomě připouštíme, co očekáváme - to se prostě stane. Z toho, čemu věříme, se skládá budoucí svět - úplně stejně, jako v případě sportovního utkání, kdy trvá víra ve vítězství. Bez ní nelze zvítězit.
* * *
Na počátku 3. milénia je opět živé vědomí historických souvislostí, je živá představa, že planeta Země může v budoucnosti být mnohem bezpečnějším místem k bytí, než jakým, je dnes. Poslední díly seriálu Star Trek nás stále víc a víc fascinují lidstvím a vědomým dobrem. Velitelka kosmické lodi záměrně ponechá ve Vesmíru místo, kde si lidé budou moci prožít virtuální vědomí viny. To znamená, že i autoři seriálu již dobře chápou význam prožité zkušenosti, která jako jediná(?) dává člověku možnost procítit cizí utrpení - stejně jako své vlastní. Vyvolen je každý, který soucítí s trpícími, aniž by sám musel projít očistnou lázní.
Chatoval jsem před pár dny, když kdosi dal zničehonic odkaz na linky, kde byly reálné videozáznamy. Viděl jsem záznam, patrně z Čečny, kdy byla zblízka snímána hlava člověka - pevně přitisknuta k zemi botou vojáka. Detailní záběr, vyděšené oči, zvuky… Pak ruka s nožem, která několikrát vyměřovala místo na krku… A pak se záběr nepromění ve filmový trik. Místo toho se chroptění změní v chrčení a smrt - nůž se mocně zabodává hluboko do hrdla… To není gladiátor z dávných dob, je to záznam starý možná pár měsíců, je to živá přítomnost TEĎ. Na Staroměstském náměstí otevíráme šampaňské… Jsme Mistry světa. Právě TEĎ.
Naši hokejisté nalezli schopnost vytvořit silný pocit vzájemné důvěry a sounáležitosti. Měli podporu vědomí, že celý národ stojí za nimi, že jim věří, že chce, aby to dokázali. Je to pocit silný a krásný, ale jistě i velmi zavazující. A právě v tom spočívá jejich zásluha - hokejisté nalezli schopnost kvalitní týmové práce, všichni jako jeden muž táhnou stejným směrem. Ne tři Svatoplukovy pruty, ale desítky lidí, kteří se mohou na sebe plně spolehnout. V tom spočívá jejich velké umění a vzor pro nás všechny ostatní.
Úplně stejně, jako se můžeme stát Mistry světa, se můžeme vymotat z ekonomických problémů, pokud i v naší ekonomice převáží podobný duch přátelské kolegiality a spolupráce. Anebo mnohem více. Můžeme se zapsat zlatým písmem do síně slávy světové politiky.
Proč nespojit své touhy a sny k tomuto cíli? Platí-li, že s jídlem roste chuť, tak proč ne tato?
Můžeme svou mysl těšit dalšími světovými unikáty. Jen mít odvahu myslet a k tomu dobré srdce. Skoro to zní jako fráze, že? .-)
* * *
Shodněme se, že vzdálenější budoucnost je naše představa o planetě Zemi, kde lidské vztahy jsou mnohem blíže k představě Ráje a kde se lidé milují, než k představě živého Pekla, k představě věčného zatracení, k představě viny, stresu a strachu. Budoucnost je představa o tom, že v sobě nalezneme schopnost na sebe přátelsky pohlédnout, zbavit se prastarých pudů, jež říkají, že vše cizí je napřátelské a je to nutné zničit či ovládnout.
Vývojový mezistupeň druhu Homo sapiens s názvem „neohrožený bojovník“ se právě dnes prolíná s dalším vývojovým stupněm. Přechod neprobíhá evolucí, ale spíše skokem - a v lidském společenství nikoliv hromadně či naráz, ale nejprve vždy v jeho nejvyspělejších jedincích.
Starší lidský druh mohl přežít jedině díky své moci, díky své schopnosti ovládat své okolí hrubou fyzickou silou - a asi tomu nemohlo ani být jinak. Každý, kdo má moc, potřebuje i její objekt, někoho, koho potupí, nad kým „vyhraje“ - podobně jako tomu třeba je v hokeji. Mimochodem - všimli jste si smutných švédských tváří? Nekalilo Vám to radost?
Hokej je dokonalou ukázkou týmové spolupráce, bez níž není vítězství možné. Kdyby někteří naši hráči přestali přihrávat a pyšně by chtěli dát gól sami, asi bychom prohráli. Tedy je to ukázka určité situace, kdy vědomí spolupráce, která jako jediná vede k cíli, převládne nad omezeným egoismem a samolibostí.
Takový vývoj, kdy všichni spolupracují a účastní se pro své dobré vnitřní pocity, je efektivnější. Energie se zesiluje, není jí plýtváno proti sobě. Právě takové vědomí, živé vědomí spolupráce, je charakteristické pro možnost, která na lidstvo v jeho další etapě čeká. Vědomí spolupráce vychází ze zcela jiných pocitů a představ, než odstrašování mocí.
Vznikne-li představa, že např. v roce 2030 bude na planetě Zemi lidské společenství, které se bude spíš poctivě starat o pomalejší či zaostalejší bližní, než o to, jak dobýt a ovládnout cizí a nepřátelské území, je třeba začít. Neplánujme nějaký abstraktní svět v roce 2500 či 2100 - tempo společenských změn je dnes mnohem rychlejší, než v minulosti, začněme uvažovat již dnes.
* * *
Naučme se vnímat, jaké mají zájmy jiní lidé na světě.
* * *
USA jsou ekonomickou velmocí číslo jedna. Mají nesrovnatelně větší množství kapitálu a investic. Myslíte, že lidé v USA po nás chtějí, abychom měli pár letadel a tanků a takto napomohli světovému míru?
Jistě by však od naší vyspělé země - připustíme aspoň toto? - nebylo „košér“, kdybychom se starali jen sami o sebe. Pokusme se stát Mistry světa v odvaze pohlédnout na skutečné souvislosti, na to, jak určitý precedens může změnit budoucnost.
John Lennon kdysi, než jej jeden nemocný člověk připravil o život, zpíval ve své písni IMAGINE - představuj si, sni…
Zprávy, Česká republika
Nebývalý rozruch vzbudilo ministerstvo obrany České republiky. Tento stát, který je součástí NATO, přišel s návrhem, že hodlá bránit Českou republiku úplně stejně jako celý svět - a to podle svých nejlepších schopností a představ. Právě proto chce s okamžitou platností zrušit svoji armádu. Místo toho má dojít k posílení policie a k vytvoření civilní domobrany, která bude mít potřebnou techniku pro případ živelních katastrof.
Zdá se, že vítězství Čechů v ledním hokeji překvapivě zvýšilo jejich sebevědomí i na poli mezinárodní diplomacie. Zdá se, že se dokázali zbavit svého starého způsobu myšlení. Jakoby odhalili, že v moderní době dokonalejší zbrojní arzenál znamená vždy pouze vyšší nebezpečí pro druhou stranu. Češi pochopili, že pro všechny strany je mnohem výhodnější nepřátele strachu spíše zbavovat.
Co však všechny světové agentury v tomto okamžiku zajímá nejvíce, je otázka, jaké budou reakce předních světových mocností, na tento překvapivý tah české diplomacie. Zatím se přední světoví komentátoři shodují v názoru, že to může být začátek dlouho očekávané nové politiky, tzv. „politiky faktů“.
V „politice faktů“ jde o to, že místo slov, která se tak snadno zvláště před volbami mluví a slibují, si konečně bude moci každý soudný člověk sám všímat podstatných souvislostí, které nepotřebují komentář, které nebude možné lživě překroutit.
Zajímavý komentář nám poskytl Larry King: „Je nepochybné, že s představou úplného zrušení armády nemůže přijít některá světová velmoc. Naopak, musí to být stát malý, ale zároveň významný. Musí to být v krajině, kde je mír a musí to zároveň být v místě, kde okolí může v případě problémů zasáhnout…“
Čeští opoziční politici začali na ministra zahraničí Kavana ihned útočit, označili jej za blázna a posměšně na něj volali KATO, KATO, jsi celého světa tato. Někteří serióznější se pokoušeli fakticky argumentovat, že přece nelze ponechat ČR bez obrany a spoléhat na nějakou vnější pomoc. Kavan jim však neobvykle klidně odpověděl:
„Nežijeme pouze v přítomnosti, musíme nalézt odvahu vytěžit ze svých dějin vše, co jen lze. To je náš velký a doposud nevyužitý kapitál. Jediné, co musíme udělat, je, trpělivě našim partnerům vysvětlovat smysluplnost našich záměrů a zejména výhodnost i pro ně. Česká republika má na Západě otevřený účet, myslím, že je dobré právě v tento okamžik připomenout našim partnerům některé přes padesát let staré obranné smlouvy. Zjistili jsme, že nebyly doposud zrušeny, tedy stále platí. Myslím, že právě nyní je vhodná situace to zmínit. Tedy o bezpečnost ČR je nyní dobře postaráno. Je dobré pochopit, že právě jejich nedodržení způsobilo ekonomický a politický posun ČR a Prahy ze středu Evropy dále na východ. Vstupujeme do Evropy, kde platí určité zásady slušnosti. Je slušné dodržovat podepsané smlouvy - na tom se s nimi jistě shodneme. Navíc nechceme naše partnery zneužívat. Uvolněné finanční kapacity investujeme ve školství a to je pro Novou Evropu asi mnohem více, než několik našich letadel či tanků.
Naši partneři - a především lidé tam žijící - mají velký strach z kriminálního podsvětí. To si u nás málo uvědomujeme a může to být vážnou překážkou naší integrace do EU. Po zrušení hranic budou moci totiž všichni zločinci volně putovat po Evropě. Všichni jistě víte, jak na tom naše země je - právě v počtu vězňů na 1000 obyvatel. Již jsem mluvil s našimi nejbližšími sousedy a mám od nich příslib, že když budeme část vojenského rozpočtu investovat „zpět“ do takovéhoto druhu bezpečnosti, tak nás v našich plánech na zrušení armády podpoří. Naše vězeňství potřebuje reformu a nelze finance čerpat z jiných rezortů - víme všichni, jak na tom jsme.
Připomeňme si, že v Německu budou probíhat volby a lidé chtějí především své osobní bezpečí. Pochopte, že z našich zločinců mají stejný strach, jaký máme my z mafiánského podsvětí v Rusku. Myslím, že pro německé voliče je volba jasná. Bude to mít pozitivní smysl pro všechny - a právě to jsou cíle nové politiky.
Jediné, co může zvrátit naše úsilí, je vzájemná nevraživot a netolerance mezi českými politiky. Místo dobrého pochopení je českým národním zvykem pouze nacházet možnosti, proč to či ono nejde udělat. Toho se opravdu bojím, lidé mají své oblíbené politiky a místo skutečných argumentů chtějí slyšet pouze líbivá hesla. Stejně jako dřív…“
Ale než česká veřejnost z nepochopení, individuálních mocenských zájmů propásne tuto jedinečnou možnost ČR k nečekanému obratu ve vývoji, připomeňme si, že skutečně jsme trojnásobnými Mistry světa a že lze čehokoliv dosáhnout, spojíme-li své síly dohromady - úplně stejně jako v ledním hokeji.
Stačí jenom chtít a spolupracovat.
Odpověď Julianě:
Je zlo silnější?
Václav Pinkava
Dobry den,
Pisete:-
"a) V. Pinkava si mysli, ze "zlo" je obecne silnejsi, a proto je vetsi
nebezpeci, ze neonacista presvedci demokrata nez naopak.
b) V. P. neveri, ze by se mohl clovek zmenit k dobremu. (Asi to ma
experimentalne potvrzeno. V Bibli a ruznych legendach jsou i zmeny jine -
Savel v Pavla apod.) Proste jak jedinec jednou zastava nespravny nazor,
tak je navzdy ztracen a zmenit se nemuze."
Dovolte, abych to uvedl na pravou miru.
Nemyslim si, ze zlo je obecne silnejsi, ani ze jsou lidi nenapravitelni,
ale zlo je nebezpecnejsi nez dobro, protoze dobro prece neni nebezpecne
(!). Riziko cehokoliv je logicky nasobkem pravdepodobnosti ze se to stane,
a nasledkem, pokud se to stane. (Proto jsou napriklad jaderne elektrarny
nebezpecnejsi nez nejaderne, protoze nasledkem jejich sebevzacnejsi
jaderne havarie by nebyl jen vypadek proudu, zaplava, nebo zakourene
ovzdusi).
Rozeberme vas argument, ci spise argumentacni lapsus, dusledneji. Dejme
tomu, ze kdyz demokrat presvedci neonacistu, nasledkem je jaksi zmirnene
zlo. Kdyz neonacista presvedci demokrata, nasledkem je zvysene zlo. Jen o
fous, dejme tomu. Ke zvazeni rizikovosti obou moznosti neni nutne tvrdit,
ze pravdepodobnost jednoho jevu je vyssi nez pravdepodobnost druheho. I
kdyby pravdepodobnosti obou jevu byly zcela odlisne, v tom smeru, ze
presvedcit neonacistu by bylo mnohem pravdepodobnejsi (velice idealisticka
these, v rozporu s dejinami lidstva, soudim), tak to porad nic nemeni na
tom ze riziko vyplyva jen z jednoho z uvedenych scenaru, protoze se miziva
sance ze se stane neco zleho nasobi tim, ze to bude neco zleho. V druhem
scenari muze nanejvys pribyt dobra, a to neni riziko, to je snizeni rizika
- ze kdyz pribude dobro, ubyde relativne zla, relativne vzato.
Abychom to brali skutecne dusledne logicky, argument by mel byt rozsiren
na srovnani dialog versus 'absence dialogu'. Neco jako volne sireni
nakazlivych chorob versus karantena. Takove a podoble slozitejsi
modelovani stretu a nestretu jsem zminil letmo odkazem na praci Johna
Maynard Smithe - kterou doporucuji poznat.
Ale toto vse odbiha o merita veci. Pointa meho clanku je jina. Pan Culik
ji opet nereflektuje ve svem dnesnim komentari, navzdory prime vyzve. Asi
nema argument.
Takze jeste jeden pokus:
Argumentuji, ze nekdo pozvany na nejake prestizni forum kam se normalne
clovek jen tak nedostane se muze holedbat tim, ze byl pozvan. Na jeho
domacim rynku mu to pak prijde vhod. K tomuto jevu neni podminkou, ze je
extremista. Treba pan Culik je pozvan do poroty na filmovy festival, a
razem je z nej uznavany expert na dokumentarni film... ;-) Nebo uvazme co
se deje, kdyz Klaus jezdi na prednaskova turne referovat o ceskem
ekonomickem zazraku (aby tam byl pro smich), a nasinci jej oslavuji jako
svetovou autoritu..
Pokud ovsem jde o neonacistu na universite, pak jde o zbytecne zvysene
riziko, ze u tech prostoduchych mimo universitu ziska na obdivu.
Prostoduche na universite nepotka, doufam, takze tam nikoho nepresvedci.
Vzdyt to by ani nebyl jeho duvod prijmout takovou pozvanku - spis by si
chtel pridat uzitecnou zminku do sveho resume.
A predstava, ze na universite presvedci nekdo jeho je sice lakava, lec
naivni. Co takhle se vydat za dotycnym neonacistou na jine debaterske
misto, treba do Hyde parku?
Paradoxem cele causy je, ze u nas se zakazuje neonacistum vystupovat na
verejnem prostranstvi, a zvou se do auly. Melo by tomu byt naopak.
s pozdravem
Vaclav Pinkava
Poznámka JČ: Domníval jsem se, že jsem to řekl dostatečně jasně: nezastávám přesvědčení, že by člověk získal pověst či autoritu, když ho pozve nějaká instituce, tuplem ještě, když extremistu jako vzorek pozve učitel do semináře o extremismu. Kromě toho, extremista bude stejně zastávat vůči establishmentu kritický odstup a nebude na něho pozvání dělat příliš velký dojem.
Shodou okolností kinematografii trochu rozumím, mimo jiné i proto, že jsem se v životě velmi rozhodoval, zda mám dělat film nebo žurnalistiku, a pár filmů jsem natočil. Těžko ze mě udělá odborníka na film pozvání do poroty na festival v Olomouci: kdyby mé analýzy k tam předváděným filmům byly blbé, účast v porotě by mě nezachránila. Tak to platí, argumentuji, i o jiných. Všechna sláva polní tráva. Lidi to vědí a se svobodou projevu by to nemělo mít moc co společného.
