Britské listy


úterý 15. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Záchranná síť pro brutalizované děti v ČR selhala - jak to bylo dál:
  • Rukojmí státu? - Aktualizace drastického příběhu Jiřího Szuty (Fabiano Golgo) Pozoruhodné vědecké vysvětlení iracionálních jevů v historii:
  • LSD příčinou honů na čarodějnice?(Ilona Bílková) Recenze: Česká televize: "Zpráva o králi Šumavy":
  • Odboj proti komunismu pojatý jako lidový mýtus (Jan Čulík) Reakce:
  • K čemu je Kulturní komise, aneb nejistá obhajoba Jiřího Pancíře (Jan Paul) Kontrola médií:
  • Velkolepé úspěchy propagandy II. (Noam Chomsky) Školství:
  • Situace v českém školství se stále zhoršuje - kde je náprava? (Ivo Fencl) Reakce:
  • Protestuji proti útoku Roberta Fiska na Izrael (Emanuel Bergman) FITES a Česká televize:
  • Jak FITES jednal o návrhu petice Martina Vadase podpořit Sametovou kocovinu (Robert Buchar) Otevřený dopis českému olympijskému výboru:
  • Používejte pořádné jméno českého státu Tisková zpráva CME:
  • Ani velcí Železného společníci nesmějí nakládat se svými podíly v CET 21 Svoboda slova:
  • Extremisté na univerzitě: chabá argumentace Jana Čulíka (Václav Pinkava)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Noam Chomsky

    Kontrola médií

    Velkolepé úspěchy propagandy

    Noam Chomsky


    OPEN MAGAZINE

    PAMPHLET SERIES, únor 1992
    Část II.

    (První část tohoto eseje je zde.)

    Názor odborníka

    Rovněž je třeba přimět obyvatelstvo k podpoře zahraničních vojenských dobrodružství. Obyvatelstvo bývá obvykle pacifistické, stejně jako během 1. světové války. Veřejnost nevidí důvod, proč se pouštět do zahraničních vojenských akcí, do zabíjení a mučení. Proto ji musíte nějak vybudit. A abyste ji vybudili, je nutno ji postrašit. Sám Bernays v tom dosáhl významného úspěchu. Právě on řídil v roce 1954 PR kampaň pro společnost United Fruit Company, v jejímž rámci Spojené státy svrhly kapitalisticko-demokratickou vládu v Guatemale a instalovaly místo ní společnost vražedných popravčích čet, která je tam u moci dodnes a vládne s pomocí neustálých infúzí americké pomocí, která brání demokratickým úchylkám v zemi. Je nutno neustále prosazovat domácí programy, s nimiž veřejnost nesouhlasí, neboť nemá žádný důvod podporovat programy, které jsou pro ni škodlivé. I to vyžaduje rozsáhlou propagandu. Během posledních deseti let jsme toho byli často svědky. Reaganovy programy byly značně neoblíbené. Dokonce zhruba dvě třetiny lidí, kteří Reagana volili, doufaly, že se jeho politiku nepodaří prosadit. Vezměte si konkrétní programy, jako např. zbrojení, snížení sociálních výdajů apod., téměř všechny narazily na značný odpor veřejnosti. Ale dokud jsou lidé marginalizováni a jejich pozornost zaměřována jiným směrem a nemají možnost se organizovat a vyjádřit, co si myslí, ti, kteří říkali, že dávají přednost sociálním výdajům před vojenskými, a kteří tak odpovídali v průzkumech veřejného mínění, což byla většina, museli mít pocit, že jsou jediní, koho taková šílená myšlenka napadla. Nikde jinde to neslyšeli. Nikdo si to nemá myslet. A tak když si to myslíte a řeknete to v průzkumu veřejného mínění, musíte dojít k závěru, že jste nenormální. Protože neexistuje způsob, jak se spojit s jinými lidmi, kteří váš názor sdílejí nebo prosazují a pomohou vám ho zformulovat, cítíte se jako podivíni, jako psychopati. A tak zůstáváte stranou a nezajímáte se, co se děje. Pustíte si něco jiného, třeba fotbal.

    Tohoto ideálu se podařilo dosáhnout, i když nikdy ne zcela. Existují instituce, které zatím nebylo možno zlikvidovat. Například stále existují církve. Velká část disidentské aktivity v USA pochází z církví, z toho prostého důvodu, že stále existují. A tak když přijedu do Evropy a chci přednést politický projev, bude to velmi pravděpodobně v odborářském sále. Tady se to nestane, protože jednak odbory zde prakticky nejsou, a pokud ano, nejsou politickými organizacemi. Ale církve existují, a tak často přednáším v kostele. Hnutí solidarity se střední Amerikou z velké části vzniklo v kostelích, hlavně proto, že stále existují.

    Zmatené stádo se nikdy nepodaří dokonale zkrotit, je to tedy neustálá bitva. Ve 30. letech se opět splašilo a bylo potlačeno. Další vlna nesouhlasu nastala v 60. letech. Měla své jméno. Třída odborníků to nazvala "krizí demokracie". Měli za to, že v 60. letech byla demokracie v krizi. Krize spočívala v tom, že velké části obyvatelstva se začínaly organizovat a aktivizovat a pokoušely se vstoupit na politické hříště. Tím jsme zpět u dvou různých pojetí demokracie. Podle slovníkové definice to znamená pokrok demokracie. Podle převažujícího pojetí je to problém, krize, kterou je třeba překonat. Veřejnost je třeba vrátit do apatie, poslušnosti a pasivity, do stavu, který jí přísluší. Proto musíme něco podniknout, abychom krizi překonali. K tomu směřovalo velké úsilí, ale nepodařilo se to. Krize demokracie bohudíky trvá, ale nedaří se jí příliš měnit politiku. Ale dokáže měnit veřejné mínění, přestože mnozí soudí, že tomu tak není. Po událostech 60. let se věnovalo velké úsilí tomu, aby se chorobu podařilo dostat pod kontrolu a překonat. Jeden aspekt této choroby dokonce dostal odborný název. Jmenuje se "vietnamský syndrom". Vietnamský syndrom, termín, který se objevil někdy kolem roku 1970, byl dokonce přesně definován. Reaganovský intelektuál Norman Podhoretz ho definoval jako "chorobné zábrany proti použití vojenské síly". Těmito chorobnými zábranami vůči násilí trpěla velká část veřejnosti. Lidé prostě nechápali, proč bychom měli mučit druhé a shazovat na ně bomby. Je velice nebezpečné, jestliže veřejnost postihnou tyto chorobné zábrany, jak dobře chápal Goebbels, protože to omezuje zahraniční vojenská dobrodružství. Jak nedávno hrdě napsal Washington Post, lidem je třeba "vštípit úctu k vojenským ctnostem". To je důležité. Máte-li násilou společnost, která používá po celém světě sílu k dosažení cílů své domácí elity, je potřeba mít náležitou úctu k vojenským ctnostem a netrpět chorobnými zábranami proti užití násilí. A to je vietnamský syndrom, který je nutno překonat.

    Mediální obraz jako realita

    Rovněž je nutné zcela překroutit dějiny. To je další způsob, jak překonat chorobné zábrany, totiž zajistit, aby se zdálo, že když my zaútočíme a někoho zlikvidujeme, ve skutečnosti se chráníme a bráníme před nebezpečnými agresory a netvory atd. Od války ve Vietnamu bylo věnováno velké úsilí snaze změnit její historii. Příliš mnoho lidí začínalo chápat, co se vlastně stalo. Mimo jiné mnoho vojáků a mladých lidí, kteří působili v mírovém hnutí, stejně jako další lidé. To bylo zlé. Bylo potřeba něco udělat s těmi nepatřičnými představami a vrátit národu určitou formu duševního zdraví, totiž víru, že všechno, co děláme, je ušlechtilé a správné. Když bombardujeme Jižní Vietnam, je to proto, že Jižní Vietnam před někým bráníme - patrně před jižními Vietnamci, protože nikdo jiný tam není. Právě to kennedyovští intelektuálové nazývali "obranou před interní agresí v Jižním Vietnamu". Přesně tak to řekl Adlai Stevenson. Takový musel být oficiální a dobře srozumitelný obraz. Podařilo se to. Máte-li zcela pod kontrolou média a vzdělávací systém a akademická obec je konformní, může se vám to podařit. Jeden z příznaků odhalila studie provedená na University of Massachusetts zaměřená na to, čemu lidé při sledování současné krize v Zálivu v televizi věří a co si myslí. Jedna z otázek zněla: "Kolik bylo podle vašeho názoru obětí na životech během vietnamské války?" Průměrná odpověď dnešních Američanů je zhruba 100 tisíc. Podle oficiálních údajů to byly přibližně dva miliony. Skutečné číslo je pravděpodobně mezi třemi a čtyřmi miliony. Autoři studie si položili zcela správnou otázku: Co byste si mysleli o německé politické kultuře, kdybyste se dnes lidí zeptali, kolik Židů zahynulo během holocaustu, a Němci odhadovali, že to bylo 300 tisíc? Co bychom se z toho dozvěděli o německé politické kultuře? Cosi nám to říká. Je potřeba překonat chorobné zábrany proti užití vojenské síly a další demokratické úchylky. V tomto konkrétním případě se to podařilo. Totéž platí pro všechna témata. Vyberte si kterékoli téma: střední Východ, mezinárodní terorismus, střední Amerika, cokoliv jiného - obraz světa, který se veřejnosti předkládá, má jen velmi slabý vztah k realitě. Pravda je skryta pod postupně navršovanými budovami lží. Z tohoto hlediska bylo skvělým úspěchem, jak se podařilo odvrátit hrozbu pro demokracii, a že se to stalo v podmínkách svobody, což je nanejvýš pozoruhodné. Nejedná se o totalitní stát, kde se téhož dosahuje silou. Těchto úspěchů bylo dosaženo v podmínkách svobody. Jestliže chceme porozumět naší své společnosti, měli bychom se nad těmito fakty zamyslet. Jsou to důležité věci, důležité pro každého, koho zajímá, v jaké společnosti žije.

    Disidentská kultura

    Přes to přese všechno disidentská kultura přežila. Od 60. let značně vyrostla. V 60. letech se disidentská kultura vyvíjela velmi pomalu. Nekonaly se žádné protesty proti válce v Indočíně, až o mnoho let později, poté, co USA začaly bombardovat Jižní Vietnam. Když toto hnutí vzniklo, bylo velmi malé, tvořené většinou studenty a mladými lidmi. To se během 70. let zcela změnilo. Rozvinula se řada lidových hnutí: ekologické hnutí, feministické hnutí, protijaderné hnutí a další. V 80. letech se ještě silněji rozšířila hnutí solidarity, což bylo něco zcela nového a významného pro historii přinejmenším amerického, a možná i světového disentu. Účastníci těchto hnutí nejen protestovali, ale aktivně se zapojili, často velmi zblízka, do života trpících lidí ve světě. Hodně se tak naučili a to mělo značný civilizační vliv na mainstreamovou Ameriku. To vše mělo velký význam. Každý, kdo se po mnoho let účastnil těchto aktivit, si toho musí být vědom. Vím z vlastní zkušenosti, že takové přednášky, jaké dnes uskutečňuji v nejreakčnějších částech země - ve střední Georgii, na východě Kentucky apod. - bych nemohl uskutečnit v době vrcholu mírového hnutí ani před posluchači z řad těch nejaktivnějších mírových aktivistů. Dnes je mohu přednést kdekoliv. Lidé souhlasí nebo nesouhlasí, ale minimálně chápou, o čem je řeč, a existuje určitá společná základna, z níž se dá vycházet.

    To jsou všechno příznaky civilizačního účinku, navzdory vší té propagandě, navzdory veškerému úsilí ovládnout myšlenky a vyrábět konsensus. Lidé přesto získávají schopnost a jsou ochotni o věcech přemýšlet. Zvýšila se skepse vůči moci, a změnily se postoje k mnoha, mnoha otázkám. Je to dost pomalé, možná téměř nepozorovatelné, ale je to znát a má to velký význam. Zda se to děje dostatečně rychle, aby to mělo nějaký vliv na to, co se odehrává ve světě, to je jiná otázka. Vezměme jeden známý příklad: proslulou propast mezi pohlavími. V 60. letech měli muži a ženy přibližně stejný názor na "vojenské ctnosti" a chorobné zábrany proti užití vojenské síly. Na začátku 60. letech těmito chorobnými zábranami netrpěl nikdo, ani muži, ani ženy. Odpovědi byly stejné. Všichni se domnívali, že použití násilí k potlačení lidových povstání ve světě je správné. To se v průběhu let změnilo. Chorobné zábrany zesílily v celé populaci. Avšak současně vznikal rozdíl mezi pohlavími, a ten je dnes dosti značný. Podle výsledků průzkumů veřejného mínění to je něco kolem 25 %. Co se stalo? Stalo se to, že existuje jistá forma přinejmenším poloorganizovaného lidového hnutí, do nějž se zapojují ženy - totiž feministického hnutí. Organizace má své důsledky. Jste-li organizováni, zjistíte, že nejste sami. Jiní si myslí to samé jako vy. Můžete své názory prosazovat a dozvědět se víc o tom, co si myslíte a v co věříte. Jsou to velice neformální hnutí, nepodobají se organizacím, které mají stálé členy, je to prostě atmosféra, ovlivňující komunikaci mezi lidmi. A má pozoruhodné důsledky. V tom je nebezpečí demokracie: jestliže mohou vznikat organizace, jestliže lidé přestanou být odkázáni na televizní obrazovku, napadnou je všechny ty směšné myšlenky, jako např. zábrany proti užití vojenské síly. To je třeba překonat, ale zatím se to nepodařilo.

    Přehlídka nepřátel

    Nebudu už hovořit o minulé válce, ale o té příští, protože někdy je lépe být připraven a nereagovat až dodatečně. V USA nyní dochází k velice charakteristickému vývoji. Spojené státy nejsou první zemí světa, která se takto chová. Dochází k růstu domácích sociálních a ekonomických problémů, dokonce se dá mluvit o katastrofách. Nikdo, kdo je u moci, nemá v úmyslu něco proti nim podniknout. Podíváte-li se na domácí programy vlád za posledních deset let - sem počítám i opoziční Demokraty - neobjevil se jediný seriózní návrh, co dělat s vážnými problémy ve zdravotnictví, školství, bydlení, nezaměstnanosti, zločinnosti, s rostoucím počtem uvězněných, zvyšujícím se počtem věznic, s krizí městských center - s celým spektrem problémů. Každý o tom ví a situace se ve všech těchto oblastech zhoršuje. Jen za poslední dva roky, kdy byl ve funkci George Bush, překročily hranici chudoby další tři miliony dětí, rychle se zvyšuje zadluženost, reálné mzdy většiny obyvatel jsou opět na úrovni, kde byly přibližně koncem 50. let, a nikdo s tím nic nedělá. Za těchto okolností musíte zaměřit pozornost zmateného stáda jiným směrem, protože kdyby si to lidé uvědomili, asi by se jim to nelíbilo, protože právě oni tím trpí. Nechat je sledovat fotbal a sitcomy nemusí stačit. Musíte v nich probudit strach z nepřátel. Ve 30. letech vyvolal Hitler v Němcích strach z Židů a Cikánů. Bylo třeba je rozdrtit, aby se ubránili. I my máme své metody. Během posledních deseti let bylo každý rok nebo dva vytvořen nepřítel, proti kterému jsme se museli bránit. Dříve tu byl nepřítel, který byl vždy po ruce: Rusové. Kdykoli jste se mohli bránit proti Rusům. Ale ti ztrácejí přitažlivost a je stále těžší využívat je, a tak museli být stvořeni noví nepřátelé. George Bushe kritizovali vlastně neprávem, že nedokáže vyjádřit, co nás nyní pohání. To je opravdu nespravedlivé. Zhruba do poloviny 80. let nad tím nebylo třeba přemýšlet: nebezpečí byli Rusové. Ale o ty Bush přišel a musí vymýšlet nové nepřátele, tak jako to dělal reaganovský Public Relations aparát v 80. letech. Tak vznikli mezinárodní teroristé a narkomafie a šílení Arabové a Saddám Hussain, nový Hitler, dobude svět. Museli se objevovat jedni po druhých. Vystrašíte obyvatelstvo, budete lidi terorizovat, zastrašíte je tak, že se budou bát cestovat a budou se krčit doma. Pak můžete dosáhnout velkolepého vítězství nad Grenadou, Panamou nebo jinou bezbrannou armádou země třetího světa, kterou dokážete rozprášit ještě dřív, než se k nim přiblížíte na dohled - jak se také stalo. To přinese úlevu. Byli jsme spaseni v poslední minutě. To je jeden ze způsobů, jak zajistit, aby se zmatené stádo nevšimlo, co se skutečně kolem něj děje, jak rozptýlit jeho pozornost a ovládnout je. Další nepřítel, který se nabízí, bude s největší pravděpodobností Kuba. To bude vyžadovat pokračování protiprávní hospodářské války, možná i pokračování mimořádných akcí mezinárodního terorismu. Největší akcí mezinárodního terorismu, která byla kdy zorganizována, byla Kennedyho vládou připravená Operace Mongoose, a následné akce proti Kubě. S tím se nic jiného nedá srovnat, možná s výjimkou války proti Nikaragui, jestliže to budete nazývat terorismem. Světový soudní dvůr to označil za cosi víc podobného agresi. Vždy to začíná ideologickou ofenzívou, která stvoří chimérický obraz nepřítele, a pak vojenské tažení, které ho zničí. Nikdy ale nezasáhnete, pokud by se mohli bránit. To by bylo příliš nebezpečné. Ale máte-li jistotu, že budou rozdrceni, možná si to s nimi rozdáme a znovu si oddechneme úlevou.

    Tak to pokračuje už dost dlouhou dobu. V květnu 1986 vyšly paměti propuštěného kubánského vězně Armanda Valladarese. Okamžitě se z nich stala mediální senzace. Uvedu několik citátů. Média jeho odhalení popsala jako "vyčerpávající popis rozsáhlého systému mučení a věznění, jímž Castro trestá a likviduje politickou opozici. Byl to inspirativní a nezapomenutelný popis bestiálního věznění, nelidského mučení, zpráva o státem páchaném násilí, jehož se dopouštěl jeden z největších masových vrahů století, který, jak se z knihy dozvídáme, vytvořil novou despocii, jež institucionalizovala mučení jako mechanismus společenského ovládnutí pekla, jímž byla Valladaresova Kuba." Tolik Washington Post a New York Times v několikrát opakovaných recenzích. Castro byl popisován jako "diktátorský násilník. Jeho ukrutnosti byly v této knize vylíčeny tak přesvědčivě, že se na tyranovu obranu nepostaví ani nejlehkomyslnější a nejchladnokrevnější západní intelektuál." Washington Post. Uvědomte si, že to je kniha o tom, co se stalo jednomu člověku. Řekněme, že je to všechno pravda. Neptejme se, co se přihodilo tomu člověku, který o sobě prohlašuje, že byl mučen. Na slavnosti v Bílém domě u příležitosti Dne lidských práv ho vyznamenal Ronald Reagan za statečnost a za utrpení, kterému byl vystaven od krvavého kubánského tyrana. Poté byl jmenován zástupcem USA v Komisi OSN pro lidská práva, v níž odvedl skvělou práci, když hájil vlády Salvadoru a Guatemaly proti obvinění, že páchají takové ukrutnosti, ve srovnání s nimiž jeho vlastní utrpení bledne. Tak už to v životě chodí.

    Selektivní vnímání

    To se stalo v květnu 1986. Je to zajímavé a něco nám to prozrazuje o výrobě konsensu. Tentýž měsíc byli uvězněni a mučeni zbývající členové Skupiny pro lidská práva v El Salvadoru - jejich vůdci už byli popraveni - mezi nimi Herbert Anaya, který byl jejím ředitelem. Poslali je do vězení La Esperanza (Naděje). Ve své práci v oblasti lidských práv pokračovali i ve vězení. Bylo to právníci a přijímali dál čestná prohlášení. Ve věznici bylo 432 vězňů. Od 430 z nich získali podepsaná čestná prohlášení, v nichž pod přísahou popisují mučení, jemuž byli vystaveni: mučení elektrickým proudem a další ukrutnosti, a také, v jednom případě, mučení, jehož se dopustil muž v uniformě majora armády USA, který je tam poměrně podrobně popsán. Je to neobvykle přesné a komplexní svědectví, zřejmě jedinečné v popisu toho, co se děje v mučicí komoře. Tuto stošedesátistránkovou zprávu obsahující místopřísežnou výpověď vězně se podařilo propašovat z vězení, spolu s videokazetou zachycující vězně, kteří svědčí o svém mučení. Dokument rozesílala Marin County Interfaith Task Force. Celostátní deníky odmítly přinést o ní zprávu. Televizní stanice o ní nic nevysílaly. Objevil se článek v místním deníku v Marin County, v San Francisco Examineru, a to je, myslím, vše. Nikdo jiný se tím nebyl ochoten zabývat. V té době nejeden "lehkomyslný a chladnokrevný západní intelektuál" pěl chválu na José Napoleona Duarta a Ronalda Reagana. Anaya se žádných poct nedočkal. Nevystoupil na Dnu lidských práv. Nebyl jmenován do žádné funkce. Byl propuštěn v rámci výměny vězňů a pak zavražděn, pravděpodobně Spojenými státy podporovanou bezpečnostní službou. O tom se objevilo jen velmi málo informací. Média se nikdy nezeptala, jestli by, kdyby ukrutnosti byly odhaleny a nezatajovaly se, jeho život nemohl být zachráněn.

    To prozrazuje leccos o tom, jak pracuje dobře fungující systém výroby konsensu. Ve srovnání s odhaleními Herberta Anayi v El Salvadoru jsou Valladaresovy paměti nicotné. Ale vy máte jiný úkol. Tím se dostáváme k další válce. Myslím, že o tom uslyšíme před uskutečněním další akce více a více.

    Několik poznámek o předchozí válce. Konečně se k ní dostáváme. Začnu u studie University of Massachusetts, o které jsem se již zmínil. Obsahuje pozoruhodné závěry. V rámci studie se ptali lidí, zda by podle jejich názoru měly Spojené státy zasáhnout silou proti nezákonné okupaci nebo proti vážnému porušování lidských práv. Zhruba dva Američané ze tří odpověděli, že ano. Měli bychom užít sílu v případě nezákonné okupace území a proti vážnému porušování lidských práv. Jestliže by se USA měly touto radou řídit, bombardovali bychom El Salvador, Guatemalu, Indonésii, Damašek, Tel Aviv, Kapské Město, Turecko, Washington a celou řadu jiných míst. Tam všude se odehrává nezákonná okupace a vážné porušování lidských práv. Kdybyste znali fakta o těchto příkladech, které nemáme čas probrat podrobněji, viděli byste, že agrese a ukrutnosti Saddáma Hussaina patří do této kategorie. Nejsou ale nejvýraznější. Proč nikdo nedospěl k tomuto závěru? Důvodem je, že to nikdo neví. V dobře fungujícím propagandistickém systému nikdo neví, o čem hovořím, když uvedu výčet takových příkladů. Pokud si dáte práci a budete se o to zajímat, zjistíte, že tyto příklady jsou zcela případné. Vezměme ten, který po celou dobu ležel téměř na hranici vnímání. V únoru, právě uprostřed série bombardování, požádala libanonská vláda Izrael, aby dodržoval bezpečnostní rezoluci OSN číslo 425, která ho vyzývala, aby okamžitě a bezpodmínečně stáhl své jednotky z Libanonu. Rezoluce pochází z roku 1978. Od té doby byly přijaty dvě další rezoluce, požadující stažení Izraele z Libanonu. Pochopitelně, že se jimi neřídí, protože USA ho v pokračující okupaci podporují. Jižní Libanon je přitom terorizován. Jsou tam velké mučicí komory, ve kterých se odehrávají strašlivé věci. Slouží jako základna pro útoky proti ostatním částem Libanonu. Během těchto třinácti let došlo k invazi do Libanonu, Bejrút byl bombardován, asi 20 tisíc lidí přišlo o život, z toho přibližně 80 % civilistů, byly zničeny nemocnice a docházelo k dalšímu teroru, rabování a loupežím. Všechno bylo v pořádku, protože se to dělo s podporou USA. To je jenom jeden příklad. Nic z toho se nedostalo do médií, stejně tak se v nich nedebatovalo o tom, zda by Izrael a USA měly dodržovat rezoluci 425 nebo další rezoluce, a nikdo nevyzýval k bombardování Tel Avivu, i když podle zásad, které vyznávají dvě třetiny obyvatelstva, bychom to měli udělat. Je to koneckonců nezákonná okupace a vážné porušování lidských práv. To je jenom jeden příklad. Existují i horší. V důsledku indonéské invaze do Východního Timoru přišlo o život asi 200 000 lidí. Ve srovnání s tím se všechny ostatní příklady jeví nevýznamné. Invaze měla silnou americkou podporu a pokračuje s podstatnou diplomatickou a vojenskou podporou USA. Můžeme pokračovat dál a dál.

    Válka v zálivu

    To nám prozrazuje, jak pracuje dobře fungující propagandistický systém. Lidé jsou schopni uvěřit, že užíváme-li síly proti Iráku a Kuvajtu, je to proto, že skutečně dodržujeme zásadu, že na nezákonnou okupaci a porušování lidských práv je třeba odpovědět silou. Nevidí, co by znamenalo uplatnit tyto zásady na chování USA. To je svého druhu vynikající úspěch propagandy.

    Podívejme se na jiný příklad. Jestliže sledujete pozorně mediální obraz války od srpna, povšimnete si, že chybí několik výrazných hlasů. Např. existuje irácká demokratická opozice, dokonce velmi statečná a dosti podstatná irácká demokratická opozice. Pochopitelně působí v exilu, protože v Iráku by její představitelé nepřežili. Jsou hlavně v Evropě. Jsou to bankéři, technici, architekti - podobní lidé. Umějí formulovat, mají hlas a mluví. Vloni v únoru, když byl Saddám Hussain ještě oblíbeným přítelem a obchodním partnerem George Bushe, přijeli dokonce do Washingtonu, podle zdrojů irácké demokratické opozice, s prosbou o podporu požadavku, aby v Iráku byla nastolena parlamentní demokracie. Byli odmítnuti, protože USA na tom neměly zájem. Veřejnost se o reakci nedozvěděla.

    Po srpnu bylo o něco těžší ignorovat jejich existenci. V srpnu jsme se náhle postavili proti Saddámovi, který byl předtím řadu let naším oblíbencem. Byla tu irácká demokratická opozice, která k tomu měla co říct. Opoziční představitelé by byli šťastni, kdyby viděli Saddáma Hussaina rozčtvrceného v kole. Zabil jejich bratry, mučil jejich sestry a vyhnal je ze země. Bojovali proti jeho tyranii po celou dobu, kdy ho Ronald Reagan a George Bush laskali. Kde je jejich hlas? Podívejte se na celonárodní média a všimněte si, kolik toho najdete od srpna do března o irácké demokratické opozici. Nenajdete ani slovo. Ne snad, že by nic neříkali. Vydávali prohlášení, návrhy, výzvy a požadavky. Když se na ně podíváte, zjistíte, že jsou k nerozeznání od dokumentů amerického mírového hnutí. Jsou proti Saddámu Hussainovi a proti válce v Iráku. Nechtějí, aby jejich země byla zničena. Chtějí mírové řešení, a velmi dobře věděli, že k němu lze dospět. To je ale chybný názor, a proto jsou mimo hru. O irácké demokratické opozici neslyšíme ani slovo. Chcete-li se o ní něco dozvědět, vezměte si německý tisk, nebo britský tisk. Mnoho o ní také neříkají, ale jsou méně pod kontrolou než jsme my a říkají aspoň něco.

    To je pozoruhodný úspěch propagandy. Za prvé to, že hlasy iráckých demokratů jsou zcela vyloučeny z diskuse, a za druhé, že si toho nikdo nevšimne. To je také zajímavé. Vyžaduje skutečně hluboce indoktrinované obyvatelstvo, aby si nikdo nepovšiml, že neslyšíme hlas irácké demokratické opozice, a nezeptal se proč a nezjistil přirozenou odpověď: Protože iráčtí demokraté myslí samostatně. Souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím a proto jsou mimo hru.

    Vezměme otázku, jaké jsou důvody války. Důvody války nám nabízeli. Bylo to: Agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí. Takový byl důvod války. Prakticky žádné jiné důvody nebyly uváděny. Může to být opravdu důvod k válce? Zastávají USA zásadu, že agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí? Nechci urážet vaši inteligenci tím, že bych opakoval fakta, nicméně je jasné, že tyto argumenty dokáže vyvrátit za dvě minuty každé dítě. Ale nikdy vyvráceny nebyly. Podívejte se na média, na liberální komentátory a kritiky, na lidi, kteří svědčili v Kongresu, a uvidíte, jestli si někdo položil otázku, zda USA dbají na tyto zásady. Bránily Spojené státy své vlastní agresi do Panamy a trvaly pro její zastavení na bombardování Washingtonu? Když byla v roce 1969 vyhlášena jihoafrická okupace Namibie, uvalily USA sankce na potraviny a léky? Šly do války? Bombardovaly Kapské Město? Nikoli, pokračovaly dvaceti lety "tiché diplomacie". Během těch dvaceti let nebylo o co stát. Jen v době Reaganových vlád zabila Jižní Afrika pouze v okolních zemích zhruba půldruhého milionu lidí. Zapomeňte, co se dělo v Jižní Africe a v Namibii. To jaksi nedráždilo naše citlivé duše. Pokračovali jsme v "tiché diplomacii" a agresoři dosáhli velkých úspěchů. Dostali značnou část Namibie a řadu výhod, které byly důležité z hlediska jejich bezpečnostních zájmů. Kde je tedy ta zásada, kterou se řídíme? Opět je hračkou prokázat, že jestliže jsme nešli do války, zřejmě se těchto zásad nedržíme. Ale nikdo to neudělal - a o to jde. A nikdo nezdůraznil závěr, který z toho vyplývá: Nebyl uveden jediný důvod, proč začít válku, který by nevyvrátilo během zhruba dvou minut malé dítě. To je opět znak totalitní kultury. Mělo by nás vystrašit, že jsme tak hluboce totalitně založeni, že můžeme zahájit válku, aniž by kdokoli vysvětlil její důvody, a nikdo si toho nevšimne a nebude se o to zajímat. To je velmi vážné.

    Těsně před zahájením bombardování, v polovině ledna, zjistil velký průzkum veřejného mínění uskutečněný Washington Post-ABC zajímavou věc. Zeptali se: "Pokud by Irák souhlasil, že se stáhne z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se bude zabývat arabsko-izraelským konfliktem, byli byste pro?" Asi dvě třetiny dotázaných byly pro. Stejného názoru byl celý svět, včetně irácké demokratické opozice. A bylo publikováno, že dvě třetiny amerického obyvatelstva s tím souhlasí. Dá se předpokládat, že ti, kdo byli pro, si museli myslet, že jsou s tímto názorem zcela osamělí. Přinejmenším nikdo z novin nepřišel s tím, že by to byl dobrý nápad. Příkaz z Washingtonu zněl, že musíme být proti "propojování", tj. proti diplomatickému řešení, a proto každý srazil paty na povel a byl proti diplomatickému řešení. Zkuste najít komentář v tisku - najdete sloupek Alexe Cockburna v Los Angeles Times, v němž autor říká, že by to možná bylo dobré. Lidé, kteří odpovídali na otázku, si říkali: jsem sám, ale myslím si to. Představte si, že věděli, že nejsou sami, že jiní si myslí to samé, jako např. irácká demokratická opozice. Představte si, kdyby věděli, že to není hypotetická situace, že Irák skutečně s takovým návrhem přišel. Vysocí představitelé USA ho zveřejnili osm až deset dnů předtím. Druhého ledna zveřejnili tito představitelé irácký návrh na úplné stažení z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se začne zabývat arabsko-izraelským konfliktem a problémem zbraní hromadného ničení. Spojené státy o tom odmítaly jednat už dlouho před invazí do Kuvajtu. Představte si, že by lidé věděli, že takový návrh leží na stole a že má širokou podporu a že je to přesně to, co by rozumně uvažující člověk udělal, kdyby měl zájem o mír, jak to děláme v jiných situacích, v těch řídkých případech, kdy nechceme zastavit agresi. Představte si, že by to bylo známo. Můžete odhadovat sami, ale já bych řekl, že ze dvou třetin by se stalo 98 % obyvatel. Tady máte další velký úspěch propagandy. Zřejmě nikdo z lidí, kteří odpovídali v průzkumu, nevěděl nic z toho, o čem jsem právě hovořil. Lidé si mysleli, že jsou sami. Proto bylo možné uskutečňovat politiku války bez opozice.

    Hodně se diskutovalo o tom, jestli sankce mohou mít úspěch. Do studia přijde šéf CIA a hovoří se o tom, jestli sankce mohou vést k úspěchu. Avšak vůbec se nediskutuje o daleko evidentnější otázce: Měly sankce už v té době úspěch? Odpověď zní: ano, evidentně měly - pravděpodobně ještě do konce srpna, téměř jistě do konce prosince. Bylo velmi obtížně vymyslet jakýkoli jiný důvod, proč by jinak Iráčané přišli s návrhem na stažení, který potvrdili nebo v určitých případech zveřejnili vysocí představitelé USA, kteří je označili za vážně míněné a způsobilé k jednání. Skutečná otázka tedy zní: Měly sankce už v té době úspěch? Existovalo východisko? Existovalo východisko, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost, pro zbytek světa a pro iráckou demokratickou opozici? O těchto otázkách se nediskutovalo, a pro dobře fungující propagandistický systém je životně důležité, aby se o nich nediskutovalo. To umožnilo předsedovi Národního výboru Republikánské strany, že mohl dnes dopoledne prohlásit, že kdyby byl prezidentem kterýkoli Demokrat, Kuvajt by dnes nebyl osvobozen. Může to říct a žádný Demokrat nevstane a neprohlásí, že kdyby on byl prezidentem, nebyl by osvobozen dnes, ale už před půl rokem, protože tehdy k tomu byla příležitost, které jsme mohli využít, a Kuvajt by byl osvobozen bez toho, aby přišly o život desítky tisíc lidí a bez vyvolání ekologické katastrofy. Žádný Demokrat to nemohl říci, protože nikdo z Demokratů takové stanovisko tehdy nezaujal, snad kromě Henryho Gonzaleze a Barbary Boxerové. Ale počet lidí, kteří se k tomu přiklonili, byl tak nízký, že je to zanedbatelné. A protože to žádný demokratický politik neřekl, Clayton Yeutter může vystoupit s takovým prohlášením.

    Když zasáhly rakety Scud Izrael, nikdo v tisku netleskal. A to je zase zajímavé zjištění o dobře fungujícím propagandistickém systému. Můžeme se ptát, proč ne? Koneckonců, argumenty Saddáma Hussaina byly stejně dobré jako argumenty George Bushe. Jaké vlastně byly? Vezměme si třeba Libanon. Saddám Hussain tvrdí, že nehodlá tolerovat anexi. Nemůže nechat Izrael anektovat syrské Golanské výšiny a východní Jeruzalém, v rozporu s jednomyslným usnesením Rady bezpečnosti. Nemůže tolerovat agresi. Izrael třináct let okupuje jižní Libanon, čímž porušuje rezoluce Rady bezpečnosti, kterým se odmítá podřídit. V té době zaútočil na celý Libanon, stále bombarduje většinu jeho území, jak se mu zlíbí. To Hussain nemůže tolerovat. Možná četl zprávu Amnesty International o izraelských krutostech na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. To nemůže tolerovat. Sankce nelze uplatnit, protože USA je vetují. Jednání nikam nevedou, protože je USA blokují. Co jiného zbývá kromě síly? Čekal řadu let. Třináct let v případě Libanonu, dvacet let v případě Západního břehu. Tento argument jste již slyšeli. Jediný rozdíl je v tom, že Saddám Hussain může s čistým svědomím prohlásit, že sankce a jednání nikam nevedou, protože Spojené státy je blokují. Ale George Bush to prohlásit nemohl, protože sankce evidentně fungovaly a vše nasvědčovalo tomu, že bude možno jednat - jenže tvrdošíjně trval na tom, že se jednat nebude a jasně řekl, že jednání nepřicházejí v úvahu. Vzpomínáte si, že by na to někdo poukázal v novinách? Ne. Přitom je to triviální. Je to opět něco, co si za chvíli uvědomí malé dítě. Ale nikdo na to nepoukázal, ani jeden komentátor, ani jeden autor úvodníků. To je opět znakem velmi dobře řízené totalitní kultury. Ukazuje to, že výroba konsensu funguje.

    Poslední poznámku k této věci. Mohli bychom uvést řadu příkladů, mohli byste je vymýšlet průběžně sami. Vezměte např. myšlenku, že Saddám Hussain je netvor, který chce dobýt svět - leckdo tomu v USA věří, a nikoli bezdůvodně. Lidem se to vtloukalo do hlavy znovu a znovu: vezme si všechno. Musíme ho okamžitě zastavit. Jak získal takovou moc? Je to malá, rozvojová země bez průmyslové základny. Irák osm let válčil s Íránem. A šlo o porevoluční Írán. Válka zdecimovala jeho důstojnictvo a většinu jeho jednotek. Irák měl ve válce určitou podporu. Byl podporován Sovětským svazem, Spojenými státy, Evropou, velkými arabskými státy a arabskými producenty ropy. Nebyl schopen porazit Írán. Ale najednou je schopen dobýt svět. Vzpomínáte si, že by na to někdo upozornil? Ve skutečnosti je to tak, že se jedná o rozvojovou zemi s rolnickou armádou. Nyní se připouští, že existovaly spousty dezinformací o obranných opevněních, chemických zbraních atd. Ale vzpomínáte si, že by na to někdo někdy upozornil? Ne. Nikdo takový se nenašel, téměř nikdo. To je typické. Všimněte si, že k tomu došlo rok poté, co se přesně totéž stalo s Manuelem Noriegou. Manuel Noriega je drobný ničema ve srovnání s přítelem George Bushe Saddámem Hussainem nebo s dalšími přáteli George Bushe v Pekingu, nebo ostatně i se samotným Georgem Bushem. Ve srovnání s nimi je Manuel Noriega hodně malý ničema. Zločinec, ale ne taková třída, jaké máme rádi. Byl vykreslen v nadživotní velikosti. Měl v úmyslu nás zničit, v čele narkomafií. Museli jsme rychle zasáhnout a rozdrtit ho, a zabít přitom pár stovek nebo možná pár tisíc lidí, vrátit k moci nevelkou, asi osmiprocentní bílou oligarchii, a na všech úrovních politického systému dosadit důstojníky americké armády. To všechno jsme museli udělat, protože jinak by nás ten netvor zničil. O rok později to samé mohl udělat Saddám Hussain.. Poukázal na to někdo? Všiml si někdo toho, co stalo, nebo proč k tomu došlo? Museli byste hledat hodně pečlivě.

    Povšimněte si, že se to tak moc neliší od toho, co dělala Creelova komise v letech 1916-17, když během půl roku udělala z pacifistické populace šílející válečné hysteriky, kteří byli připraveni zničit vše německé, aby nás zachránili před Huny, kteří trhali ruce belgickým kojencům. Metody jsou snad dokonalejší, máme televizi a do ní jde spousta peněz, ale je to v podstatě to samé. Myslím, že problémem - abych se vrátil k původní poznámce - nejsou samotné dezinformace a válka v Zálivu. Otázka je daleko širší. Zní, zda chceme žít ve svobodné společnosti, nebo jestli chceme žít v něčem, co se fakticky rovná dobrovolné totalitě, kde je zmatené stádo marginalizováno, jeho pozornost je zaměřována jiným směrem, je zastrašováno, vykřikuje vlastenecká hesla, bojí se o život a se směsí úcty a bázně vzhlíží k vůdci, který je zachránil před katastrofou, a kde vzdělaní lidé srážejí paty, opakují hesla, která si myslí, že by měli opakovat, kde se stav domácí společnosti zhoršuje a stáváme se státem placených světových četníků a namlouváme si, že druzí nám budou vděčni za to, že rozdrtíme svět. Takové jsou alternativy. Z těchto alternativy si můžete vybrat. Odpověď je do značné míry v rukou lidí jako vy a já.

    Noam Chomsky

    Kentfield, Kalifornie
    17. března 1991

    Překlad: Tomáš Pecina


    Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|