Rukojmí státu?
První část tohoto drastického příběhu najdete ve včerejším vydání BL.
Příběh Jiřího Szuty pokračuje. Bohužel dramaticky.
S pomocí Fondu ohrožených dětí bylo podáno trestní oznámení ve věci šikany,
týrání a sexuálního zneužívání. To se událo v pátečních odpoledních
hodinách dne 11. května.
Očekávali jsme, že Policie České republiky zareaguje velmi rychle,
tak jak nás o tom utvrzoval pan Kusý z ministerstva školství, odboru
speciálního školství. Tedy, že nedopustí, aby chlapec musel strávit další
noc ve výchovném ústavu v Jihlavě, ale že bude převezen na nějaké pro něj
bezpečnější místo, tj. do některého z dětských domovů, nebo krizových
center, popřípadě zpět do Diagnostického ústavu v Brně-Hlinky (pokolikáté
už?).
Nestalo se.
Nahlásí-li někdo bombu v metru, tak to Policie ČR musí neprodleně prověřit,
byt? se to může zdát sebenepravděpodobnější. Je snad sexuální zneužívání
méně důležité než plynulost veřejné dopravy?
Do hry totiž vstoupil mocný ředitel Dětského diagnostického ústavu v
Brně-Hlinkách, Josef Boehm.
Tak tedy
ten samý Josef Boehm, který Jirku do Jihlavy poslal, se nabídl, že celou
záležitost vyřeší v pondělí na místě! Ovšemže společně s tamním ředitelem.
Policie tedy může být klidná a kluk jistě víkend přežije, když to přežil
doposud.
V pondělí si tedy skutečně oba pánové ředitelé s hochem promluvili a světe,
div se ? všechno je údajně v pořádku! Chlapec prý tvrdí, že ho nikdo
nešikanuje, nikdo mu nic neukradl, nikdo ho neobtěžuje ani na pokoji ani ve
sprchách a ba co víc, do jiného ústavu ani jít nechce, protože vychovatelé
jsou prostě báječní!
Zajímavé je, že na kazetě, kterou jsem s Jirkou natočil já, tvrdí pravý opak.
Její obsah jste si mohli přečíst včera.
Je tedy příběh u konce? Skutečně nemá Jiří šanci dostat se z této pavučiny?
Podle názoru odbornice na slovo vzaté JUDr. Marie Vodičkové z Fondu
ohrožených dětí, jsou šance velmi chabé. Jak mě totiž informovala, za celou
záležitostí tohoto případu a jemu
podobných mohou být důvody, které bych nečekal.
Nejde jen o to ututlat
šikanu, něčí omyly a neschopnost přiznat chybu.
Důvody můžou být zcela
pragmatické, a to ekonomické. Každé zařízení totiž podle současného
otřesného zákona přežívá jen díky co nejvyššímu počtu dětí! Úspěšnost
resocializace a opětovné zařazení dětí do normálního života nejsou
podstatné. Většina dětí, které podobnou "českou cestou ústavní výchovy"
prošla, totiž něčeho takového ani není schopna. Neumí navázat běžný
partnerský vztah, natož založit rodinu.
Jejich sebevědomí a schopnost mít
rád, byly totiž v odcizujícím prostředí ubity na minimum.
Pobyt, či jen
pouhé umístění do podobného zařízení na dobu čitající nejméně rok je odsouzením k celoživotnímu nezdaru.
Dětské domovy, diagnostické ústavy, sociální odbory péče o dítě, soudy. Ti
všichni se stále snaží klást co nejvíce překážek tomu, aby se větší počet
dětí z výchovných zařízeních dostal do pěstounské péče, nebo dokonce do
adoptivní rodiny. Zájemců je velmi mnoho.
Je pravda, že vybírat se
musí, ale odborníci snad rozeznají sadistického pedofila od empatického
člověka, snažícího se rozšířit svou vlastní rodinu a někoho, kdo tím jen
získá. Popřípadě někoho, kdo chce naplnit svůj sen rodinu mít, protože z fyziologických důvodů toho schopen není.
Proč tedy ty nechutně ponižující
nekonečné procedury, při kterých se jim většinu zájemců podaří odradit?
Podle odhadů by bylo možné podobná zařízení zredukovat. Mnoho vychovatelů a
jiného personálu by sice přišlo o práci, ale ještě větší množství dětí by
poznalo, co je to skutečný domov, a jejich budoucí život by se dostal do
správných kolejí.
Takto slouží jen jako "potrava" lidem neschopným se uplatnit třeba i v
práci s dětmi, ale ne v pozici všeovládající autority, ale skutečného pomocníka, průvodce
životem.
Pokud někdo kompetentní včas nezasáhne, tak až se uzavře v červnu školní
rok a Jirka dokončí základní školu, čeká ho převoz do skutečného pasťáku pro
mládež. Tam bude úplným nováčkem a zřejmě si bude muset projít stejnou
kalvárií, jakou zažívá celý život vždy na novém místě, kam ho někdo další zase pošle.
Sociální síť zjevně nefunguje v ČR pro postižené - je pašalíkem pro její zaměstnance.