Česká televize: Zpráva o králi Šumavy
Odboj proti komunismu pojatý jako lidový mýtus
Záměrný pokus vyhnout se objektivním historickým faktům?
Jan Čulík
Včera vysílala Česká televize na druhém programu další pořad, jímž se pokusila vyrovnat s historickým jevem "Krále Šumavy", bývalého policisty Josefa Hasila, který převáděl (zřejmě začátkem padesátých let ? - ve filmu to nebylo uvedeno) lidi na Šumavě přes hranice do západního Německa, byl posléze v Československu zatčen, ale z vězení uprchl, unikl sám přes hranice a žije nyní už přes třicet let ve Spojených státech.
Existence Josefa Hasila vyvolala v České republice značnou kontroverzi zejména v souvislosti s románem Rudolfa Kalčíka "Král Šumavy", který zfilmoval formou komunistického propagandistického thrilleru režisér Karel Kachyňa. Kontroverzní hlavní roli komunistického policisty, "chránícího nepropustnost hranic" v něm zahrál známý a kvalitní herec Radovan Lukavský.
Není to poprvé, co se Česká televize pokusila vyrovnat se s tímto tématem. Poté, co se v ČT kontroverzně v září 1998 znovu vysílal film Král Šumavy, se například toto téma snažila nedokonalým a zmateným způsobem objasnit dne 26. 10. 1998 reportáž v pořadu Nadoraz. Rozebrali jsme ji v Britských listech dne 9. 12. 1998, analýza je také zahrnuta v naší knize V hlavních zprávách: Televize. (Praha, nakladatelství ISV, 2001, str. 105 - 107.) I tehdy byla autorkou reportáže pro pořad Nadoraz Kristýna Vlachová, která se tímto tématem zabývá dlouhodoběji.
Kristýna Vlachová režírovala i včerejší "Zprávu o králi Šumavy". V porovnání s reportáží pořadu Nadoraz z roku 1998 byl včerejší film méně zmatený, i když i zde se projevily některé základní metodologické problémy.
Divák byl filmem Vlachové frustrován. Film totiž nepředstavil skutečnost plně, objektivně, s odstupem k publikovaným svědectvím a ze všech úhlů pohledu: komunikoval jen úzce subjektivní výpovědi pamětníků doby. Film vyslal divákovi určité velmi konkrétní, sporné signály a nejsem si zcela jist, zda režisérka chtěla veřejnosti komunikovat právě toto:
Historie komunistického odboje je nám přístupná už jen prostřednictvím často vysoce subjektivních osobních svědectví pamětníků, prostřednictvím tzv. "lidového podání". Obecněji lze z toho vyvodit: objektivní historie neexistuje, jsme nuceni se spoléhat pouze na sice silně, emocionálně a osobně prožité zážitky, od nich však není možno získat objektivní odstup - není ani možné se prosekat houštím subjektivních osobních vzpomínek a prezentovat je v kontrastu k racionálním, objektivním a neúplatně analytickým zhodnocením historických událostí.
Zejména první polovinu filmu „Zpráva o králi Šumavy“ tvoří montáž svědectví dobových pamětníků, je to koláž nejrůznějších vzpomínek a názorů, někdy zjevně i zcela neinformovaných a zaujatých lidí ("Josef Hasil byl neslušný člověk, lidem tady škodil a kradl"), z nichž teprve postupně, prostřednictvím často si do určité míry protiřečících svědectví i sympatizantů vzniká proud informací o Hasilově rodině a o rodinách, které byly jeho odbojovou činností na Šumavě zasaženy a byly komunistickým režimem perzekvovány.
Mnoha informací, které by bylo zajímavé jasněji analyzovat, jít za nimi dál, se film skoro nedotkl. Například se zdá být zjevné, že mnozí účastníci protikomunistického odboje byli hluboce věřící, byli to aktivní příslušníci katolické církve. Hrálo jejich katolictví v jejich odboji skutečně významnější roli? Film to podrobněji nezkoumal.
Jiným tématem, jehož se film jen dotkl, byla například role americké zpravodajské služby CIA. Zdálo se totiž, že si Američané s osudy Čechů pod komunistickým útlakem jen pohrávali: sice podporovali lidi jako Josefa Hasila, kteří byli upřímně přesvědčeni, že jsou aktivními účastníky ve válce proti komunismu, kde je podporují Spojené státy, ve skutečnosti však Američanům o svobodu občanů Československa nešlo. Hazardovali neodpovědně s osudem lidí, kteří se v Československu hrdinně postavili proti komunismu.
Hasil na jednom místě ve filmu totiž poznamenává (cituji po paměti): "Když se dostal k moci prezident Eisenhower" (i zde ve filmu chybí veškerá datace!) "zakázal činnost proti komunismu. Lidi však ve věci svobody strašně zkusili." Potenciálně zajímavé téma („je zájem velmocí totožný se zájmem totalitou utlačovaných občanů?“), které se však film také nepokusil zkoumat.
Velmi frustrující bylo to, že kdykoliv film využil dobových dokumentů, novinových fotografií či článků (dost málokdy), udělal to také vždycky jaksi jen "na půl huby" - nedověděli jsme se, z jakých novin je článek, který vidíme na obrazovce, kdy vyšel a proč byl publikován. Chyběly prostě objektivní reference. Jako by byli tvůrci filmu jaksi neochotni poskytnout k tématu veškeré existující informace. (Snad to nebylo záměrem, ale frustrující bylo v prvních částech filmu i to, že podtitulek, informující o tom, který svědek zrovna hovoří, se mnohdy objevoval nikoliv hned, ale až poté, co svědek už po určitou dobu mluvil. Působilo to dojmem nepořádnosti a přispělo to k celkovému dojmu, že tvůrci filmu buď nejsou schopni nebo ochotni divákovi sdělit jasným způsobem všechno podstatné, co o tématu vědí.)
Jednotnější byl film v druhé části, kdy nechal v podstatě volně hovořit Josefa Hasila z jeho dlouholetého amerického exilu. Tato výpověď byla zajímavá a možná by bylo daleko méně matoucí, kdyby ji režisérka prezentovala samostatně, bez mozaiky "lidových názorů" v první části filmu. I když například Hasilovo vyprávění o tom, jak nedávno téměř umřel a probouzel se z bezvědomí, do filmu jistě nepatří: je to na pár minut, jako bychom přepnuli televizní kanál a začali sledovat nějaký spekulativní film o záhrobním životě. I zde filmu chyběla intelektuální disciplína: jako by si režisérka nedokázala určit, co je pro její film nejdůležitější a nechávala se svést k postranním tématům.
Když hovořil Josef Hasil o svých těžkých začátcích ve Spojených státech v padesátých letech, Česká televize k tomu poněkud neústrojně nastříhala záběry hypermoderních budov ze současné Ameriky. Daleko logičtější by bylo ilustrovat Hasilovo svědectví historickými záběry ze Spojených států padesátých let.
Zajímavé by také bylo v této souvislosti studovat, jak natáčejí čeští kameramani současnou Ameriku. Velkého rozdílu v pojetí západních a českých kameramanů jsem si už povšiml ve velmi nepovedeném, klišovitě limonádovém filmu bez zápletky od Vojtěcha Jasného „Návrat ztraceného ráje“. Stálo by to za to, udělat drobnou analýzu, čím se liší způsob, jak čeští kameramani vidí Spojené státy, od toho, jak ji natáčejí kameramani ve světě. I kameramani Kristýny Vlachové natáčeli americké mrakodrapy jinak, než jak by to učinil běžný anglosaský kameraman. (Argumentuji, že nervněji, mechaničtěji, doslovněji a přízemněji, s určitým nevysloveným komplexem méněcennosti. Abych to mohl podpořit konkrétními důkazy, musel bych však tyto sekvence rozebrat záběr po záběru.)
Bez důkazů spojila implicitně autorka tohoto filmu útok zřejmě arabských teroristů na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 s činností komunistických tajných služeb, když se ve svém svědectví Josef Hasil zmínil o tom, že chtěl jet v roce 1972 na olympiádu do Mnichova, ale varovala ho z Prahy příbuzná, že o tom ví česká Stb.
Celkově mám pocit, že se Česká televize zase příliš zaměřila na umělecké ozvláštnění dokumentárního filmu na úkor jeho sdělnosti. (Jak konstatoval Clive James na olomouckém festivalu ohledně jednoho filmu z ČT: „Kameraman se divákovi snažil silně sdělit, že je kameraman.“ Zde se režisérka snažila divákovi silně sdělit, že je režisérka, a hrdě komunikovala, že má vlastní, osobní, příznakové pojetí této problematiky!)
Bohužel, často se v ČT stává, že takovéto „umělecké ozvláštnění“ filmového díla je na úkor srozumitelnosti. Téma není zpracováno jasně, zůstávají nezodpovězené otázky, film implicitně postuluje nepřesvědčivé všeobecné závěry (zde: „objektivní historický přístup je irelevantní nebo nemožný“), vyhýbá se jasné, přímé řeči a náhražkou utíká do příznakové lyriky.
Právě tém, že se Kristýna Vlachová rozhodla sestavit film převážně jen ze subjektivních, často si protiřečících svědectví dobových pamětníků (mluvících hlav, jejichž svědectví je uváděno navzájem do protikladu, není však konfrontováno s žádnými objektivními fakty), argumentuje filmem, že objektivní poznání historických skutečností není možné - všechno existuje jen na úrovni nepříliš artikulovaného lidového podání, které působí možná autenticky, protože to, co říkají, pociťují jednotliví svědkové velmi osobně a intenzivně. Divák se proti tomuto postoji právem vzbouří - tak vysoká míra skepse vůči historickému poznání prostě není oprávněná.
Je signifikantní, že ve svém úsilí získat co největší množství nejintenzivnějších subjektivních svědectví režisérka filmu zcela pominula jakékoliv objektivnější, věcné informace. Zajímavé například je to, že se z filmu vůbec nedovíme, kdy vlastně "Král Šumavy" Josef Hasil přesně lidi na Západ převáděl.
V osobních svědectvích šumavských lidí, někteří z nichž byli komunistickým režimem za spolupráci s převaděči tvrdě perzekvováni, se také nevyskytne nikdy žádný konkrétní historický údaj. Snad nejblíže se historickým událostem z padesátých let (?) přiblížíme v krátkém svědectví Jiřiny Staré: konstatuje, že byla souzena "3. - 7. července" - ani zde se však nedovíme, kterého roku.
I pokud bylo toto režiserčino zpochybnění možnosti jakéhokoliv objektivnějšího historického poznání záměrné, televizního diváka toto pojetí dezinformuje - protože argument "historie neexistuje, jsou jen emocionální subjektivní svědectví na úrovni lidového podání" je nepravdivý.
Film asi měl být pojat daleko tradičněji: divák měl být seznámen s historickými fakty, včetně příslušných dat a míst, něco v tomto smyslu: "Po komunistickém puči v roce 1948 byly uzavřeny hranice, někteří lidé se v letech … (konkrétní údaj) pokoušeli více či méně úspěšně převádět uprchlíky před komunismem přes Šumavu na Západ. V tom jim do určité míry pomáhaly americké zpravodajské služby, ale jen do doby (konkrétní údaj). Některým lidem se převaděčství dařilo, jiní, kteří třeba nechali jen převaděče přespat, byli potrestáni dlouhodobými vězeňskými tresty, k soudním procesům s těmito lidmi docházelo v letech (konkrétní údaj). Nejvýznamnější převaděč byl zřejmě Josef Hasil, Král Šumavy, na základě jehož činnosti byl natočen v roce (konkrétní údaj) propagandistický Kachyňův thriller. "
Po těchto základních informacích, na něž má divák právo, a které ve filmu nebyly uvedeny, anebo když tak, tak jen "na půl huby", mohla režisérka konfrontovat lidová svědectví z šumavských vesnic se svědectvím samotného Hasila. Film by byl autoritativnější a přesvědčivější a nešířil by představu, proti níž musí rebelovat každý historik, ale i kdokoliv, kdo nad věcí trochu uvažuje, že objektivní, kriticky racionální zhodnocení určitého tématu či historické události je nemožné.
Vlachová se zaměřila na "ahistorické", vysoce sybjektivní pojetí fenoménu "Krále Šumavy" snad úmyslně. Usuzuji to podle toho, že ho vědomě hájil dramaturg film Jan Gogola, který uvedl v pozvánce na předpremiéru filmu minulý týden, obávám se trochu neuměle, toto:
"Film Zpráva o králi Šumavy lze považovat za zprávu ve smyslu objektivního svědectví jen do jisté míry, ale právě proto autoři tento snímek takto nazvali. Chtěli totiž zdůraznit kontrast mezi záměrem podat pravdivé svědectví a výslednou podobou filmu, který je souhrnem různých životních postojů. Z více než třicetiletého pátrání režisérky Kristýny Vlachové a z několik let trvajícího natáčení, na jehož konci měla být skutečná verze příběhu "Krále Šumavy" totiž opět vyplynulo, že dějiny jsou vždy také dějinami konkrétních lidí, z nichž každý prožívá určitou dobu jiným způsobem."
I když Zpráva o králi Šumavy není v žádném případě technicky a profesionálně na tak nízké úrovni, na jaké byly některé filmy, jimiž Česká televize nedávno obeslala festival Academia Film Olomouc, obávám se, že film Kristýny Vlachové přesto prokazuje závažné nedostatky, zejména bezradnost a metodologickou neujasněnost.
Děkujeme Janu Gogolovi z České televize, který Britským listům zpřístupnil v předstihu videokazetu tohoto pořadu.
