Svoboda slova v České republice
Vojtěch Fatka
Po zveřejnění výzvy 2000 slov v roce 2000 jsem si dovolil zaslat
redakci Lidových novin svůj osobní
názor ve formě otevřeného dopisu panu L. Vaculíkovi. Stejně tak jsem
tento dopis zaslal redakci
MF Dnes, Právu a Britským listům. Jediného zveřejnění mého názoru se
mi však dostalo pouze ve
vaší redakci, přestože jsem otištění očekával především v Lidových
novinách, kde bylo 2000 slov
v roce 2000 zveřejněno. Řekněme si, že otištění tohoto byť
polemického názoru mohlo být alespoň
příspěvkem do diskuse. Žel, nestalo se tak, a přestože jsem do
redakce zaslal i veškeré kontakty na
moji osobu (případné autorizování) dodnes neznám důvody
neotištění. Stejně tak jsem pochodil i
v redakci MF Dnes a Práva.
V poslední době se neustále opakuje SVOBODA SLOVA a NEZÁVISLOST
MÉDIÍ. Jsem zřejmě
hodně naivní, když se domnívám, že tato svoboda a nezávislost patří
skutečně všem. Tedy i těm, kteří mají na danou věc třeba i trochu
odlišný názor. Možná byl můj otevřený dopis panu L. Vaculíkovi špatný,
nejsem totiž žádný psavec. Stejně tak dovedu pochopit i přednost
důležitějším zprávám či komentářům, než byl ten můj. Jen jsem
očekával nějaké zdůvodnění, proč nebyl můj příspěvek otištěn (byť by mi
redakce decentně naznačila, že jsem blb a napsal jsem blbost). Ještě se mohu
domnívat, že prostě
v této dramatické době nefungují faxy či počítačová pošta, že je tu
jakýsi komunikační stav nouze.
V takovém případě se všem redakcím omlouvám.
Cenzura v Rovnosti
V Rovnosti (9. ledna 2001) vyšel článek "Hodač nebyl nepopsaný
list" (autorka A. Poláčková), kde
B. Rychlík komentuje moji schůzku se zástupci brněnnské iniciativy.
Považoval jsem za nutné některé
věci upřesnit už jen z toho prostého důvodu, že na obou stranách
pomyslné barikády mám kamarády, nebo alespoň známé, kterých si přes rozdílné názory vážím.
Zaslal
jsem tedy redakci deníku ROVNOST
svoje stanovisko. Případné otištění mi přišlo naprosto logické,
neboť jsem pouze upřesňoval některá
"fakta", která článek A. Poláčkové uváděl. Poučen minulostí jsem už
nebyl tak naivní a telefonicky jsem
se v redakci informoval na možné otištění mé osobní reakce.
Odpověď
byla pozitivní, a tak jsem do
redakce zaslal (počítačovou poštou) svůj příspěvek, který jsem
nazval "Do Stínadel s Štětináčem".
Žel, situace se opakovala a můj článek nebyl otištěn. Otištění jsem
očekával den po článku, který jsem
uváděl, dle mého názoru, na pravou míru.
Nestalo se tak. Roste tak
ve mně obava o onu proklamovanou
SVOBODU SLOVA a NEZÁVISLOST. Mám totiž pocit, že se prezentují jen
ty názory, které se zrovna
"hodí do krámu" a jakási cenzura reálně existuje. Prostě je to zase
svoboda slova, ale po našem. Pro ilustraci přikládám i zmíněný článek "Do Stínadel se
Štětináčem".
Do Stínadel s Štětináčem
Po přečtení článku „Hodač nebyl nepopsaný list“ (Rovnost, úterý 9. ledna 2001) musím alespoň touto cestou reagovat na některé „údaje“, které jsou v článku uvedeny. Konkrétně B. Rychlík uvádí, že jsem se spolu s producentem I. Tučkem setkal ve chvíli, kdy byla televize vypnuta, se zástupci brněnské iniciativy (Z. Plachým a spol). Dokonce jsem údajně spolu s producentem Tučkem nabízel spolupráci ve smyslu: “Zřekněte se Rychlíka, a my se zřekneme Drahoše“.
Pravda je taková, že výzva ke schůzce vzešla právě od zástupců této iniciativy a producent Tuček mne požádal, abych se rovněž účastnil. V samém úvodu této krátké schůzky jsem předeslal, že nejsem oprávněn hovořit za žádnou stranu, neboť jsem pouze externí režisér a cituji:
„Jsem zde jako Fatka z Husovic“. Z celého setkání jsem vycítil až chorobnou touhu po hlavě stávajícího ředitele Z. Drahoše, což mi bylo dokladováno stále se opakujícími argumenty této iniciativy. Z. Plachý nás dokonce ujistil, že B. Rychlík nemá žádné ambice na některé vedoucí místo v novém vedení brněnského studia.
Toto konstatování mne docela překvapilo a získal jsem pocit, že budoucnost je již vyřešena! Producent I. Tuček pak ve snaze zvrátit tento dle mého soudu neřešitelný rozpor názorů na celou věc vyzval přítomné iniciátory brněnské výzvy k předložení konkrétních námětů či hotových projektů pro případnou realizaci v ČT.
Pokud vím, nic do dnešního dne neobdržel. Za svoji osobu (ještě jednou podotýkám, že jsem se necítil oprávněn hovořit za jakoukoli stranu) jsem toto setkání nad sklenicí minerálky (ať se nejedná o skrytou reklamu) uzavřel slovy: “Co je pro vás postava Drahoše, to je pro mne postava B. Rychlíka, kterého považuji za nemorálního a silně ambiciózního“.
Sám jsem byl několikrát svědkem setkání B. Rychlíka a Z. Drahoše, které mělo z mého pohledu velice kamarádský duch, a jen se divím, že toto přátelství končí reportážemi nad rozestavěnou vilou. Osobně si totiž případný konflikt kamarádů představuji jinak, bez udávání a podobně. Je snad nutné připomenout na tomto místě i fakt, že to byl právě ředitel Z. Drahoš, který v době tohoto podivného přátelství herce Břetislava přijal do brněnského studia i jeho manželku M. Rychlíkovou.
Protože jsme národ Švejků, přirovnal jsem celou situaci s brněnskou výzvou k výpravě legendárních Rychlých šípů. Neberu těm statečným a spravedlivým chlapcům jejich ideály, nechci s jejich názory polemizovat. Jen mi vadí, že v jejich čele nestojí tradičně Mirek Dušín, ale vedení se ujal právě Štětináč. Mám rád výpravy Rychlých šípů, ale tentokráte nejedou romantickým osobním vláčkem, ale Rychlíkem.
K situaci kolem České televizi jsem se pokusil vyjádřit v samém začátku formou otevřeného
Dopisu panu L. Vaculíkovi. Tento popis jsem zaslal do redakce BL, Lidových novin, MF Dnes a Práva. Mimo Britské listy nebyl nikde publikován. Zasílám tento dopis i vaší redakci jako můj osobní názor, který samozřejmě nikomu nenutím. Je tu jedna velká barikáda a obrazně řečeno, prošel jsem se na jejím vrcholu. Na obou stranách jsem viděl bojovníky plné víry a nadšení, stejně jako ty, kterým už asi nejde jen o ideály. Prošel jsem se po té virtuální barikádě a při pohledu na oba tábory mi bylo tak trochu smutno. A to už ani nehovořím o těch, kteří přeběhli z jedné strany na druhou…