Rovnost před zákonem po česku
Úvodem podotýkám, že dle mého soudu jak Rada České televize, tak Hodačovo vedení měli reagovat na usnesení Poslanecké sněmovny PČR z 5.1.2001 demisí. Právo, slušnost a zdravý rozum stojí sice na jejich straně, ale v dané situaci jejich další zápas ztratil smysl. Má snad mravní hodnotu občanské neposlušnosti a protestu proti bezpráví, ale jeho účinek na veřejnost je zanedbatelný. V některých situacích nemá smysl plýtvat silami a trápit se, je lépe říci se: " je mě na to škoda" a odejít.
Základním principem demokracie je rovnost občanů před zákonem. Události kolem ČT ukazují, že jsme si sice rovni, ale někteří více, jiní méně, stejně jako tomu bylo v dobách předlistopadových. Od samého počátku sporu je zřejmé nerovné postavení nezákonně jednajících televizních "povstalců" na straně jedné a Rady ČT a legitimního vedení České televize na straně druhé. Připomeňme si, že zápas byl odstartován neshodou mezi bývalým generálním ředitelem ČT Dušanem Chmelíčkem, který Rada v souladu se zákonem stanovenou odpovědností a pravomocí vyřešila jeho odvoláním. Jedním z hlavních důvodů sporu bylo finanční hospodaření České televize, neefektivně pohlcující stále větší částky. V té chvíli "povstalci" po prvé jednali svévolně a zneužili televizní obrazovky k vyjádření svého skupinového zájmu. V dalším období svévoli stupňovali. Jejich jednání bylo přijímáno s laskavým porozuměním jak politiky čtyřkoalice a většinou i jejího bezmocného přívěšku (míněna ČSSD) i státními orgány, jimž "povstalci" svými akcemi dali viditelně najevo pohrdání.
V období do 5.1.2001 se dopustili sporných skutků také Rada ČT a generální ředitel Hodač a jeho tým. Rada ČT zůstala poměrně pasivní. Ukázalo se, že nemá dostatečnou autoritu u pracovníků ČT, kulturní fronty a celé veřejnosti, aby mohla účinně podpořit svého "koně" na postu generálního ředitele. Generální ředitel, zbavený opory státních orgánů, se pokusil zvládnout situaci prostředky, které mu zbyly. Zasahoval pak do vysílání České televize způsobem, jímž porušil zákon o České televizi. Samozřejmě, jednal v situaci krajní nouze, pro kterou naše právo použití přiměřených nezákonných prostředků připouští. Na rozdíl od jeho odpůrců se na jeho hlavu snesla sprška hněvivých projevů politiků, kteří svou nečinností ve chvíli, kdy měli jednat a krátkozrakým preferováním stranického zájmu před zájmem státu pomohli "povstalcům" změnit počáteční ohníček v nezvládnutelný požár. Nerovnost postavení je zde zřejmá. Jiří Hodač a jeho tým, za nimiž na počátku událostí stála vůle zákonodárného sboru a zákon, jsou dnes lidé, určení na odstřel, překážející téměř všem. "Povstalci", kteří si svou moc přiznali sami a dodatečně si ji nechali posvětit ctižádostivými politickými dobrodruhy, se stali mlčky respektovanou silou, které jsou mocenské orgány ochotny strpět cokoli.
Nerovnost postavení obou stran sporu pak zvýraznilo jednání obou komor parlamentu. Pominu usnesení Senátu jako jednoznačně stranický dokument koalice 4+1, vydaný orgánem, který v dané věci není kompetentní. Usnesení Poslanecké sněmovny PČR, které současným zahrnutím uznání legitimity postavení generálního ředitele Hodače a výzvy k jeho odchodu se snaží tvářit jako vyvážený kompromisní dokument. Pověstný duch zákona, který se v poslední době potuluje pošmournou českou kotlinou, však při jeho čtení zcela jistě pláče. Sněmovna usnesením vyvíjí nátlak na Radu ČT, která má jednat nezávisle na politických vlivech a nabádá ji k odvolání nemocného generálního ředitele, tedy ke skutku, který by byl nejen porušením ducha pracovněprávního práva, ale i obyčejné lidské slušnosti. Přistupuje také na to, že schválí nový televizní zákon v poklusu, přestože sněmovna duchá zákona velí, aby sněmovna nejednala o zákonech v tísni, přestože starý zákon jedenáct let nikomu nevadil, přestože zrychlením zákonodárného procesu se zvyšuje pravděpodobnost vzniku dalšího legislativního zmetku, přestože překotnost jednání byla výtkou, uplatněnou "povstalci" proti postupu Rady ČT při výběru generálního ředitele.
Nechť hodnotím usnesení sněmovny jakkoli záporně, nelze mu upřít zlomový význam. Jím začíná proces, který nemůže vyústit v nic jiného než volbu nové Rady ČT a dosazení nového vedení ČT. Usnesení je stvrzením ústupu legálních orgánů před "údernou pěstí pracujícího lidu" z velína zpravodajství na Kavčích horách. Dalo by se očekávat, že vítězové ukončí stávku, půjdou se vyspat domů a ráno usednou za jednací stůl s protistranou. V dané situaci by totiž dohoda znepřátelených stran o způsobu řízení ČT v přechodném období do ustavení nového generálního ředitele velmi usnadnila sněmovně práci. Stávka však pokračuje dále a zdá se, že neskončí, dokud se orgány neskloní před diktátem "povstalců" při volbě nového vedení ČT. Na druhé straně by se dalo čekat, že mezi Radou ČT a generálním ředitelem Hodačem dojde k dohodě o tichém vyklizení pozic. Toto se nestalo rovněž. Hněv mocných se ovšem opět snesl jen na hlavy jedné strany. Teoreticky si jsou strany před zákonem rovny. V tomto případě avšak vznikla hluboká nerovnost. Ta strana, která si svémocně přivlastnila vládu nad silným nástrojem ovlivňování veřejného mínění a přivedla do ulic desetitisícové zástupy, má všechna práva, její odpůrkyně, za kterou stojí pouze slabý právní řád, nemá práva žádná. Ostatně stejná nerovnost platí i v uplatnění svobody slova, o kterou údajně v tomto sporu šlo. "Povstalci" uplatnili své právo svobody slova prostřednictvím technických zařízení, vybudovaných za peníze státu a koncesionářů, kterých se násilím zmocnili. Legální vedení své právo svobody slova muselo uplatňovat z vypůjčených prostor a zařízení ve zlomku vysílacího času, využívaného "povstalci".
Je-li vítězství takového pojetí občanské rovnosti předznamenáním dalšího politického vývoje České republiky, nabízí se otázka, jaký smysl vlastně měla změna režimu v r.1989.
