Co nezávislá televize a její lidé udělat musejí
Veřejná debata i lidé kolem televize teď musejí přijít na to, co je to nezávislá televize, jak se instaluje a jak se chrání, musejí to předložit jako svou koncepci a prováděcí plán. Píšu musejí a opakuji, že už měli dost času na to, aby se vykřičeli z revolučního nadšení, vymotali z politického pletichaření, ukojili zpupným vedoucováním. Měli dost času a publicity, aby si udělali jasno, že krize kolem televize tu není proto, aby je vynesla nahoru nebo jiné shodila dolů.
Je skandální, že je tak málo hlasů, které se domáhají toho, aby si parlament, vedení ČT, různé rady a taky veřejnost konečně ujasnily, co je nutné od nezávislé veřejnoprávní televize žádat. Nejsem žádný expert, a přesto do toho chci mluvit, jednak proto, že jsem poplatník a koncesionář, jednak proto, že i laici musejí být zahrnuti do diskuse o nezávislosti a svobodě kvůli tomu, aby se účastnili stanovení požadavků na nezávislou televizi, aby pociťovali díky tomu spoluzodpovědnost, a aby jejich malé informovanosti a masového chování nebylo snadné zneužít k něčím soukromým nebo politickým záměrům.
Chci, aby nezávislá veřejnoprávní televize měla ve svých zásadních dokumentech, které v ní budou platit jako zákon, takové principy, které mě jako divákovi a občanovi zajistí, abych vždycky dostával nezaujaté informace a aby ty informace byly založeny na hodně hlubokém pochopení problému. To vše bez ohledu na osobní mínění redaktora a bez ohledu na četné telefonáty, které jemu a jeho nadřízeným budou přicházet z teplých míst.
Jak toho má televize dosáhnout? Představuji si, že informace k veřejným problémům bude redakce vždy povinna získat (nejen se na ně bez odpovědi dotázat!) jednak ode všech zúčastněných stran plus navíc od několika nezávislých expertů. Dále myslím, že vím, že bez pořádného analytického zázemí budou zprávy vždycky na vodě. Redaktor, který dusí lhoucího politika, musí mít přímo na místě v ruce například seznam jeho výroků v předešlých letech a v podobných situacích, musí mít v ruce potřebné věcné důkazy, tj. listiny, výsledky hospodářské kontroly, soudní rozhodnutí atd., a musí z nich přesně a vždy k věci citovat.
Znamená to, že například dělat pro ČT zpravodajství bude velmi drahé! Bude se muset zaplatit celá instituce informatiků a analytiků, kteří shromažďují a uspořádávají potřebné informace, dohledávají je na žádost redaktora, mají pro redakci televizních zpráv, komentářů a besed připravené bulletiny už ve chvílích, kdy zahraniční nebo domácí situace jen hrozí prasknutím, atd.
Redakce zpravodajství a všech věcí veřejných bude muset mít velmi jasnou, veřejně ohlášenou a předem odborně i veřejně prodebatovanou strategii nezávislosti. Jaké informace jsou přednostní? Jaké pořadí mají zprávy v relaci? A hlavně proč je pořadí zpráv rozhodnuto takto a nejinak? Jestliže si ČT předsevezme, že chce být hlavně hlídačem demokracie, nemůžou v jejích zprávách (kvůli divácké sledovanosti) na významných místech stát zprávy ani o dopravních neštěstích, ani o extralize za peníze pivařů. Jestliže chce zpravodajství ČT svobodu, musí ji samo podporovat a taky budovat: Nejen z ní těžit, ale pomáhat veřejnosti ji chápat. Kdybychom byli národ s dvousetletou tradicí osobního boje za svobodu, pak možná (!) by se dalo spoléhat na to, že je každému jasné, že jde o porušení svobody, když v relaci o politickém průšvihu schází vyjádření průšviháře, opozice i nezávislých a expertů. (Ale já bych nikdy nezapomínal, že pořád dorůstá mládež, která u války za nezávislost nebyla…) Jenže u nás není jasné ve věcech veřejných skoro nic. Proto je (bohužel) nutné, aby změnu v politice si masy vynucovaly masovým, a ne politickým chováním a jednáním. Skandování hesel, zpěv na náměstích, vypískávání řečníků, kteří mají vládní názor - to vše je nutné, protože normální mechanismy demokratického jednání jsou přičiněním vládnoucích partají i ignorantstvím politiků zablokované. (Jestli si myslíte, že to nutné není, pak musíte dobře vysvětlit, proč se sešlo sto tisíc lidí na Václaváku… Musíte to vysvětlit ne ze sebe: že vám připadají hloupí, ale z nich - oni tam šli, oni měli své důvody.)
U nás je tradicí, že vzdělaní lidé o sobě myslí, že jsou vzdělaní, a tak se dál nemusejí učit - konečně vypadli z těch hrozných škol… Jenže ten, kdo si myslí, že už je vzdělaný, ten právě vzdělaný není. Považuji za samozřejmé a nutné, že organizace zpravodajství bude taky počítat s tím, že se zaměstnanci musejí pořád dále profesně vzdělávat, aby dobře chápali svou zodpovědnou práci. Uvnitř televize musejí opravdu fungovat, a to nekorumpovaně, vnitřní postupy k vyhodnocování toho, jak kvalitně se tu (za moje peníze) pracuje. Kdo je tu dost moudrý, aby to uměl posuzovat? Určitě ne domácí zavedení praktici, určitě ne zahraniční odborníci, určitě ne univerzitní profesoři, natož diváci… To je princip všeho vyhodnocování kvality! Nikdy na to nejsou na pohotově dokonalí lidé! Kvalita se vyhodnocuje ve stálé kritické diskusi, stálým a dobře promyšleným procesem kritiky, vysvětlování, hledání lepších cest. To je taky drahé, zabírá to spoustu času a kapacit, ale bez toho se ustrne v ukoptěném provincionalismu.
V ukoptěném Česku se pořád většina lidí v rozhodujících pozicích (parlament, ministerstva, ředitelstva) domnívá, že věci se řeší přijetím zákona, novely, předpisu, který natrvalo a naráz věci zlepší. Vůbec ne. Na řešení nejsou zákony, ale postupy. Naše německorakouská tradice nám velí mít vše na rozkaz shora, ale moderní řízení je založené na vývoji kvality zevnitř. U nás jako by se počítalo s tím, že musíme mít rozhodující zákon proto, aby až zase lidi v praxi něco zmotají, bylo k čemu se odvolat a odkud řešení odvinout. Takovou funkci ovšem zákony mají, jenže my snad chceme hlavně to, aby lidi v praxi nic nezmotali, ne? Aby praxe co nejhladčeji běžela, a zákony máme pro skutečně krizové případy, kdy se někdo chová zločinně. Dřív, než přijmeme zákon o televizi, musí přece být jasné, jak chceme vést nezamotávající praxi. Jinak totiž bude zákon muset mít takovou podrobnou sílu, že ČT nezávislá nebude: zákon jako svůj nástroj regulace totiž upečou dnešní pochybní politici.
Neočekávám nic od sněmovny ani od ministrů. Lidé, kteří umějí to, co je pro veřejnoprávní média důležité, do takových funkcí ani nejdou. Očekávám však hodně od všech televizních i kulturních osobností kolem televize i v ní, na současné rozložení postojů nehledě, že přestanou osočovat jedni druhé, a přes své vědomí o tom, že tu byly politické tlaky i soukromé zájmy i arogantní chování a masová psychóza, začnou promyšleně a veřejně vytvářet, zveřejňovat a prodiskutovávat principy a strategie nezávislé veřejnoprávní televize. Zatím je nikdo dost jasně a úplně nenabídl, a proto nebudu věřit nikomu, že “ti druzí” jednají proti nezávislosti a svobodě. Dejte každému možnost odmítnout principy a mechanismy, které svobodu budují a zajišťují, a pak ho klidně smeteme ze stolu.
Moje osobní přesvědčení není “nestranné” - myslím si opravdu, že smluvní vztah opozice a vlády funguje na úkor svobody a demokracie, a je mi zřejmé, že poslanci a politici takovou smlouvu potřebují a provozují k upevnění své moci, což je z hlediska občana nežádoucí. Posilovat své pozice za hranice volebního období (například skrze změny ústavy a volebního práva) považuji za zločin, protože právě tím se politici nám občanům snaží ztížit to, abychom je ve volbách vyměnili za schopné nebo aspoň za dosud nezkorumpované. Politik demokrat by se naopak měl snažit o to, aby byl odvolatelný ještě během svého období, ne? Když udělá chybu, pro kterou mu už nechceme důvěřovat, nabídne rezignaci a odejde, ne? Nedůvěřuji většině současných politiků proto, že hlavním rysem současné české politiky je “kabát z ostudy”, tedy že politik neodejde, ať už se mu dokáže cokoliv, ať ho soud odsoudí k jakékoliv omluvě a náhradě, ať je podezření na jeho spojení s čachráři v bankách jakkoliv odůvodněné.
Po politicích se u nás nežádá, aby byli moudří, ani aby se chovali jako lidé, kteří se ještě hodně mohou naučit a dozvědět. Takový požadavek, spolu s dalšími nároky, jako je nárok na poctivost a pracovitost apod., může veřejně nastolit a politikům denně vtloukat do hlavy právě nezávislá televize. Ovšem k tomu musí být uvnitř jiná, než jsou oni. Za ten hlavní rozdíl pak považuji právě to, že televizní lidé na sobě pracují, překonávají své omyly, prostě prokazují velkou pokoru vůči moci, kterou drží v rukou. Ne ovšem vůči moci, kterou skrze média chce protlačit strana a vláda… Ale pokoru vůči faktu, že obrázky a komentáře v televizi mají takovou sdělovací sílu, jakou v dřívějších fázích této civilizace mívalo psané slovo (co je psáno, to je dáno).
A z moci, kterou má televize jako médium, odvozuji i požadavek, aby podobně zodpovědně se chovali i ti televizní lidé, kteří spravují ostatní oblasti vysílání, ne jen zpravodajství. Zejména kultura a vzdělávání, budou-li v koncepci veřejnoprávní televize pochopeny primitivně, poškodí národ víc, než ostudné kabáty dnešních šéfů vlády a parlamentu. Jedním z principů, kterými by se ČT měla lišit od Novy, je přihlášení se k “nároku”. Inteligentní vysílání klade před člověka nároky na přemýšlení a hlubší cítění. Vysílání ČT nemůže jenom ukájet, ale také rozvíjet. Bulvární baviči mohou dělat svou srandu na Nově, do toho nemůžeme ve svobodné zemi svým spoluobčanům kecat. Ale ve veřejnoprávní televizi jde o to, aby pořady nejen potvrzovaly to, co v člověku už je (například sentiment pro zamilované příběhy, smích nad upadnutím běžce, hrdost nad vítězstvím příslušníků naší smečky), nýbrž aby taky postrkovaly dál to, co se v něm ještě může rozvinout (například soucit s těmi, jimž nevědomky křivdíme, pocit spoluzodpovědnosti za následky, které zatím málo vnímáme, ale taky hlubší prožití radosti nad složitějšími podněty atp.).
Domnívám se, že nemoderní školství vzalo u nás snad většině lidí možnost, aby si uvědomili, že při přemýšlení o tom, jak to ve společnosti chodí, není možné si představovat buď-anebo, tedy jenom to, že se lidi potácejí ve vlastním hlupáctví, anebo je někdo poučuje či jimi vládne. Poučovací škola v mnoha inteligentních lidech způsobila, že nevědí, že existuje také stálá péče o vlastní rozvoj. Dobrá škola je ta, která pomáhá žákům se naučit o své rozvíjení pečovat, a některé vůbec učí, aby o sebe pečovat začali. Dobré veřejnoprávní médium je to, které pomáhá lidem, aby se na základě zajímavých a potřebných podnětů dobírali hlubšího úsudku a názoru na věci veřejné. V koncepci ČT proto musí být, že vyznává možnost dobírat se hlubšího porozumění i radosti, a že neustrnuje u představy, že svoboda a demokracie v televizi znamená “ať si každý zůstane hlupákem”. Soukromě ať si každý dělá co chce, ale za veřejné peníze není jiná možnost, než aby se pomáhalo společnosti vyvíjet k lepší schopnosti nezpůsobovat, ale řešit své problémy, nezpůsobovat, ale odstraňovat křivdy, nevymřít, ale přežít do budoucna a nenudit se, ale užít si hezky života.
Poznámka JČ: Právě takovýmto psaním o České televizi jsme v Britských listech pomohli vyvolat v ČT pracovní vzpouru (motivovanou hrůzou, že budou zaměstnanci nuceni dodržovat principy, které výše definuje Ondřej Hausenblas). Tato pracovněprávní vzpoura byla posléze účelově proměněna ve zpolitizovaný veřejný spor, s využitím oprávněných antipatií veřejnosti vůči ODS, a tak jsme v BL nepřímo přiměli 100 000 neinformovaných lidí vyjít na Václavské náměstí. Švejkovská absurdita. Energičtější členové Rady ČT se totiž právě pokusila realizovat výše uvedené principy Britských listů, bohužel dosti neobratně. A neinformovala o svém úsilí dostatečně jasně veřejnost, která s dlouhodobě probíhající debatou o ČT v Britských listech není obeznámena.
