Vystoupení na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny

Projev Miloše Zemana (ČSSD)

Důvodem prvním je to, že tato Poslanecká sněmovna, byť je primárně zákonodárným sborem, ve vztahu k ČT de facto jako vlastník a tedy jako exekutivní orgán. Přirovnal bych, byť s jistou nepřesností toto plenární zasedání sněmovny k valné hromadě akciové společnosti. Valná hromada má správní radu, která se jmenuje Rada České televize a tato správní rada jmenuje šéfa ČT, který se jmenuje generální ředitel. Nikoli ani tak vláda jako jednotliví ministři, samozřejmě u státních podniků nebo podniků s majoritní státní účastí, jmenují jako běžnou část své pracovní náplně generální ředitele. Kdyby jmenování generálního ředitele v tomto rozsahu bylo spojeno se stejnými komplikacemi, jaké řešíme nikoli v jednom, ale už ve třetím případě za sebou, protože ČT má během velmi krátké doby tři generální ředitele za sebou, pak byste nás patrně vymetli a označili jako neschopné.

To nic nemění na tom, že tento jeden jediný problém musí řešit vlastnický reprezentant ČT, ten, kdo jmenuje jeho šéfa nebo chcete-li valná hromada, a tj. Poslanecká sněmovna. Proto zde mluvím jako poslanec a nikoli jako předseda vlády. Mluvím zde jako jedna dvousetina akcionářů.

Ten druhý důvod pak spočívá v tom, že se rozhodně necítím být odborníkem na mediální problematiku. Doufal jsem, že než vystoupím, pečlivě si vyslechnu vystoupení těch, kdo těmito odborníky jsou nebo se za ně alespoň vydávají. Musím upřímně říci, že jsem se toho příliš nedověděl. Dnes ráno jsme schválili program s jediným bodem, který se jmenuje Zpráva Rady České televize. Téměř nikdo tady nemluvil k tomuto bodu. Někdo se pouštěl do rozsáhlých filosofických témat, někdo zde rozebíral politickou situaci, ale názor na tuto zprávu jsem zde téměř neslyšel, a proto si ho v jisté části svého vystoupení dovolím říci sám. I když s tím možná rozzlobím některé své kolegy, třebaže jsem před chvílí uvedl, že tato sněmovna je faktickým vlastníkem ČT, z vystoupení některých mých poslaneckých kolegů mně vyplynulo, že bych jim nesvěřil ani vedení zelinářského krámu, natož takového kolosu, jako je ČT a z vystoupení jiných, samozřejmě nejmenovaných kolegů, jsem si vzpomněl na svoji zkušenost federálního poslance. Tehdy v roce 1990 nebo snad 1991 bylo okřídleným úslovím některých federálních poslanců: "Mámo, dívej se, zítra budu v televizi. " Tehdy totiž federální televize přenášela veškerá zasedání Federálního shromáždění na základě chybného předpokladu, že uslyší výlevy elity národa a brilantní řečnické výkony. Někteří tito lidé, když přistupovali k mikrofonu, do poslední chvíle nevěděli, o čem budou mluvit, ale cílem jejich vystoupení před televizní kamerou vůbec nebylo říci nějakou myšlenku, cílem jejich vystoupení bylo, aby je viděla máma. (Potlesk.) Pokud víte, co je to iluze deja vue, iluze dávno zažitého, tak právě při nejmenovaných vystoupeních některých kolegů jsem tuto iluzi dnes zažil.

Dovolte mi, abych svoje vystoupení rozdělil do dvou základních částí. Do části analytické a do části konkrétních návrhů na řešení problému, se kterým se právě v souvislosti se Zprávou Rady ČT setkáváme. Řešení, kterému nepředchází analýza, je zkratkovité a obvykle špatné. Říká se, že problém je z 50 % dobře vyřešen tehdy, když ho dokážeme dobře popsat a naopak analýza, která nevyústí do návrhu na konkrétní řešení, je podle mého názoru často impotentní.

Dříve však než k této analýze a k tomuto návrhu přejdu, dovolte mi, abych vás předem připravil na to, že prakticky všechny z vás, jak zde sedíte, během několika málo následujících minut rozčílím, včetně galerie, a že potlesk, kterého se mi před chvílí dostalo bude potleskem posledním. Proč? Protože odmítám černobílého vidění tohoto problému, odmítám hrát si na hodného Dětřicha a zlého Fridolína případně naopak. Odmítám onen způsob myšlení, který tak vyhovuje jednodušším povahám a zpravidla vyhovuje davu, že na jedné straně stojí neposkvrněné dobro a na druhé straně černočerné zlo. Budu tedy hledat problémy na obou stranách tohoto sporu, a protožekaždá z nich se pokládá za hrdinskou a žádná z nich není ochotna uvažovat o protiargumentech těch druhých, vysloužím si zcela logicky, a jsem s tím předem smířen, kritiku obou těchto stran.

Ostatně, já nevěřím černobílému vidění. Black and White je dobrá značka whisky, ale není to dobrý způsob vidění světa. A když slyším toho, kdo byl pracovníkem normalizačního Společensko-vědního ústavu, jak zde horlí za svobodu slova a když slyším signatáře Charty 77, jak nás varuje právě proti tomuto černobílému vidění, ptám se, kdo z nich má více pravdy. Analýza musí nejdříve sumarizovat veškeré hypotézy, které se u tohoto konfliktu vyskytly, a nakonec nabídnout hypotézu vlastní.

Mediálně nejfrekventovanější hypotéza zní takto: Dvě nejsilnější parlamentní strany se spikly, aby ovládly Českou televizi a dosadili do ní svého šéfa, což by pak stačilo při výrazných kompetencích generálního ředitele k ovládnutí České televize jako celku.

Sdělím vám pouze jednoduchá fakta. Vedení české sociální demokracie se o odvolání pana Dušana Chmelíčka dozvědělo z tisku. Když se tak stalo, pozval jsem si toto vedení, přizval jsem poslance zvolené za sociální demokracii do mediální rady a ptal jsem se jich, co se v televizi vlastně děje. Dozvěděl jsem se, že bude výběrové řízení, patrně až v lednu, dozvěděl jsem se, že třemi nejpravděpodobnějšími kandidáty jsou pánové Paluska, paní Fričová a pan Drahoš, a vzal jsem toto sdělení na vědomí, aniž by členové Rady České televize navržení poslaneckým klubem ČSSD dostali jakoukoli konkrétní instrukci právě z toho prostého důvodu, že zákon o České televizi zakazuje těmto členům této rady přijímat instrukce od politických stran. Týden na to jsme se opět z tisku dozvěděli, že generálním ředitelem České televize byl jmenován či zvolen pan Jiří Hodač, o kterém jsme ani nevěděli, že kandiduje, natož aby o něm někdo uvažoval jako o možném budoucím generálním řediteli České televize.

Prosím, abyste sami zvážili, zda tak postupuje strana, která hodlá ovládnout Českou televizi. A přitom neví, že padne bývalý generální ředitel, neví, kdo a kdy bude jmenován novým generálním ředitelem, a - upřímně řečeno - ani se o to příliš nezajímá.

Nicméně chápu, že tato fikce je šířena. Je šířena těmi, kdo v roce 1998, po volbách, v této zemi ztratili moc, na kterou byli tak bolestně zvyklí.

Myslím, že nejpřesněji jejich pocity vyjádřil ve svém senátním projevu senátor Jozef Zieleniec, známý mediální odborník, kdy označil tuto situaci jako ústavní krizi, která má vést k předčasným volbám.

Co jiného by si tito lidé přáli, než předčasné volby, protože to je pro ně jediná cesta, jak k lilii neposkvrněné, nezatížené předchozí mocenskou zkušeností, by mohli k této moci opět přijít. A jestliže nevyjde jedna záminka, proč by se nepoužila záminka jiná. A co může být krásnější záminkou než boj za svobodu tisku a za svobodu slova.

Druhá hypotéza je, že se jedná o politický boj mezi čtyřkoalicí a Občanskou demokratickou stranou. Byl bych rád, kdyby se k této hypotéze vyjádřili, což se dosud nestalo, představitelé oněch dvou stran, či v jednom případě soustranní, se stejnou upřímností, jako jsem se já vyjádřil za sociální demokracii.

Představa, že Česká televize byla až do této chvíle, alespoň z hlediska obsahu svého zpravodajství, televizí neutrální, objektivní a vyváženou, je představa pro mne poněkud komická. Když jsem se na ni díval, říkal jsem si, že je to jednoznačně čtyřkoaliční televize. Ale budiž. Mým zájmem je, aby budoucí vedení televize nebylo diktováno nebo ovlivňováno žádnou politickou stranou, ale aby plnilo skutečně zákon o veřejně-právní televizi, nikoli o státní či vládní televizi, ale také nikoli být typem komerční televize, privátní televize, kde první zprávy máte znásilnění, druhá zpráva je vražda, třetí zpráva je dopravní nehoda, čtvrtá zpráva je výbuch plynu v rodinném domku atd. Aby se občané konečně mohli dozvědět, co se v této zemi skutečně děje, a aby byly konfrontovány často protikladné názory, to až dosud ve zpravodajství na základě desítek mediálních analýz, které jsem si nechával zpracovat, prokazatelně nebylo.

Nicméně opakuji, nechť se k této hypotéze, že jde o boj mezi dvěma stranami o mocenské pozice v České televizi, vyjádří představitelé těchto stran. Nejsem oprávněn je jakkoliv nahrazovat.

Třetí hypotéza ze čtyř, které mám, pak zní, že v České televizi, ale i mezi Českou televizí a komerčními televizemi probíhá konflikt zájmů, že tyto zájmy mají spíše ekonomickou než mocensko-politickou povahu a že nejde o nic jiného, než kdo bude komu zadávat zakázky, kam půjde větší díl koláče televizní reklamy atd. Ale samozřejmě, že tak nízký a nečestný motiv se musí o to pečlivěji maskovat bojem za svobodu slova.

Čtvrtá hypotéza vychází z toho, že tady vůbec nejde jen o Jiřího Hodače, vůbec nejde o jednu konkrétní volbu konkrétního generálního ředitele, protože jinak bychom nedokázali odpovědět na otázku, proč se zhruba v posledním roce v České televizi objevili a jako meteority opět zanikli nebo zanikají tři generální ředitelé za sebou. Hypotéza, kolegové, je, že tu je špatné systémové řešení, protože systém má zaručit stabilitu vedení České televize, a to takovým způsobem, aby nově jmenovaní manažeři byli vybírání způsobem, který maximalizuje pravděpodobnost jejich odborných i lidských kvalit, a aby měli pak dostatek času, aby svou koncepci skutečně ztvárnili.

To je také důvodem, proč vláda, ač ji k tomu nikdo nenutil, předložila návrh zákona o České televizi, který se snaží být takovým systémovým řešením a o němž budeme diskutovat za týden, který posiluje pravomoci rady, zvyšuje její kvalitu, rozšiřuje její počet, umožňuje, aby došlo ke skutečně kvalitnímu výběrovému řízení na funkci generálního ředitele ČT atd. Ale opakuji, o tom budeme diskutovat za týden a nechci se proto tomuto tématu věnovat nyní.

Zazněla tu moudrá slova o tom, že měl být vybrán člověk, který již v minulostivedl velký kolektiv. Výborně. A proč takový nebyli vybráni před tím, ať už to byli pánové Chmelíček nebo Puchalský? Jak velký kolektiv vedli tito lidé, kolegyně a kolegové.

Ale tehdy se neprotestovalo. Neprotestovalo se proti tomu, že úmrtnost generálních ředitelů ČT je nezvykle vysoká a že to svědčí o něčem shnilém v televizním státě. Proto se přimlouvám za systémové řešení a nikoli za redukci problému na jednu jedinou osobu.

Dovolte mi, abych už jen opravdu velmi stručně komentoval ze svého pohledu ty fáze dění v ČT, které jsem měl možnost sledovat jak jako onen dvousetinový akcionář, tak i jako konzultant a koncesionář. Rád bych úvodem připomněl, že ve zprávě Rady ČT se mi zdá být poměrně seriózní popsán soubor důvodů vedoucích k odvolání bývalého generálního ředitele, tedy Dušana Chmelíčka, ale už tam není dostatečně dokumentováno, proč vlastně, byť jinými lidmi, byl Dušan Chmelíček vůbec zvolen. Přes nedostatek času, kdyby pracovali i v noci, mohli naši radní zahrnout do tohoto přehledu i Jakuba Puchalského, což se nestalo.

Pokud jde o volbu nového generálního ředitele, považuji za tragickou chybu, že nedošlo k serióznímu výběrovému řízení a ke komparatistice v úvahu přicházejících kandidátů. A argumenty předváděné Radou ČT, mi v této oblasti připadají slabé. Rada argumentuje tím, že nechtěla pana Chmelíčka nechat dále řídit Českou televizi. Je-li tomu tak a odpovídá-li to platnému zákonu, je to v každém případě důvod pro změnu tohoto zákona, aby je-li jeden generální ředitel odvolán, nastupoval jeho statutární zástupce, říkejme tomu klidně úřednická vláda v České televizi, přejete-li si, a ten po dobu, než proběhne řádné výběrové řízení, Českou televizi objektivně a nezávisle řídil. Ale argumentovat tím, že minulá výběrová řízení stejně nic pozitivního nepřinesla, protože projekty uchazečů vypadaly krásně, ale nebyly realizovány, není argumentem proti výběrovému řízení, je argumentem proti těmto uchazečům.

Musím konstatovat, že jsem zpočátku zvolení pana Hodače přijal sice s výše zdůvodněným překvapením, ale v podstatě se sympatiemi nebo aspoň s neutralitou. Měl jsem pro to jeden jediný, a to velice prostý důvod. Právě to, že pan Hodač pracoval v BBC a pro mě, kolegové, je BBC něco jako trade mark, jako firemní značka. Už když před revolucí mě začali navštěvovat různí redaktoři, tak BBC bylo podle mého názoru daleko nejkvalifikovanější, nejobjektivnější, nejinformovanější a za deset následujících let mé politické praxe se mi tato zkušenost potvrdila. BBC se pro mě stala synonymem profesionality a nadějí, že jednou budeme mít i českou BBC, profesionální televizi a ne ten zoufalý amatérismus velké části naší mediální obce, který přitom má tu odvahu o sobě tvrdit, bůhví jak není profesionální. Musím konstatovat, že první přerušení vysílání, resp. první černá obrazovka, byla ze strany zaměstnanců, nikoli generálního ředitele. A musím konstatovat, že si dovedu představit třeba na základě argumentace, že pan Hodač v ČT už před tím několik měsíců pracoval jako šéf zpravodajství, pokud se nemýlím, a že jsou tedy proti němu objektivní argumenty, že budu demonstrovat, stávkovat, psát petice a žádat jeho odvolání. Tohle všechno mi nejen nevadí, toto všechno je svaté právo zaměstnanců jakékoli instituce. A ti zaměstnanci se mohou obracet na své poslance nebo na své senátory a žádat je, aby učinili nápravu. Mohou organizovat stávky a demonstrace, ale v žádném případě nemohou dělat jedno. Nemohou tvrdit, že rada byla zvolena nelegálně, když byla zvolena podle zákona. Nemohou tvrdit, že generální ředitel byl zvolen nelegálně, když byl, byť podle mého názoru technicky pochybným, ale zcela zákonným způsobem zvolen touto radou. Tato fakta jsou velmi pravděpodobně důvodem ke změně zákona, i když je mi trochu líto, že ten zákon zasáhne i nevinného, tzn. Český rozhlas, jehož rada funguje dle mého názoru bez větších chyb, ale který se s tím sveze také.

Co tím chci říci? Abych se vyjádřil se zdvořilostí sobě vlastní, kterou někteří mylně ztotožňují s hulvátstvím, chtěl bych konstatovat, že pokud někdo řekne "jsem proti Hodačovi, žádám, aby byl odvolán", má argumenty, já si ty argumenty rád vyslechnu. Pokud někdo řekne "já neuznávám legálnost, neuznávám radu, neuznávám zákon", není to u mě revolucionář. Není to u mě bojovník za svobodu slova. Už včera jsem přinějaké příležitosti řekl, že pana Komerse, který je mluvčím těchto tzv. vzbouřených redaktorů, pokládám podle svého názoru, byť se mu to určitě nebude líbit, za maoistického hysterika. Právě proto, že demokracie není totožná s anarchií.

Dovolte mi jednovětý exkurs, cimermanovský krok stranou. Maoismus není žádný typický čínský jev. Maoistická kulturní revoluce proběhla např. v Paříži v době květnových bouří v roce 1968. Včera jsem si listoval zprávou Evropského parlamentu o rozšíření EU a jeden ze signatářů této zprávy byl Daniel Conbendit, postava tehdejších francouzských studentských demonstrací. Co po těch demonstracích zbylo? Nic. A Conbendit je nyní součástí eurokratického establishmentu. I chce se říci s Goethem: Junge Revolutionäre - alte Hofraten. (Potlesk.) Ale kolegové, protože pan Komers ještě nedospěl do dnešního zralého věku Conbendita, chtěl bych vám položit prostou otázku: budeme-li říkat, že v této zemi může být porušován zákon a budeme-li současně hlásat rule of law, tedy vládu zákona, což je princip každého demokratického právního státu, buďme důslední a neredukujme tato práva zaměstnanců pouze na zaměstnance České televize. Vždyť zaměstnanci mají mít rovná práva a z tohoto důvodu, jak byste reagovali, kdyby k neuznávání vlastníků nebo ředitelů škol docházelo ve škole, kdyby k neuznávání ředitelů nemocnic docházelo v nemocnicích? Ne, těmito příklady vás nepřesvědčím, ty zajímají spíše podnikatele než poslance. Ale mám pro vás jeden drobný malý, možná motivující příklad. Představte si, že ve vaší poslanecké kanceláři se vám vzbouří asistent a sekretářka, sebere vám fax, sebere vám computer, do kanceláře se zamkne, nepustí vás tam a sdělí vám, že vás neuznává jako poslance.

Obávám se, že teprve toto by vás přinutilo, abyste nad tímto problémem otevíráni Pandořiny skříňky vytvořením tohoto precedentu skutečně přemýšleli.

Dostatečně jsem vynadal odborářům, nyní přejdu k nadávkám na druhou stranu barikády, čímž - jak už jsem uvedl - ztratím poslední zbytek sympatií. Jsem pro odvolání generálního ředitele Hodače, ač jsem původně nebyl. Nechci ho vinit z toho, že neměl kvalitní vysílání, protože mu bylo znemožněno, aby kvalitní vysílání měl. Ale podle mého názoru se dopustil dvou základních manažerských chyb, a to v tom okruhu jeho činnosti, který mohl sám výlučně ovlivnit a kde mu nikdo nebránil v tomto ovlivnění.

Chyba první spočívala v tom, že - když probíhal spor o televizní zpravodajství - pan Hodač extendoval tento spor ze zhruba pětiprocentní vysílací plochy, kterou zpravodajství představuje, na stoprocentní vysílací plochu. Děti nemohly vidět pohádky, my dospělí detektivky, někteří potentní erotické pořady, a všichni dohromady jsme v podstatě neviděli ani kvalitní a zajímavé zpravodajství, včetně zpravodajství zahraničního. Toto je prostě hrubá a málo odpustitelná manažerská chyba.

Poštvat si proti sobě diváka je nebezpečné, protože sdílím názor, že Českou televizi může vypnout divák (já sám tak často činím), ale nemůže ji vypnout generální ředitel.

Druhá manažerská chyba, která mne definitivně přivedla k závěru, že pan Hodač - byť si subjektivně uvědomuji tlaky a psychózy, jimž byl vystaven - nezvládl svoji manažerskou roli, se jmenuje Jindřich Beznoska. Vy toto jméno možná budete považovat za nepodstatné, kolegyně a kolegové. Mnohým z vás toto jméno nic neříká. Já samozřejmě odmítám - i když v novém zákoně takový návrh je obsažen, ale v dnešním zákoně není - abychom mluvili zvolenému generálnímu řediteli do výběru jeho nejbližších spolupracovníků, s jednou jedinou výjimkou. Ti lidé nesmějí být podezřelí(zatím říkám podezřelí a ctím presumpci neviny) z trestných činů typu velké ekonomické kriminality. Jestliže pan Jindřich Beznoska jako součást skupiny kolem IPB může být (dovolte mi, abych zatím na základě presumpce neviny nepokračoval dále a nedopustil se podobné chyby jako nedávno s panem poslancem Kalouskem) podezřelý z trestných činů této povahy, pak vybrat si takového člověka jako finančního ředitele České televize je manažerské selhání par excellence.

Pan Hodač měl - z důvodů, které jsem uvedl - mé sympatie, pan Hodač je z těchto dvou naprosto jasných a transparentních důvodů ztratil, nicméně protože - jak jsem se dočetl - je v nemocnici, bych mu chtěl jako člověk popřát brzké uzdravení. Myslím si, že se v této věci ocitl tak trochu jako Pilát v krédu a že byl spíše manipulován než aby sám manipuloval. Bude docela zajímavé zjistit, kým byl manipulován a kdo ho zneužil.

Kolegyně a kolegové, proto se připojuji ke stanovisku, které vám přednesl Zdeněk Škromach jako předseda sociálně demokratického klubu. Jak víte, v tomto stanovisku nežádáme odvolání Rady České televize, protože tento problém je řešen - bude-li ovšem přijat - novým návrhem zákona o České televizi, který bude projednáván příští týden.

Snad už jen opravdu dvě nebo tři věty na závěr.

Chtěl bych říci těm poslancům a těm senátorům, kteří exhibují přespáváním ve velíně, že si jich hluboce nevážím a že úkolem každého poslance a každého senátora je tvořit nové pokud možno lepší zákony a nikoliv exhibovat, nehledě na to, že touto exhibicí oni sami prokázali medvědí službu oněm stávkujícím zaměstnancům České televize, protože tím potvrdili již beztak silné podezření o spojení s jednou politickou stranou, která se jmenuje čtyřkoalice. Nemám nic proti záběrům, kde vidím ponožky či pyžama zákonodárců. Chtěl bych jim pouze zdvořile připomenout, že pyžamem myšlenky nenahradíš, a práci také ne. (Potlesk.)

A zcela poslední věta, kolegyně a kolegové. Každý z nás, kdo vyznává názor, že je možné byť pod tlakem davu, veřejného mínění a médií, sympatizovat s porušením zákona (ne se změnou zákona pod tímto tlakem, to je naprosto v pořádku, ale s porušováním zákonaa s explicitním vyjadřováním podpory tomuto porušování), každý z nás, kdo umí plout pouze po proudu (protože proti proudu se pluje hůře, k tomu potřebujete plachty, vesla, motor a hlavně odvahu a silnou vůli, po proudu dokáže plynout každý, a tomu plynutí po proudu se právě v politologii říká populismus), každý z nás - byť by to i byla hlava státu - kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.

Děkuji vám za pozornost. (Bouřlivý potlesk.)