Britské listy

Mohl bych také mluvit o výzvách Radě a o politických nátlacích. Nebudu o tom mluvit, chci mluvit o legalitě politického boje o Českou televizi. Chci mluvit právě proto o legalitě, aby bylo zřejmé, že mám trochu jiný názor, než který zde prezentoval ve velmi dobrém vystoupení pan předseda sněmovny. Mám skutečně jiný názor a týká se právě práv zaměstnanců. Je totiž nepochybné, že boj o Českou televizi je bojem politickým. Na kolik tam rozhodují ekonomické zájmy, nejsem schopen rozeznat. Naše politická strana nemá nikoho v žádné Radě pro Českou televizi, ani v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. A nevíme, jakým způsobem se hraje o ohromné zakázky mezi digitálním přenosem pomocí optokabelů a přenosem radiokomunikačním vzduchem. Nevím a nemám ani povědomí o tom, jaké zakázky měli přislíbené různí umělci v České televizi.

Přesto si myslím, že politický boj, který jsem konstatoval, je otázky legitimní. Chápeme-li totiž politiku jako aktivní účast občanů na správě věcí veřejných a jako soutěž politických sil v demokratické společnosti. Ať boj o Českou televizi dopadne jakkoli a pominu-li slogan, že vítěz má vždy pravdu, je a do budoucna bude nutné odpovědět na otázku, zda šlo o boj legální a legitimní. To znamená, zda proběhl na základě ústavního pořádku a v mezích zákona.

Především je třeba konstatovat, že v České republice nenastal stav ústavní nouze, ani nebyl oficiálně vyhlášen krizový stav podle příslušného zákona. Vzbouřenci - jak sama sebe nazývá část revoltujících a stávkujících zaměstnanců České televize - prohlásili, že bojují za svobodu slova, za právo šířit informace, za nezávislost televize a za odvolání generálního ředitele České televize a Rady České televize.

Naposledy klub KSČM navrhoval usnesení, že Česká televize neplní své veřejnoprávní poslání, velmi nedávno a nebudu to tady připomínat. Ale faktem je, že špatný stav v České televizi již existoval. Česká republika se ale deklarovala za právní stát, naše usnesení neprošlo a Rada České televize hlasováním sněmovny byla potvrzena. Proto si zopakujeme jen ty otázky, které jsou upraveny v platném právu.

Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách zaručuje každému právo na svobodu projevu a právo přijímat a rozšiřovat informace. Hromadným sdělovacím prostředkům se jako samozřejmě přiznává právo rozvíjet politickou diskusi o veřejných otázkách a šířit informace a názory na nedostatky v činnosti veřejných činitelů a veřejných institucí. Evropská úmluva však zároveň stanoví, že svoboda projevu nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým a televizním nebo filmovým společnostem, a že její výkon zahrnuje také povinnosti. A zároveň těmto povinnostem i odpovědnost za šíření informací. Protože může podléhat zákonem stanoveným formalitám, podmínkám a dokonce i sankcím. Je to v každé normální společnosti. Svoboda projevu a právo šířit informace jsou též zaručeny podle Listiny základních práv a svobod. V České republice je můžeme omezit jen zákonem, a to za předpokladu, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti. Mravnost jsem si nechal na závěr, abychom si uvědomili, čeho jsme bývali také často svědky.

Právní regulace svobody projevu a stanovení podmínek nezávislosti všech hromadných sdělovacích prostředků při jejich provozování se samozřejmě vztahuje také na Českou televizi. Chtělo by se říci - především vztahuje na Českou televizi.

Práva a povinnosti právnických a fyzických osob a státních orgánů při provozování televizního vysílání upravují zejména zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, a zákon 103/1992 Sb., o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Zároveň po rozbití společného státu byl přijat zákon 36/1993 Sb., o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Z těchto zákonů vyplývá, že Česká televize je provozovatelem televizního vysílání ze zákona. Její zákonné povinnosti - nikoliv práva, ale jenom oprávnění - vyplývají ze základního poslání sloužit veřejným zájmům, přispívat k utváření demokratické společnosti a odrážet její názorovou pluralitu.

Připomínám zprávu Rady České televize za rok 1999, která uznala diskriminaci naší politické strany a diskriminaci jiných neparlamentních politických stran. Nakonec toto konstatování se objevilo i v průběžné zprávě Evropské komise o stavu lidských práv v České republice.

Podle zákona Česká televize provozuje televizní vysílání ve dvou vysílacích okruzích a svoji technickou a výrobní základnu smí využívat jen v souladu se zákonem. Právo poskytovat a šířit informace přísluší České televizi jako právnické osobě a u právnické osoby za její činnost podle zákona, a u České televize, odpovídá jen generální ředitel. Tady se shoduji s panem předsedou Klausem. Vedoucí a jiní zaměstnanci České televize samozřejmě mají jakožto fyzické osoby svobodu projevu a právo šířit informace, nejsou však oprávněni k tomu svévolně používat zařízení, přenosové cesty a jiné věci, k nimž má dispoziční právo pouze Česká televize a za jejíž legální používání v celém rozsahu odpovídá právě její management, tedy generální ředitel. Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize, je Rada České televize. Členy Rady ČT volí a odvolává Poslanecká sněmovna. Tady, v tomto orgánu, je tedy politická odpovědnost a ona základní kolize, která nastala a jíž si nikdo nechtěl všimnout, když se poslední Rada volila. Rada nebyla zvolena podle principu, že všechny politické názory mají být v Radě zastoupeny. Do působnosti Rady náleží pak jmenovat a odvolávat generálního ředitele ČT. Česká televize je sama oprávněna hospodařit s vlastním majetkem. Její majetek však není soukromým majetkem osob v ní zaměstnaných. Podle zákoníku práce přísluší výlučně statutárnímu orgánu právo jmenovat a odvolávat vedoucí zaměstnance ČT. Odvoláním z vedoucí funkce pracovní poměr nikdy nekončí. Chtěl bych jen těm, kteří toto právo vykládají jak chtějí, připomenout, že zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout nebo dokonce v některých případech musí dohodnout na jiném pracovním zařazení. Účast odborových orgánů se vyžaduje jen při rozvázání pracovního poměru nikoliv odvolání z vedoucí funkce. Pro pracovní poměr založené jmenováním platí ustanovení zákoníku práce o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou včetně povinnosti řídit se pokyny zaměstnavatele a dodržovat pracovní kázeň.

A teď to, v čem se liším od pana předsedy Klause. Mezinárodní právo přiznává zaměstnancům právo na stávku, a to za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákonem. Přijali jsme Evropskou sociální chartu a ta uznává právo zaměstnanců a zaměstnavatelů na kolektivní opatření v případě střetu zájmů včetně práva na stávku. Rovněž Listina základních práv a svobod zaručuje takové právo, a to za podmínek stanovených zákonem. Tímto zákonem je v České republice zatím jen zákon o kolektivním vyjednávání. Mezinárodní smlouva jako je Evropská sociální charta však platí pro nás bezprostředně, protože jsme si přijali v souladu s čl. 10 Ústavy. Právo na stávku se na mezinárodní a tedy i vnitrostátní úrovni zařazuje mezi hospodářská, sociální a kulturní práva. V dokumentech Mezinárodní organizace práce se uvádí, že část stávky čistě politické a stávky, o níž se rozhoduje před kolektivním vyjednáváním nespadají do aplikačního pole zásad odborové svobody. Považuji přesto přes všechno stávku zaměstnanců České televize za legální. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že stávka části zaměstnanců ČT, neříkám všech těch, kteří stávkují, ale části zaměstnanců nemá sociální charakter a není očividně motivována jejich sociální situací či otázkou kolektivního vyjednávání, ale politickými cíli. Není to však u všech zaměstnanců, kteří stávkují. Tyto cíle má určitá úzká skupina lidí a ty nechť zváží, zda mohou se svými politickými cíli narušovat toto ústavou zaručené právo.

Podporu této stávky některými ústavními činiteli, především senátory, nevyjma v to odborové předáky, ale považuji za velmi špatnou, protože v podstatě potvrdili politické charakteristiky této stávky místo sociálních, kulturních, hospodářských práv zaměstnanců. Jsem přesvědčen, že tato vystoupení přispěla k eskalaci problémů místo toho, aby je uklidnila. Jsem přesvědčen, že žádný z politiků se do této stávky neměl vměšovat. Může se totiž stát, že za obdobných okolnostív našem státě i napříště může dojít k tomu, že v různých úsecích společenského a hospodářského života budou vyvolávány stávky, které místo hospodářského, sociálního, kulturního charakteru budou mít charakter úplně jiný, ať už tlak ekonomických, ekologických nebo politických skupin.

Na závěr mi dovolte říci, že je sice pravdou, že v žádném z citovaných zákonů nejsou výslovně upraveny vztahy vlády k České televizi. Také ČT považujeme za veřejnoprávní instituci nikoliv vládní instituci. To ovšem nezbavuje vládu odpovědnosti, a to ústavní odpovědnosti za to, co se v ní dělo a děje. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci, odpovědným za provádění zákonů a za přijímání opatření k řešení aktuálních problémů včetně problémů v oblasti veřejnoprávního televizního vysílání. Zákonem o Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání je vládě uložena povinnost spolupracovat s Radou ve věcech vysílání. Na základě tohoto ustanovení jsem přesvědčen, že je potřeba začít zahájit jednání. Všichni členové vlády slíbili, že budou zachovávat Ústavu a zákony a uvádět je v život. Ministři a zde pro sebe bohužel musím konstatovat, že především ministr kultury, kteří neuznávají právní akt řádné volby generálního ředitele ČT a nerespektují jeho odpovědnost za její řádný chod, porušili svůj ústavní slib a přispěli k destabilizaci České republiky jako právního státu. Očekávám, že předseda za vládu jako celek vysvětlí svůjvyčkávací postoj k uměle vyvolané anarchii v České televizi a zaujme stanovisko k neodpovědnému chování některých svých členů. Z neodpovědného chování některých jiných politiků, senátorů nebo kolegů nechť vyvodí své konsekvence oni sami.

Dovolte mi, abych na závěr řekl, že již delší dobu zastávám stanovisko, že Česká televize neplnila a neplní své veřejnoprávní poslání.