Britské listy

LONDÝN, Anglie, 3.ledna 2001. Krize v České státní televizi připomíná překážky, které stojí v cestě postkomunistickým zemím při jejich snaze o upevnění svobody tisku.

Ve většině zemí střední a východní Evropy nahradily bujaré bulvární noviny západního stylu, exposé nacpané špinavostmi a televizní debaty bez jakýchkoliv zábran původní šedou propagandu, kterou jako novinařinu servírovala doba komunismu.

Miliony Čechů viděly na vlastní oči, jak daleko změny došly, v listopadu 1999, kdy při příležitosti 10.výročí sametové revoluce odvysílala Česká televize kompletní historický denní program starý deset let.

Program z toho dne kromě občasných kreslených filmů a kulturních představení zachycoval jednotvárný šik nudných komunistických politiků, kteří si zjevně neuvědomovali - nebo ignorovali - důležité události probíhající na ulicích hned vedle studia.

Přes všechny tyto změny, které proběhly na povrchu, jedno dědictví z doby komunismu se jeho pádem úplně vykořenit nepodařilo: totiž vzájemnou nedůvěru mezi politiky a reportéry, která dosáhla kritického bodu při nynějším konfliktu mezi odpadlíky z řad novinářů České televize a jejich novým šéfem.

Ve sporu a v reakcích veřejnosti na tento spor lze znovu spatřit rysy mediálních válek, které v mnoha dalších zemích regionu proběhly za několik posledních let, ačkoliv detaily jsou odlišné.

Nejvýznamnější z těchto masových protestů na ulici se konal v jugoslávském Bělehradě v prosinci 1996 a byl namířen proti rozhodnutí režimu Slobodana Miloševiče umlčet opoziční rozhlasovou stanici B-92. Miloševič byl následně donucen ustoupit.

O něco dříve vyšli studenti v chorvatském Záhřebu do ulic, aby zmařili pokus tehdejšího prezidenta Fraňo Tudžmana o vytažení pirátské rozhlasové stanice Radio 101, vysílající v chorvatské metropoli, ze zásuvky.

V obou případech byl sklon novináře znázorňovat jako donkichotské kronikáře zápasící za objektivní pravdu proti podlým politikům, kteří mají chuť velký cíl novinářů zmařit.

Nástroje propagandy

Realita možná je - zvláště v případě zmatené situace v České televizi - mnohem složitější a delikátnější. Barbara Trionfiová, poradkyně pro otázky tisku u Mezinárodního ústavu pro tisk v rakouské Vídni, řekla, že novináři, kteří se zbavili komunistických okovů, podlézají vnímavé veřejnosti po dlouhých desetiletích, kdy byli považováni téměř jen za "nástroj vlády k šíření propagandy".

"Jelikož existuje obecný pocit ve veřejnosti, že politici jsou zkažení a mají příliš moci, libovolný boj, který se této moci postaví, je velmi vítán, nehledě na to, jak se provede," řekla. "V tomto okamžiku, když existuje více svobody, jsou si novináři svých práv více vědomi."

Někteří si myslí, že novináři ve střední a východní Evropě čelí obecnějšímu existenčnímu dilematu.

"Procházíme nyní nejdůležitější částí procesu hledání podstaty naší profese, kterou je naše identita," řekl Tomasz Mackowiak, pražský dopisovatel Gazety Wyborczé, polského deníku, jehož kořeny sahají k hnutí Solidarita. "Začínáme si uvědomovat velmi jednoduchou věc, že to je totiž politik, který by se měl lehce bát novináře, a to i velmi mladého."

Jako cizinec hledící na českou společnost prý Mackowiak stále zaznamenává náladu "servility" vůči politickým institucím mezi mnoha českými novináři. Neunikl mu nedávný incident, při němž vůdce české opozice Václav Klaus v průběhu vysílání hlasitě vynadal pracovnici rozhlasu, která na svých otázkách trvala trochu příliš přísně.

"Pokud porovnáme nezávislost sdělovacích prostředků v České republice a v Polsku, v Polsku si nedokážu představit žádného politika, který by něco takového dokázal provést."

Daniel Butora, reportér slovenského vysílání Radia Svobodná Evropa, která také sídlí v Praze, řekl, že by bylo přehnané líčit spor o Českou televizi jako nebezpečí pro svobodu českých sdělovacích prostředků, která je v podstatě dobře zavedena.

"Tohle není boj mezi demokracií a něčím jiným," říká Butora. "Není fér říkat, že se vracejí duchové komunismu."

Butora věří, že je však spravedlivé říct, že vztahy mezi novináři a politiky stále nejsou dobře uspořádané ani v České republice, ani jinde, a to může vést k napětí, k nedorozuměním a třeba i k posloupnosti delikátních událostí.

"Východoevropští novináři žijí s pocitem, že politici mají sklon prostřednictvím různých institucí ovlivňovat a někdy dokonce přímo určovat způsob, jakým se tvoří zprávy, analýzy a komentáře."

Mezitím může mít vláda dojem, že "Česká televize vůči nim nebyla spravedlivá a mohou se jakýmsi způsobem pokusit svou nespokojenost se situací ukázat."

Butora tvrdí, že jsou reportéři stále ovlivňováni vzpomínkami na euforii způsobenou kolapsem komunismu. "Jak naložíte se svou svobodou? Jako i lidi právě propuštění z vězení, svobodu získáte, ale pak potřebujete čas, abyste se usadili. Co se týká novinářů, oni ještě čas potřebují. Říkáme tomu přechodné období."

Jeremy Druker, vedoucí editor týdeníku Transitions Online, sídlícího v Praze, říká, že novináři v České televizi svůj protest dokonale načasovali - na dobu vánočních svátků, při nichž se tradičně Češi shromáždí u svých televizí.

"Nejde jen o to, že jsou lidé doma," říká Druker. "Obraz těchto mladých vzbouřených editorů, kteří se zabarikádují ve svých kancelářích a obhajují svobodu tisku, hraje lidem na tu správnou strunu."

Překlad Luboš Motl